Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 19. kapitola

02.05.2012 (17:45) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 3289×

„Mám začít? Vážně?“ zeptala se s úšklebkem Esmé.

„Určitě!“ přikývla nadšeně Renée a zatleskala rukama jako malé dítě. Protočila jsem nad tím oči, ale dál jsem napjatě poslouchala.

„No, Edward byl hodné dítě – tedy až na pár menších průšvihů,“ usmála se potutelně. „Jako malý si nemohl nechat rozmluvit, že do květináčů se prostě a jednoduše nečůrá.“ Všichni včetně ní jsme se smáli, ale Emmettův smích byl samozřejmě nejhlasitější. Když jsem se na něj podívala, naskytl se mi vážně vtipný obrázek – hlavu měl mírně nakloněnou na stranu a odezíral ze rtů své matce každé slůvko o trapasech jeho bratra. Edward se zatím lehce červenal a v nervózním očekávání napjatě hleděl okolo sebe a čekal, odkud přijde rána teď.

„Tak to bylo asi jediné štěstí, že jsme u vás s naší Bellou nebyli na návštěvě!“ hihňala se Renée. „Ona totiž s oblibou zase z květináčů tu hlínu jídávala.“ Nechala opět chvilku na smích a my dva se zvládali jen ještě víc krčit.

„Když přeskočím ta období, kdy naprosto zbožňoval Ninja želvy, od kterých jsme ho nedokázali odradit do jeho šestnácti, a Biebrovské období, kdy si nechtěl nechat decentně poradit s kosmetikou, po které by mu uhry zmizely, a kdy prostě musel napodobovat styl toho divného kluka Justina, byl Edward ten nejhodnější syn ze všech těchhle floutků,“ poukázala Esmé na zbytek rodiny a vřele se usmála na Carlislea. Ten přes ni přehodil ruku a vtiskl jí malý polibek na čelo.

Neuniklo mi mámino začervenání a sklopení pohledu poté, co je spolu viděla. Bylo mi jí líto – vždyť ona už svou druhou polovičku skoro vůbec neměla. A nechybělo skoro nic k tomu, aby ji neměla úplně. Jenže když jsem si pak uvědomila, že ona chce, aby se i ode mě odtrhla má spřízněná duše, okamžitě jsem zase začala chytře uvažovat.

„Dokonce byl až tak hodný a sladký, že mu do celých šesti nevadilo, když si z něho jeho sestry dělaly živou panenkou, oblékaly ho do růžových šatiček, neustále ho česaly a říkaly mu Claudie.“ Přišla nová salva smíchu.

„Bella byla zlatíčko,“ usmála se zasněně Renée, jak se přenesla do těch let, kdy jsem byla ještě špunt. „Od patnácti to teprve začalo. Začala chodit hodně pozdě po smluvených večerkách domů, účastnila se snad všech večírků, co se v okolí pořádaly, a v sedmnácti si změnila jméno. Nakukala nám, že máme podepsat nějaký papír do školy, ale byla to žádost o změnu jména.“ To už se na mě dívala vyčítavě.

Doprčic!

„Počkat, cože?“ vyhrkla překvapeně Esmé. Moc dobře jsem zaslechla, jak Edward zalapal po dechu.

„Copak se nepochlubila? A tak krásné jméno měla – dostala jej po babičce! S Charliem si doteď nedokážeme vysvětlit, proč se jí tolik nelíbilo,“ kroutila hlavou ze strany na stranu.

„A jak se teda jmenovala?“ přidal se k vyzvídání Emmett s nedočkavým pohledem.

No jasně, chce si taky smlsnout na cizím neštěstí.

„Vlastnila to nejkrásnější jméno pod sluncem. Gertruda Swanová,“ usmála se nad tou krásou a ve mně to vyvolalo tu ztracenou nechuť v ústech, když mě tak kdysi oslovovali.

„To jako vážně?“ vykvikl Edward překvapeně.

Nikdo si nedovolil se smát před mými rodiči nahlas, ale já moc dobře viděla ty pobavené jiskřičky v očích, co všichni měli. Tedy kromě Edwarda. Ten se na rozdíl od všech tvářil vykuleně, neměl daleko k rozčílení. Se sklopenou hlavou jsem se ještě víc zabořila do gauče.

„Ehm, můžu si odskočit?“ zeptala jsem se s vidinou chvilky o samotě.

„Jistě, Gertrie,“ zašišlal přesládle Emmett a všichni vybuchli smíchy. Kromě Edwarda. Celá rudá jsem zakoktala něco v tom smyslu jako díky a rozešla se ke koupelně.

Když jsem konečně doklopýtala do bezpečí záchodové mísy, umyvadla a zrcadla, snažila jsem se uklidnit. Na čele se mi odkudsi objevil studený pot a já nechápala, co se děje. Svět se okolo mě točil a mně se najednou zvedl žaludek. Bylo mi hrozně zle. K velkému štěstí jsem ještě stihla přiskočit k záchodu a vyprázdnit do něj svůj žaludek.

Už jsem se zvedala a otírala znovu obličej, když se ozvalo lehké zaklepání na dveře.

„Bello?“ naléhal Edwardův hlas, abych vyšla z koupelny.

Ještě jednou jsem si opláchla obličej, trochu jsem se napila studené vody z umyvadla a se staženým žaludkem ho uposlechla.

„Nebo ti mám radši říkat Gertrudo?!“ vypálil naštvaně. Co jsem mu na to měla říct? Byla to viditelně řečnická otázka, a tak jsem raději jen sklopila hlavu.

„Moc se omlouvám, že jsem ti to neřekla,“ vyšlo z mých rtů pak po pár sekundách tíživého dusna.

„To je vážně fajn, že se mi omlouváš,“ zasupěl, ale jeho chování si protiřečilo – zvedl svým prstem můj obličej, a když se naše pohledy střetly, v jeho očích hrála pobavenost. Nechápala jsem.

„Nevadí mi to,“ naznačil rty neslyšně a lehce mě políbil na čelo tak, aby to ani upír nemohl slyšet.

„A jsi v pořádku, Gertrudo?“ optal se zase nahlas popuzeným hlasem. Se starostlivostí si mě prohlížel – po celou dobu jsem se stále trochu třásla.

„Nejspíš ano, Claudie,“ přitakala jsem stejně naštvaně a přidala se tak k jeho hře.

Beze slov jsme se rozešli zpátky k naší společnosti a dál dělali, že jsme na sebe naštvaní. V obýváku bylo naprosté ticho, všichni nás ihned začali přeskenovávat pohledy se stopou smutku. Věřila jsem jim všem, kromě tomu Renée a Esmé.

Sedli jsme si zase na svá místa a čekali, kdo spustí nyní. Netrvalo dlouho a toho úkolu se zase zhostila Esmé.

„Všechno v pořádku, děti?“ začala vyzvídat Esmé laskavě a starostlivě, až se mi chtělo – dnes už podruhé – zvracet.

„Jistě,“ odpověděl s úsměvem Edward, u kterého by poznal i slepý, že nebyl upřímný.

„Tak povídej, Esmé, co po střední? Kde Edward vlastně pracuje? Jak žil?“ chytla se toho Renée.

„Mami, to toho už nemůžete nechat?!“ vypadlo ze mě najednou, na mě nějak moc spontánně. Vřelo to ve mně vzteky a každou chvílí hrozilo, že už doopravdy vybuchnu.

„Bello, mohla by ses, prosím, uklidnit? Chováš se neslušně,“ poznamenala chladně. „Jen se chci něco dozvědět o tvém snoubenci. Copak je to trestné?“ usadila mě a já sklapla. Nezvládla jsem jí nějak odseknout, dokázala jsem jen ztichnout a nechat si krví zaplavit obličej.

„Omlouvám se,“ vypadlo ze mě. Nejradši bych si za to srabáctví nafackovala – měla jsem přece dál odporovat! To já měla pravdu, a to ona se mi snažila zničit vztah. Místo toho jsem stáhla ocas a přihlouple dál poslouchala, co se bude dít dál.

„Takže, kde jsme skončili? Co pak, když se odstěhoval?“ usmála se Renée a doslova Esmé visela na rtech.

„Ani se nevyptávej!“ zaskuhrala Edwardova matka s povzdechem. „Nebyl ani půl roku pryč a už se oženil.“

Počkat... Cože?

„S jednou dívkou se znali teprve pár dnů, ale něco jim přeletělo přes nos a vzali se. I když musím přiznat, že April byla moc milá holka. Škoda, že jim to neklaplo...“ Další slova jsem nedokázala vnímat, přestože ona žvanila dál a dál.

V hlavě mi stále zněla ta příšerná čtyři slova.

A už se oženil. A už se oženil. A už se oženil. A už se oženil...

Panebože.

„Cože?“ vypálila jsem. Nezvládala jsem před nimi hrát, že to už dávno vím. Ne, nevěděla jsem to a tohle bylo zásadní. Byla to důležitá součást jeho života a on se nikdy nezmínil. Nikdy, i když měl tolik možností při našich společných chvílích mi říct něco jako „hele, já byl už jednou ženatý“.

Nikdy.

„Ale copak se ti o tom nezmínil, Bello?“ hrála překvapenou Esmé. Měla jsem silnou chuť ji praštit, aby toho už nechala. Podařilo se jí přece odradit mě od jejího syna, tak ať už přestane.

„Ne,“ odsekla jsem. Překvapení se měnilo ve vztek a já bych nejraději začala řvát pořádně nahlas. Tohle byla opravdu hnusná podpásovka.

Zmítala se ve mně stovka různých pocitů a každou chvíli se mi točila hlava. Jak se mohlo všechno v jednu chvíli tolik změnit? Bylo mi zle – jak mi mohl lhát? Vždyť jsem se ho několikrát na jeho předešlé vztahy ptala! Manželství pro mě bylo něco posvatného a já byla přešťastná, že budu jeho první a také poslední manželka. Ovšem že bych na něčem takovém netrvala, pokud bych to věděla.

Byla jsem doslova vyděšená ze situace, ve které jsem se náhle ocitla. Jak jsem mu teď mohla něco věřit a nepodezírat ho z toho, že mi tají něco dalšího?

Najednou jsem se zvedla a rozhodla se odejít. Potřebovala jsem být chvíli sama, potřebovala jsem si vše promyslet a potřebovala jsem nebýt ve společnosti, která se nemůže dočkat, až před nimi konečně podlehnu jejich nátlaku.

„Prosím, omluvte mě,“ přecedila jsem přes zuby poslední slůvka slušnosti a mazala. Všichni koukali vyjeveně, přesto jsem moc dobře zachytila ten potěšený záblesk v obličeji Esmé.

Cítila jsem Edwardovu ruku, jak se napřahuje do vzduchu, aby zachytila tu mou, a tak mě zadržel. Ale ještě než to stihl vůbec udělat, zrychlila jsem. „Nech mě být,“ řekla jsem co nejchladněji to šlo, slzy se mi to však už dávno snažily znemožňovat.

„Bello!“ vyhrkl vyjeveně, ale mně to bylo jedno. Nechala jsem ho tam být, vyšla jsem pryč z místnosti a následně i z toho prokletého domu.

Tam jsem mohla konečně dát naprosto volný průchod svému smutku a nečekanému překvapení, které mě zasáhly nepřipravenou. Horké slzy mi smáčely celý obličej, zatímco jsem se pěšky vydala po silnici zpět do města. Nehodlala jsem nikoho prosit, aby mě tam zavezl – měla jsem silnou potřebu se se vším vyrovnat sama a hlavně po svém. Chtěla jsem se dostat do našeho bývalého pronajatého domu, sbalit se a někam odejít. Kam? Toť byla zatím ta nejdůležitější otázka, co mi vrtala hlavou, i když jsem stále smutnila.

Z přemýšlení mě však nečekaně vytrhl mobil – otravně bez přestání zvonil a vibroval mi tak v kapse od džín. Nejdřív jsem se nechtěla podívat ani na displej, podezřívala jsem z telefonátu Edwarda, ale když jsem se nakonec přece jen odhodlala to alespoň risknout, čekalo na mě jiné jméno.

Kayla.

Tep se mi trochu uvolnil, celé mé tělo se trochu uklidnilo – vědělo, že pokud existuje člověk, co by mě v tuto chvíli dokázal uchlácholit, je to buď ona, nebo Jess. Ona byla ale momentálně ta lepší volba – znala nás, když jsme spolu začali chodit, moc dobře si pamatovala, jak jsem ho ze začátku odpálkovávala, jistě si taky pamatovala to, že jsem se s ním vyspala až po osmé schůzce, protože jsem se obávala, že mě chce jenom využít. Znala náš vztah do posledního detailu, a tak jsem se s ní mohla bez problému podělit i o jeho nezávratný konec. Zmáčkla jsem tlačítko se zeleným telefonem a čekala, co z ní vypadne.

„Kde se, ksakru, touláš, zlato?! Celý den se tě pokouším nahánět, ale ty mi nenapíšeš ani jedno slovo! Děje se něco? Jak se máš?“ ozval se její nasupený hlas já se musela hystericky uchichtnout.

„Taky tě ráda slyším, Kay,“ řekla jsem co nejvyrovnaněji. „Víš, voláš asi právě včas. Potřebuju slyšet něčí přátelský hlas nebo se vážně zcvoknu.“ Ke konci se mi však hlas už lámal.

„Bello, stalo se něco?“ hned se začala vyptávat a já si povzdechla.

„Jo, stalo. Edward už byl ženatý,“ vzlykla jsem.

„Cože? To nemůžeš myslet vážně!“ ozvalo se okamžitě z druhé strany.

„Opravdu,“ zašeptala jsem a znovu cítila ty zpropadené slzy, jak se mi hrnou do očí.

„Kde ses to dozvěděla? Kdy, jak? Bože, Bello! Hrozně mě to mrzí!“

„Já -“ chtěla jsem jí všechno sdělit, ale umlčela mě.

„Víš, co? Mlč, všechno mi povíš do očí. Chytnu první letadlo a přiletím za tebou, ano? Ty si zatím někde sedni a nevěš hlavu. Všechno se určitě vysvětlí a jestli ne, tak ať si trhne nohou,“ začala plánovat.

„To by bylo super,“ zamumlala jsem vděčně.

„Tak dobrá, zlato, za pár hodin,“ rozloučila se a mobil ohluchl, jak doopravdy spěchala a jistě se i snažila si vyřídit co nejdřívější let.

Zhluboka jsem se nadechla. Jakmile jsem měla před sebou opěrný bod v Kayle, byla jsem o trochu klidnější a má mysl si lépe urovnala zpřeházené myšlenky. Lépe se mi dýchalo a také jsem jasněji uvažovala. Edward mi lhal v pro mě důležité věci, ale skončil proto můj život? Bylo nutné se takhle chovat? Zklamal mě, ale přesto... Prožili jsme toho spolu mnoho...

Dál jsem tápala ve své mysli a přitom šla. Z přemýšlení mě vytrhl až zvuk motoru auta, které mě každou chvílí mělo předjíždět. Když jsem se otočila, spatřila jsem Mercedes.

Edward.

Zatím nejdelší kapitola této povídky. Ale tím jsem si vás asi neudobřila, že? Věřte, že všechno není tolik zlé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vážně. ;) 

Nechci žadonit o komentáře, ale poslední dobou jejich počet velmi klesá, přestože kapitoly přibývají stále stejně - jednou týdně. Doufám, že teď ve vás tato kapitola vyvolala nějaké pocity a vy se s nimi pomocí komentářů se mnou podělíte...

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 19. kapitola: