Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 24. kapitola

06.06.2012 (07:30) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3302×

Všechno jelo podle plánu, přesto jsem byla jako uzlíček nervů. Jak bude vypadat? Bude se moc zlobit, že jsem ji sem vylákala lží? Bude krásná, ale hloupá a mě pak jedině naštve, s jak inteligentním chlapem čekám dítě? Nebo bude naopak až přespříliš dokonalá, že budu ráda, že o mě Edward kdy stál?

„Jsi v pohodě?“ všiml si mého neklidu Jacob. A dalo se to očekávat – on na mně poznal vždycky všechno.

„Ani ne,“ přiznala jsem. „Ale zvládnu to,“ dodala jsem pevně odhodlaným hlasem.

Nedůvěřivě si mě prohlížel, jako by snad věřil, že bych mu dokázala lhát.

„Už můžeš jít,“ začala jsem sbírat jeho věci, co si drze poházel na stůl i židli naproti mně a věnovala jsem mu ten nejsladší úsměv nevinné holčičky, jaký jsem svedla. „Jsme přece domluvení – kdyby se mě rozhodla zaškrtit nebo mi prostě a jednoduše jen nějak ublížit, tvým uším to neujde. Jsem prakticky v tom největším bezpečí, v jakém můžu být,“ spustila jsem přesvědčivým hlasem.

Nejspíš to zabralo. „Když mě tady nechceš,“ dělal Jake naoko uraženého, ale poslechl.

Za pár minut už jsem v kavárně seděla u svého stolu sama samotinká a vystrašeně sledovala vchodové dveře, jestli v nich nestojí žena v mém věku.

Chvíli se nic nedělo, do kavárny nevstoupila ani noha. Až jsem prudce nadskočila, když se dveře konečně otevřely. Byla jsem překvapená – tedy pokud to vůbec byla ta April.

Ale ano, tušení mi správně napovídalo – ujistilo mě hned, co se daná osoba zvědavě rozhlížela okolo sebe. Nejspíš očekávala policistku v uniformě...

Vstala jsem, abych na sebe upozornila. Její pronikavě modré oči do mě zabořily pohled a já měla sto chutí ucuknout. Ale ne, teď jsem nemohla – nesměla jsem přece na sobě nechat poznat, že jsem z její přítomnosti nervózní. Nemohla jsem dopustit, aby měla navrch.

Měřila si mě zmateným výrazem v hezké tváři. Bohužel, byla až moc hezká. Bylo mi sice jasné, že by se zrovna Edward neoženil s nějakou ošklivkou, ale naděje přece umírá poslední…

Přišla ke mně, ale mile mne překvapila – byla mi sympatická. Nebyla tou umělou nánou, jakou jsem si představovala, že nejspíš bude. Měla po ramena dlouhé, lehce zvlněné zrzavé vlasy s ofinou, která jí neposedně padala do očí, velké modré oči, pihatou drobnou tvář a hubenou, malou postavu.

„Vy jste… slečna Swanová?“ nejspíš se dlouho rozmýšlela, jakým oslovením mě má počastovat. A já se jí nedivila – copak bych už dávno nemohla být manželkou? Ano, ovšemže mohla, ale já byla taková trubka, že jsem odmítla muže, s jehož bejvalkou jsem tu právě stála. Děs.

„Ehm...“ odmlčela jsem se nervózně, abych polkla a konečně se trochu rozmluvila. „Ne,“ řekla jsem však místo toho.

Pokrčila rameny, omluvila se a chtěla se nejspíš vydat slečnu Swanovou hledat někam jinam. „Tedy jsem,“ zarazila jsem ji rychle, než se ke mně stihla celá otočit zády.

Svraštila tenké obočí k sobě a zamyšleně si mě prohlížela.

„Mám příjmení Swanová,“ vysvětlovala jsem, přestože to všechno vyznívalo spíš ještě víc divně. „Ale nejsem ta, za kterou mě máte. Jsem Isabella, ne Gertruda. A nejsem žádná policistka,“ přiznala jsem.

„A kdo jste tedy, když jste mě ze Seattlu vytáhla až sem? Kde jste vzala mé číslo?!“ vyzvídala a vypadala poněkud naštvaně.

A jejej.

„Znáte Edwarda Cullena? Potřebuji s vámi mluvit a je to hodně důležité,“ vyklopila jsem najednou.

Stále viditelně nechápala, ale kdo by se jí divil?

„Jistěže ho znám. Stalo se mu snad něco?“ pokládala mi znovu ostražitě otázky.

Chvíli jsem mlčela, nevěděla jsem, co jí mám odpovědět. Možná, že kdybych alespoň chvíli mlžila o jeho zdravotním stavu, April by se sama od sebe rozmluvila… Ale ne, na to jsem neměla. Neuměla jsem lhát a navíc tohle bylo až moc podlé. Ne, budu muset s celou pravdou ven.

„Ne. Ale já jsem s ním těhotná,“ řekla jsem co nejvyrovnanějším hlasem. Byla první osoba, které jsem to řekla, a tak jsem doufala, že moje intuice byla správná a ona tu zůstane.

Překvapeně pootevřela pusu a chvíli na mě jen zůstala hledět, než to její mozek naplno zpracoval.

„Radši si na to sednu,“ zamumlala polohlasem, sedla si na protější židli té, na které jsem ještě před chvílí seděla já. Posadila jsem se taky.

Po další chvíli ticha konečně promluvila. „Proč mi to vlastně říkáte?“

Nasucho jsem polkla. „Mohly bychom si předtím, než celý ten příběh odvyprávím, tykat?“ nadhodila jsem něco, co mi už delší dobu dělalo problémy. Vždyť jsme, proboha, byly obě viditelně stejně staré.

„Dobře,“ přikývla. „April Cambierdová,“ natáhla ke mně pravačku.

„Bella Swanová,“ přijala jsem ji a lehce jsme si jimi potřásly ve znamení slušnosti.

„Tak spusť, vůbec nechápu,“ popoháněla mě.

• • • •

„Páni,“ vydechla překvapeně, když jsem jí všechno vypověděla, dokonce i to, proč jsem se s ní chtěla setkat. Občas mi skočila do řeči, aby se optala ještě na pár nepřesností, co jí nebyly jasné, a tak jsem skončila až asi po dvaceti minutách.

Pořádně jsem se napila vody, kterou jsem si objednala, když k nám přišel číšník a ostražitě pozorovala její reakce.

Zdála se být sice překvapená, ale nejspíš mě přijala – chlácholivě se na mě usmívala. „A jsi v pořádku? Jsi si tím jistá?“

Přikývla jsem.

„Tak potom gratuluju!“ usmála se a nahnula se přes stůl, aby mě objala. Překvapeně jsem sebou cukla – nečekala jsem takovou odezvu.

„Promiň,“ vyjekla, sedla si a spustila ruce podél těla.

„Není za co,“ okamžitě jsem kroutila hlavou ze strany na stranu. „Já jsem jen překvapená… Nečekala, jsem, že celé naše setkání proběhne tak hladce,“ vysvětlovala jsem.

„A proč by nemělo? Po tom, co jsem si vyslechla, na tebe ani nemůžu mít jiný názor, než ten, že jsi skvělá ženská a Edward nemohl najít nikoho lepšího, s kým by měl mít prvorozené dítě,“ odpověděla s úsměvem.

Cítila jsem, jak se mi do tváře hrne krev. „D-děkuju.“

„Není zač,“ věnovala mi vroucný úsměv.

• • • •

„Budu už muset jít – jsem nejspíš unavená,“ řekla jsem provinile po dvou hodinách plných rozhovoru mezi námi. Po pár krátkých větách jsme se obě rozmluvily a zjistily jsme, že máme hodně společného, a tak si dokonale rozumíme, jako kdybychom byly staré kamarádky.

„Jasně, chápu,“ zasmála se a přikývla. „Doufám, že se ještě někdy uvidíme. Budu se modlit, aby vám to s Edwardem klaplo. Buď v klidu, Bello – pokud vy dva nebudete spolu, tak už snad ani nikdo na celém světě.“

Zhluboka jsem se nadechla a přikývla, přestože jsem se tak optimisticky necítila.

„Brzy se uvidíme na svatbě,“ zasmála se chlácholivě. „Já tu ještě zůstanu, prvně to dopiju,“ poukázala na plný hrnek horkého čaje.

V to jsem se sice ani neodvažovala doufat, ale znovu jsem přikývla. Vstala jsem, oblékla si mikinu a na stůl vytáhla z kapsy džín pomačkanou bankovku. „Pak to, prosím tě, zaplať i za mě,“ poprosila jsem ji a ona přikývla na znamení souhlasu.

Objala jsem ji, rozloučily jsme se a já vyšla před kavárnu. Přešla jsem plna dobré nálady díky rozhovoru s April silnici s úsměvem na rtech a vydala se ke Quilovu domu.

Když jsem zazvonila a vyčkala si pár vteřin, kdy jsem slyšela hlasitý smích, konečně mi pak otevřel právě Jacob.

„Všechno jsem slyšel, ani mi nemusíš nic povídat. Vím i to, že jsi unavená,“ usmál se, zavolal na rozloučenou pozdrav do domu a vyšel se mnou ven.

„Co fotbal?“ zeptala jsem se, abych odvedla jeho pozornost od vyslechnutého rozhovoru s April, zatímco jsme šli k mému autu.

„Vyhráli jsme,“ oznamoval nadšeně. „Co April?“ vyptával se na oplátku, přestože bylo očividné, že se ptá jen ze slušnosti, abych se mohla vypovídat.

„Byla překvapivě až moc fajn,“ odvětila jsem s úsměvem na rtech.

„To je dobře,“ přikývl a objal mě jednou rukou kolem ramen. „Víš, Bello… Slyšel jsem i to, že jsi těhotná,“ přiznal lehce bojácně.

Sakra, tohle mi nedošlo.

„Ehm…“ nevěděla jsem chvíli, co na to vůbec říct. „Doufám, že si nemyslíš, že jsem ještě stále děvka,“ vypadlo ze mě nakonec a přitom se červenala.

„Blázníš? Co si to o mně myslíš, Bells? Já si to o tobě nemyslel vůbec nikdy!“ hájil se hned a mně spadl kámen ze srdce.

„Děkuju,“ přitulila jsem se k němu blíž. Začínala mi být zima a on hřál jako dobře roztopená kamínka.

„Myslím, že tě zavezu domů – jsi viditelně rozrušená a měla jsi toho dneska moc,“ nabídl mi Jake ochotně.

„Ale jak se dostaneš domů ty?“ zeptala jsem se hloupě, protože žádná kloudná odpověď mě v té chvíli nenapadla, přestože byla víc než okatá.

„Že by po čtyřech?“ naznačil se smíchem a já se přidala.

„Tak dobře,“ svolila jsem, a když jsme se dostali k autu, vděčně jsem nasedla na místo spolujezdce.

Cesta ubíhala rychle, neustále jsme si měli o čem povídat, určitý podíl na tom však měl i Jacob, který dával náklaďáčku zabrat o hodně víc než já.

Chvíli jsem ho navigovala k domu, kde jsme s Edwardem přebývali ve Forks, ale nakonec to přece jen zdárně zvládl. Zaparkoval, oba jsme vystoupili ven, abychom se rozloučili a domluvili se, kdy se zase sejdeme, protože ani jeden z nás už nechtěl na další shledání čekat celé dva roky.

Zrovna jsem ho šťouchla do břicha a on mě mou ruku zastavil zkroutila za záda a objal zezadu, když se k domu přiblížilo jiné auto.

Mercedes.

Edward.

Jeho zářivé smaragdy, které se obvykle hřejivě usmívaly za jeho majitele, teď přímo hřměly. Jeho neutrální výraz se ze sekundy na sekundu měnil na rozzuřený.

„Kdo to ksakru je?“ vyskočil rychle z auta a měřil si nás s Jakem se zlobnými hromy v obličeji. Nedokázala jsem udělat nic, jako bych zmrzla uprostřed pohybů. Cítila jsem jen překvapený tlukot svého srdce a i ten Jakobův se zdál být zrychlený.

„Co tu děláte? Pokud se nemýlím, jsi přece stále ještě má snoubenka, nebo ne?! Ale ano, na prstě máš stále ten prsten!“ přecházel Edwardův navztekaný hlas do křiku.

Moc děkuju za všechny ohlasy, co mi pod kapitolami necháváte. Zároveň prosím o další - zobrazení kapitol není nejmenší, počet komentářů ale rapidně klesl, což autorovi na náladě nikdy nepřidá... 

Co očekáváte příště? Co se bude dít? Můžu vám slíbit svou první pisatelskou bitku. Kdo vyhraje? Všechno s dozvíte příště...  

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 24. kapitola: