Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 26. kapitola

20.06.2012 (08:00) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3180×

Nemohla jsem si dovolit zmatkovat – Alice měla pravdu – musela jsem se za ním hned vydat.

„Přivezu ho zpět,“ slíbila jsem horlivě a ukončila hovor. Na další tlachání nebyl čas.

Vyběhla jsem splašeně ven před dům a nasedla do náklaďáčku. Nemohla jsem se dočkat, až konečně vyjedu na silnici a snad ho i dohoním.

Jenže zrovna tehdy, kdy jsem pomoc svého nejmilejšího autíčka potřebovala, nechalo mě ve štychu. Motor se zadrhával a nechtěl naskočit. A to nedovedla předpovědět ani vědma Alice. Zoufale jsem si povzdechla. 

Co teď?

Je to všechno v trapu. Byl pryč, já uvězněná daleko od něj. Jako třešnička navrch jsem právě s ním čekala dítě. Otec uprchl. A možná i dobře udělal... Kdo by chtěl být se mnou?

Ze sebelítosti mě ale vytrhl zvuk motoru jiného funkčního auta. Škubla jsem sebou překvapením. Uvnitř sebe samé jsem samozřejmě doufala, že se Edward vrátil. I kdyby to třeba bylo díky svým oblíbeným ponožkám, které by si zapomněl. Hlavní by bylo, že se i na malou chvíli vrátil. Protože by to byla šance pro mě – mohla bych ho nějak zdržet a pak si s ním konečně promluvit.

O to víc jsem byla vyjevená, když jsem přijíždějící auto poznala. Rychle jsem vystoupila z auta, abych se s ním pozdravila.

„Bells! Promiň, že jsem se neohlásil dopředu, ale měla to být taková menší přepadovka,“ usmál se Charlie zahanbeně a aby se mi moc dlouho nemusel dívat do očí, zvědavě se začal rozhlížet okolo sebe. „Páni. Nebyl jsem tu od té doby, co Mackinson položil základy, ale zaslechl jsem nějaké řeči, že je to nejluxusnější vila v okolí, kromě té Cullenovic. A je to pravda,“ uznale pokýval hlavou.

„Ehm, tati?“ neztrácela jsem čas a přešla hned k věci. Jeho pohled se zase upřel na mě a zdálo se, že se o mě vážně bojí. Díval se na mě tak zvláštně otcovsky a starostlivě...

„Děje se něco, Bells?“

„Jo... Víš, já... No já...“ nemohla jsem se vymáčknout. Nakonec jsem se vykašlala na ostych a na plnou pusu to prostě a jednoduše řekla. „Potřebovala bych půjčit tvé auto.“

Jeho pohled se změnil na podezíravý. Navíc se tvářil, jako by se bál o mé zdraví.

No super.

„Náklaďáček se porouchal. A já se nutně hned musím dostat za Edwardem. Odjel, a kdybych ho nechala, pravděpodobně by to znamenalo úplný konec našeho vztahu, a to já nechci,“ spěšně jsem vysvětlovala.

Ještě chvíli si mě prohlížel, ale pak ostražitě přikývl a do dlaně mi vložil klíčky. „Nic s ním neproveď, prosím,“ žadonil.

„Neboj!“ vykřikla jsem šťastná, že vážně souhlasí a skočila mu okolo krku. Pár sekund dělal mrtvého brouka, ale pak mě i on vděčně objal.

„Zatím si běž prohlédnout dům, v ledničce je pivo, zapni si televizi. Anebo se můžeš podívat na to moje autíčko,“ volala jsem ještě, když jsem odbíhala, abych se co nejdřív dostala do policejního auta.

To bude ještě sranda.

Naštěstí druhé auto mě už nezradilo. Jelo jako po másle, že jsem ani nemusela dávat tak ostražitý pozor, jako když jsem jela náklaďáčkem, ale mohla jsem i trochu přemýšlet. 

„Nech mě být,“ zavrčela jsem skrz zuby. „No tak, slyšíš?! Nešahej na mě!“ vytrhla jsem se z jeho rukou, které se mne snažily uvěznit v objetí.

„Co se děje? Já vůbec nechápu, co ti přeletělo přes nos!“ Už zase se vehementně hájil a přitom stahoval ruce do obranného gesta.

„Tak ty ani nevíš, jo?! To si snad děláš srandu, ty děvkaři!“ vyjela jsem, aniž bych si nějak moc uvědomovala, že mu drze nadávám. Byla jsem vytočená. Dost.

„Proč děvkař? Kolikrát ti proboha musím denně říkat, že tě miluju?“ vypálil zase on na mě. Teď už taky zvyšoval hlas – očividně začínal být naštvaný.

„Ty musíš?! Víš co?! Běž někam!“ řvala jsem tentokrát už na plné hlasivky.

„A proč bych měl? Tohle je, pokud vím,“ rozhazoval rukama, aby poukázal na prázdnou ulici, „veřejný prostranství. A budu chodit všude tam, kde budeš ty, dokud mi konečně neřekneš, proč jsi nasraná!“ umanutě si založil ruce na hrudi přes sebe.

„Tak dobře, no! Ale jen kvůli tomu, abys mi pak vypadl ze života,“ vysvětlovala jsem svůj důvod, aby si snad nemyslel, že se mi ho zželelo. To ani náhodou. „Nechci mít nic společného s nikým, kdo se neustále otáčí za každou sukní.“

„Ale vždyť jsem se za žádnou neotočil! Mám tebe, Bello,“ říkal překvapeně.

„Vážně? A proč jsi teda tak okatě flirtoval s tou barmankou a ještě si od ní nechal i dát pusu na tvář, ty pakoni?!“ křičela jsem dál.

„Uklidni se, o nic nešlo. Chtěla flirtovat, ale já ji odpálkoval. Copak můžu za to, že jsi nasupeně odešla a ani neviděla to, co se stalo pak?“ Stálo ho to velké ovládání, ale mluvil klidně.

Cítila jsem, jak se mi najednou do tváří hrne krev. Minimálně půl litru... Měl snad pravdu? Proč to ksakru znělo dost reálně? Připadala jsem si jako naprostá husa. 

„V-vážně?“ vypadlo ze mě nakonec přece jen.

„Samozřejmě,“ vycítil mé zaváhání a přiblížil se z bezpečné zóny zpátky ke mně. Hloubil studny do mých očí a vyčkával na další mé reakce.

„Edwarde, já... Hrozně moc se omlouvám. Neměla jsem ti nadávat ani dělat takové scény. Přehnala jsem to,“ přiznala jsem slabým hláskem a sklopila jsem hlavu – do tváří se mi hrnula další vlna krve, přestože bylo snad až nemožné, abych jí měla tolik – aby neviděl, jak moc se stydím.

On to ale samozřejmě zpozoroval. „I přesto tě miluju a vždycky milovat budu,“ zašeptal mi do ucha a zvedl obličej ukazováčkem vzhůru, aby mě políbil.

Když jsme se po nekonečně dlouhé a dokonalé chvíli od sebe odtáhli, povytáhl koutky úst do úsměvu. „Byla jsi ohromně sexy, když ses tak čertila. Dokonce i tehdy, co jsi mi nadávala.“

Naše první hádka... Byla tenkrát tolik zbytečná a přesto... Upevnila náš vztah, Edwardovi jsem věřila mnohem víc.

„Jsi si jistá, že to opravdu chceš?“ upřel na mě svůj pohled plný otázek a starostlivosti. Kde se to v něm vzalo? Měl to být děvkař, panebože. Měla jsem v práci den naprosto na nic, všechno okolo mě se bortilo a já se rozhodla. Konečně se s ním vyspím. Snažil se už pár týdnů a zdálo se, že opravdu má zájem. Bylo jasné, že to jen proklatě dobře hraje, přesto... Rozhodla jsem se učinit rozhodnutí, i když bylo dost pravděpodobné, že mě pak odhodí. To budu řešit až pak.

„Neměla bych snad? Ty kecy o tom, že jsi nejlepší, byly lživé a ty se teď bojíš, že na to přijdu?“ povytáhla jsem obočí a vyzývavě se usmála.

Hlasitě polkl. „To si piš, že nejsou! Já jen...“

„Co?“ vyštěkla jsem. Začínala jsem být nervózní a jeho tajnůstkářství mě dohánělo k šílenství.

„Já... začínám tě mít rád a záleží mi na tobě,“ přiznal tiše.

„Slyšela jsem dobře?!“ vyhrkla jsem udiveně. Tohle přece nemohla být pravda – neměl se starat, všechno kromě sexu mu mělo být naprosto jedno. A on mi místo toho teď vyznává, jak moc mě má rád.

„Ano,“ přikývl a najednou odhodlaně zvedl hlavu, jako by si uvědomil, že se nemá za co stydět.

Proč se ksakru najednou chová přesně tak, jak by pro mě vytoužený chlap měl?

„V tom případě to chci ještě víc,“ políbila jsem ho horlivě na rty. Pokud mě má opravdu rád, pak se mnou zůstane i potom. Pokud ne... Isabella Swanová se umí pomstít a on se o tom přesvědčí.

Jeho první vyznání... Do očí se mi dostávaly horké slzy, měla jsem chuť se jimi udávit. Na malou chvíli jsem přemýšlela, zda to nemám vzdát, ale pak ve mně něco hrklo.

Byla jsem už dlouho na cestě do Seattlu nejrychlejší jízdou, kterou policejní auto zvládalo, a v této chvíli jsem to prostě zastavit nemohla. Musela jsem se k němu dostat.

Jedině tak je to správné.

Začala jsem se okolo sebe nervózně rozhlížet. Není přece možné, aby tak rychle odjel a já ho nezastihla ani na cestě. Přehlédla jsem snad nějaký taxík?

Celá vyděšená jsem ještě víc šlápla na plyn a ještě zběsileji se začala rozhlížet po autech okolo sebe, jestli některé z nich nemá na kapotě zářivé taxi.

Vyjeveně jsem ze sebe dostala výkřik, když jsem jedno takové zahlédla. Nechtěla jsem si dělat plané naděje, přesto jsem doufala jako malé dítě pod vánočním stromečkem, že právě tohle auto je to pravé.

Muselo být – kdo jiný, než Edward Cullen měl střapaté hnědé vlasy, které házely bronzové odlesky? Navíc ta osoba měla až překvapivě stejné rysy – soudila jsem jen díky zádům – a naprosto stejné oblečení, jako měl můj Edward, když jsem ho naposledy viděla při té bitce.

Na sekundu jsem přitiskla víčka namáhavě k sobě a odhodlávala se ještě k větší rychlosti. Nic jiného mi stejně ani nezbývalo – buď oželím rychlou jízdu, abych dohonila partnera na celý život, jehož dítě nosím pod srdcem, nebo se slabošsky stáhnu do ústraní a nechám ho ujet. 

I na mě by to už tak nějak prostě bylo moc, kdybych nakonec zvolila tu druhou variantu.

Když ho miluješ, pak není co řešit. Jo, takhle poupravený slogan na mě přesně seděl.

Ještě pořád jsem nejela na doraz, a tak jsem to v mžiku změnila. Šlápla jsem na plyn a auto naštěstí hned zareagovalo. Přejela jsem do druhého jízdního pruhu a předjela pár aut, co ještě před chvílí jelo přede mnou.

Už celou cestu jsem přemýšlela nad tím, co budu dělat, až ho dohoním a on ještě stále pojede. Nemohla jsem autu, kde seděl, jen tak zatarasit cestu vpřed, ale nemohla jsem si ani dovolit jet za ním jako závěs jet až do Seattlu – to by má hlavinka nezvládla. Musela jsem s ním mluvit co nejdřív. Musela jsem to urovnat hned.

U rukojeti na dveřích jsem zmáčkla tlačítko, které ovládalo okna, aby se úplně stáhla.

Začala jsem pomalu předjíždět i to auto, ve kterém seděl. Předtím jsem se však důkladně rozhlédla, jestli v protilehlém pruhu nic nejede – nemohla jsem riskovat, že by mě ještě něco zajelo. 

Přestože by to bylo tak romanticky tragické... Ne, na tohle vážně není čas.

„Edwarde? Edwarde!“ ječela jsem jako pominutá a upřímně doufala, že alespoň nějaký zvuk zaregistruje a podívá se mým směrem. Pak by dal řidiči jistě pokyn, aby zastavil a dal mi i tak chvíli, abych se konečně mohla vymáčknout.

Jasně, byl to bláznivý a taky dost blbý nápad, ale mě vážně nic jiného nenapadlo. Takže jsem to prostě a jednoduše risknout musela.

Jenže ani špetka toho zatraceného štěstí mi nepřála. Edward měl sklopenou hlavu a díval se kamsi na zem. Vypadal, jako by ho něco ohromně trápilo. Bolela ho snad ta ruka víc, než když odjížděl od Carlislea?

„Zrovna když bych potřebovala trochu překvapivé náhody, tak se žádná neobjeví?! Edwarde, no tak, zlato, prosím! Podívej se sem. Sem!“ křičela jsem z plných plic žalostně. Už za pár sekund zpropadený taxík, ve kterém sedí, předjedu a nechám ho tak za sebou.

Je to v prdeli – nijak jinak se snad ani má situace nedala popsat.

Nebo že by snad všechno přece jen nakonec nemuselo dopadnout tak zle? Na poslední vteřinu Edward náhle zvedl hlavu a jeho pohled se střetl s tím mým. Zahlédla jsem překvapenou jiskru v jeho smaragdech a věděla, že alespoň na chvíli mám vyhráno.

Já vím, já vím - už zase to nijak nedopadlo!  Ale předem vás varuju (aby mě náhodou někdo nechtěl ukamenovat), že v příští kapitole odpovědi na vaše otázky taky nebudou zodpovězeny. Kapitola je už napsána a budou v ní pohledy Esmé a Renée.  Co myslíte - zpytují naše dvě maminky svědomí nebo probíhají nepřetržité oslavy, že Edwarda s Bellou od sebe roztrhly?  Já to samozřejmě už vím, ale nepovím! 

Moc děkuju za všechny krásné komentáře, každého si hrozně moc vážím. Zároveň chci ty, kteří alespoň trochu rádi čtou tuto povídku, upozornit, že i když se blížíme k cíli, já nezahálím a mám rozepsané další dvě kapitolové povídky. První z nich je Pohled zabijáka a ta druhá se veze na podobné vlně této povídky - Prázdninový deník Isabelly Swanové. Nechám na vás, jestli se přece jen odhodláte číst i něco dalšího nebo ne, rozhodně se ale těším na ty, se kterými se potkám i u jiné povídky. 

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 26. kapitola: