Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 18. kapitola

24.04.2012 (17:00) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 2856×

„Brzdi,“ napomenula jsem Edwarda snad už posté, ale jako před devadesáti devíti napomenutími i nyní nevnímal a stále mě líbal na krku.

Povzdechla jsem si a s hlasitým smíchem jsem se chtě nechtě musela odtáhnout. Zadíval se mi zmučeně do očí, ale já byla neoblomná.

„Ne,“ zdůraznila jsem a začala jsem si sama sebe prohlížet. Ještě před chvílí to byl ten nejlepší nápad, jak odpoutat pohled svého snoubence od té nány, ale nyní, když jsem byla mokrá a my měli odjet na návštěvu rodičů, kteří se nás měli snažit rozcupovat na kousíčky, už to tak dobře nevypadalo.

„Bože,“ hlesla jsem vyděšená sama ze sebe.

„Ano?“ ožil okamžitě ten ňouma, za kterého jsem se chtěla provdat.

„Tak tím ty rozhodně nejsi,“ řekla jsem okamžitě jedovatě, abych ho usměrnila.

S hraným uražením odvrátil pohled a já jsem se sama pro sebe ušklíbla. Omlouvat jsem se mu nehodlala – kdo jiný než já mu měl alespoň trochu občas zmrazit sebevědomí?

„Stejně je to všechno tvoje vina,“ obvinila jsem ho, když jsem si uvědomila, že jsem teď vlastně skoro celá mokrá a takhle jsem přece nemohla nikam jet. Na sekundu mi to přišlo naprosto skvělé, ale pak jsem si okamžitě uvědomila, že z toho bychom měli jedině mnohem větší problémy. A to jsme přece ani jeden nechtěli.

„Moje?“ Překvapeně na mě zíral, nejspíš mu stále nedocházelo, že to on vyvedl tento průšvih. Začínal mě zase štvát.

„No jasně!“ odsekla jsem. „Kdo zíral na tu cuchtu? Kdo nevěnoval všechnu pozornost celou dobu mně? Hm?“ zvyšovala jsem už zase hlas.

Hleděl na mě nevinným pohledem, ale ten na mě v tu chvíli nepůsobil ani zdaleka tak, jak by si nejspíš přál.

„Chceš nápovědu?“ vyprskla jsem. „Ta osoba má zrzavé číro, oči smaragdové barvy a ten nejlepší zadek, jaký jsem kdy viděla!“ přiznala jsem s křikem. Tentokrát jsem se ale ani trochu nezačervenala stydlivostí – já byla rudá jako rak kvůli zlosti, co mi proudila žilami a rovnoměrně se roztékala po celém těle.

„Já?“ vypadlo z něj.

„Samozřejmě!“ souhlasila jsem, ale když jsem viděla, že opravdu zkroušeně sklápí hlavu, trochu jsem konečně vychladla.

„Co budeme dělat?“ vyjekla jsem a prohlížela si své zničené šaty.

„Vždyť máš v autě ještě ty džíny a košili, ne?“ zvedl hlavu Edward a s provinilým úsměvem zkoumal, jestli už jsem klidnější.

Rychle jsem vystartovala ke kufru, a když jsem v něm opravdu našla náhradní oblečení, které mělo posloužit po návštěvě Cullenů, protože mi Edward slíbil, že mě vezme někam do kina a já nechtěla být tolik formálně oblečená, vypískla jsem radostí a velkou úlevou.

„Jenže kde se mám převléct?“ vyjekla jsem znovu, když mě opustila radost a přišly nové otázky.

„Co třeba v autě?“ nabídl s jiskřičkami v očích a mně bylo hned jasné, že to by moc rychlé převlékání nebylo.

„Ne,“ zamítla jsem okamžitě a on zklamaně zakňučel.

Jenže měl pravdu, nikde jinde jsem se převléct z mokrých šatů nemohla. Kdybych chtěla na dámské záchodky, musela bych si pro klíčky k obsluze benzínky, a to jsem nechtěla. Taky jsem si byla jistá, že Edward by mi pro ně neskočil – na to pro něj byla až moc lákavá vidina mě převlékající se v autě.

„Nic jiného ti nezbývá,“ zašeptala jsem si pod nos smířlivě a věnovala výhružný pohled Edwardovi. „Zůstaneš tu stát a hlídat, aby mě nikdo neviděl.“ Snažil se mě přemluvit smutným kukučem, ale nepomohlo mu to.

„Jinak nestihneme ten oběd a rodiče budou určitě ještě horší,“ vysvětlila jsem v rychlosti, proč s ním nemůžu hned teď do auta a on trochu chápavěji přikývl.

Za tři minuty už mi otevíral dveře a já byla převlečená v mnohem pohodlnějším oblečením, které ale bylo suché – a to bylo taky důležitější. Sice bylo jasné, že v tomhle parádu neudělám, ale přece jen horší by bylo, kdybych přijela celá mokrá. Štěstí nám přálo – čerpací stanice byla liduprázdná a my navíc ještě měli pár minut na cestu. Edward si mě uznale prohlédl, políbil mě a šel zaplatit benzín.

Cesta opět proběhla mlčky – taky jsme se zase drželi za ruce. Dodávali jsme si navzájem síly, abychom přežili v pořádku nadcházející hodiny, protože ačkoliv jsme to ani jeden z nás nahlas nepřiznali, moc dobře jsme tušili, že na nás právě dnes budou zkoušet to nejhorší.

„Jsme tu,“ ohlásil ledovým hlasem Edward, když jsme se vyjeli z lesa před dům Cullenových. Chvíli jsem nepochopila, že ten ledový hlas byl jen hra na jeho upíří rodiče, kteří všechno do posledního šumu listí slyšeli, ale jakmile beze slov naznačil rty ničeho se neboj, miluju tě, hned jsem věděla, oč tu kráčí.

Přikývla jsem s nervózním úsměvem a začala se rozhlížet okolo sebe, jestli tu jsou i naši. A k mé nevelké radosti tu policejní auto – i s majáčkem na střeše – stálo.

Ruku v ruce jsme se rozešli k domu. Nebylo potřeba zvonit – upíří sluch byl až moc dokonalý, a tak hned jak naše nohy stouply na poslední schod u vchodu, objevila se před námi Alice.

„Vítejte,“ usmála se povzbudivě a oba nás krátce objala.

Když jsme se vyzouvali, s opatrnými pohledy jsme se rozhlíželi okolo sebe, ale vše se zdálo v pořádku. Zatím.

„Edwarde!“ vykřikla nadšeným hlasem Esmé okamžitě, co nás zahlédla. Hrnula se k němu s otevřenou náručí. Viditelně nás tak od sebe odtrhla, a když ji objímal a nemohl jí tak vidět do tváře, zhnuseně si mě prohlížela. „Zdravím, Bello,“ vyplivla mé jméno, jako by to bylo to nejodpornější slovo na světě. Dělalo se mi z něj trochu mdlo, ale ani za nic bych to na sobě nedala znát. Mile jsem se usmála a dělala, že jsem příšerně slepá a nevidím vůbec žádný její náznak.

Když se konečně vymanil z jejího objetí, ona se stejně nedala. Stoupla si na mé místo, chytila ho za ruku a táhla do jídelny.

„Udělala jsem tvé oblíbené lasagne,“ oznámila mu přesládlým hláskem.

„Ale vždyť jsem ti včera říkal, že Bella je nesnáší,“ vyhrkl překvapeně Edward. Táhla jsem se za nimi vedle Alice a nezmohla jsem se na nic jiného než kulit oči. To byla taková fúrie?

„Vážně?“ vyjekla afektovaně a bylo jasně znát, že je jí to úplně jedno, ba co víc, ještě ji to těší. „To je mi líto!“ Faleš z ní přímo čišela.

„To nevadí.“ Pohotově jsem odkudsi vykouzlila pohotový úsměv. „Zkusím je – třeba mi od vás budou chutnat.“ Otočila se na mě a povýšeně povytáhla obočí s ironickým úšklebkem.

Jakmile jsme vešli do jídelny, trochu se to celé uklidnilo. Alespoň tam mi dovolila sednout si vedle mého Edwarda. Na druhou stranu tu byl ale nový problém. Renée.

„Bello!“ Objala mě přes stůl a usmívala se jako měsíček na hnoji. Dělala, že se nic nedělo, přestože my s Edwardem jsme moc dobře věděli, že kuje plány proti nám. A hodně mě to od ní bolelo. Jak jen mohla?

Přes to všechno jsem si dokázala udržet klidnou masku, i když to bylo dost těžké. Charlie na nás s Edwardem jen kývl a lehce povytáhl koutky úst vzhůru.

Jako na zavolanou se k jídlenímu stolu začali hrnout i ostatní Cullenovi. S veselým smíchem na rtech nás zdravili a seznamovali se s mými rodiči. Moc jsem to všechno nedokázala vnímat, byla jsem roztřepaná a vystresovaná do morku kostí.

Konečně jsme všichni usedli za stůl a začali si nabírat porce na talíře. Byla jsem opravdu zvědavá, jak se Cullenovi vymluví, proč nemohou jíst, ale zatím se nic nedělo a oni si nandávali jídla také. Podezírala jsem je z toho, že jej pak budou při každé volné chvilce nepozornosti našich vyhazovat na zem za sebe nebo pod nohy. A nemýlila jsem se.

Všechno proběhlo podivuhodně hladce. Konverzace sice chvílemi slábla, ale po pár minutách, kdy se jí ujaly Esmé s Renée, se jen neustále smáli a vesele štěbetali. I to bylo součást plánu?

Do mě jídlo moc nelezlo. Zdálo se mi to nebo to vážně byla schválnost? Jak to, že lasagne byly dokonale takové, jak jsem je nesnášela? Esmé nejspíš opravdu nešetřila ani bazalkou, ani cibulí či rajčatovým protlakem. Polykala jsem malá sousta, pěkně jedno za druhým, ale všechno se mi to chtělo vracet nahoru, takže jsem neustále měla slzy v očích, jak jsem protestovala proti žaludku. Edward mě spolutrpitelsky hladil po stehně a jeho matinka mě každou chvíli probodávala nenávistnými pohledy. Prostě dokonalá idyla.

„Chutná ti?“ zeptala se najednou a podívala se po mně se zlobnými jiskřičkami v očích.

Ještě jednou jsem polkla, abych se přede všemi nepozvracela. „J-jasně. Jsou vynikající,“ pokusila jsem se o úsměv.

„Tak to jsem ráda!“ zasmála se sladce, pohledem přeskenovala můj talíř a zase si začala povídat s Renée.

Často jsem koutkem oka zahlédla, jak některý upír zahazuje po malých soustech lasagne pryč ze svého talíře, a strašně jsem pokaždé dotyčnému záviděla. I já bych se toho tak ráda zbavila! Naštěstí – i když ani nevím jak – jsem to nějak ustála a Edward, Charlie, Renée a tím pádem i všichni ostatní měli dojedeno. Na mém talíři zbyla čvrtina kostky, ale to už jsem se mohla vymluvit, že už opravdu nemůžu, že už jsem přejedená a musela bych jinak puknout. Ve skutečnosti mi bylo docela špatně a k tomu jsem ještě měla hlad. A Esmé to taky moc dobře věděla – když si ode mě brala talíř, tvářila se hrozivě. Jako by mi vysílala myšlenku: Já moc dobře vím, že ti to nechutnalo. Lžeš. Ale komu to vadí? Klidně se pozvracej!

Ráda bych se přede všemi rozbrečela jako malé dítě, že mi Esmé ubližuje, ale to by se určitě její chování jen zhoršilo. A tak jsem polykala slzy a dál se tvářila mile.

Cullenovi jí pomohli sklidit ze stolu a pak jsme se všichni přestěhovali do obývacího pokoje.

„Tak a teď mi musíte povědět všechno o dětství Belly, včetně různých průšvihů a vtipných vzpomínek!“ zvolala Esmé, když jsme si všichni sedli.

„A ty všechno o Edwardovi!“ zasmála se Renée.

Hlouběji jsem se zavrtala do Edwardovy náruče, abych se připravila na ten nejlepší bod dnešního odpoledne.

Jsem zvědavá na vaše komentáře. :)

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 18. kapitola: