Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 10. kapitola

03.03.2012 (21:00) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3321×

Nikdy v životě jsem neviděla překvapenější výraz v lidské tváři, než když jsme s Edwardem vešli do chodby domu a Renée ho spatřila. Oči jí lezly z důlků.

„Ehm, mami?“ ozvala jsem se kapku naštvaně.

 On je můj!

Renée se probrala z transu a omluvně na mě pohlédla, zatímco rty bez hlasitých slov naznačovala, že je Edward fakt kus. Měla jsem chuť majetnicky zavrčet. „Tohle je Edward Cullen, můj snoubenec, a tohle je, Edwarde, má matka,“ představila jsem je rychle.

„Stačí, když mi budeš říkat Renée,“ nabídla mu.

Konečně někdo normálnější, koho nemusí oslovovat naprosto pitomě.

Edward s vděčným díky přikývl.

„Tak, děti, můžu vám nandat večeři?“ usmála se mamka a mrkla na mě. Podívala jsem se po Edwardovi, a ten jen pokrčil rameny.

„Můžeš,“ odpověděla jsem tedy za oba. Renée odběhla do kuchyně a já zatáhla Edwarda do jídelny za stůl. Za námi se nepřestaly ozývat šouravé kroky. Bylo jasné, že je to Charlie, ale přesto jsem se s nadějí, že jsem si jen představovala, že něco slyším, otočila a měla tak možnost uvidět jeho popuzený výraz. Ten si dneska prostě pokoj nedá a nedá.

Rada pro všechny obyvatele Forks a okolí, ne-li celého státu Washington: Pokud jste těmi šťastlivci a můžete se vyhnout nabručenému Charliemu Swanovi, bez delšího otálení tak udělejte, ba ještě lépe – zdrhejte! Odzkoušeno, z vlastních zkušeností jeho dcery a jediného potomka, oznamoval poplašný alarm skrytý v mém mozku.

Pokusila jsem se tatínka ignorovat a soustředit se na plán, který bylo potřeba co nejdříve zpřést. Jenže... jak se odtud dostat?

Nejdřív se najím. Vždycky se mi líp přemýšlí, když jsem najedená.

A tak jsem ten chytrý hlas poslechla.

Charlie si sedl hned naproti Edwardovi a nespustil z něj pichlavý pohled. Edward se ošíval, ale jeho ruku jsem pevně svírala a doufala jsem tak, že se nesloží. Přece jen - ať se chlapec snaží, pokud o mě vážně stojí. Seděli jsme takhle mlčky asi ještě tři minuty, než Renée přišla i s dvěma plnými talíři pečených brambor a steaku. Mňam!

Nehleděla jsem okolo sebe, ani mě nezajímalo, co si o mně pomyslí a hladově jsem se pustila do jídla. Naprosto jsem se cpala, ale to bylo přece naprosto pochopitelné, když jsem od dvou hodin pořádně nejedla, protože to malé občerstvení u Jess nestojí za zmínku.

To byly jen brambůrky, tyčinky a nějaké zákusky, v duchu jsem protočila oči.

Teprve až jsem všechno do posledního drobku spořádala, podívala jsem se i po ostatních. Bylo tu nezvyklé a hlavně pěkně trapné ticho. Edward s chutí taky jedl, ale bylo na něm poznat, že se stále cítí nesvůj. Jak by taky ne, když na něj Charlie pořád a bez žádné přestávky čuměl?!

Měla jsem sto chutí ho okřiknout. Ale přece jen takhle drzá jsem být nemohla, tak jsem vychována nebyla. Takže jsem radši seděla zticha a přemýšlela, jak bych Edwarda v tátových očích viditelně povýšila. Jenže jak?

Znovu ta blbá otázka...

Když si to řekneme popravdě, Edward nebyl zrovna dvakrát nejslušnější chlap. Byl děsně hříšně sexy, dřív byl děvkař, s rodiči se nestýkal celé dva roky – což já zrovna taky ne, ale přece jen... - , takže co teď?

Z přemýšlení mě vytrhla Renée, která se sbírala, aby uklidila talíře po nás dvou. V tu chvíli prořízl ticho hlas Charlieho. „Bello, běž pomoct mamince umýt nádobí do kuchyně, já zatím vezmu Edwarda do sklepa a ukážu mu svou sbírku zbraní.”

Pomoc! vysílaly vyděšené oči Edwarda, přičemž mi i slušně drtil ruku. Nedivila jsem se mu, ale Charliemu se odporovat nedalo, to byl jeho obecně známý povahový rys – tvrdohlavost. Věnovala jsem svému chudáčkovi povzbuzující úsměv a na Charlieho jsem naštvaně zasyčela.

„Jestli mu zkřivíš jen vlásek, tak si mě nepřej.” Charlie se jen jízlivě, hlasitě zasmál. Neochotně jsem pustila Edwardovu dlaň a sklesle jsem se dívala na jeho mizící záda a přitom se vduchu dnes už podruhé modlila. Upřímně jsem doufala, že má výhružka jasně ukázala, že mi záleží na tom, aby Edward přežil.

Odevzdaně jsem odešla s Renée do kuchyně. K mému zděšení na nás čekala celá hromada špinavého nádobí. Rozhodla jsem se do toho ponořit po hlavě, abychom to měly co nejdříve za sebou.

„Mám to umýt?“ otočila jsem se na mamku, která utírala kuchyňskou linku. Vděčně přikývla. S povzdechem jsem si vzala hubku, vyprskla na ni trochu přípravku na umývání nádobí a dala se do práce.

Všechno šlo jako po másle, dokud nezazvonil mobil. Ksakru, jak to, že můžu být tolik nešikovná?! Teď abych si co nejvíc pohla, protože jestli nedojdu brzo pro Edwarda, bude z něj sekaná a -

„Bello? Jsi v pořádku?“ Renée. Proč se mě na tohle dneska každý ptá?!

„Proč bych neměla?“ opáčila jsem.

Znovu použila ustaraný tón hlasu. „Zlatíčko, protože místo nádobí asi minutu drhneš kohoutek.“

Vážně?

Pořádně jsem se zadívala před sebe a teprve teď si uvědomila, že ta podivná sklenička vlastně ani sklenička nebo hrnek není.

Bože, co se to se mnou děje?!

„Ehm, aha,“ dokázalo ze mne jen vypadnout a pak jsem se znovu pustila do nádobí. Tentokrát jsem mu však už věnovala opravdu velkou pozornost. Pro jistotu.

Po nekonečných minutách, které se ukázaly jako pět minut – což jsem jen tak mimochodem zjistila díky nástěnným hodinám nad sporákem – bylo hotovo. Už jsem se chtěla rozběhnout za Edwardem, jak je na tom, jestli nechce třeba odvést do nemocnice, když mě maminka zarazila.

„Bello, prosím, vydrž ještě chvíli. Potřebuju si s tebou promluvit ohledně Edwarda.“

„To se nelíbí ani tobě? A co přesně, pokud to můžu vědět? Protože já ho miluju! Do poslední chybičky ho miluju, mami, abys věděla!“ vybafla jsem na ni naštvaně. To se do něj vážně musí navážet oba dva? To jim nestačí, že ho miluje jejich dcera? To nic neznamená?

„Zlato, uklidni se. Mně se líbil,“ začala se bránit a zároveň mě ujišťovat Renée. Provinile jsem se začervenala. Opět jsem na někoho vyjela dřív, než jsem vůbec věděla, co mi chce.

Špatný instinkt.

„Opravdu? Já... Já se moc omlouvám. Víš, táta mě tím svým chováním dost vytočil a já se teď málem můžu nervově zhroutit, jestli Edward ještě vůbec žije,“ svěřila jsem jí stydlivě.

„Buď v klidu, to by si nedovolil. Ví, že bys na oplátku pak zabila ty jeho,“ ujistila mě s úsměvem. „Pojď, naservírujeme moučník a pak pro něj skočíš,“ rozkázala a já trochu klidnější přikývla.

• • • •

Po dalších sedmi minutách jsem měla konečně možnost vběhnout do sklepa a zachránit svého miláčka od výhružných keců Charlieho.

„Doufám, že jsi ho moc nestrašil,“ hodila jsem po Charliem výstražný pohled. Ten jen pokrčil rameny s tajemným a hlavně – to se nedalo přehlédnout – spokojeným úsměvem, ve kterém se jeho odpověď přímo zračila.

Takže strašil.

Věnovala jsem mu další hůzostrašný pohled – tentokrát výhružný. No jo, celá po tatínkovi.

„Jsi v pohodě?“ zašeptala jsem Edwardovi do ucha, aby nás Charlie nemohl slyšet. Němě přikývl, ale vypadalo to, že spíš opak je pravdou. Chytla jsem ho za ruku a pevně ji stiskla, jako bych mu chtěla dodat odvahy a energie proti protivnému tátovi jeho snoubenky.

Jen doufám, že si to nakonec díky mé povedené rodince nerozmyslí, zamyšleně jsem pohlédla na krásný zásnubák na prsteníčku.

Chyběl by mi on, i ten prsten.

• • • •

„Přidá si někdo?“ položila otázku máma ostatním u stolu. Domácí medovník byl sice bez chybičky, ale já už byla dokonale přejdená. Naneštěstí Charlie vypadal, že si nás tu s Edwardem snad chce ponechat co nejdéle a nejlíp i přes noc.

To se ale nesmí stát.

Nic lepšího, než spadlá lžička pod stolem mě nenapadla. Další zděděná vlastnost po otci – neoriginálnost. V plánu sice nebylo při zohýbaní se pro ni, udeřit se do hlavy o stůl, ale to byl jen menší detail.

Sedla jsem si pod stůl, do ruky chytla ztracenou lžičku. „Edwarde, mohl bys mi pomoct tu lžičku najít? Někde se asi zakutálela,“ volala jsem ho nevinně.

Snad jen na to Charlie i Renée skočí...

Trvalo mu dlouho, než se konečně sklonil a zapadl pod stůl za mnou.

„Ježíš, to by to nešlo ještě pomalejc?“ obořila jsem se na něj šeptem. Vykulil oči, nechápal.

„Ale vždyť tu lžičku máš v -“ začal namítat, ale já mu pohotově pusu zacpala rukou.

Proboha, jak může být tolik natvrdlý?! Naštěstí pro nás rodiče neměli ani potuchy o menším rozhovoru mezi námi. Renée tiše rozmlouvala s Charliem.

„Ty ňoumo! Potřebuji se s tebou domluvit na plánu!“ zašeptala jsem horlivě. Oči se mu rozšířily pochopením a následně přikývl. Stáhla jsem ruku z jeho úst.

„Co chceš dělat?“ optal se s vysokou dávkou netrpělivosti v hlasu.

„Jsi tu autem?“

„Jo.“ Je to v kapse.

„V tom případě odjedeme,“ pokrčila jsem spokojeně rameny.

„Jenom tak?“ zeptal se nevěřícně. Nejspíš, chudáček, nevěřil, že by nás jen tak Charlie pustil. V tom jsem si já ale byla stoprocentně jistá – Charlie nebude namítat proti mému odhodlání nic.

„Jo,“ přitakala jsem a vylezla ven. Pak jsem se vítězoslavně usmála na mamku s taťkou, když jsem zamávala lžičkou mezi prsty.

„Přidá se teda někdo?“ ozvala se znovu Renée. Teď je ten správný čas.

„Ne. My už pojedeme, že, Edwarde?“ optala jsem se ho nevinně. V Charliem to vřelo – o tom žádná. No a? Slyšela jsem, jak znatelně hlasitě Edward nasucho polkl.

Renée přikývla a já vstala. Čím dřív budeme pryč, tím líp. Edwarda jsem sice táhla za sebou, ale i tak se nám podařilo obout, obléct bundy a vyjít před dům.

„Brzy se ozvěte,“ nabádala nás mamka a já přikývla, i když už jsem vymýšlela omluvy pro příště, proč nemůžeme dojet. Něco se snad najde. Zavřely se za námi dveře, které nás díkybohu oddělovaly od nabručeného Charlieho.

Zvládli jsme to!

Rozhlédala jsem se okolo sebe, abych našla to zázračné auto, co nás zachránilo. Jenže nic kromě černého a hodně luxusního Mercedesu tu nestálo.

„Ty jsi autem nepřijel? Nebo ti ho někdo ukradl a tys to doteď nevěděl?“ zeptala jsem se naštvaně. Chytrý člověk by přece radši ukradl ten Mercedes a já jsem pochybovala, že Edwardovo auto mohlo být ještě lepší. Co by proboha taky mohlo být lepší než Mercedes?!

„Támhle stojí,“ ukázal na tu černou krasotinku sebevědomě.

„Ale, podívejme! Starý Edward se nám vrátil!“ poukázala jsem na to, že už konečně není tolik ušlápnutý a vystrašený, ale konečně se už narovnal a vysoké sebevědomí se taky ukázalo.

„No a? Z tvého otce by měl strach i upír,“ bránil se se stydlivým, pokřiveným úsměvem na rtech. Pokrčila jsem se smíchem rameny. Charlieho by se bál každý – ať už člověk nebo mýtická příšera, která v podání jeho rodiny vlastně ani příšerou nebyla.

„Tak jedeme, nebo budeš stále nevěřícně zírat na to auto?“ nabádal mě jeho jízlivý hlas. A to se diví? Zaparkuje přede mnou něco takového a pak se diví?!

„Vážně se divíš?! Vždyť ty jsi dojel tím nejúžasnějším autem na celé planetě!“ nařkla jsem ho mírně vyvedená z míry.

„Tak to jsi jich moc neviděla. Tohle není špatné, ale jsou i lepší,“ poučil mě. „K volantu tě nepustím,“ dodal pak.

„Proč?“ vyjekla jsem překvapeně. Já chci!

„Nezapomínej, lásko, co se stalo s BMW,“ upozornil mě a já cítila, jak se mi dnes už snad posté do tváří hrne krev. Chtěla jsem něco namítnout a přitom se ho i zeptat, kde k Mercedesu přišel, ale předběhl mě.

„Snad někdy jindy  tě na místo řidiče pustím,“ připustil. „Ale jedině s dozorem! A auto bylo celou tu dobu schované v garáži našeho nového domu,“ vysvětlil.

„Takže tys tak nějak předpovídal, že budu mít bouračku?“ vyplivla jsem naštvaně.

„Ne!“ bránil se okamžitě. „Kdybych to věděl, nikdy bych tě samotnou nepustil. Jen pro jistotu jsem ti dal BMW.“

„Dobře. Vždyť to taky nebylo tak hrozné,“ usmála jsem se, když jsem si vzpomněla na bývalé krásné auto.

„Nebylo hrozné? Bylo úžasné!“ namítl a já se zasmála. Chlapi a auta.

Tak co říkáte? Jelikož tohle jsou první kulatiny povídky a já vám s jistotou nemůžu slíbit, že se dočkáte kulatin dalších, mám dvě otázky.

1. Happy end nebo sad end? Přemýšlela jsem o obou a nejlepší alternativa by podle mě byla napsat a vydat oba. Někde bych prostě najednou napsala sad end a kdo by chtěl, přečetl by si ho. Kdo ne, pokračoval by dál ve čtení, protože povídku bych dopisovala i se šťastným koncem. Samozřejmě, že nejlepší by bylo, kdyby jste si přečetli konce oba dva.
2. Přejete si děj víc zamotat nebo míň? Což také směřuje k otázce: Jste ochotní tuto povídku i nadále číst přibližně další měsíc? Nebo raději mám skončit dřív?

Děj se nám začíná zamotávat. Doufám, že to nikomu z vás nevadí. :) 

Zároveň chci tuto kapitola věnovat pár skvělým lidem: 77Alex77, Budiška, DarkFireflies, Gemm, Jessy, kikuska, NatyCullen, N1IK1O1L, Myfí (Myfate) a Satu. Rozhodně to neberte jako pořadí v jakém vás beru - všechny jste naprosto úžasné a od všech mě vždy strašně moc potěší komentáře. Svět se se mnou roztočí a já jsem ta nejšťastnější bytost. Děkuji vám!

Také bych ještě chtěla poděkovat těm, co za mě hlasovali v povídce měsíce. Na pár hlasů jsem náhodou narazila a udělali jste mi tím hroznou radost. Zvlášť proto, že jste se odhodlali věnovat svůj hlas i povídce jako je ta moje... 

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 10. kapitola: