Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 20. kapitola

12.05.2012 (18:30) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3201×

Edward

„Spokojená?! Dosáhla jsi už konečně svého? Co tě to sakra napadlo, zničit náš vztah?! Já ji miluju. Miluju, rozumíš?!“ Můj chladný naštvaný hlas přešel v křik. Stál jsem nad ní a upřeně pozoroval každý její pohyb tím nejrozzuřenějším pohledem, jaký jsem svedl.

„Přestaň řvát na svoji matku!“ Stoupl si před ni Carlisle s hlasem plný autority.

Nenechal jsem se zastrašit. „Táhněte k čertu,“ odplivl jsem jedovatě a vypadl z domu. Dveře za mnou hlasitě bouchly, ale to byl jen bonus navíc.

Nasedl jsem do auta a začal se snažit o řízení. Ruce se mi samým vztekem třásly, ale nějak mi štěstí konečně za celý den přálo, takže jsem to i přesto zvládl levou zadní.

Nedokázal jsem však přestat myslet na ni. Jak se teď asi cítí? Zvládla to? Půjde teď po silnici, jak jsme se domluvili? Trochu jsem se obával, že na ni třeba Esméino prozrazení bude mít následky...

A od pravdy, jak se ukázalo, jsem nebyl daleko.

Přede mnou se na silnici konečně objevila drobná schoulená postava, která docela rychle kráčela směrem k Forks. Nepochyboval jsem ani vteřinu, že je to Bella – její štíhlá postava, která přesto měla výrazné ženské tvary, se nedala s nikým splést.

Přijel jsem k ní a za velmi pomalé jízdy, kdy jsem srovnal běh motoru s její chůzí, protože ona se viditelně nehodlala zastavit, jsem si ji starostlivě prohlížel.

Vlasy měla rozcuchané okolo obličeje, do čela naraženou kapuci od bundy a hlasitě popotahovala. Její oči byly uplakané, přestože jsem nezahlédl ani jednu jedinou slzu – nejspíš teprve před chvílí přestala brečet. Pod čokoládovýma očima, které jindy tak překrásně hřály, měla nyní černé kruhy od rozmazané řasenky.

Cítil jsem, jak se mi na čele ještě víc hloubí starostlivá vráska. To byla tolik přesvědčivá herečka nebo na mě byla ohromně naštvaná vážně a kvůli tomu před chvílí i brečela?

„Bello?“ promluvil jsem po dlouhé chvíli ticha.

„Nenasednu si! Na to zapomeň!“ odsekla naštvaně, než jsem se stihl přesně na totéž zeptat.

„Ale no tak, Bell, já se vážně omlouvám. Proto přece ale nemusíš jít pěšky. Je to daleko,“ přemlouval jsem ji. „Bell! Nasedni si. Prosím,“ nenechal jsem se jen tak lehce odpálkovat jejím mlčením a nevolí, „odvezu tě, kamkoliv budeš chtít,“ sliboval jsem horlivě.

„Dobře,“ zavrčela po hodné chvíli konečně, vyzula si boty a obešla auto, zatímco já jsem jí otevřel dveře na straně spolujezdce.

„Dělám to jen kvůli těm zatraceným balerínkám. Mám z nich puchýře,“ odsekla na vysvětlenou. „Jinak bych se tebou už odvést nikdy nikam nenechala.“

Nasucho jsem polkl, bolelo mě něco takového slyšet z jejích dokonalých rtů, přestože to byla všechno jen hra. Nebo jsem v to tedy alespoň doufal.

„Zavez mě do domu, potřebuju se sbalit,“ ozval se její ledový hlas a já přikývl.

Mlčeli jsme, dokud jsme po té nejdelší chvilce mého života nepřejeli do míst, kde už nás naši prostě slyšet nemohli.

„Je to za námi, Bell. Zahrála jsi to úžasně přesvědčivě,“ vydechl jsem spokojeně a natáhl se, i když jsem stále řídil, abych naše rty po dlouhé chvíli zase spojil a ujistil své vědomí, že to vážně bylo jen jako.

Jenže ona uhla. Odvrátila se a zavrčela něco v tom smyslu, abych jí dal pokoj a radši se věnoval cestě před námi.

„Bello? Všechno v pořádku? Alice nám teď už určitě balí kufry, nemusíš se, lásko, bát, že by něco nemělo vyjít,“ snažil jsem se ji i své zběsilé myšlenky, které nechápaly, co se jí mohlo stát, uchlácholit.

„Tak to ani nemusí. Já zůstávám,“ odsekla tím ledovým hlasem, který jsem tolik neměl rád. Ale to ona přece věděla, tak proč ho stále používá?

„Cože?“ vyhrkl jsem překvapený.

Bella

To si vážně myslel, že jsem všechno jen hrála? Copak je takový hlupák? Doteď jsem ho měla za toho nejvíc sexy chlapa a zároveň i pozoruhodně chytrého a vnímavého... Ale proč si tedy jedna a jedna nesrovnal v hlavě a nedošlo mu, že já jsem doopravdy naštvaná? Svedla bych snad něco až takhle zahrát? Rozhodně ne...

„To jsi tak natvrdlej, nebo co? To si vážně myslíš, že nejsem alespoň trochu naštvaná?“ vypálila jsem na něj.

Neodpověděl, jen o trochu víc vykulil oči a zalapal po dechu.

Tak teď už si to uvědomil.

„Naštval jsi mě, Cullene. Ale zlobím se i na sebe,“ přiznala jsem. „Jak můžeme být spolu a myslet si, že bychom náš vztah měli posunout dál, když si navzájem stydíme říct tak důležité informace z našeho života?“

Mlčel.

„Já tě miluju, Edwarde. A na tom se nic pěkně dlouho nezmění, i kdybych si za to nejradši nafackovala. Miluju tě, ale musím si to všechno promyslet,“ pokračovala jsem dál.

Stále mlčel.

„Jestli nechceš čekat a chceš se rozejít hned teď, tak to pochopím,“ hlesla jsem se sklopeným pohledem. Možná mě štval, ale ta myšlenka, že už bych s ním nikdy nemohla být... Byla hodně skličující.

„Ne,“ odpověděl odhodlaně. „Počkám. Na tebe se vyplatí počkat, Bello. Miluju tě,“ dodal.

„Já vím, že jsme měli hned teď odcestoval do Las Vegas a tam se tajně vzít. Jenže plány se mění – zavez mě do domu. Zabarikáduju se nahoře v ložnici a budu se chvíli utápět ve svých myšlenkách."

Přikývl.

„Přijede Kayla,“ měla jsem náhle potřebu mu sdělit.

„I s Henrym?“ zeptal se nadšeně na jejího přítele, s kterým se dali dohromady asi před půl rokem, a ti dva chlapi si spolu rozuměli stejně dobře jako my s Kaylou.

„Ne!“ odsekla jsem popuzeně. Copak on potřeboval povyražení? To já ještě před chvílí málem prodělala infarkt!

„Dobře,“ přikývl neochotně.

Mlčeli jsme a mé uši tak bohužel mohly věnovat víc pozornosti i cédéčku v rádiu – pokaždé se automaticky spouštělo, když auto nastartovalo. Mé cédéčko poskládané z oblíbených písní, které bych mohla poslouchat stále dokola, což jsem taky dělala.

Jenže text se v této situaci naprosto shodoval s realitou.

Je hodně věcí, které prominu,
ale prostě neberu lháře.
Byla jsem po tvém boku do úplného konce,
dokud jsi mě nestrčil do ohně.

Snažila jsem se ti věřit, ale něco je špatně.
Nepodíváš se mi do očí, abys mi řekl, co se děje.

Jsme to ty a já proti světu.
To je to, co jsi řekl. To je to, co jsi řekl.
Jestliže ke mně nemůže být upřímný,
pak se obávám, že je konec.

Fefe Dobson zpívala dál, ale mně v hlavě pořád hrála jen tato slova. Opravdu mezi námi ale mohl nastat konec? Zvládla bych to? Já ho přece milovala! Jenže stačilo to?

„Bell?“ vytrhl mě z přemýšení jeho sametový hlas. „Jsme před domem,“ oznámil.

Lehce jsem přikývla, vyšla z auta a přestěhovala své tělo do domu. Rychle jsem se vyzula a dlouhými kroky po schodech vystoupala do prvního patra, kde jsem se mohla konečně schovat do mého nového útočiště – ložnice.

Hned jsem si lehla do postele a nehleděla na to, že jsem oblečená v něčem, co se do peřin prostě a jednoduše nehodí. Ten zvyk mi chyběl – tady jsem se snažívala chovat způsobněji, když tento dům nebyl náš, ale byl jen pronajatý, ale teď mi to bylo jedno. Potřebovala jsem se ujistit, že pár věcí je pořád stejných.

Ale Edwarda stále ještě taky máš, ujistila mě myšlenka.

To ano, souhlasil druhý hlásek v mé hlavě, ale na jak dlouho? Co když to čekání nevydrží?

Ne! vykřikla třetí myšlenka vyděšeně.

Jenže co teď?

• • • •

Zvonek prořízl ticho v přízemí. Chtěla jsem vstát a jít otevřít – nevěděla jsem, kolik je hodin, jestli je večer nebo půlnoc. Nevěděla jsem nic, jen to, že to je určitě Kayla.

Předběhl mě ale nejspíš Edward, protože než jsem stihla vyhrabat z postele své rozbolavěné tělo, které leželo v jedné poloze už pěkně dlouho, zaslechla jsem pár kroků a její hlas, který se každou chvílí mísil s tím Edwardovým. Tiše jsem naslouchala, ale ani slovo jsem jim nerozuměla. Po krátké rozmluvě už byly slyšet kroky na schodech.

„Bello, zlato? Kde jsi?“ ozvala se Kayla. „Vůbec se tu nevyznám!“ vyjekla překvapeně a něco si dál mumlala pod nos. Opatrně jsem sklouzla z postele a pootevřela dveře od ložnice, aby vznikla malá škvíra ve dveřích pro moji hlavu.

Spatřila jsem ji – svou nejlepší kamarádku, která vypadala vždycky stejně. Bronzově opálená pleť, dlouhé, hladce rovné, blonďaté prameny vlasů, které jí spadaly přes ramena, zelené, upřímné oči, úsměv od ucha k uchu s uklidňujícími účinky, útlá postava a oblečení v jejím oblíbeném stylu – vždy za jakékoliv situace elegantní.

„Tady jsi!“ vykřikla nadšeně a rozběhla se ke mně.

„Ahoj,“ špitla jsem vděčně, když mě pevně objímala.

Vtáhla mě zpátky do ložnice, zatlačila mě rukama do postele a řekla s lehkým pousmáním: „Chvíli vydrž, nechala jsem pod schody pár svých tašek.“

Přikývla jsem a s dlaněmi v klíně si hrála, abych se uklidnila.

Kayla už je tu – teď už bude všechno jedině dobré, přesvědčovalo mě vědomí a já mu věřila.

Jak slíbila, tak i udělala – za minutu už zase dupala po schodišti a za další minutu vyskládávala svých pár tašek do rohu místnosti.

„Po cestě jsem se stavila pro tvou oblíbenou pizzu,“ zazubila se povzbudivě, „dala jsem za úkol to tomu ňoumovi dole nachystat na talíře.“

Hystericky jsem se uchichtla, když jsem si představila, jak se s tím teď musí Edward lopotit. Uměl dobře vařit, ale jakmile měl krájet pizzu... No zkrátka a jednoduše – vůbec mu to nikdy nešlo.

„A taky má na starost skořicové latté,“ začala vytahovat něco z horní tašky, „k Oreo sušenkám,“ oznámila a mně se udělalo hned lépe, jen jak jsem zaslechla jejich název. Byly to naše nejmilejší sušenky, nad kterými jsme usilovně drbaly, smutnily, radovaly se…

Je tu pár lidí, kterým bych ráda věnovala tuto kapitolu, přestože veselá nijak zvlášť nebyla. Jessy, 77Alex77, N1I1K1O1L, budišce, kikusce, DarkFireflies, NatyCullen a Myfate. Bez vás bych nikdy nebyla s touto povídkou tak daleko, jako jsem. V neposlední řadě nesmím zapomenout Satu, i když poslední kapitoly nečetla a na tomto webu netráví tolik času jako kdysi. Protože i přesto je to skvělá sestra. ♥ :D

Nikdy bych nečekala, že se povídka dožije druhých kulatin, ale jsou tu. A vypadá to, že se dočkáte společně se mnou ještě minimálně devět kapitol. Pokud vydržíte. :)

Moc mě potěšil počet komentářů u minulé kapitoly, a tak bych samozřejmě byla ráda, kdyby se i tentokrát opakoval... :)

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 20. kapitola: