Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 14. kapitola

28.03.2012 (19:00) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2744×

„Bello!“ ozval se mámin hlas okamžitě, co jsem vešla do kavárny. Otočila jsem se za ním a spatřila ji, jak sedí v rohu na našem kdysi nejoblíbenějším místě. Brávala mě sem, když jsem bývala malá, na poháry za vysvědčení, k svátku nebo narozeninám. Milovala jsem to tu.

Ale teď se mi tu už tolik nelíbilo. Nic se tady nezměnilo – pan a paní Hillsonovi, kterým podnik patřil, v interiéru neprovedli sebemenší změnu, a tak tu krémové sedačky, co jsem kdysi tolik milovala, stále stály, ale nyní na sobě měly nažloutlý povlak stáří. Stolky ze světlého dřeva byly poškrábané a mírně i zaprášené. Stěny nebyly vymalovány už minimálně šest let – omítka se slupovala. Překvapeně jsem si tento výjev prohlížela. Nemohla jsem uvěřit, že mohli dopustit něco takového. Bylo mi líto, že jsem kdy Renée nabídla setkání nad kafem zrovna tady.

Se skleslým úsměvem díky tomuto prostředí jsem k ní přišla a zaklesla do její nastavené náruče. Vroucně mě s tichým smíchem objala a líbla do vlasů. Pak jsme si sedly a než jsme mohly jedna na druhou vůbec něco promluvit, objevila se servírka.

Nemusela jsem dlouho přemýšlet nad tím, co si objednám – věděla jsem to hned.

„Latté a ovocný muffin,“ poručila jsem si.

„Černou kávu,“ objednala si prostě Renée.

„Copak, další dieta?“ zasmála jsem se, když se servírka vzdálila.

„Copak, pořád jíš to samé?“ opáčila trochu strnule.

Pokrčila jsem rameny – no a, že tahle kombinace je mi nejmilejší už asi od čtrnácti?

„Tak koho hodláš pořádně zdrbnout?“ nadhodila jsem téma, kvůli kterému mě vytáhla od Edwarda.

„Víš, Bello, asi bychom si měly vážněji promluvit, zlato,“ začala vážně a upřímně mě tím překvapila.

„Děje se něco?“

„Ano...“ Odmlčela se na chvíli, ale já ji pohledem hned vybídla, aby pokračovala. Začalo mi to její mlžení pomalu, ale jistě drásat nervy. „Nebudu chodit okolo horké kaše – s Charliem se budeme rozvádět. Jsi už dospělá, a tak určitě chápeš, proč to děláme. Nikdy jsme si moc nerozuměli a poslední dobou je to jen čím dál horší.“ Celá vyjevená jsem se nezmohla na nic jiného, než vykulit oči, co nejvíc to šlo. Zahlédla jsem, jak jí z oka skanula jedna malá kapička slzy.

To přece nemůže být pravda!

Moji rodiče byli zářným příkladem věčného manželství. Byli tu vždycky pro mě – dohromady. Byli jsme rodina všichni společně, ne rozdělení. Celé moje přesvědčení, že manželství je posvátný krok, který může vydržet navždy, pokud se oba v páru snaží, se rozplynul. Věděla jsem jistě, že Renée a Charlie se snažili, co mohli, ale ani to nestačilo. Tak jaké jsme pak měli vyhlídky my s Edwardem? Možná jsme teď byli dokonale zamilovaní a všechno bylo růžové, ale co když jednou naše láska opadne a zůstane jen stereotyp?

„Zlato?“ ozvala se Renée a vytrhla mě tak ze zběsilých myšlenek. Začala se přehrabovat ve své velké kabelce na klíně a po chvíli vytáhla balíček kapesníků. Nabídla i mně a já si teprve teď všimla, že vlastně brečím taky.

Vděčně jsem si od ní vzala tu papírovou spásu a hlučně se vysmrkala. Něvěděla jsem, co teď říct – jestli ji ukonejšit, vynadat jí nebo něco jiného.

„Bello? Tak promluv, zlato, prosím! Něco – cokoliv!“ naléhavě prosila.

„Proč? Proč tak najednou?“ vypadlo ze mě nechápavě.

„Já... ani moc nevím. Neustále jsme se hádali. Já potřebuju pořád něco dělat, to přece víš. Ale tvůj otec – nechci si na něj stěžovat, chraň Bůh! - to tu má rád a nechce z Forks odjet ani na dovolenou. Nemůžeme spolu být.“

Nešťastně jsem přikývla. „Jak dlouho je to, co jste se na rozvodu domluvili?“

„Asi čtyři dny předtím, než jste přijeli do Forks,“ sklopila stydlivě pohled. Nejspíš čekala kázání o tom, že mi to měla povědět dřív, ale na nic takového jsem se nezmohla.

„Dobře,“ přijala jsem tu informaci šeptem.

„Nic jiného neřekneš?“ Byla překvapená.

„Ne,“ přiznala jsem. „K čemu by to bylo? Je to vaše rozhodnutí a já ho musím respektovat.“

„Nic se nezmění, zlatíčko. Vždycky tě budeme milovat,“ pokusila se o co nejvřelejší úsměv.

„Budete stále bydlet spolu?“ vyřkla jsem s nadějí nahlas myšlenku, která mě najednou napadla.

Smutně zakývala hlavou ze strany na stranu. „Ne – budu chvíli bydlet u Ashley v Port Angeles a pak se uvidí.“ Ashley byla její kolegyně z práce. Renée pracovala v informačním středisku pro turisty v Port Angeles.

„Proč ale teda brečíš, mami, když se rozvést chcete oba?“ vypadlo ze mě nedůveřivě. Snažila jsem se stále najít jakoukoliv záminku, že by si dělala ze mě jen blbý žert.

„Jak bych nemohla? Žijeme spolu už od osmnácti, a když se teď všechno má změnit... Bude to osvobození a velká neznámá zároveň, Bello. Ale tenhle krok musíme oba podstoupit.“

Strnule jsem přikývla. Sice jsem to čekala, ale přesto mě to hluboce zranilo. Když jsem si jen představila, že spolu už nebudou žít a my nebudeme nikdy už jako doopravdická rodina...

„Chápu. Jenže musíš teď pochopit mě – mám strach. Byli jste mým ideálem dokonalého manželství, a tak jsem věřila i ve mě a Edwarda. Jenže co když to nevyjde stejně jako vám? A i kdyby vyšlo – dorazíte oba dva na svatbu bez toho, aniž byste se hádali a handrkovali?“ položila jsem jí otázku nejistým hláskem.

Než stihla odpovědět, přišla k nám servírka i s naší objednávkou. Možná, že ještě před chvílí mi kručelo v břiše na poplach, ale nyní už jsem na jídlo neměla ani pomyšlení. Pokusila jsem si dopřát doušek kávy, ale udělalo se mi z ní maximálně na vteřinu krátké mdlo. Jazyk na příval horké tekutiny nijak rychle nereagoval, a tak mi sklouzl až do krku, že jsem se zakuckala. Renée se pohotově přes malý stolek nahnula a uděřila mě jednou dobře mířenou ranou mezi lopatky. Pomohlo to a já se jí pokusila věnovat jeden nevydařený vděčný úsměv.

Pak konečně odpověděla na mé ustrašené vize do budoucnosti. „Bello, tvou svatbu bychom si nenechali ujít ani jeden z nás. A veř, že spolu, díkybohu, vycházíme i teď, když jsme podali žádost o rozvod. Jen ohledně toho Edwarda si nejsem jistá...“ Silně jí znervózněl hlas.

„Ano?“ vyjekla jsem vyděšeně. Jí jsem věřila každé slovo, vždy mi uměla moc dobře poradit, a pokud se jí na něm něco nezdálo, možná by bylo lepší zjistit, co to je.

„Je mi to líto, Bello. Určitě víš, že jsem ho k nám včera pozvala – jistě se zmínil,“ pokusila se usmát, ale nepodařilo se jí to. „Nejsem si jistá, že ten chlapec je pro tebe vhodný. Neustále mluvil jen o sobě a také se podivně pozastavil u otázky, jestli byl už ženatý. Nehodí se k tobě – ty jsi jemná dušička a on na mě působí dojmem, že by měl nejraději na každém prstu jednu.“

Zalapala jsem po dechu. Vážně na ni takhle působil? Třeba to bylo jen hloupé nedorozumění...

„Jsem si jistá, že ženatý ještě nikdy nebyl,“ ujistila jsem ji. Přikývla, ale nezdálo se, že by tomu moc věřila.

„A co ten zbytek?“ položila mi otázku a mě hryzlo u srdce. Co když měla pravdu? Co když bych si měla ještě všechno raději jednou promyslet? Renée se nikdy nemýlila...

„Já nevím,“ špitla jsem nejistě.

• • • •

Rozhodla jsem se pochyby Renée o Edwardovi na chvíli odstrčit stranou. Kdybych to neudělala, někde bych se musela zašít a zůstat se svou myslí o samotě, abych mohla volně přemýšlet. Teď jsem ale potřebovala vidět Charlieho – chtěla jsem s ním mluvit, abych věděla, jak rozvod s Renée bere on, jestli je v pořádku a nad věcí, jak mi slibovala máma. Za ní mě předtím odvezl Edward, ale teď jsem za tátou přišla pěšky – bylo to jen dva bloky od kavárny a já chtěla chvíli být o samotě na čerstvém vzdchu, abych si pročistila hlavu.

„Tati?“ vešla jsem do domu a vyzula se, což se neobešlo bez hlasitého žuchnutí mého zadku, když dopadl na botník. Renée jsem nechala v kavárně – měla s sebou notebook a hodlala se snažit hledat nějaký pronájem.

„Bells?“ vykoukla jeho překvapená hlava ze dveří do obýváku. „Kde máš mamku?“

Povzdechla jsem si. „Všechno o tom rozvodu mi už řekla, tati,“ upozornila jsem ho, že se už nemusí přetvařovat.

Zatvářil se zaskočeně. „Vážně? Myslel jsem si, že ti to už dnes poví, ale stejně...“

„Já vím,“ přisvědčila jsem nakřáplým hlasem.

S utrápeným výrazem ve tváři se ke mně rozešle a objal mě. Vděčně jsem se nechala ukrýt v jeho silných pažích a cítila se jako malé dítě, kterému před malou chvílí někdo na pískovišti ukradl kyblíček a lopatičku.

„Ale ještě něco tě trápí, viď?“ zeptal se starostlivě, když se odtáhl, aby mi mohl vidět do tváře. Nechápala jsem sice, kde se v něm bere tolik empatičnosti, ale přikývla jsem. Nač si před svým vlastním otcem hrát na to, že se nic neděje?

„Mám strach o mě a Edwarda. Jak nám může vyjít vztah, když nevyšel ani vám? Ani tobě, ani Renée se nezdál a co když máte pravdu?“ vysypala jsem na něj spoustu utrápených otázek, které mě sužovaly už celou hodinu.

„Bello, nedělej si starosti. Řiď se dle svého srdce a nehleď na manželství svých rodičů. Vždyť taky nedopadlo nijak špatně! Domluvili jsme se jako rozumní lidé a to jiní ani nedovedou. Edward se mi možná chvíli nepozdával, ale jestli tě to uklidní, tak řeknu něco, co jsem do svatby říct nechtěl – je to fajn kluk, žádný srab, když zvládl i tu menší prohlídku mých zlatíček,“ zasmál se a utřel mi prstem slzu, co si razila cestičku ven z oka a chtěla skanout přes tváře až na zem. „Jsem na vaší straně – pokud ho miluješ a on tebe zřejmě taky – děláte správnou věc,“ ujistil mě a já se o trochu víc uklidnila. Nikdy dlouho nepřednášel své názory, ale tentokrát tak udělal a já za to byla ráda.

„Děkuju,“ špitla jsem vděčně. Tahle slova útěchy a povzbuzení jsem už dávno potřebovala jako sůl – nikdo mi nic takového neřekl pěkně dlouho a já se najednou cítila sebejistější.

„Nemáš zač, sluníčko moje,“ zamumlal a líbl mě do vlasů.

• • • •

Na zpáteční cestu jsem si vypůjčila svůj milovaný náklaďáček, abych nikoho nemusela otravovat s odvozem. Bylo fajn být zase chvíli o samotě a hlavně znovu řídit. Autíčko se nezměnilo – stále bylo pomalé a udýchaně funělo a díky tomu jsem byla víc v pohodě – milovala jsem tu starou plechařinku.

Konečně jsem vjela před dům a vešla dovnitř, ale znovu mě místo něho čekal jen prázdný dům. Bylo to k vzteku – když jsem ho potřebovala u sebe, nikdy tu nebyl. Jen pitomý papírek s jeho načmáraným vzkazem se třepotal v kuchyni na lince díky pootevřenému oknu naproti.

Jel jsem za rodinou. Vrátím se brzo, lásko. E.

Naštvaně jsem ze sebe servala bundu a boty a stočila se do klubíčka na gauč v obýváku.

Jsem zvědavá na vaše názory! :) Také se blížíme k dalším půlkulatinám a já si moc ráda přečtu vaše odhady na pokračování povídky.

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 14. kapitola: