Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 15. kapitola

03.04.2012 (16:15) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 3372×

Edward:

Sice se mi kupila práce, co bych měl obstarat, ale dnes jsem to odložil. Rozhodl jsem se zajet za rodinou – neviděli jsme se sice jen od té doby, co jsme s Bellou odjeli, ale mně chyběli díky tomu delšímu odloučení, které skončilo teprve před týdnem. I ten blbec Emmett, a to už bylo co říct.

Když jsem vysadil Bellu před kavárnou, už jsem se otáčel, abych mohl jet zpátky do našeho domu. Pak jsem si to ale náhle rozmyslel, rozhodl jsem se je navštívit. A tak se mi v hlavě zrodil pěkně blbý nápad.

Náhle jsem otočil zpět a vydal se směrem k lesu. Tu cestu jsem znal doteď natolik dobře, že bych po ní zvládl jet i se zavázanýma očima. Po chvíli jsem už parkoval na štěrkové příjezdové cestě a vdechoval starou, dobře známou, vůni lesa.

Hned, když jsem vešel do domu, ozval se hlas bratříčka: „Ále, podívejme se, koho to sem Mercedes nese! Podpantoflák se nás rozhodl navštívit!“ Šel jsem za tím hlasem a dostal se - jak jinak než do obýváku - kde se Emmett rozvaloval na gauči u zápasu.

„Taky tě zdravím, Emmíttku – gumídku,“ oplatil jsem mu prvními slovy, co mě napadla.

Překvapeně vykulil oči a uznale pokýval hlavou. „Máš básnický střevo, chlape.“

„Vždyť to bylo naprosto děsný,“ vysmál jsem se mu. Na něj udělal dojem každý, co byl jen o trochu chytřejší než on.

„Máš pravdu,“ přisvědčil s poťouchlým úsměvem, když usilovně asi pět sekund krabatil samým přemýšlením čelo.

Protočil jsem oči a začal se rozhlížet okolo sebe. Nikde nikdo nebyl a bylo tu až nezvyklé ticho.

„Kde jsou ostatní?“ vyřkl jsem svou otázku nahlas.

Emmett se zachechtal. „Copak ty Alice s Jasperem neslyšíš? Jsou docela hlasití... Příjezd sem jsi neplánoval dopředu, co?“ zachechtal se zas. „Protože kdyby jo, naše vědma by to přece viděla a už dávno by se nevěnovala svému Jasperkovi,“ zašišlal přesládle a mně se udělalo zle.

Nejspíš si toho všiml, protože mě okamžitě začal uklidňovat. „Neboj – už se oblékají.“ Následovala další várka chechotu.

Ale měl pravdu – už za minutu se objevili ruku v ruce na schodišti.

„Edwarde!“ vykřikla okamžitě Alice, pustila se Jaspera a vrhla se na mě. Se smíchem jsem její objetí přijal, chybělo mi.

„Když ti tak chyběl, tak jak to, že jsi neviděla jeho příjezd?“ ozval se jízlivým hláskem Emmett.

Alice se nervózně ošila, a kdyby to jen trochu šlo, určitě by se i začervenala tak, jako to umí moje Bella. „Nedokázala jsem vnímat,“ šeptla stydlivě a mně jí bylo líto. Proč si ten blbec musí střílet z každého?

„Tak ji nech být,“ zastal jsem se jí hned a Jasper výhružně přikývl.

„No, tak sorry, lidi,“ zvedl okamžitě v obranném gestu ruce vzhůru Emm s pobavenými jiskřičkami v očích.

Nechali jsme to všichni plavat, protože náhle do místnosti vplul Carlisle.

„Edwarde, co ty tu? Byl jsem v pracovně, dělal jsem něco navíc do práce a zaslechl jsem tvůj hlas,“ usmál se radostně.

Samovolně se mi koutky úst taky povytáhly vzhůru. „Bella je ve městě se svou matkou, tak jsem se rozhodl zastavit,“ vysvětlil jsem. „Máma a Rose jsou kde?“

„Jsou nahoře v našem pokoji,“ ozval se Emmett, aniž by odtrhl pohled od obrazovky, protože právě jeho oblíbený tým prohrával. „Probírají svatbu,“ protočil oči, i když je na mě neupřel a mně to neušlo.

„Jdu za nimi,“ oznámil jsem jim a vytrhl se Alice z nekonečného objetí, které mi už začalo být mírně otravnější. Chtěl jsem vidět svou nejmilovanější matku a taky se podívat, co to zase vymýšlejí ohledně té naší ohromné veselky, o kterou jsme s Bellou ani moc nestáli. Stačila by přece i nějaká menší...

Vypustil jsem z hlavy uvažování o utajené svatbě. Stejně nijak utajená být nemohla – když máte upíří rodinu a v ní navíc sestru, co vidí budoucnost, nemůžete jen tak utéct a čekat, že oni se to nedozví dřív, než všechno zařídíte.

Chtěl jsem zdvořilostně zaklepat na dveře, než jsem se chystal vejít do Emmovy a Rosiny ložnice, i když jsem věděl, že mě dávno slyší, ale Esmé byla rychlejší.

„Pojď dál, Edwarde,“ ozval se její překrásný hlas. Na rtech mi vykouzlil spokojený úsměv.

Když jsem vešel dovnitř, zpozoroval jsem, že se tu událo pár větších změn. Rose s Emmettem nejspíš už zase rozbili postel, protože tu měli úplně novou. Taky tu bylo nově vymalováno a okna zastiňovaly těžké závěsy, které tu nikdy dříve nebývaly. Chvíli jsem nechápal, proč tu jsou, a zastiňují tak ty dokonalé paprsky slunce, které se dnes nečekaně ukázalo.

Bože, já jsem ale debil, došlo mi vzápětí, že je by slunce jedině otravovalo. Pár let s nimi netrávím každý den a už o nich zapomínám i to nejdůležitější...

„Ahoj, zlato,“ vytrhla mě z nadávání sobě samotnému máma.

„Nazdárek, bráško,“ přidala se okamžitě i Rose s veselým úsměvem.

„Zdravím, dámy,“ pokusil jsem se o pukrle a ony se zachichotaly.

Pak jsem se konečně přemístil k nim na postel. Obě tam ležely mezi horami časopisů, knih a katalogů, že se v té kupě i ztrácely.

„To, proboha, vybíráte z téhle celé hromady?“ Hlas mi poskočil do vyššího tónu, že jsem zněl jako malý. Okamžitě jsem si odkašlal, abych se tímhle nesmyslným pokusem zkusil zastavit v dalším záplavě slov a mohl doufat, že to nikdo dole moc na vědomí nevzal. Jenže z přízemí se ozval hlasitý smích. Emmett. A sakra.

„Jo,“ přitakala klidným hlasem Rose a nad mým výlevem tak taktně pomlčela. „Pomůžeš nám, když jsi ten ženich?“ Upřímně se mi do toho moc nechtělo, ale než jsem stihl něco namítnout, abych se z toho vykroutil, zachytil jsem znechucený pohled Esmé.

A byl přesvědčený, že tak zareagovala na slovíčko ženich. Okamžitě ve mně hrklo. Dělo se snad něco?

„Jsi v pohodě?“ vyhrkl jsem překvapeně. Pohlédla na mě a já spatřil ty nespokojené jiskřičky v očích, smíchané se steskem.

„Ano, zlato. Já jen...,“ odmlčela se a já začal být nervózní. Proč tu větu nechce tolik dokončit?! Rukou jsem ji nedočkavě pobídl. „Tak dobře. Nechtěla jsem se ti svěřit s mými pochybami, ale bude asi lepší o nich vědět. Jsi důvod mé existence, Edwarde. Jsi můj jediný syn a já chci, abys byl šťastný. A nejsem přesvědčená, že by ta svatba měla být tak brzy. Nepřijdete mi připravení – ani jeden z vás.“

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem v té chvíli začal šílet z toho, že se svatbou nesouhlasí, nebo že jsem byl naprosto klidný. Uvnitř mě to najednou začalo vřít – byl jsem náhle naštvaný a rozhodnutý bojovat za svou Bellu.

„Patříme k sobě, věř mi. Dělám to, o čem jsem pevně přesvědčený,“ řekl jsem co nejvyrovnaněji, i když jsem se cítil úplně jinak.

Její obličej se zkroutil do nesouhlasného, ale přikývla a dál už nic nenamítala. Byl jsem za to rád – nechtěl jsem se s ní hádat, protože já byl přesvědčený.

• • • •

Odpoledne uběhlo v domě mého dětství jako voda. Nestihl jsem se ani nadát a už byl večer. Neustále jsem si měl s kým povídat a bylo mi dobře – jako bych se vrátil v čase zpět.

Právě jsem se loučil s ostatními a hodlal se vydat na cestu za Bellou, když se nečekaně ozvala Alice.

„Pojedu s tebou, svezeš mě autem k lesu, pokecáme ještě, a pak si zaběhnu na lov,“ vyhrkla a zdálo se, že si tohle usmyslela teprve před kratičkou chvílí.

Byl jsem sice překvapený, ale přikývl jsem – žádné námitky jsem neměl. A proč taky? Vypadalo to, že chce většina z rodiny něco namítnout, ale Alice po nich hodila zvláštní, výhružný pohled a oni pusy okamžitě naprázdno zase zavřeli.

Byl jsem celý nedočkavý, abychom už byli v autě a ona mi prozradila, proč se se mnou chtěla takhle vypařit. Jistě to nebylo jen tak – na to jsem ji znal až moc dobře. Nestihli jsme zadky ani nedosednout do sedadel auta a já se začal okamžitě vyptávat.

„Děje se něco, Alice?“ položil jsem jí starostlivým hlasem otázku.

„Dnes bylo pro vás lidi docela hezky, že?“ opáčila hraným veselým tónem a štíhlým prstem poukázala na dům mizící za našimi zády a pak na uši. Okamžitě jsem pochopil – nechtěla, aby nás ostatní slyšeli. Mlčky jsem přikývl a šlápl na plyn, abychom se co nejdřív ocitli z jejich doslechu.

Něco neustále štěbetala, a tak nás kryla – já se ji však ani nepokoušel poslouchat. Byly to až moc obyčejné věci a já byl nervózní. Co se dělo?

Konečně spokojeně vydechla. „Už můžu,“ oznámila a úsměv jí zmizel ze rtů.

„Tak co je?“ vyhrkl jsem rychle, značně nevrle.

„Měl bys to vědět, Edwarde, i když se k tomu, aby ti to někdo pověděl, nikdo nemá. Nejdřív mi ale slib, že nikomu nepovíš, že to víš. Musíš se spíš dopředu připravit...,“ odmlčela se a vyčkávala na můj slib.

„Slibuju,“ odpřísáhl jsem dvěma prsty ve vzduchu a ona konečně spustila.

„Nebude se ti líbit to, co ti povím,“ povzdychla si.

„Tak ať – ale už konečně mluv!“ pobídl jsem ji znovu. Čím dál tím víc jsem byl jako uzlík nervů.

„Dobře. Znáš přece Esmé – je to starostlivá a milující matka pro nás všechny, ale hlavně je to matka tvoje. A proto taky na tobě lpí o tolik víc než na nás – to určitě víš,“ věnovala mi důležitý pohled. Přikývl jsem. „Uf, tohle je vážně těžké,“ zašeptala si pod nosem, ale naštěstí hned zase pokračovala. „Esmé si pro tebe vymalovala podle ní tu nejlepší budoucnost – tu znáš. My upíři – ty upír...“ Znovu se soustředila na můj souhlas a já znovu přikývl.

„Teď když jsi přivedl Bellu a oznámil jsi nám, že se budete brát, byla Esmé v šoku. A nehodlala, a ani se v blízké budoucnosti nehodlá, s tímhle smířit. Nechce, abys jednou zemřel, nechce tě přežít. A tak se vás s Bellou pomalu snaží od sebe odtrhnout – Renée jí pomáhá. Něco na vás už zkoušely.“ Začal jsem lovit v paměti.

„Charlie a zbraně?“ vydechl jsem užasle.

„Ne, ten je v tom nevinně – jen jsi ho naštval tím, žes nechal Bellu řídit samotnou.“ Krátce se zakřenila, ale pak se hned zase zakabonila.

Byl jsem vyděšený i překvapený zároveň. Ale Alice jsem věřil – ona by mi nikdy nelhala. Sice jsem moc nechápal, jak mi tohle máma mohla udělat, ale jedním jsem si jistý byl – Bellu si nikdy odradit nenechám!

„Zvládneme ty jejich útoky?“ vyřkl jsem myšlenku nahlas, protože jsem doufal, že by Alice už něco z budoucnosti na toto téma mohla vědět.

„Sama nevím,“ smutně konstatovala. „Jeden kladný důvod, který by vás zase stmelil dohromady, tu ale je,“ pousmála se lehce.

Nechápavě jsem povytáhl obočí. „Ne, neřeknu ti to – bude lepší, až na to dojdete sami,“ mrkla na mě povzbudivě.

Neradostně jsem přikývl, protože jsem byl ještě zmatenější, než mi tuhle hádanku prozradila. Nepokoušel jsem se ale něco namítat a prosit ji, aby mi něco pověděla, nebo mi dala další malou nápovědu. Neudělala by to – tím jsem si byl jist.

„Vidíš, už jsme tady,“ poukázala na skutečnost, že už málem stojíme před domem. „Bella je už uvnitř – slyším její srdce,“ oznámila, a pak rychle dodala. „Vím, Edwarde, že se tomu nechce věřit, ale dávejte si pozor.“

„Budeme,“ slíbil jsem sobě i jí a stačil ještě poděkovat, než se vytratila někde mezi stromy.

Strašně moc bych chtěla poděkovat všem těm, co ještě stále komentují. Počet komentářů se celkem viditelně zmenšil, ale já i přesto nemám v plánu povídku zrychlit a co nejdřív ukončit - udělám to tak, jak to mám v plánu už od začátku. Samozřejmě mě ale potěšíte každou odezvou - s pár slovy nebo i smajlíkovou.

Kapitola je věnována Jessy, N1I1K1O1L, mé drahé sestře Satulí, Budišce, kikusce a Dark. Děkuju vám, holky - to vy mi dodáváte sílu psát!

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 15. kapitola: