Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 13. kapitola

22.03.2012 (07:45) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3180×

„Nenávidíme ji!“ zavřískala Esmé a zbytek rodiny za ní se postavil do bojovných pozic. Vyděšeně jsem vyjekla a Edward vykulil oči. Chtěl něco namítnout, ale nestihl to. Cullenovi už se vrhali směrem k nám, přímo na mě. Naštěstí mi nechávali šanci zdrhnout – nevyužívali své upíří rychlosti, běželi lidským tempem. Popadla jsem Edwarda za ruku a s jekotem jsme se rozběhli ke dveřím vily jeho rodiny.

Jako naschvál se nám do cesty pletl všudypřítomný nábytek a já několikrát málem zakopla. Edward mě vždy pohotově zadržel, ale ani to nestačilo – zpomalovala jsem nás. Ustrašeně jsem se ohlédla za sebe a spatřila jsem děsuplné blížící se obličeje. V popředí běžel obrovský Emmett, mrštná Alice, popuzená Esmé a rychlý Carlisle. Všichni usilovně a vytrvale běželi za námi a přitom se tvářili tak odhodlaně a naštvaně, až se mi rozdrkotaly zuby.

„Pohni!“ vykřikl Edward. To se mu lehce říká! Ale jak mám přinutit nohy ještě k většímu výkonu, když už tohle je na mě moc?!

„Víc to nejde!“ odvětila jsem naštvaně a zoufale naráz. Táhl mě za sebou jako hadrovou panenku, že jsem necítila ani ruku. Taky mi bylo samým strachem na zvracení.

Za námi se ozývalo jen rychle se blížící dupání. Vypadalo to pro nás dost zle. Naštěstí na parkovišti před domem stál Mercedes! Radostně jsem si oddechla – třeba zvládneme odjet. Nadšením se mi rozbušila krev i ve spáncích. Edward si té okolnosti naštěstí také všiml a najednou jsme běželi i podstatně rychlejším tempem, jak se nám naděje vlévala do žil.

Nastartoval, zatímco já jsem se ohlížela, jak daleko naši protivníci jsou. Měli jsme štěstí – nikde je nebylo ani vidět, což určitě jen ukazovalo, že nám nestačili.

„Pořádně na to šlápni,“ poručila jsem mu a on nadšeně přikývl, nad čímž jsem dokázal jen kroutit hlavou. Jak může být nadšený jen z blbé jízdy, když nám jde o kejhák?

Ublížili by jenom tobě, došlo mi konečně. Při tom pomyšlení jsem se musela otřást.

Snad by byl radši, kdyby nás chytili, protože jinak jsem si nemohla vysvětlit, proč jede tak pomalu. Vždyť nás díky němu ještě doběhnou!

„Sakra, jeď! Hned teď, kamkoliv!“ zaječela jsem hysterickým hlasem. Začínala jsem se znovu bát.

A za chvíli se taky ukázalo, že jsem měla proč. Cullenovi teprve teď využili svých upířích schopností, a tak jsme my s Edwardem, jako pouhé lidské bytosti, neměli možnost.

Najednou se ozvalo hlasité žuch! a auto někdo přiměl zastavit. Vylekaně jsem vyjekli oba, a když jsme konečně spatřili tu překážku, setkali jsme se s nenávistným pohledem Emmetta. A před autem stál zbytek rodiny. Přibližovali se pomalu a děsivě, přičemž jim šlo až moc dobře odezírat ze rtů, co mumlají.

„Zabít ji! Zabít ji! Zabít ji!“

Ne!

„Bello?“ ozval se jakoby z dálky Edwardův hlas, přestože Edward v autě, sedící vedle mě, nepromluvil. Asi jsem se z toho strachu už i zbláznila, protože jinak jsem si to vysvětlit nemohla.

A ozval se znovu, přičemž mnou kdosi zatřásl. „Tak vzbudíš se?!“ Vzbudit se? Ale vždyť tohle – podívala jsem se před sebe na rozzuřené Cullenovy – je realita.

Zmateně jsem párkrát mrkla a ocitla jsem se úplně jinde. Leželi jsme s Edwardem v posteli a on se nade mnou se starostlivým pohledem nakláněl.

„Jsi v pohodě?“ Stále si mě prohlížel.

„To byl jen sen?“ optala jsem se překvapeně. Vždyť to vypadalo tolik opravdově!

„Jo,“ přisvědčil. „Můžu vědět, co se ti zdálo?“ pokračoval hned.

„Ne!“ vyhrkla jsem. Tohle nesměl vědět – ten sen se mi zdál jen díky včerejšku a divnému chování Esmé a nepěkně se vyvrbil do větších rozměrů jen kvůli pár jejím pohledům. Hned by si myslel, kdovíco mi neudělala, pak by jí možná vyhuboval a ona by mě začala nenávidět naprosto jako v tom snu. Ne, nesmím mu to říct.

„Dobře,“ souhlasil dost neochotně, ale dál se nevyptával.

„Ale ty ses taky zrovna dvakrát dobře nevyspal, co?“ poukázala jsem na jeho černé kruhy pod očima. A taky měl rozšířené zorničky.

„Ani ne,“ přiznal s neveselým úsměvem.

„Zdálo se ti něco?“ zeptala jsem se zvědavě.

Přikývl, ale okamžitě dodal: „Tušíš správně – nepovím ti to,“ vykřikl s úsměvem a pak na mě vyplázl jazyk. Popadla jsem polštář a bouchla ho s ním do hlavy. Ránu nečekal, zastihla jsem ho nepřipraveného.

„Hej!“ zasmál se a už už se natahoval i pro polštář svůj.

Edward:

„Pusťte mě na něho!“ vykřikl Charlie a už se zvedal, aby nade mnou stál a já byl jen malá troska. Bella vedle mě překvapeně vydechla a Renée se jen ďábelsky usmála.

„Střílej, drahý,“ poručila mu nebezpečně drsným hlasem. Srdce se mi poplašeně rozbušilo. Bella urychleně vyskočila na nohy a zatáhla mě za ruku. Okamžitě jsem pochopil – chtěla se mnou utéct. Naposledy jsem se podíval na Charlieho, abych zjistil, jak velký náskok budeme moct mít.

Kráčel do chodby, aby z věšáku mohl popadnout zbraň. Bella si toho taky všimla a vyděšeně mi pohlédla do očí. Začal jsem se rozhlížet okolo sebe, jestli nenajdu nějaký jiný možný východ, abychom se mohli vyhnout předsíni a naštvanému Charliemu. Renée se nás zatím snažila zadržet. Chytila mě za vlasy a přitáhla si mě k sobě. Příšerně to bolelo, ale musel jsem se jí vytrhnout, abychom měli s Bellou volnou cestu. V dlaních jí zůstalo pár mých nazrzlých vlasů. Někde nejspíš budu mít plešku. Jenže to mě momentálně netrápilo – hlavní bylo vůbec tuhle návštěvu přežít celý s každým orgánem i částí těla.

Nevím, jak se to mohlo stát, ale Charlie, přestože to nebyl žádný mladík, byl děsivě rychlý. Nestačili jsme ani doběhnout ke dveřím na terasu, ze které bychom se bezpečně mohli dostat k autu a ujet, a on už byl v obýváku. Zamířil na moji spodní část, přesně na střed mezi nohama a zmáčkl spoušť…

„Zabít ji! Zabít ji! Zabít ji!“ vyrušil mě odkudsi hlas Belly, která však vedle mě vůbec nic neříkala. Zmateně jsem zamžoural očima a uvědomil jsem si, že to byl jen sen.

Děkuju ti, Bože.

Z lehu jsem vystřelil do sedu a pohotově jsem se začala rozhlížet okolo sebe. Hledal jsem to nebezpečí, kvůli kterému Bella křičela, ale ať jsem se rozhlížel sebelíp, nic jsem nenašel. Chtěl jsem se na ni podívat káravým pohledem a vyčinit jí, co mě tak brzo budí, když se nic neděje a ani nikde nehoří. Jenže teprve teď jsem si všiml, že ona ještě spí. Rozhazovala okolo sebe drobnýma ručkama a zběsile sebou mlátila ze strany na stranu. Nejspíš se jí taky zdála nějaká noční můra…

„Bello?“ Lehce jsem jí zatřásl, aby se vzbudila, ale moc se nepolekala.

Žádná odezva, dál sebou škubala a křičela ze spaní.

„Tak vzbudíš se?!“ Zatřásl jsem jí víc. Dělala mi starosti. Vždyť, co se jí mohlo zdát tak děsivého, že se ze snu ani nemohla vzbudit?

Párkrát se jí zatřepala víčka a pak konečně po dlouhých sekundách otevřela oči. Zmateně se začala rozhlížet okolo sebe a nejspíš hledat nějaké známky toho, že to nebyla jen noční můra, ale realita.

Rose:

„Možná bychom je měli varovat,“ olízla jsem si krev právě dopité laně ze rtů a prohlásila jsem svou domněnku nahlas Alice.

Ta drapla pod krkem majestátně vypadajícího jelena a než se do něj zakousla, namítla: „To nemůžeme.“

„Proč?“ opáčila jsem nechápavě. Jsme upíři – jsme nesmrtelní, nikdo nás nemůže zabít.

„Copak si to chceš rozházet u Esmé a hlavně u Carlislea? Nesmíš zapomínat, že on za ní stojí,“ povzdechla si. „Samozřejmě, že je mi jich líto, ale moc dobře obě víme, že zatím se nic neděje. Včera se pokusila Belle udělit jen malý trapný náznak. A to se, jak se zdá, vůbec nepodařilo,“ chlácholila mě i sebe.

„Co když chystá něco velkolepého?“ Vybavila se mi v mysli vždycky až moc vychytralá stránka Esmé.

„To bych viděla,“ pronesla klidným tónem Alice. Věřila jsem jí, jako už mnohokrát – nikdy mi nelhala, byly jsme jako pokrevní sestry.

Jenže, co když to Esmé nějak přešla? Co když ošálila i vědmu Alice? Napadlo mě okamžitě, ale nahlas jsem to nevyřkla – Alice by se to dotklo a byla by na vážkách. Už se jí párkrát stalo, že jí něco důležitějšího ušlo a ona se kvůli tomu pak trápila.

„Poběžíme dál nebo už se vrátíme?“ zeptala se, když se zvedala. Já už jsem byla plná, takže nebyl důvod si prodlužovat dívčí lov.

„Asi se můžeme vrátit.“

Vesele se pousmála. „Můžeme se vydat na nákupy,“ nabídla a já protočila oči.

„Už zase?“

„Jo,“ zazubila se tyransky.

Bella:

„Tak co budeme dělat dnes?“ ozval se Edward ukrytý za novinami.

„Asi si konečně prohlídnu tu knihovnu, co tu je,“ pokrčila jsem rameny. Byla jsem utahaná po tom neustálém pobíhání a navštěvování mých i jeho rodičů.

„Jenom to?“ Nahlédl na mě naoko překvapeně a vyděšeně.

„No,“ usmála jsem, „možná se budu věnovat i svému snoubenci.“

„Jen možná?“ Zajiskřily mu ďábelské hvězdičky v očích.

„Jo,“ vyplázla jsem na něj jazyk a vzala do ruky mobil, co byl položený na stole přede mnou. Chtěla jsem na něj hrát, že ho už nevnímám, a tak byl podle mě docela dobrý nápad dělat, že jsem zaměstnaná smskováním. Jenže nakonec čekala zpráva mě a převrátila mi celý den naruby.

Bello, nechceš dnes zajít na kafe? Chci s tebou všechno konečně probrat, zlato. Dívčí drbání – znáš to. Renée

Změna plánu. S mámou jsem se předtím, než jsme dojeli do Forks, šíleně dlouho neviděla a chtěla jsem si s ní konečně popovídat o tom, co jsme každá za tu dobu prožily. Chyběla mi, a tak jsem nepřemýšlela ani sekundu a už jsem jí odpovídala.

Jasně. V Teodory´s za hodinu?

Přišla blesková odpověď. Budu se těšit, drahoušku.

„Bello?“ ozval se znovu Edwardův hlas.

„Jo?“

Podezíravě se zamračil. „Kdo to byl? Proč se tak blbě usmíváš?“

„Blbě?!“ naštvaně jsem se ohradila. „Nic ti neřeknu,“ uraženě jsem odfrkla.

„Tak promiň – dokonale svůdně a roztomile ses usmála proč, Bell má nejdražší?“ vyslovoval s citem a já se zahihňala jako puberťačka.

„Máma píše – za chvíli se s ní budu muset setkat,“ přiznala jsem s provinilým úsměvem. Chudáček – určitě se tolik těšil na jeden volný den a teď je mu konec.

„Přijede sem?“ vyhrkl zvláštně vyděšeně.

„Ne,“ odpověděla jsem podezíravým hlasem. „Proč?“

„Ale nic,“ namítl s divným úsměvem.

Děvčata, ani vyjádřit se nedá, jak moc mě pokaždé potěšíte komentáři.  Jste prostě a jednoduše skvělé čtenářky a já si vás každičké ohromně vážím. Neustále jste si psaly o oddechovější kapitolu, tak tu je. Že podle vašeho názoru odpočinková nebyla? Podle mě ale jo. Doufám, že se vám alespoň trochu líbila a přečtete si i tu další. V příští kapitole vás čeká menší zvrat díky Renée a Charliemu - víc ale neprozradím, nechte se překvapit.  Mezi naší hlavní dvojicí se taky nepěkně prohlubuje propast a v následujících kapitolách to nebude jinak...

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 13. kapitola: