Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 11. kapitola

09.03.2012 (18:30) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 3420×

„Bello?“ zeptal se starostlivě. Copak se mi něco stalo?

„Hm?“

„Už jsme tady,“ poukázal na skutečnost, kterou jsem tak nějak nezaregistrovala. Celou cestu sem jsme mlčeli, oba jsme byli zahloubaní ve svých myšlenkách.

„Aha,“ vypadlo ze mě. Edward vyšel s úsměvem na rtech ven a zase si udělal to své oblíbené kolečko kolem auta, aby mi mohl otevřít.

Neodpustila jsem si protočení očí – to byla zavedená nutnost. Když jsem však zrak odtrhla od něj a konečně jsem mohla vyjít ven, nestačila jsem zírat. Náš pronajatý dům ve Forks byl ve tmě ještě úchvatnější.

Neozařovaly ho žádné pouliční lampy, ale hvězdy, kterých bylo na nebi snad nejvíc, co jsem kdy viděla. Byla to naprosto dokonalá podívaná.

Zaklonila jsem hlavu a nedokázala jsem od oblohy odtrhnout oči ani když jsem ucítila Edwardovy paže obtočené okolo mého pasu. Stál za mnou.

„Nádhera, že?“ zašeptal mi do vlasů. Tělo mě okamžitě zradilo, ale on mě pevně držel, abych se na nohou udržela. Jen jsem na jeho otázku přikývla.

„Vidíš támhletu hvězdu?“ optal se a prstem před mýma očima ukázal nalevo na jednu malou hvězdičku z mnoha dalších, stejných. Znovu jsem přikývla.

„Ta je Esméina,“ poznamenal jen tak a já zalapala po dechu. Jeho milá matka vlastnila hvězdu?!

„Dar od Carlislea,“ vysvětloval. „Má rodina má peněz dost. Kdybych chtěl, nemusel bych ani pracovat. Ale to se mi nezdá spravedlivé,“ dodal a já se roztekla ještě víc. Lepšího chlapa jsem si pro sebe nejspíš opravdu představit nemohla.

„Jednou ti taky nějakou hvězdu koupím,“ začal slibovat.

„Ne, já žádnou nechci,“ odpověděla jsem mu a ucítila, jak jeho tělo ztuhlo. Nejspíš byl překvapený. „Já na takové dary nejsem, Edwarde. Jako bys to nevěděl,“ připomněla jsem mu a otočila se k němu, abych mohla vzít jeho obličej do svých dlaní. Trošku zklamaný přikývl. „Nic víc než tebe ke štěstí nepotřebuju,“ zašeptala jsem a netrpělivě se postavila na špičky. Potřebovala jsem ho už konečně políbit.

Náhle se ode mě odtrhl a já chtěla nespokojeně zamručet. Proč to udělal?

„Bell? Já... Nad něčím jsem přemýšlel,“ vyhrkl vážným hlasem. Trošku jsem se začala bát. Proč tak najednou zvážněl?

„Mluv,“ poručila jsem mu horlivě.

„Čím víc nad tím přemýšlím, tím jistější si jsem,“ načal a já začala zmatkovat. Našel si jinou?! „Chtěl bych si tě vzít.“

Cože?

„Ale o ruku už jsi mě žádal, Edwarde,“ namítla jsem nechápavě. Šibe mu? Pro jistotu jsem mu zamávala zásnubákem před očima.

„To přece vím,“ odsekl netrpělivě. „Ale já bych chtěl, abychom už měli i datum.“ Zalapala jsem po dechu. „Miluju tě.“ Hleděl na mě očima plnýma očekávání. Nemohla jsem říct ne. To nebylo správné.

Protože když jsem se zadívala do těch smaragdových očí plných něhy a lásky, věděla jsem, že by byla ta největší blbost svatbu oddalovat. A čím dál víc se mi ten nápad začínal zamlouvat. Po svatbě by byl jen a jen můj.

„Nejradši bych si tě vzala hned,“ přiznala jsem s úsměvem a on se šťastně zasmál.

Rose:

„Nebyla přece tak špatná,“ začala ji bránit znovu Alice a já se k ní připojila.

„Edward ji miluje, vždyť to jste museli vidět.“ Esmé naštvaně zaprskala. Byla to skvělá matka, ale jakmile si jednou něco umanula a chtěla to opravdu moc, muselo být po jejím. A ohledně budoucnosti Edwarda stoprocentně.

„Kdo by si nevšiml těch potrhlých jiskřiček v očích?“ odvětil ironicky Emmett a já po něm hodila polštář. Chytil ho dřív, než ho mohl udeřit do té jeho dokonalé tvářičky a vyplázl na mě jazyk.

Zvedla jsem povýšeně hlavu a dělala, že jsem uražená.

„Ale no tak, Rose, krásko moje.“ Byl okamžitě u mě. V duchu jsem se musela zasmát, ve výrazu ve tváři jsem to však najevo nedala. Nechávala jsem ho, aby se snažil, přestože na mě před chvílí jen vyplázl jazyk jako malý kluk. Ostatní, jak se zdálo, hned poznali, že to jen hraju, ale Emmett ne. V tomto ohledu byl tak trochu... no, natvrdlý. A to jsem na něm milovala.

Stále na mě hleděl vyděšenýma očkama. Vydržela jsem jen minutu, než jsem se na něj vrhla, abych mu ukázala, že se rozhodně nezlobím. Spojila jsem naše rty a oddávala se chuti těch jeho, zatímco mě okamžitě začala obklopovat vůně stromů a mořské soli.

„Můžete si to nechat na večer?“ ozval se otrávený hlas Jaspera.

„Máme tu právě rodinou poradu a vy se tu muchlujete,“ začal nás kárat Carlisle. „Vždyť víte, jak moc pro Esmé znamená,“ nabádal nás.

Jasně, porada, protočila jsem oči. Dle mého názoru bylo všechno tohle divadlo zbytečné. Proč by Edward nemohl zůstat člověkem? Když by nesmrtelnost radši vyměnil za lásku k Belle? Samozřejmě, že by jednoho dne nadobro zemřel, ale bylo to jeho rozhodnutí a pokud chtěl prožít lidský život plný strastí i dokonalých vzpomínek... Měl na to právo.

„Ale proč, proboha, musíme jen řešit, jak se jí zbavit? Copak sis vážně nevšimla, jak se na ni díval?“ nechápavě jsem si měřila Esmé. Odjeli už včera, ale ona pořád nedokázala pochopit a uvěřit té zamilovanosti v očích jejího syna. Což bylo vážně na hlavu.

Nestihla odpověď, protože se jí v ruce rozezvonil mobil. „To je její matka,“ oznámila vážným hlasem a vzala to.

„Haló?“ ozvalo se šeptem z reproduktoru.

„Ano, Renée?“ odvětila předstíraným milým hlasem naše mamka.

„Jen jsem ti chtěla říct, že před chvílí u nás byla Bella i s vaším Edwardem,“ žalovala urychleně. Jenže to pro nás nebyla žádná novinka.

„A?“ dělala zvědavou Esmé.

„Ačkoliv jsem tu naši menší dohodu s Charliem neprobírala, protože by byl rozhodně proti, teď je, jak se zdá, na naší straně,“ sděloval nadšeně hlásek na druhé straně.

„Vážně?“ vyjekla překvapeně absolutně nepřekvapená ledová matka.

„Edward ho tak nějak naštval,“ přiznala Bellina maminka stydlivě.

„Ale, má milá, to přece vůbec nevadí! Hlavně, že je na naší straně!“ začala ji přesvědčovat Esmé.

Nedalo se to poslouchat.

­­­Bella:

„Lásko?“ probudil mě sametový hlas Edwarda. Na nahých zádech jsem ucítila jeho prsty. Hladily mě a já slastně zamžourala do ranního světla.

„Ano?“ odpověděla jsem s úsměvem na rtech.

„Máš tu snídani,“ oznámil.

Dokonalý chlap!

Okamžitě jsem se posadila, a přestože mi přikrývka sjela z těla a já zůstala úplně nahá, začala jsem hledat jídlo. Jenže jsem zahlédla jen tác v Edwardových rukách, který právě hbitě schovával za sebou, přičemž na mě s úplně jiným hladem v očích hleděl.

„Dej to sem, prosím!“ zakňučela jsem žalostně. Měla jsem hlad a moc dobře jsem věděla, co chce on. Nenechá mě v klidu najíst, dokud to nedostane.

„Ne,“ odporoval s laškovným úsměvem ten tyran.

„Ale no tak!“ žadonila jsem dál. „Klidně se obleču, abych tě nerozptylovala,“ nabídla jsem mu ochotně.

„Ne!“ vyhrkl okamžitě a já se zakabonila.

„Potřebuju se prvně najíst,“ namítla jsem a on po dlouhém uvažování odevzdaně přikývl.

„Ale pak…“ Nedokončil větu, já jsem však moc dobře pochopila. Se smíchem jsem přikývla a natáhla jsem se k němu, abych ho mohla políbit.

Vytáhl tác plný jídla, co ukrýval za zády, a mně se začaly sbíhat sliny. Byl plný lívanečků pořádně natřených džemem. Pustila jsem se do nich a s plnou pusou jsem jen dodala, co bylo už dávno nad slunce jasné: „Miluju tě.“

Zářivě se na mě usmál a políbil mě do vlasů. Vtom se však rozezvonil mobil na jeho nočním stolku. Povzdechl si a šel pro něj.

„Mami?“ oslovil volající překvapeně. Pak s ní hovořil chvíli lehce naštvaným hlasem, nakonec však přikývl a s již lehkým úsměvem na rtech slíbil se slovy, že se zeptá. Něco mi říkalo, že mluvil právě o mně. Nechala jsem to ale plavat a vyčkávala jsem, až se mi to rozhodně říct sám.

„To byla Esmé,“ prozradil mi informaci, kterou jsem už dávno znala. Obdařila jsem ho však jen nechápavým výrazem. Co chtěla?

„Víš, Alice není úplně normální upír,“ začal vysvětlovat, jako by čekal, že pochopím, proč najednou začal žvanit o jeho sestře. Nicméně nic jsem mu netrpělivě neodsekla a jen jsem vyčkávala dál. „Má dar,“ pokračoval, „vidí budoucnost v podobě vizí. Jakmile se někdo v jejím okolí pro něco rozhodne, vidí budoucnost jeho rozhodnutí.“

„A dál?“ Byla jsem čím dál tím víc netrpělivá a zvědavá, kam tím vším míří.

„Viděla rozhodnutí, co jsme učinili včera večer,“ vysvětlil. Dál jsem nechápala a on to na mně poznal, přestože jsem se snažila tvářit, že mimo nejsem. „Ohledně té svatby, Bello,“ káral mě za mou neschopnost pochopit i to nejvíc viditelné.

Aha.

Přesto jsem stále nechápala, k čemu to má všecko vést a co s tím má společné jeho matka.

„Esmé by s tebou všechno ohledně svatby probrala. Chce ti pomoct.“

„Ale vždyť ani nevíme, kde a kdy se bude konat!“ namítla jsem šokovaná.

„To mi nemusíš ani říkat,“ souhlasil mírně popuzeně. „Já to vím, ale něco takového povídej mé matce.“ Protočil oči s provinilým úsměvem a mě osvítilo.

„Chce mě vidět už dnes, že?“ otázala jsem se jízlivě.

„Jo,“ přitakal se svěšenou hlavou. „Je na cestě sem.“

„Cože?“ vyprskla jsem čerstvě vymačkaný pomerančový džus na bílé povlečení. Vypadalo to jako batika.

Co teď? Vždyť bylo na přípravy ještě tak brzy!

„Lásko, já se omlouvám,“ začal okamžitě Edward. „Měl jsem s tebou na dnešek úplně jiné plány, ale Esmé je Esmé.“ Hypnotizoval dál mé nahé tělo.

Tak tohle se ti nedá neuvěřit. Šlo to poznat v každém jeho pohledu i pohybu.

Lokla jsem si zbytku džusu, který se ve sklenici udržel, do pusy jsem si nacpala naráz celý jeden lívanec a vyhrabala jsem se z postele. Musela jsme se dát do kupy. Kdoví kam mě chtěla jeho upíří matka vyvézt.

Ve skříni, kterou můj skromný oděv na chvílí obydloval, jsem se poohlédla po nějakých formálnějších šatech. Moc jsem žádné nenosila, ale pro jistotu jsem si jich pár nedávno koupila s asistencí Edwarda. Když jsem si na zkoušení v kabince v obchoďáku vzpomněla, celá jsem zrudla. Snoubenec se v té chvíli opravdu moc nevěnoval šatům, ale spíš mému tělu… Zarazila jsem urychleně myšlenky a dala se do práce. Oblékla jsem si mentolově zelené koktejlky s dlouhým rukávem a černé balerínky. Lehce jsem se namalovala a posadila se k Edwardovi na gauč. Díval se na basketbal, takže pěkná nuda. Co však rozhodně nuda nebyla, byl pohled na něj. Seděl jen v trenkách a já se mohla uslintat blahem. Naneštěstí se asi za pět minut ozval zvonek a já se musela vydat ke dveřím.

„Ahoj, Bello!“ vrhla se na mě Edwardova matka. Byla vážně dost milá.

„Zdravím,“ odpověděla jsem s úsměvem.

„Dohodla jsem nejlepšího svatebního agenta v tomto státě. Pojedeme za ním do Seattlu, ano?“ Neměla jsem to srdce jí namítnout ani to, že nemáme zatím ještě ani datum. Nedalo se odporovat tomu milému a obětavému úsměvu.

„Dobře. Vezmu si jen kabát a můžeme jet, ano?“ Přikývla a já se rozběhla za Edwardem. Vášnivě jsem ho políbila, vzala si kabát a vydaly jsme se s jeho matkou na cestu.

Edward:

Ozval se zvonek a mě hned napadlo, že je to Bella. Neodjely ani před pěti minutami. Určitě si něco zapomněla – to byla její specialita. Se smíchem jsem se zvedl od televize a rozešel jsem se ke dveřím. Nebylo potřeba se oblékat, vždyť za dveřmi stála žena, která mě viděla úplně nahého už víc jak tisíckrát.

To jsem si ale jen myslel, protože mě za dveřmi čekalo překvapení.

„Bello, včera jsi u nás zapomně- “ nedořekla Jessica Stanleyová. Největší drbna ze střední. Vedle ní stál modrooký chlap s blond patkou. Po sekundě mi došlo, koho mi tolik připomíná. Vždyť to byl Mike Newton.

Co jsem komu udělal?

„Ó, můj bože!“ vyhrkla překvapeně jako jedno slovo, zírala na mě jako na plakát. Dívala se na mě divně, jako by snad byla zhulená. Bylo to mnou nebo vážně něco hulila?

Na otázku jsem odpověď nedostal, protože se Stanleyová přímo přede mnou složila. Mike ji naštěstí stihl zachytit dřív, než si mohla rozbít hlavu o schod.

„Vem ji dovnitř,“ poručil jsem mu pohotově a zatímco on ji pokládal na gauč, já jsem se rychle utíkal obléct, aby se, až se probudí, znovu nesložila. Pak jsem se vydal za těmi dvěma.

Poslední dobou se snižuje počet komentářů, tak nevím, jestli je to povídkou, nebo jste jen někteří líní párkrát kliknout. No, ale těm, kteří komentují pravidelně, strašně moc děkuju. Tuto kapitolu jsem chtěla vydat dřív, ale protože se ve středu narodila další sestra do rodiny, oslavovali jsme a nebylo moc času. :)

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 11. kapitola: