Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 23. kapitola

05.06.2012 (08:00) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3013×

Ještě půl hodiny jsem tu novinku nemohla natolik strávit, že jsem jen seděla a uvažovala, co se touhle chvílí všechno změnilo. To jsem ostatně taky dělala i celý zbytek dne a další měsíce a měsíce, ale to už jsem alespoň trochu fungovala.

Nakonec jsem se přece jen zvedla a šla se převléknout, abych to odpoledne strávené s Jacobem nepromeškala. Sprcha nakonec už nepřicházela v úvahu, protože jsem nechtěla do La Push dorazit později, než bylo nutné. Už tak jsem skoro nestíhala a musela jsem se snažit, abych se v domě zdržela co nejkratší chvilku.

Naštěstí pro mě jsem nebyla typická fiflena, a tak jsem se nemusela nijak zatěžovat líčením, manikúrou nebo něčím takovým. Za deset minut už jsem seděla za volantem svého starého milovaného náklaďáčku, který mi před pár dny dovezl táta. Renée jsem k sobě nepřipustila, ačkoliv se vehementně snažila. Zásobovala mě několikrát denně telefonáty a zprávami, ale nebylo jí to nic platné. Tohle... Tohle jsem jí zkrátka nedovedla odpustit.

S Charliem to bylo v pohodě – tedy za jedné podmínky, že se nebudeme bavit o Edwardovi.

Cesta kolem mě kupodivu ubíhala rychle, přestože moje auto, co jsem si pamatovala, jelo vždycky hlemýždím tempem. Po očku – abych se znovu nevybourala, a že bych byla naštvaná, kdybych do starého železa poslala i můj úžasný náklaďáček – jsem sledovala les a vzpomínala na doby, kdy jsem tamtudy jezdila skoro denně. Tenkrát jsem byla dokonale šťastná s Jacobem...

Ale copak s Edwardem jsi šťastná nikdy nebyla? namítla okamžitě myšlenka.

A musela jsem k sobě samotné být upřímná – po celý vztah s Edwardem jsem byla ta nejšťastnější bytost pod sluncem. Jenže když spojíte život s nejkrásnějším mužem, čeká vás na společné cestě životem taky ohromně závisti a žárlivosti, která z některých stran může dokonce přejít v intriky. Tak, jako to dopadlo u Cullenů.

Nespokojeně jsem si povzdychla nad tou vzpomínkou, ale víc jsem se jí nezaobírala.

Ne, pro dnešek ne. Zvlášť proto, že už jsem v La Push a tamhle stojí Jacob.

Zaparkovala jsem po straně silnice – tady to stejně nikdo neřešil – a rozběhla jsem se k Jakeovi. Ten zatím roztáhl své velké svalnaté paže a na rtech mu hrál uličnický úsměv.

„Nazdárek krásko,“ řekl tiše, když jsme se po těch letech už zase objímali. Chvíli jsem se cítila jako v Edwardově náručí. Bylo vždycky taky tolik silné. Ale ne, po pár vteřinách jsem si uvědomila, že to jeho bylo lepší. Edward byl zkrátka a jednoduše Edward a při jeho objetí jsem cítila ty pověstné motýlky zamilovanosti v břiše.

„Čau obře,“ zasmála jsem se, odtrhla se od něj a nevěřícně jsem si ho prohlížela.

Jak mohl ještě povyrůst?!

„No co, vlčí testosterony,“ pokrčil rameny s jiskřičkami v očích.

Vůbec se nezměnil. Pořád stejný střih vlasů, snědé svalnaté tělo a zářivý úsměv. Jen ta výška...

„Tak co, jak se vede?“ nabídl mi rámě, já se do něj zavěsila a vydali jsme se na pláž.

„Nic moc,“ zamumlala jsem co nejtišeji, ale pan Vlk to samozřejmě slyšel.

„Jo, slyšel jsem o tom tvým upířím synkovi,“ usmál se povzbudivě a já zaúpěla.

„Co jsi o něm, prosím tě, slyšel?“ okamžitě jsem se vyptávala na drby, které z něho šly vždycky snadno vymámit.

„Ále. Je to prý moc hodný kluk,“ zašklebil se obličejem typu tomu tak věřím, „a zasnoubil se s jistou Isabellou Swan. Je až podivuhodné, že zrovna dívka se stejným jménem byla – nebo ještě stále je? – moje kamarádka. Jenže opravdu nevím, zda se za ni ještě může považovat. Když se ani za tak dlouhou dobu, co je ve Forks, neozvala...“ odmlčel se a vyčítavě na mě koukal.

Cítila jsem horkou krev, jak se mi valí do obličeje. „Promiň, Jacobe. Bylo toho na mě v poslední době hodně,“ řekla jsem tiše a stydlivě.

„Já vím, já vím. I o tom jsem poinformovaný. Rozešli jste se,“ díval se na mě obezřetně, nejspíš očekával, že začnu plakat. Ale dnes ne. Neměla jsem proč – plánovala jsem se přece co nejdřív k Edwardovi zase vrátit a kdyby mě nechtěl... Možná – no tak dobře, zcela určitě – bych proplakala několik týdnů, ale kvůli tomu drobečkovi uvnitř mě bych se vzchopila.

Místo slz jsem ho překvapila na oko naštvaným hlasem. „To je tu tolik drben? A já měla Forks i La Push za klidné a bezpečné místo!“

Povšimla jsem si jeho lehce zčervenalých líček. Styděl se, stejně jako před chvílí já. „Copak, ty se červenáš, cukrouši?“ využila jsem situace a začala si z něj dělat srandu.

Jako na povel ožil, vzchopil se a odrazil můj útok. „Říká královna červených karkulek?“

„Snaží se mě urazit vlkoušek se sladce karamelově zbarvenou srstí?“

„Zkouší mě dostat dívka, co se kdysi jmenovala Gertruda?“ Au!

„Říká kluk, co s tou holkou bez sebe nadšením rád chodil, i když se tak ještě jmenovala?“

„Tady si někdo proklatě věří... To ta holka, se po mně div nesápala!“

„Vážně? Já bych to tak neviděla... Přece jen, ten kluk přišel s nápadem, že by s ní rád chodil. A když svolila, málem se zbláznil,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„No dobrá, dnes vyhráváš,“ zasmál se a plácl si se mnou dlaněmi.

Tohle mi chybělo, připustila jedna z myšlenek. A ano, byla to svatá pravda – naše hádky k nám prostě patřily.

„Chyběla jsi mi,“ přiznal nahlas Jake. Trochu se zase zarděl a ve mně hrklo.

Nemyslel to přece tak, jako to vyznělo, že ne?

Pozvedla jsem prsteníček levé ruky před jeho pohled. Okamžitě začal vyvádět. „Tak jsem to nemyslel, Bells! Chyběla mi kamarádka.“

Přikývla jsem. To už znělo líp.

„Do stejný řeky podruhé nevkročím,“ vyplázl na mě jazyk a já ho lehce bouchla po hlavě.

„A co kluci? Jak se mají?“ zeptala jsem se potom, co mě za ránu na oplátku začal lechtat. Narážela jsem tak na další vlkodlaky v La Push.

„Jde to. Dnes mě chtěli na zápas – hraje se fotbal - ale já odmítl, když jsi tu ty,“ usmál se.

Teď je ta chvíle.

Zhluboka jsem se nadechla a upřela na něj oči s prosíkem. „Víš, Jacobe... Něco bych od tebe potřebovala...“ odmlčela jsem se a čekala na přikývnutí nebo odmítnutí. Upřímně jsem se modlila, aby to bylo to svolení.

Stále jsem v rukách žmoulala jeho polštář a vzkaz a absorbovala jsem z nich jeho vůni. Kayla mě starostlivě mlčky pozorovala.

„Bello? Asi bys měla něco vědět,“ začala náhle a prolomila tak ticho.

Lekla jsem se. Stalo se snad něco hrozného? „Co se děje? Okamžitě mluv!“ vyzvala jsem ji celá ustrašená a netrpělivá.

„Klid,“ usmála se chlácholivě. „Nic děsivého se nestalo. Jen jsem se včera večer tak nějak potkala s Edwardem na chodbě.“

Znovu jsem se lekla a začala jsem ji podezírat z toho, že mi svedla snoubence. Uvnitř duše už jsem začínala panikařit. To si říká kamarádka?!

„Říkala jsem, aby ses uklidnila,“ kárala mě hned, co spatřila můj výraz ve tváři. „Nachytala jsem ho, jak tě šmíruje s tím největším psím pohledem, jaký jsem kdy viděla,“ napráskala ho s úsměvem.

A i mně to o kousek koutky úst povytáhlo.

„Bavili jsme se, on to všechno vysvětloval z jeho pohledu o April Cambierdové,“ zašklebila se, „a dokonce se vyznával z lásky k tobě. To je celé,“ skončila, já přikývla a dělala, že mě celé jméno jeho bývalky absolutně nezajímá – že už jsem ho dávno znala.

Tak Cambierdová?

Hned poté, co mě na chvilku opustila, popadla jsem svůj mobil a vytočila číslo Charlieho.

„Bells! Jsi v pořádku? Jak se máš? Proč ses neozvala dřív?! Dělám si o tebe starosti. Na tvou matku jsi naštvaná a popravdě máš i za co, ale svému otci ses snad mohla ozvat, ne?“ ozval se jeho vyčítavý chraplavý hlas.

„Já... Omlouvám se, tati. Potřebovala jsem se na chvíli izolovat od světa. Něco od tebe potřebuju,“ přiznala jsem zahanbeně důvod svého telefonátu.

„Co to je?“ nabízel se hned ochotně a já si oddechla. Možná to nebude tak těžké, jak se zdálo.

„Víš... Kdybych tě poprosila, abys přes svoji práci zjistil kontakt na jednu osobu, udělal bys to pro svou jedinou dceru, která nikdy netoužila po ničem tak, jako právě po tom?“ snažila jsem se co nejvíc naléhat.

„To bych neměl, Bello, a ty to moc dobře víš...“ odmlčel se na chvíli a já už si myslela, že tohle je ztracené, „ale pro jednou se snad nic nestane. O kom ty informace potřebuješ vědět? Jsem právě v práci, mohl bych to zjistit a pak ti zavolat nazpátek,“ začal plánovat a já vypískla nadšením.

„April Cambierdová, byla už jednou vdaná. Má okolo dvaceti let. Děkuju, jsi vážně ten nejlepší, tati!“ nešetřila jsem děkovačkou.

„Dobře, zatím, broučku,“ rozloučil se Charlie potěšeným hlasem a zavěsil.

Už za pět minut se ozval znovu a jeho novinkami mě opravdu potěšil. Zjistil o ní vše – dokonce i telefonní číslo díky tomu, že jednou překročila rychlost řízení svého auta, a tak si ji policisté evidovali.

Hned nato jsem jí zavolala, nedokázala jsem vyčkávat ani minutu. A měla jsem štěstí, telefonní číslo měla stále stejné.

„April Cambierdová,“ ohlásil se ženský hlas.

„Ehm...“ byla jsem překvapená, že to na druhé straně vůbec někdo vzal, že jsem nebyla schopna ze sebe dostat něco smysluplnějšího. „Tady Getruda Swanová,“ představila jsem se schválně svým dřívějším jménem – pro jistotu, co když s ní byl Edward ještě stále v kontaktu a mluvil i o mně? Mé pravé jméno by jistě neprozradil...

„Můžu pro vás něco udělat?“ ozval se znuděný hlas.

„P-potřebovala bych se s vámi sejít,“ přiznala jsem. Ale pak jsem konečně dostala ucházející nápad. „Jsem od policie. Znovu procházíme menší přestupky a právě ten váš vám chceme smazat. Nebylo to nic velkého, a tak jsme se shodli, že když jste další už nespáchala, promineme vám ho, stejně jako dalším desítkám lidí. Potřebuji se však ohledně toho s vámi sejít.“

Byla jsem si jistá, že tohle neodmítne – tohle byla nabídka, která se neodmítá...

„Jistě. Kde a kdy?“ A mám to v kapse.

„Naše stanice se přestěhovala do La Push – menší části Forks. Setkáme se o půl čtvrté v kavárně. Je tam jediná – nemůžete se splést. Přesně za tři týdny.“ Mohla bych to všechno vzít najednou – setkám se konečně s Jacobem (tak se lehce zbavím Kayly) a pak... Pak si promluvím s Edwardovou bývalkou.

„Domluveno,“ v jejím hlase šel snadno slyšet vděčný úsměv.

„Na shledanou,“ zamumlala jsem. Poslední sebevědomí mě právě pomalu, ale jistě opouštělo, a tak jsem byla ráda, že už mám hovor za sebou.

„Je to ode mě drzé, ale asi by ses – alespoň na chvíli – na ten fotbal stavit měl. Já... domluvila jsem si tu s někým schůzku v kavárně,“ začala jsem opatrně vysvětlovat.

Překvapeně hvízdl. „Nový objev? Mám vás někde z dálky pozorovat, abys byla v bezpečí?“ nabízel se ochotně.

„Ne!“ vyjekla jsem vyděšeně a on mi věnoval vyjevený výraz. „Chci se setkat s Edwardovou bejvalkou,“ uvedla jsem to všechno na pravou míru.

„Proč?!“ měřil si mě, jako kdybych byla ten největší blázen na celé Zemi. A ano, přiznávám, možná jsem jím i byla.

„Já ti ani nevím. Delší dobu přemýšlím o tom, že bych se k Edwardovi vrátila – stále ho moc miluju – a dnes jsem se rozhodla naprosto. Jenže před pár týdny jsem si ještě tak jistá nebyla a právě proto jsem si s ní domluvila schůzku. Chtěla jsem od ní o něm vyzvědět naprosto všechno. A teď, když už je to smluvené... Stejně tam půjdu.“

„Dobrá,“ přikývl a já se zhluboka nadechla.

Už se to blíží.

Doufám, že to Belle moc nevyčítáte - možná je až zbytečné se o ni tak bát... Však uvidíte. 

Moc vám děkuji za komentáře, dodávají mi sílu. Pár kliknutí mi dokáže vykouzlit úsměv na rtech a chuť na psaní dalších kapitol. 

A ne, Tanya se v povídce neobjeví. Snažím se psát co nejvíc originální scény i celé zápletky a myslím, že jí na tomto webu bylo až moc - nemyslím to nijak zle, jen se vás pokouším ujistit, že tu nebude.  Proč se Edward za Bellou nevydá sám? To se dozvíte již brzy - jen si nepředstavujte žádné hororové scénáře! 

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 23. kapitola: