Stále v minulosti. Jaké bylo první rande Belly a Edwarda? Každý komentář potěší. ;)
22.01.2012 (21:15) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3698×
„Co chceš?“ vyštěkla jsem obezřetně.
„No, jen se ujišťuji, že se chystáš na naše rande.“ Zase se pobaveně zasmál. Jsem mu snad k smíchu?
„Samozřejmě,“ vyhrkla jsem celá překvapená. Bohužel.
„Dobře, tak se uvidíme za necelých třicet minut.“
„Budu tam o patnáct minut později.“ Dřív bych to přece jen nezvládla...
„Už se na tebe těším, Isabello,“ odpověděl svůdný hlas a než jsem stihla namítnout Jen Bella, hovor ukončil. Zatracená práce! Na to naše rande jsem úplně zapomněla. Na celého Edwarda jsem se snažila zapomenout, což se mi začalo pomalu ale jistě dařit. Spoléhala jsem až dost na to, že byl včera jen opilý a k mému štěstí si na mě nevzpomene. Škoda jen, že to nevyšlo. Musela jsem tam jít, o tom nebylo pochyb. Teď, když jsem znovu slyšela jeho hlas, už jsem nedokázala myslet na nic jiného než na to, že bych ho zase mohla vidět. Že se choval jako blbec? To mi nemusel nikdo říkat, já sama to věděla nejlíp, přesto...
I tak jsem se utíkala převléct, znovu namalovat, učesat – jak zamilovaná husa. Když už jsem byla skoro hotová a hodnotila svou práci u zrcadla, v hlavě mi to všechno secvaklo. Proč bych se měla tolik fintit? Proč bych se měla snažit dostat do kolen sukničkáře? Všechno jsem to ze sebe strhala a utíkala se znovu převléct. Nakonec jsem si vzala jen lehkou pohodlnou košili a rifle. Vlasy jsem nechala rozpuštěné. Takhle jsem vyrazila ještě s keckami na nohou a velkou kabelou v ruce skoro až úplně ven. Jenže pak mi něco došlo.
Chci přece, aby tohle bylo naše první a zároveň poslední rande, ne? To bych si ale přece měla dát pozor a nevyjít na ulici hned vchodovými dveřmi, aby mě neviděl naproti z té zpropadené kavárny, a nevěděl, kde bydlím. Rázně jsem se otočila a vydala se k zadnímu vchodu bytovky. Vyšla jsem ven a začínala jsem přemýšlet. Zase. Nejlepší by bylo, kdybych dojela úplně z jiné strany a k tomu ještě taxíkem! A tak jsem i udělala. Zdrželo mě to sice asi tak o deset minut, ale důležitější je přece výsledek...
Když jsem konečně dorazila do kavárny, on už tam seděl. Když jsem zahlédla jeho oblečení, musela jsem si povzdychnout. Až trapně jsme spolu ladili, jako bychom se předem domluvili. Měli jsem až podivuhodně identickou košili.
Přístě si prostě budeš muset odpustit nakupování v pánském oddělení, proběhla mi hlavou jízlivá myšlenka.
Když oni tam mají vždycky ty nejlepší kousky! začala odporovat má část, která nákupy právě v těchto odděleních milovala.
Mé vnitřní dohadování skončilo, jakmile mne uviděl a s pobaveným výrazem sledoval, jak celá zamyšlená stojím uprostřed cesty k němu. Přiběhl mi okamžitě naproti a chtěl mi dát pusu, což jsem poznala jen díky tomu, jak pomalu našpuloval rty. Fuj! Uhnula jsem mu a ramenem jsem mu zároveň chtěla uštědřit co nejbolestivější ránu do břicha. Stihl se vyvarovat přímé ráně, ale trochu ho zasáhla. Vyjeveně zasykl.
„Máš sílu,“ uznale pokýval hlavou. Škoda, že není alespoň o trochu větší, abys mi neomámil hlavu, nešťastně jsem mlaskla.
„Ale copak? Dneska ti došly jedovaté poznámky?“ mrkl na mne. Proč já jen musím být tak slabá?
„Na to zapomeň!“ odsekla jsem, na nic víc jsem se nezmohla. V ten moment přišla obsluha – mladá, vcelku pohledná servírka. Pohledná byla do té doby, dokud nezahlédla Edwarda Božského a okamžitě si nezačala povytahovat triko s logem kavárny jen proto, aby měla větší výstřih. Grr.
„Co vám můžu nabídnout?“ zeptala se s tím nejmilejším a taky nejotravnějším pohledem na světě Edwarda. Jen Edwarda, já jsem byla nejspíš vzduch.
„Nejraději, kdyby si vybral vás, že?“ S jízlivým úsměvěm jsem se na ni podívala. Ona zrudla a Edward se krásně zasmál... Krásně? Začínám bláznit.
„Dala bych si kapučíno a dva malinové mafiny,“ nadiktovala jsem.
,,Černou kávu a kuřecí sendvič. A omlouvám se tady za ni,“ poukázal stále se smíchem na mě Edward, „napište mi potom vaše číslo na nějaký lístek a já se ozvu.“ Přestala rudnout a smála se přešťastným úsměvem. Zato já zrudla vzteky.
„Pozveš mě na rande a pak si domlouváš něco s jinými?“ vyprskla jsem vztekle, jakmile od nás obsluha odešla.
„Dáváš mi jasně najevo, že tohle je naše poslední rande, takže si musím domluvit program na další dny,“ pokrčil rameny.
„Děláš si srandu?!“
„Kdo ví...“ zachechtal se a já se zase na tu chvíli jen soustředila na zvonivý smích.
„Haló, jsi tu?“ Jeho obličej byl jen pár milimetrů od toho mého. Jak se tak blízko u mě vzal?
„Hm... Jo.“ Dělal, že kašle, ale já postřehla ten skrytý smích.
Nevím, co mě to popadlo, ale když jsem zahlédla tu servírku, co tak flirtovala s Edwardem, blížící se zase k nám, rychle, snad aby si Edward tu nabídku nerozmyslel, natáhla jsem se k němu ještě blíž a nedočkavě se vrhla na jeho rty. Jako bychom se líbali odjakživa. Jako bychom se přesně takhle – spojení rty – narodili. Z toho prapodivného kratičkého tranzu mě vytrhlo až zakašlaní oznamující přítomnost někoho navíc. V tu chvíli jsem byla šťasná i naštvaná zároveň. Proč nás zrovna teď někdo otravoval? To dotyčný neviděl, že máme něco na práci? Na druhou stranu však... Mohla jsem být ráda, že nás ten někdo vyrušil. Kdo ví, jak daleko by to pak došlo... Ne, na to zapomeň, Swanová!
„Ehm,“ ozvalo se znovu. Otravná servírka stála u nás, trochu vykulená nejspíš z té pusy. V ruce svírala malý lístek s jejím číslem. Zase se ozvala má nespoutaná část osobnosti Belly Swan, která reagovala dřív, než přemýšlela.
„Ale zlato, snad sis nemyslala, že můj přítel mluvil pravdu?“ Pohladila jsem ho po ruce, co měl položenou na stolku. Oba dva na mě hleděli celí vyjevení. Musela jsem ho kopnout pod stolem do nohy, aby si uvědomil, že teď by měl říct něco on. Naštěstí mu to po tom kopanci hned došlo.
„Je mi líto, jestli sis myslela, že bychom si my dva vážně někam mohli vyjít.“ Usmál se a pak mou ruku chytl. Drželi jsme se za ruce a usmívali se na ni, jako by byla tady ten pitomec jedině ona. Ve skutečnosti jsem jím však byla já. Co jsem to zase udělala? Teď mě mé šílené já dostalo do pěkné šlamastyky! Jasně jsem mu naznačila, že zájem mám, přestože ho nemám...
Když celá ponížená flirtující servírka odešla, okamžitě jsem svou ruku stáhla od té jeho.
„Ale copak, má přítelkyně?“ usmál se vyzývavě. Vyzýval mě na souboj.
„Nech si zajít chuť,“ odvrkla jsem. Mohla jsem na to říct něco jiného? Tuhle bitvu jsem prohrála. Teď už jen můžu bojovat za částečné očištění sebe tím, že ho víckrát nepolíbím a už vůbec nezajdu dál.
Předtím jsem byla moc zažraná do svého vnitřního rozhovoru, protože jsem si nevšimla jeho obočí, které se k sobě stahovalo jako mračno. Co se děje? To jsem ho dostala už tím jedním odseknutím? Najednou?
„Došla slova, Cullene?“ Pokusila jsem se jízlivě zasmát. Upřímně jsem doufala, že nepostřehnul ten starostlivý tón. Co to se mnou je? Kdybych věřila na horoskopy, svedla bych to na vesmír. Jenže já byla toho názoru, že je to všechno jenom velká pitomost.
Jeho tvář se okamžitě vyjasnila, po mračnech nebylo ani vidu. Opět nasadil ten otravný samolibý úsměv. „V tvé společnosti nikdy.“ Škoda.
„Super,“ odpověděla jsem co nejvíc ironicky a protočila oči.
„Víš, vážně bych byl rád, kdybys mi dala – alespoň jako tvému příteli – šanci,“ poznamenal. Mlčela jsem. „Pro tentokrát nevíš co říct, Swanová?“ A pak mi došla ta strašlivá skutečnost. Odkud vlastně zná mé jméno a příjmení?! Byla jsem si stoprocentně jistá, přestože jsem včera trochu pila, že jsem mu jméno neprozradila!
„Odkud znáš mé jméno?“ Naštvaně jsem se zeptala.
„Cože? To ti došlo až teď? Vážně?“ Začal se popadat za břicho.
„Hele, už dlouho jsem to tvoje vysmívání přecházela, ale jestli se budeš smát jen o vteřinu déle, nakopu ti zadek.“
Okamžitě přestal. Budím respekt – o tom žádná, pomyslela jsem si.
„Kde jsi teda, ksakru, zjistil mé jméno?“ Začínala jsem být netrpělivá. Jestli se vyplní to, co si myslím celou dobu, tak bude mít Kayla co dočinění s ničivým tornádem jménem Isabella Swan.
Pokrčil s úsměvem rameny. „Mám své zdroje.“
„Nejmenoval se ten zdroj náhodou Kayla?“ podezřele jsem se optala.
„Hm... Možná jo.“ Zase pokrčil rameny a já soptila vzteky. Proč to udělala? Takhle jsem ho mohla v telefonátu odbýt, že je to omyl, ale teď? No, i když to nebyla jenom její vina. Já jsem se taky bůhví proč rande s ním nebránila...
Z mého myšlenkové pochodu mě vytrhla až obsluha, co nám přinesla objednávku. K překvapení obou k nám přišla úplně jiná servírka. Nejspíš jsem se té blondýny dotkla. Na Edwarda se celou dobu ani nepodívala, a jakmile jsem směrem k ní prohodila jen zdvořilé „děkuji“, nadskočila leknutím div že ne tři metry vysoko.
„Naprosto jsi ode mne odlákala celé ženské osazenstvo téhle kavárny,“ obvinil mě naoko naštvaně.
„No a?“ zeptala jsem se se škodolibým úsměvem.
„Nic. Stejně mě tu nezajímá žádná jiná než ty.“ Zase oslnivý úsměv. Copak ví, že uvnitř mě se po něm okamžitě všechno rozpustí?
„Víš, kdybys nebyl takový namyšlený sobec, dala bych ti šanci.“ Musela jsem mu povědět moji domněnku. Třeba se začne víc snažit...
„Já a namyšlený sobec?“ dělal překvapeného.
„Jo.“
„Au! To vážně bolelo.“ V hlase mu zazněl malý osten křivdy. Aspoň už si nebude tolik vyskakovat.
Možná čekal, že mu to okamžitě začnu vyvracet, když mu to tolik poničilo ego, ale ať. Pokrčila jsem jen nevinně rameny.
„Dobře, pokusím se být milejší.“ To jsem vážně zvědavá...
„Budu se víc zajímat o tebe,“ dodal s úsměvem a já jsem jen tiše zaúpěla.
„Pocházíš z L.A., nebo ses sem přestěhovala? Co tvoji rodiče, bydlí tady? Kde pracuješ?“ Nedalo mi to – oči jsem protočit prostě musela. Chtěla jsem mu o sobě říct co nejmíň, ale když jsem zahlédla v jeho tváři tu odhodlanost dostat ze mě co nejvíc informacích, a tu intuici, která stoprocentně pozná každou lež, vzdala jsem to.
„Do L.A. jsem se přistěhovala ve svých dvaceti. Odtamtud, kde jsem vyrůstala, jsem utekla před deštěm. Miluju léto a tady je skoro pořád.“ Musela jsem se usmát tak jako vždy, když jsem myslela na slunce...
Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 2. kapitola:
Opravdu se mi to moc líbí!!! Bylo to srandovní
nádhrea miluju Bellinu povahu...a jak se ji Edward protivi i kdyz ji vlastne pritahuje... proste uzasny a nemuzu se dockat dalsi kapitoly
radosť čítat ako sa k sebe správali:D
Veľmi sa mi to páči. Teším sa na pokračovanie
Ahoj, článek jsem ti opravila, ale měla jsi v něm pár chyb:
* čárky
* překlepy (!)
Příště si po sobě článek přečti pozorněji, díky.
Jinak obsahově se mi kapitola líbila, tvůj vkus je pěkný a originální. Jen tak dál.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!