Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 21. kapitola

23.05.2012 (20:30) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3015×

„Tak už přece mluv!“ poručila mi Kayla, když si lehla na postel vedle mě. Byla převlečená ve svých oblíbených truchlících teplácích, viditelně připravená vyslechnout každý můj blábol.

Jenže mně se o tom už moc mluvit nechtělo – raději bych mlčela a jen od někoho poslouchala chlácholivé řeči. Přesněji řečeno právě od ní.

„To nestojí ani za řeč,“ snažila jsem se ji za hlasitého popotahování odradit od debaty na téma Edward. Jenže právě to potahování slz, které jsem, ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala zastavit, ji přimělo k výzvědám.

„Mluv!“ poručila znovu bez žadonění tím nejpřísnějším hlasem, jaký svedla, a já radši sklopila pohled. Měla pravdu – ona totiž měla právo všechno vědět. Vždyť se jen kvůli mně trmácela takovou dálku!

„Nějak se nás naši rodiče pokoušeli rozdělit. Hráli jsme na ně divadlo, že se jim to naprosto podařilo, a chtěli jsme okamžitě odletět do Vegas, že bychom se vzali tam. Jenže na nás prasklo hodně věcí a já to udělat nemůžu. Dal mi čas, ale jak si mám vybrat? Jeho? Nebo mám zůstat sama?“ rozhazovala jsem rukama, mírně vyvedená z míry.

„Doufám, že nečekáš, že tě přesně nasměruju směrem, který si máš vybrat,“ řekla starostlivě a já ještě víc zlomená zakroutila hlavou ze strany na stranu. Zoufale jsem potřebovala poradit, ale zároveň jsem věděla, že si na to musím přijít sama.

„Vím, že je to těžké, zlato,“ vydechla chlácholivě a objala mě, když se mi zadívala do obličeje a uviděla tu zkázu, která se každou chvílí jen zhoršovala.

Té noci jsem ještě několikrát vzlykala jako malá, dokud mi oči nevyschly natolik, aby to už nešlo. Kayla se sice snažila mě utišit, ale moc se jí to nedařilo. Přesto jsem jí byla hrozně vděčná, že je se mnou, protože sama bych to nezvládla už vůbec.

Edward

Zjištění, že už vlastně není naprosto moje, nebylo dobré. Ba co víc, bylo naprosto nesnesitelné. Dokázal jsem jen jako ten největší idiot sedět na gauči a civět na vypnutou televizi. Kayla za ní přijela už víc jak před třemi hodinami a z ložnice, kde byly, se stále ozývaly nějaké hlasy, ale před chvílí utichly. Spaly snad už?

Tolikrát za den jsem měl obrovské nutkání vstát a jít za ní. Chtěl jsem ji obejmout, odprosit o odpuštění a přesvědčit ji, že my dva k sobě prostě patříme. Chtěl jsem a taky hlavně potřeboval jsem ji zasypat polibky do vlasů a pak i na její sladké rty.

A teď, když už se zdálo, že obě usnuly, jsem nedokázal sedět dál. Nohy se instinktivně zvedly a aniž bych jim zadával příkazy, rozešly se k ložnici, kde byla má Bella.

Snažil jsem se potichu našlapovat, abych ani v jedné nevzbudil podezření, kdyby náhodou nespaly. Na co bych se vymluvil? Že jsem si šel pro Janu Eyrovou do knihovny? Ne, to by mi Bella jistě neuvěřila a při mém dnešním štěstí ani Kayla, přestože ona nevěděla, že čtu tak maximálně noviny.

Když jsem se konečně doplížil ke dveřím, kupodivu byly otevřené a já tak měl možnost opatrně nahlédnout dovnitř.

Naskytl se mi ten nejlepší výhled na Bellu. Byla jen v košili, co dnes měla na obědě na sobě, vyčerpaně oddechovala a vlasy měla rozházené okolo obličeje. Při tom pohledu se mi sevřelo srdce – měl jsem sto chutí víc otevřít dveře a rozběhnout se k ní. V mé náruči jsem cítil to prázdno, které se objevilo pokaždé, když jsem ji dlouho neobjímal.

Byl jsem tak zabraný do svých trpitelských myšlenek a viděl jsem jen Bellu, že jsem si ani nevšiml, že mě Kayla celou tu dobu sledovala a teď se ke mně dokonce přibližovala.

Měla tak trochu víc naštvaný výraz ve tváři a já se začal bát. Chtěla mi snad dělat kázání? To nevěděla, že já ho už dávno dostal? Bylo sice víceméně beze slov, ale i tak mi bohatě stačilo!

„Ty ji sleduješ?“ zasyčela, když vyšla z pokoje a potichu za sebou zavřela dveře, aby se Bella neprobudila a neslyšela, jaké mi bude její kamarádka dávat hašle.

Němý jsem zbaběle přikývl.

„A to si myslíš, že na to máš právo?“ zeptala se jedovatě. „Ty jsi jí ublížil, Edwarde! Zatajoval jsi jí důležité informace ze svého života.“

Hleděla mi naštvaně a odhodlaně do očí a já se cítil ještě hůř – pokud to tedy ještě víc vůbec šlo. Měl jsem nutkání se před ní nějak ospravedlnit. Vždyť to byla Kayla. Ta Kayla, jejíž muž byl Henry a rozuměl jsem si s ním i s ní. Nemohl jsem dovolit, aby neznala celý můj příběh a nevěděla všechno dřív i než Bella jen proto, abych se očistil.

„Já... Já jsem nechtěl, vážně,“ zamumlal jsem skoro neslyšně, ale dával jsem dobrý pozor, aby alespoň pár slov dokázala zachytit a pochopila je. Stále mě probodávala ledovými pohledy, ale její postoj povolil z napětí. „Miluju ji celým svým srdcem. Bál jsem se jí to říct. Bál jsem se, že by mě pak už nechtěla. Že by nechtěla jednou rozvedeného chlapa. Stále jsem to odkládal a teď mě maminka,“ s nechutí jsem se zašklebil nad posledním slovem, „předběhla. S April to nic nebylo. Byl to hloupý úlet, pár hodin poté, co jsem překročil hranici jednadvaceti let. Miluju Bellu, opravdu, Kay,“ pronesl jsem najednou snad nejdelší proslov za svůj život.

Přikývla a chvíli mlčela, zatímco já se nervózně škrábal na bradě. Upřímně jsem se obával, co na to řekne. Pošle mě jako Bella do háje? Nebo aspoň ona uvěří mé neuvěřitelné, ale bohužel pravdivé báchorce?

„Asi ti věřím, ale jsem především kamarádka Belly. Můžu ti jen držet palce, aby se rozhodla pro to, že chce být opravdu s tebou. Ale do ničeho ji postrkovat nebudu,“ řekla se smutným úsměvem na rtech.

Pro mě však bylo překvapením už to, že mne chápala. „Děkuju,“ hlesl jsem vyjeveně.

„No, co tak civíš?!“ začala mě zase peskovat – nešlo si ale nevšimnout těch pobavených jiskřiček v očích, „zalez do postele a zpytuj své svědomí!“ pokračovala ihned.

„Provedu,“ souhlasil jsem povolně a pokusil se o alespoň malý úsměv, i když to šlo pěkně ztuha.

Chtěl jsem se otočit a odejít dolů, do ložnice v přízemí, kde bych snad po pár hodinách přece jen mohl usnout a na chvíli přestat myslet na všechno, co se dnes naprosto pokazilo, a už jsem byl zase u schodiště, když jsem zaslechl ještě své jméno.

„Edwarde? Ještě počkej!“ volala Kayla nejtišeji, jak se dalo, abych ji slyšel, ale zároveň tak, aby nevzbudila Bellu.

„Potřebuješ něco? Mám ti donést vodu? Ukázat, kde je koupelna nebo kuchyně?“ otočil jsem se na ni zpátky a hned se začal vyptávat.

„Už dávno vím, kde všechno je,“ usadila mě. „Bella mi udělala takovou myšlenkovou prohlídku domu,“ dodala s vychytralým úsměvem na rtech. „Chtěla jsem vědět něco jiného – a dopředu ti říkám, že ne proto, abych jí něco provedla, abych se jí nějak pomstila. To opravdu ne, přísahám. Čistě ze zvědavosti,“ obhajovala se.

„Klidně se vymáčkni hned,“ nabídl jsem jí s pošklebkem. Proč chodit okolo horké kaše?

„Jaké příjmení – za svobodna,“ zašklebila se, „ta April měla?“

„Cambierd,“ vyhrkl jsem jako poslušný pejsek. Až mnohem později v noci, když jsem nemohl usnout, mi došlo, že jsem jí ho neměl prozrazovat. Slíbila sice, že by jí nic neprovedla, ale mohl jsem jí stoprocentně věřit? Ne, April by si to určitě nezasloužila – ona za nic nemohla. Tenkrát jsem ji měl rád a myslel jsem si, že to je největší kus lásky cítěné k druhému pohlaví, jaký může muž ženě dát. Mýlil jsem se a brzy jsme oba zjistili, že se doopravdy nemilujeme. Pocit opravdové lásky ve mně vypukl až tehdy, co jsem poznal Bellu.

„Bydlela někde tady?“ začala se vyptávat zvědavě.

„V Seattlu, ale teď už nevím. V kontaktu nejsme,“ vyhrkl jsem znovu na svou obranu. Co když mě z něčeho podezírá?

„Neboj, vážně nehodlám Bellu pomstít,“ usmála se Kayla chlácholivě. „Vždyť se té holce ani nedivím – kdo by nepřijal nabídku okroužkovat si takového chlapa?“ zasmála se a poplácala mě po rameni.

„Ježíš, uklidni se!“ zděsila se okamžitě poté, co uviděla můj obličej znovu. Já totiž vykuleně čekal, co z ní vypadne dalšího. Nebalí mě snad, že ne?! „Já mám svýho Henryho, takže nemám zájem,“ odtáhla ruku a zvedla ji v obraně před sebe do vzduchu. „Byla to jen lichotka, ty nechápavče.“

S mírným pousmání jsem přikývl. „Dobrou noc, Kay.“

„Dobrou,“ usmála se, „a buď aspoň trochu optimista, Edwarde. Třeba si Bella uvědomí, že bez tebe nemůže žít. Je to hodně pravděpodobné,“ nabádala mě ještě. Zakroutil jsem hlavou ze strany na stranu – moc jsem s ní nesouhlasil, ale nechtěl jsem se hádat. Dnes už ne. Otočil jsem se k ní zády a šel spát.

Bella

Rána po rozchodech většinou bývají nejhorší, ale tohle bylo učiněné peklo na zemi. Když jsem odlepila víčka od sebe a uviděla nad sebou strop ložnice, kterou jsme spolu s Edwarde rádi obývali a kde jsme toho tolik zažili, okamžitě jsem ho začala bezmyšlenkovitě hledat okolo sebe. Jenže rukama na levé straně jsem nahmatala jen svou zkopanou přikrývku a na té pravé jsme svým otravováním vzbudila Kaylu.

Edward nikde.

A teprve pak mi konečně došlo, co všechno se včera stalo. Najednou mi do očí vytryskly slzy a bylo mi už zase zle. Právě jsem se ocitla v půjčené lhůtě na rozhodnutí, jestli s ním ještě stále chci být. Proč jsem to ale udělala? Proč to nechal dopustit on? Proč jsem si navzájem zatajovali informace ohledně toho druhého? Proč, proč, proč...?

„Bello? Ty už zase brečíš?“ zaslechla nejspíš jeden z mých vzlyků Kayla. I přestože jsem se snažila brečet co nejtišeji. Samozřejmě, že se mi to nepodařilo. Jako nic v posledních dvou dnech.

Nahnula se nade mne a když zahlédla další kapičky slz, co se mi kutálely z očí, vyhrkla okamžitě: „Bello! Ale no tak, zlato, všechno bude dobré!“ Jenže tohle utěšování na mě nepůsobilo. Na to jsem měla až moc střízlivé vědomí.

Celou další hodinu strávila Kayla v posteli se mnou, kdy mě objímala a neustále konejšila – žádné účinky to sice nemělo, ale i přes moje remcání nehodlala skončit, dokud se alespoň trochu neseberu.

„Tak vstáváme, lenochu!“ vykřikla najednou. „Jde se připravit pořádná snídaně. Mám hlad jako vlk,“ mluvila dál nadšeně. Vylezla z postele, oblékla se a pak to samé udělala i mně. Zatímco já pak seděla na posteli a hleděla z okna ven, ona se líčila. Já na něco takového neměla náladu – nač taky, když bych si to všechno zase rozmazala?

Běžela napřed obhlédnout situaci dole, jestli tam není Edward a jestli je tam tudíž pro mě bezpečno. Dlouho se ale nevracela a já začínala hořet nedočkavostí, až budu moct sejít ze schodů do přízemí i za tu cenu, že bych se s ním měla potkat. Koneckonců ještě stále to byl můj snoubenec.

Bez většího rozmýšlení jsem impulzivně seběhla dolů a rozhlížela se okolo sebe. V obýváku nikde nic – jen jsem zahlédla Kaylu otočenou zády ke mně, jak něco připravuje v kuchyni. Šla jsem dál, něco v mé mysli mě v to neustále popohánělo.

A k mému štěstí tu, jak se zdálo, nikdo nebyl. Na druhou stranu se mi však nad tím zjištěním bolestně rozbušilo srdce – jako by mělo posledních pár minut života, protože když nemohlo být blízko něj, nechtělo existovat.

Nebyl tu nikde a to snad bolelo ještě víc, než kdybych se mu musela postavit tváří v tvář. Jenže ať jsem se ho snažila najít sebelíp, bylo čím dál tím víc jasné, že tu prostě není. Postel byla sice ustlaná, ale na peřině byly viditelné rýhy po ne zcela dokonalém ustlání, v koupelně u ložnice byl jeho kartáček na zuby ještě mokrý – Což jsem nechápala, protože kdy si ho přemístil z koupelny nahoře? To se pro něj v noci vkradl do ložnice, kde jsem spala já? – a rolety na okně byly ještě stále zatažené, přestože když jsme společně využívaly jednu ložnici, tu jsme je nechávali vytáhlé neustále.

Musel odejít teprve před chvílí.

„Bello?“ překvapila mě Kayla ve dveřích, právě když jsem seděla na posteli a objímala Edwardův polštář, protože na něm utkvěla jeho vůně a já se jí nemohla nabažit.

„Co tu děláš?“ prohlížela si celou tu scénku, co se jí právě naskytla, s podezíravým úsměvem na rtech.

„Já... já... já,“ začala jsem koktat jako malé dítě přistižené při tajném uždibování koláče.

„Ty ho prostě miluješ,“ usadila mě.

Chtěla jsem okamžitě odporovat, ale něco uvnitř mne mě zarazilo.

„Edward ti v kuchyni na ledničce nechal vzkaz.“ Přešla to s pousmáním a přišla ke mně, aby si sedla vedle na postel a do ruky mi vložila malý papírek.

Když jsem svou ruku zvedla a mohla tak vidět, co je na něm napsáno, cítila jsem, jak se celá třesu a taky Kaylin upřený pohled na mně.

Zhluboka jsem se nadechla a pohledem přelétla po jeho škrabopisu, který mi byl tolik známý.

Bell,

odjel jsem na dnešní den pryč, povyřizovat pár důležitostí a taky proto, abyste s Kaylou měly prázdný dům jen pro sebe. Užijte si dámský relax.

Miluju tě a nikdy nepřestanu, ať se rozhodneš jakkoliv.

S láskou, Edward

Cítila jsem bušení srdce v krku, ruce mě svrběly. Bylo mi smutno.

Moc bych chtěla poděkovat lidem, kteří komentují poctivě každou kapitolu, aniž bych je k tomu musela vyzvat. To díky vám ještě stále pokračuju v psaní této povídky... ♥

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 21. kapitola: