Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zadaná na druhou - 28. kapitola - Začátek konce

09.02.2012 (21:30) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3761×

Bolest.

Strach.

Lítost.

Smutek.

Žal.

Vztek.

To všechno jsem cítila, když jsem vyběhla ven z letiště. V hlavě mi stále zněl Edwardův hlas a já si byla jistá, že už se ho nikdy nezbavím.

Když se za mnou zaklaply skleněné dveře a oddělily mě tak od minulosti, rozbrečela jsem se naplno. Bylo mi jedno, že se na mě lidé procházející kolem zvláštně dívají, že mě pozorují. Potřebovala jsem to ze sebe všechno dostat a tohle mi přišlo jako dobrý způsob.

Nemohla jsem tu ale zůstávat věčně. Nechtěla jsem riskovat, že by se Edward vydal za mnou a našel mě tu. Proto jsem rychle nastoupila do prvního taxíku, co zastavil u chodníku. Ani jsem neřešila to, že jsem ho vyfoukla stařence před nosem.

Se zarudlýma očima a nakřáplým hlasem od pláče jsem nadiktovala adresu a sesunula se na sedačce, jak nejníže to šlo. Dlaněmi jsem si zakryla obličej. Nechala jsem slzy padat jednu po druhé dolů a s pevně sevřenými rty polykala vzlyky deroucí se na povrch.

Kam se poděla ta jistota, kdy jsem si říkala, že to zvládnu? Že to bez Edwarda zvládnu. Ta bolest, která se mi usadila na hrudníku, byla tak velká, že mi dělalo potíže se jen trochu nadechnout.

Po pár minutách cesty taxíkem se mi rozvibroval mobil v kapse. I přes ten třas se mi ho povedlo vylovit. Hřbetem ruky jsem si otřela oči, abych aspoň něco málo viděla. Ovšem stačil jen pouhý letmý pohled na displej a opět bylo všechno rozmazané. Nevšímala jsem si zmeškaných hovorů ani esemesek a telefon úplně vypnula.

Proč jen jsem měla ten otravný pocit déjá vu?

Zbytek cesty jsem nepřítomně zírala z okénka a toužila zmizet ze světa. No nebylo by lepší, kdybych neexistovala? Už takhle jsem podělala všechno, co se dalo. Jeden muž už mě nenávidí a nebude trvat dlouho a na svůj seznam si budu moct připsat jméno mé další oběti. Nahlas jsem si zoufale povzdechla, opřela si čelo o studené sklo a zavřela oči.

„Slečno?“ dolehl ke mně z dálky něčí tichý hlas.

Neochotně jsem rozlepila víčka a narovnala se. Zmocnila se mě panika, když jsem zjistila, že auto už se nehýbe a my stojíme před naším domem. Trochu jsem se sklonila a nešťastně si prohlédla tu budovu. Vůbec se mi tam nechtělo.

„Děkuju za odvoz,“ pípla jsem sotva slyšitelně a vtiskla řidiči do ruky bankovku. Pak jsem vystoupila a až dokud taxík nezajel za roh, nehnula jsem se z místa.

Šouravým krokem jsem se neochotně vydala dovnitř. Nepoužila jsem výtah jako jindy, tentokrát jsem si to do páteho patra dala pěšky. S každým dalším vyšlápnutým schodem jsem se připravovala na to, že až otevřu dveře od bytu a vejdu dovnitř, Edwarda tam nenajdu… už nikdy.

Za všechno jsem si ale mohla sama. To já se ho rozhodla odehnat.

V dalším záchvatu pláče se mi až na potřetí podařilo odemknout. Nohou jsem za sebou zavřela a zhroutila se na botník. Pažemi jsem se objala kolem hrudníku a kolébala se dopředu a dozadu.

Když jsem se snažila vylovit kapesník, abych se mohla vysmrkat, zavadila jsem pohledem o něco, co tu při mém odchodu na letiště určitě nebylo. Ihned jsem nechala kapesník kapesníkem. Teď jsem jen dokázala vnímat své srdce, které mi spadlo až do kalhot a žaludek, který jsem měla jako ve svěráku.

Zvedla jsem se na nohy a se zatajeným dechem pokračovala do další místnosti. Celou dobu jsem napínala uši a snažila se zachytit sebemenší zvuk, ale všude vládlo ticho jako v kostele a jediné, co bylo možné zaslechnout, bylo moje zběsilé srdce narážející do hrudi.

A pak - s posledním krokem do kuchyně - to přišlo.

Když jsem se dostala za práh jídelny a přejela ji jedním beznadějným pohledem, věděla jsem, že přišel čas. Čas, kdy se měla všechna tajemství provalit.

Ta věc v předsíni byla totiž Jacobova cestovní taška a právě dotyčný osobně seděl u stolu.

„Jakeu,“ dostala jsem ze sebe přiškrceně jeho jméno, a to bylo vše. Nevěděla jsem co říkat. Nevěděla jsem jak se chovat. Tak jsem tam potichu stála jak kůl v plotě, nehty si zarývala do dlaní a čekala…

Jacob seděl bez hnutí na místě, spojenýma rukama si podpíral hlavu a díval se někam do dáli. Snažila jsem se něco vyčíst z jeho tváře, ale nešlo to.

Teprve po chvíli se z jeho strany uskutečnil pohyb a mně tím málem přivodil infarkt. Zlehka se na židli nadzvedl, natáhl se přes stůl a mezi ukazováček a palec uchopil roh jedné určité fotky. Zvedl ji nad hlavu a natočil ji tak, abych viděla, co na ní je.

„Spala jsi s ním?“ Šeptal. Nekřičel. Nedíval se.

Zase ty zpropadené slzy.

„Já…“ vzlykla jsem a udělala další krok k němu.

„Tak spala?!“ Jacobův hlas nabral na síle a šlehl po mně pohledem. Zastavila jsem. Nikdy předtím jsem v Jakeových očích neviděla tolik bolesti jako v tuto chvíli. Dokázala jsem si představit, jak moc mě musí nenávidět.

„Mně je to tak líto,“ šeptla jsem a pokoušela se utřít si mokré tváře. „Vím, že mě musíš nenávidět, ale nech mě ti to vysvětlit.“

„Vysvětlit?“ zopakoval po mně nevěřícně a postavil se.

„Co mi chceš vysvětlovat na tom, že jsi mě podvedla?“ Byla jsem si jistá, že kdyby Jacob dokázal zabíjet pohledem, byla bych už tuhá. „Jak jsi mi to mohla udělat, Bello? S Edwardem,“ řekl a zlomeně se na mě podíval.

Provinile jsem pokrčila rameny a zavrtěla hlavou. Nevydržela jsem se dívat do jeho očí a raději sklopila zrak na své špičky.

„A co je tohle?“ Slyšela jsem zavrzání židle a Jacobovy kroky. Nemusela jsem se dívat, abych věděla, co má na mysli.

„Nevěděla jsem to,“ hlesla jsem a trhaně se nadechla. „Neměla jsem sebemenší tušení, že se vy dva znáte.“ Sebrala jsem všechnu odvahu a pohlédla Jakeovi zpříma do očí. Taky jsem přemluvila nohy ke spolupráci a blížila se ke stolu.

Připadala jsem si jako odsouzený, co jde na popravu.

„Ty fotky jsou z Barbadosu.“ Ačkoli na téhle situaci nebylo nic vtipné, rty se mi zkřivily do mírného úsměvu. Do ruky jsem vzala fotku, která vyobrazovala Edwarda opírajícího se o zábradlí mostu a dívajícího se do dálky. Smutně jsem si povzdechla a nechala obrázek spadnout zpátky k ostatním. „Tam jsme se s Edwardem potkali.“

„To snad není možný,“ ozval se rozhořčeně Jacob po minutě ticha. „Chceš mi říct, že to všechno začalo na tom podělaným ostrově?“ To už stál těsně přede mnou a propaloval mě naštvaným pohledem. „Co, Bello, v ten den, kdy jsem za tebou přijel, měla jsi v posteli nás oba?“

„Ne,“ zašeptala jsem.

„Proč, Bello?“ zeptal se Jacob zoufale. Prsty si zajel do vlasů a začal nepokojně přecházet po místnosti. „Miloval jsem tě, snažil jsem se, abys byla šťastná…“ Na malý okamžik se odmlčel a zdrceně si mě prohlédl od hlavy k patě. „Ale jak je vidět tak málo,“ odfrknul si. Zastavil se u kuchyňské linky, opřel se a sklopil hlavu.

„Jakeu,“ zasténala jsem, „to není pravda. Ty jsi skvělej chlap –“

„Jasně,“ zasmál se ironicky, „a proto sis našla jinýho, co?“

„Tohle jsem nechtěla,“ popotáhla jsem a sesunula se na židli.

„Na to jsi měla myslet dřív, než sis začala s mým nejlepším přítelem,“ vyčítal mi.

„Říkala jsem, že jsem neměla tušení,“ zasténala jsem a zvedla k němu ubrečený pohled. „Na Barbadosu jsme spolu nic neměli. Akorát jsme spolu byli několikrát venku a ve městě. Nikoho jsem tam neznala a Edward…“

„Využil šance,“ dokončil za mě Jacob. „Jo, to je celej on,“ zasyčel podrážděně a nechápavě nad tím zakroutil hlavou. Obličej schoval do dlaní a zhluboka oddechoval.

V bytě se rozneslo tíživé ticho, které mě přivádělo k šílenství. Byla bych stokrát raději, kdyby na mě křičel.

„Neuvěřitelný.“ Jacob z ničeho nic uhodil pěstí do dřevěné desky a já leknutím na svém místě nadskočila dobrých deset centimetrů. Srdce mi bilo jako splašené. Vyčkávala jsem na jeho další reakci. „A dál?“ vypustil z úst další otázku s očima zaměřenýma na své prsty, které drtily okraj kuchyňské linky. „Proč ses vůbec vrátila… ke mně?“

„Myslela jsem si, že když se vrátím zpátky do Seattlu, na všechno, co se stalo na Barbadosu, zapomenu. Doufala jsem, že když my dva zase budeme spolu, všechno bude jako dřív.“ Zatichla jsem.

Neubránila jsem se pomyšlení, jak by to asi mezi mnou a Jacobem vypadalo, kdyby se tady Edward neobjevil. Žili bychom jako předtím? Už teď jsem věděla, že ne. Nikdy by se mi nepovedlo na Edwarda zapomenout a ani nikdy nepodaří…

„Takže jsi ze mě chtěla dělat debila?“ vykřikl rozčileně a dvěma rychlými kroky se ocitnul vedle mě. Vyděšeně jsem se dívala do jeho tváře šlehající blesky na míle daleko.

„Ty nejsi –“

„Ale jsem,“ prsknul Jacob, „kdybych nebyl, tak bych si všimnul, jak to mezi tebou a ním je.“ Posměšně si odfrknul a zase odstoupil o několik kroků dozadu. „Nejradši bych –“

Najednou se Jacob zarazil, napřímil se a rozhlédl se kolem sebe, jako by něco hledal. „Kde je vůbec on?“ Rychlou chůzí se vydal do předsíně. „Tak kde ho máš?!“ Zůstal stát ve dveřích a neustále se ohlížel přes rameno.

Nechtěla jsem ani pomyslet na to, jak by to tu vypadalo, kdyby tady Edward byl. Znala jsem Jakea dost dlouhou dobu, ale nikdy jsem ho neviděla rozčileného jako teď. Bylo jisté, že kdyby tu byl ten druhý, Jacob by se na něj vrhnul.

„Pryč,“ šeptla jsem, když se Jake vrátil zpátky do kuchyně. „Odjel zpátky na Barbados.“ Odtrhla jsem pohled od kytiček na ubrusu a zadívala se Jacobovi do očí. „Sám.“

V Jacobově obličeji se na okamžik mihlo překvapení. Pak ale znovu nasadil tvrdou a nepropustnou masku, ze které mi běhal mráz po zádech, a já byla odkázána čekat, až se znovu ozve.

„Sám,“ zopakoval Jacob, „tys tu zůstala.“ Ukazováčkem si zlehka ťukal na našpulené rty. Obočí se mu zamyšleně stáhlo k sobě. Ani jsem nedutala. „A jak sis představovala, že to bude dál? Že mi budeš lhát? Předstírat, že nic nebylo a já to nepoznám?“

Jacob opustil své stanoviště, rukama se opřel o opěrku protější židle a zabodl do mě ukřivděný pohled. Celou dobu jsem beznadějně kroutila hlavou ze strany na stranu.

„Řekla bych ti pravdu.“ Z očí se mi řinuly slzy jako hrachy a já se je už nesnažila zastavit. Neměla jsem sílu.

„Aha, takže sis myslela, že nad tím vším jen mávnu rukou a budeme se tvářit, že se nic nestalo?“ dorážel na mě s hlasem plným sarkasmu.

„Ne,“ hlesla jsem plačtivě. „Mě to všechno mrzí, Jakeu. Nechtěla jsem ti nikdy ublížit. Omlouvám se.“

„Ale ublížila,“ zašeptal přemoženě. „Zklamala jsi mě, Bello.“ Pak se sebral a rozešel se směrem ven z kuchyně.

Na nic jsem nečekala, postavila se na ochablé nohy a šla za ním. Ostražitě jsem nakoukla do předsíně a spatřila Jacoba, jak se navléká do kabátu a sahá po sbalených věcech.

„Co chceš dělat?“ pípla jsem potichu. Nic mi do toho nebylo, ale přesto jsem se potřebovala ujistit, že Jake nechce udělat nějakou blbost. To bych si nikdy neodpustila.

„Nevím,“ odsekl, aniž by se na mě podíval. Nedivila jsem se mu. Být na jeho místě, nepromluvila bych se sebou ani slovo. „Potřebuju být sám.“ Jake jedním trhnutím otevřel dveře a vykročil na chodbu. Ještě než zcela překročil práh, otočil se a věnoval mi pohled plný bolesti a smutku. „Sbohem.“ Zabouchl za sebou a já zůstala sama.

Nevím, jak dlouho jsem na tom samém místě ještě stála, než jsem se jako v mrákotách odploužila do postele. Nezatěžovala jsem se svlékáním a rovnou zalezla po peřinu. Schoulila jsem se do klubíčka a přikrývku si přetáhla přes hlavu. Obě dlaně jsem si přitom držela připlácnuté na místě, kde jsem měla srdce, které s dalším a dalším úderem zvětšovalo tu nesnesitelnou bolest. Připadalo mi, jako bych tam měla obrovskou díru, kterou už nikdo nikdy nemůže zacelit.

V takovémto stavu jsem vydržela několik dní. Nic jsem nedělala, nic jsem nevnímala, jen jsem ležela a nepřítomně se dívala do zdi naproti. Už jsem ani nebrečela. Po tolika dnech jsem neměla co.

Nenáviděla jsem se. Nenáviděla jsem se za to, že jsem ublížila Jacobovi a stejně tak za to, že jsem nechala Edwarda jít. Několikrát se mi zdálo o tom, že Edward leží vedle mě a do ucha mi šeptá slova útěchy. Ovšem když jsem ráno otevřela oči, žádný Edward vedle mě neležel a já se ocitla na úplném začátku.

Po týdnu a něco jsem se odhodlala k razantnímu kroku.

Zpod postele jsem vytáhla svou sbalenou tašku, do ní naházela ještě nějaké další osobní věci a opustila tenhle byt. Ačkoliv se tu za celou dobu Jacob neukázal, byl to jeho byt a já tu neměla co dělat.

Rozhodla jsem se s ním žádné stěhování prozatím neřešit. Nejdříve jsem chtěla, aby vychladl. Teprve pak jsem si mohla přijít pro zbytek věcí a dát mu definitivní sbohem.

Když jsem se objevila před domem našich s opuchlýma očima a taškou v ruce, nic neřekli. Zatímco táta si mě neustále měřil zvídavým zrakem, který jsem zdatně ignorovala, na mámě bylo vidět, že jí je jasné, co se stalo. O to víc mě štvalo, že měla pravdu. Že už dopředu věděla, jak to se mnou dopadne.

„Dále,“ zavolala jsem s povzdechem na dotyčného, co mi zaťukal na dveře od pokoje. Naposledy jsem se ohlédla po naší zasněžené zahradě a otočila se k oknu zády. Netrpělivě jsem sledovala kliku, jak se ohýbá směrem dolů a pak dovnitř obezřetně nakoukla mamka.

„Mami,“ zaúpěla jsem unaveně, „nechci žádný další čaj.“ Mrkla jsem na noční stolek, kde stál hrníček už s dávno vychladlým čajem, kterého jsem se ani nedotkla.

Takhle to tu chodilo den co den. Jelikož jsem celé dny trávila zavřená v pokoji a jen na jídlo jsem sešla těch pár schodů do přízemí, měla máma pocit, že se o mě musí starat. Neměla jsem to srdce jí říkat, že chci být sama a nic od ní nepotřebuju. Nejspíš to ale vycítila, protože pak místo sebe začala posílat Liz, která mě okamžitě sjela jako malé dítě, když se dozvěděla, že mezi mnou a jejím oblíbencem Edwardem je konec. Takže nakonec mi máma přišla jako menší zlo.

„Nenesu ti žádný čaj,“ usmála se na mě povzbudivě máma, vešla do pokoje a posadil se na rozházenou postel. Všimla jsem si, jak nenápadně přejela zrakem celou místnost. Trochu mi přišlo, jako by snad hledala nějaký náznak, že se chystám spáchat sebevraždu.

Protočila jsem oči, ale raději držela jazyk za zuby. Neptala jsem se, co tu chce. Jen jsem si rukama objala ramena a znovu vyhlédla na bílou krajinu venku.

„Bello?“ Otráveně jsem zamručela. Neměla jsem chuť na rodičovský rozhovor. „Dole na tebe někdo čeká.“

27. kapitola - 29. kapitola

Tak a předposlední kapitolu máme za sebou.

Příště nás čeká velké finále. Budu se snažit to napsat tak, abych to nemusela rozdělovat na dvě části. :)

Chci vám strašně poděkovat za komentáře u předešlé kapitoly a za hlasy v Nej povídce. Moc si toho vážím. :)

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zadaná na druhou - 28. kapitola - Začátek konce: