Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 31. kapitola

30.07.2012 (12:45) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3279×

„Edwarde?“ odtáhla jsem se od něj náhle, až sebou překvapením trhl. Jenže mně přišla konečně vhodná chvíle mu povědět a ukázat něco, na co jsem se ve skrytu duše těšila celý den.

„Hm?“ vypadlo z něj místo řádné odpovědi, očividně byl dost zmatený.

„Mám pro tebe dárek,“ začala jsem na toto téma s úsměvem na rtech a čekala jeho reakci.

„Neměli by svatební dárky dávat nevěstě a ženichovi jen svatebčané? Odkdy si dávají něco i oni mezi sebou?“ vyhrkl zaskočeně a snažil se přede mnou schovat ve svých očích pobavené jiskřičky. Bylo to ale marné.

„Jako bych snad někdy dodržovala pravidla... To, pane ženichu, neznáte svoji nevěstu?“ popíchla jsem ho a on se hned chytil.

„Náhodou, já pro tebe taky něco mám!“ vytáhl na svou obranu a já zůstala zírat. Upřímně jsem nečekala, že by si taky nějaký dárek na oplátku připravil i on pro mne.

„Vážně?“ vydechla jsem zaskočeně tentokrát já.

„Jo,“ pokrčil pyšně rameny, ale hned dychtivě pokračoval. „Ty mi ho ale musíš dát první – začala jsi s tím sama!“ přehodil to na mě a já se musela zase smát. Byl paličatý a vždy roztomile zvědavý...

„Tak dobře,“ svolila jsem nedočkavě. Já jsem taky milovala dárky, a tak jsem se nemohla dočkat toho od něj. „Jen chvíli počkej,“ poručila jsem mu rozhodným hlasem a odtáhla se od něj. Za sebou jsem slyšela nesouhlasné mlasknutí, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Potřebovala jsem od něj udělat pár kroků, abych mohla zaklonit hlavu a nikdo mi nezacláněl.

Konečně se začínalo stmívat a na nebi vyšly hvězdy. Bylo krásně, bez jediného mráčku, co by tu idylu na obloze narušoval, a tak jsem nemusela dlouho hledat Malý vůz.

Jedna hvězda nalevo, druhá, třetí... Šestá!

„Edwarde? Pojď za mnou,“ udělila jsem další rozkaz a on okamžitě poslechl. Stoupl si za mě a obmotal své paže okolo mých boků. „Podívej se vzhůru, přesně za mým prstem.“ Namířila jsem ho znovu na jeho hvězdu a on překvapeně vydechl. „Alice mi na ni půjčila. A teď je jen tvoje.“ Na tváři se mi usadil spokojený úsměv, přestože jsem věděla, že on ho nemá šanci spatřit.

Jenže on na to nijak neodpověděl. Dlouhé ticho prořízl až jeho smích a já nechápala, co mu přijde tolik legrační. Myslela jsem to naprosto vážně, a tak mě jeho výsměch dostával pomalu a jistě do varu.

„Čemu se tolik směješ? Copak tobě se nelíbí?“ Začínal na mě lézt taky smutek. To je vážně skvělé.

„Blázníš, lásko? Je super,“ snažil se mě hned horlivě přesvědčovat. „Jen... Víš, asi v tom má zase prsty má poťouchlá sestra...“ odmlčel se a nechal mě tak dál koupat v moři nevědomosti.

„Tak co se ksakru děje? Pověz mi to!“ vyjela jsem na něj, ačkoliv jsem se celou tu dobu snažila alespoň trochu uklidnit. Tohle byl přece náš den a za pár hodin jsme dokonce měli odlétat na naši svatební cestu. Teď jsme se neměli hádat.

„Klídek, Bell. Podívej se hned vedle mé hvězdy, trochu víc vpravo. Ta je tvoje,“ oznámil a na rtech mu, soudě dle tónu hlasu, stále pohrával úsměv.

Překvapeně jsem se podívala tam, kam mě nasměroval a nestačila zírat.

Tohle se švagrové vážně povedlo.

• • • •

Naše líbánky... Byly to překrásné celé dva měsíce, které však utekly jako voda. Přesto nám na ně zůstaly vzpomínky – ve většině případů ty osobní, které ale se samotnou Indií neměly nic společného. Užili jsme si naši dovolenou, jak se patří, a každou hodinu strávili spolu, jako bychom bez toho druhého nedokázali přežít ani pár minut.

Domů jsme si dovezli nespočet překrásných, romantických i vtipných vzpomínek a stohy fotografií, které jsme pořídili na památku.

„A co ten chlápek za tebou?" poukázala jsem hlavou za jeho záda, aby se otočil.

Když toho muže v typickém indickém oděvu a nespočtem malých kudrlinek na velké malbě henou přes celý obličej spatřil, frustrovaně si povzdechl a já si mohla vítezoslavně mnout ruce.

„Neboj, lásko. Bude to naprosto skvělý!" zasmála jsem se radostně a objala ho okolo pasu. Chvíli dělal naštvaného, a tak mu ruce dál visely podél těla, ale nakonec to nevydržel a objal mě taky.

Za hodinu už jsme oba seděli opodál u překrásně zdobené kašny s henou potetovanými pravačkami, na kterých jsme si na pár týdnů nechali zvěčnit jméno toho druhého. Byl to dokonalý zážitek a stvrzení jeho lásky ke mně, protože i přestože se mu ten nápad moc nelíbil, pro mě to udělal.

„Takže, Edwarde? Kde to jsme, když jsi podle tvých slov opravdu dával pozor během toho, kdy jsem se převlékala a říkala ti plán našeho odpoledne? Ten chrám bys přece mohl poznat, aniž bys musel vnímat!" snažila jsem se ho napomenout, když civěl jako vyoraná myš a očividně se neměl k žádné odpovědi. Zíral na světoznámý palác, jenž byl indickou chloubou, jako kdyby takovou stavbu v životě neviděl ani na jednom jediném prostém obrázku.

„To přece nemůžeš myslet vážně! Neměla jsem ani tušení, jak moc jsi zabraný do sledování toho nového černého prádla. Tak nějak jsem doufala, že budeš alespoň na jedno ucho poslouchat a trochu vnímat," pokračovala jsem dál.

„Jsi blázínek," zasmál se provinile a obmotal okolo mě své silné paže. „Jak bych mohl, když pohled na tebe je tolik k nezaplacení? Musel bych být cvok," krčil rameny a sledoval moje reakce.

„Cvok možná ne, ale šmírák rozhodně," vyplázla jsem na něj jazyk.

„Nezapomínej, že na to mám právo – jsi moje manželka, Isabello Cullenová," pronesl pyšně a já se musela zasmát.

„To je pravda, ty můj manžílku," přiznala jsem na oko váhavě, ale hned se pustila na jeho rty, abych je spojila do krátkého polibku. Na víc jsme neměli čas.

„Je to Tádž Mahal a chci to tu všechno prohlédnout, dokud nezapadne slunce," odtáhla jsem se od něj a na vysvětlenou brebentila.

„No tak dobrá," povzdechl si hraně odevzdaně a chytil mě za ruku, abychom se mohli vydat vstříc té kráse.

„Ne, počkej," vytrhla jsem mu tu svou z jeho dlaně a on se na mě zaraženě podíval. „Chci ti z toho baťohu, co máš na zádech vytáhnout knížku, co jsem ti tam hodila," dodávala jsem hned na vysvětlenou. „Mělo by tam být něco i o tomto paláci."

Přikývl a poslušně ho sundal ze svých zad, abych ji mohla lehce vytáhnout a nemusela se příliš natahovat, což by miminku rozhodně neprospělo.

„Píše se tu, že Tádž Mahal dal postavil v sedmnáctém století na památku své předčasně zesnulé ženy Šáhdžáhán. Po její smrti vyhlásil dvouletý státní smutek a pilně ho dodržoval každičký den... Nepřijde ti to ohromně romantické?" zasněně jsem odtáhla pohled od průvodce a zadívala se zpět na tu ohromnou a překrásnou stavbu.

„Není na tom nic neobyčejného. Jeho reakce jsou naprosto pochopitelné. Já tě nemít... Ta myšlenka je už sama o sobě naprosto příšerná," pokrčil rameny.

„Copak tobě jeho chování nepřipadá tolik... krásné a smutné zároveň?“ stočila jsem svůj pohled na něj. Blouzní?!

„Hele, zlato, radši už přestaň rozumbradovat a polib mě,“ přitáhl si mě pevně, abych se z jeho sevření nemohla nijak vykroutit – jako bych to snad vůbec dobrovolně kdy udělala – a přivlastnil si nenasytně mé rty.

A poslední... Ta, kterou budu svým dětem i vnoučatům se smíchem vyprávět pokaždé, když budou chtít povědět něco o mém Edwardovi.

Otevřel dveře, v ruce držel průhledný sáčkek s mými oblíbenými koblihami. Sliboval, že je za každou cenu sežene, ale já mu to nevěřila. Ačkoliv si myslel, že ho ještě nevidím, na tváři se mu zračil vítězný úsměv.

Hromada koblih donut s pořádnou dávkou polevy... Poslala jsem ho pro ně, dostala jsem na ně náhle ohromnou chuť. Ani ve snu by mě však nenapadlo, že by mi je dokázal opravdu sehnat. Hodilo se mi to hlavně k tomu, abych ho na nějakou chvíli vylákala pryč z našeho apartmá.

Zůstala jsem dál za dveřmi a tajně na něj zírala klíčovou škvírkou. Avšak těsně předtím, než stihl otevřít a udělat mi tak na čele parádní bouli, uskočila jsem zpátky do obývacího pokoje směrem k nachystanému přehrávači.

„Bell?“ nakoukl do místnosti a zmateně si mě celou prohlížel, pravděpodobně proto, aby zjistil, co dělám.

„Mám pro tebe menší úkol,“ řekla jsem jako by nic s úsměvem na rtech, přestože jsem věděla, že nebude zrovna dvakrát snadné ho k tomu dokopat.

„Co to má být? Teď jsem ti donesl ty donuty,“ zvedl do vzduchu sáček se sladkým pečivem a já vděčně přikývla.

„Děkuju, jsi nejlepší – proto jsi přece můj manžel, ne?“ věnovala jsem mu další úsměv, který ho měl motivovat splnit mé další přání.

„Tak copak chceš?“ prokoukl mě.

„No... Víš... Trochu jsem se nudila, a tak jsem si říkala... Nechtěl bys mi od Biebera něco zazpívat, když jsi byl ten jeho největší fanoušek?“ nadhodila jsem, zatímco jsem na něj upírala prosící psí oči. „Určitě umíš skvěle zpívat a moc bys mě tím potěšil. Prosíím!“

„C-cože? Co sis to zase vymyslela, Bello?!“ vyjeveně na mě zíral.

„Už jsem si nachystala i přehrávač! No ták, Edwarde! Chtěla bych od tebe něco od Justina slyšet,“ žadonila jsem dál jako smyslů zbavená.

„Ale já nevím, jestli si ten text ještě pamatuju správně,“ krčil bezradně rameny.

Mám ho!

„Já to nepoznám, můžeš to zaobalit tak, že nebudu mít šanci přijít na to, že by sis to nějak pozměnil.“

„Tak dobře, pro tebe všechno, ty má malá potvoro,“ rezignoval a já vypískla nadšením

„Miluju tě!“ vrhla jsem se na něj a on se zasmál.

„Kdybych věděl, jak z toho budeš nadšená, tak bych svolil i dřív.

„Dobrá, příště tě na to upozorním,“ slíbila jsem a mrkla na něj. „Ale teď už pojď a pořádně to pro svoji manželku rozbal, zlato!“ rozkázala jsem, odtáhla se od něj a pustila příslušnou písničku, kterou jsem před deseti lety tolik žrala.

(Hateři JB, prosím překousněte to! )

„Sedni si, teď teprve uvidíš jízdu!“ nařídil mi a já ho poslechla.

If I was your boyfriend, I'd never let you go.
I can take you places you ain't never been before.
Baby, take a chance or you'll never ever know.
I got money in my hands that I'd really like to blow.
Swag swag swag, on you.
Chillin by the fire while we eatin' fondue.
I don't know about me but I know about you.

Měl pravdu, tohle bylo... Nepopsatelné. Zpíval mnohem líp než ta chlapecká barbína a přitom předváděl takové taneční kousky, až oči přecházely. V té chvíli jsem nedokázala přemýšlet nad ničím jiným, než tím, že on je jen můj a nikdy ho žádné jiné nepřenechám. Nikdy.

Těhotenství uběhlo snad ještě rychleji než naše dovolená, ačkoliv to zní jako holý nesmysl. Každým dnem se mi zvětšovalo bříško, v němž rostl náš malý drobeček, a my se ho nemohli dočkat. Carlisle byl pečlivý lékař – obzvlášť u své snachy –, a tak jsem kontrolu podstupovala téměř každý týden. Byl posedlý svým vnoučetem ještě dřív, než se stihlo narodit. A to také on měl tu příležitost zjistit pohlaví děťátka, protože jsme se s Edwardem rozhodli zjistit to dopředu.

Měl to být chlapeček a my jsme se nemuseli dlouho rozhodovat pro jeho jméno. To Charlie si mohl přisuzovat hlavní pomoc, díky níž jsme náš vztah zase dali dohromady. To on mi půjčil auto a pak nás i vysekal z basy. On při nás stál po celou dobu, přestože to tak nějakou chvíli nevypadalo. Carlisle neměl důvod být dotčený – jeho vnuk měl vlastnit jeho příjmení, které žilo už od jeho doby, ve které vyrůstal a žil lidským životem, a tak si byli spolu s mým tátou vlastně kvit.

Všechno zářilo naprostou idylou, termín porodu se blížil. A ve mně se probouzely protichůdné pocity. Bála jsem se ho, ale zároveň se nemohla dočkat.

Ten osudný den mi už od rána bylo blbě. Nepřičítala jsem to však malému Charliemu, protože na toto téma už jsem se poučila – nebo jsem si to alespoň myslela. Už tolikrát jsem vyvolala planý poplach, že rodím, a donutila Edwarda odvézt mě do nemocnice, až si mě tam dokonce pamatoval celý personál jménem. Díky mému běsnění jsem taky měla zabaleno do nemocnice už v šestém měsíci.

Rozhodla jsem se odpočívat a nic nedělat, aby se to náhodou ještě nezhoršilo, a tak jsem se uvelebila na jednom z křesel na terase našeho milovaného domečku. Mnohem častěji než v samotném Forks tu svítilo alespoň trochu sluníčko a já se rozhodla načerpat trochu síly přímo z něj.

Měla jsem se v úmyslu také trochu opálit. To bych však nesměla mít za manžela Edwarda. Od té doby, co jsme byli svoji a já navíc byla i těhotná, o mě až přehnaně pečoval a dbal, aby mi nic nechybělo nebo se mi nedej bože něco nestalo. Bylo to sice roztomilé, ale taky ohromně únavné.

Zvlášť, když mě na sluníčko nabalil, jako bych se vydávala na severní pól. Odůvodnil to tak, že rozhodně nechce, abych se spálila. Proto mě taky od hlavy až k patě namazal poctivou centimetrovou vrstvou opalovacího mléka s padesátkovým UV faktorem.

Díky němu jsem se tak cítila jako v sauně místo toho, abych se příjemně vyhřívala. Nechala jsem to však být, propustila ho, aby si šel po své práci a šel si zase zařizovat cosi do jeho nové kanceláře v domě a odpočívala i tak.

Mohla jsem tak relaxovat dobrou hodinu, když se zničehonic odněkud objevil lehký vánek, který jsem zaznamenala, přestože jsem měla zavřené oči. Ten poznatek mě však přiměl k tomu, abych je otevřela a mohla tak zjistit, který z upírů nás přišel navštívit.

Ani mě nepřekvapilo, když jsem spatřila Alice. To hlavně ona se totiž takhle zčistajasna uměla objevit.

„Ahoj švagrová. Neříká ti něco slovíčko dveře?“ pousmála jsem se na ni, ale jí na tváři zůstala vážná maska.

„Přišla jsem jimi. Ale předběhla jsem Edwarda, který mi přišel otevřít – je teprve na schodech. Jdu za tebou a spěchá to. Ty to ještě necítíš a ani nemáš jak to zjistit, ale za půl hodiny ti praskne voda. Před čtyřmi minutami jsem měla vizi,“ chrlila ze sebe tryskem a já zůstala zírat jako opařená.

„U-už za půl hodiny?! T-to přece n-není možné,“ drmolila jsem jako smyslů zbavená.

Já budu rodit. Za půl hodiny. Sakra.

„Co se děje? Alice? Proč jsi sem tak rychle vtrhla?“ To už se k nám dostal i Edward a zmateně těkal pohledem mezi mnou a jeho sestrou. On zatím neměl ani páru o tom, co se bude už za chvíli dít. Jaké měl štěstí...

Jenže moc dlouho mu nezůstalo, musel to okamžitě vědět stůj co stůj. „Za půl hodiny začnu rodit, Alice měla vizi,“ stručně jsem ze sebe dostala a dál zírala do prázdna. Byla jsem k smrti vyděšená.

„Vážně?“ vyjekl překvapeně. „Tak na co čekáte? Šup, Bell, hned se, lásko, zvedni a pojď. Musíme tě dopravit do nemocnice,“ rozdával pokyny, zatímco mi pomáhal dostat se na mé roztřesené nohy. „Carlisle už to ví? Bude na nás čekat?“ položil Alice otázku a ta hned pilně odpovídala.

„Ano, volala jsem mu to, když jsem běžela za vámi,“ povzbudivě se usmála. „Nevidím, jak to všechno dopadne, ale buď si, Bello, jistá, že dobře,“ houkla pevným hlasem ke mně a pohladila mě po hlavě, jako bych byla malá holčička, co má právě od paní doktorky dostat injekci. Ale něco na tom bylo, protože její i Edwardův hlas zabíraly a mně bylo o trochu líp.

Než jsme se dostali do auta a vydali se všichni tři směrem k nemocnici, zabralo to pár dlouhých minut, protože jsme pobíhali splašeně po domě a hledali vše potřebné, abychom vůbec mohli odjet.

A cesta nebyla o nic lepší. Byla to splašená jízda plná nervů, ale nakonec jsme se přece jen zdárně dopravili až na místo, kam jsme tak nutně potřebovali.

 (Jedna z mých nejoblíbenějších písniček vůbec... Prostě a jednoduše tu nesměla chybět.)

Ty vzpomínky na porod... Jsou hodně rozmazané. Což byla zásluha bolesti, která mě jím celou dobu provázela. Jenže tu jsem byla odhodlaná splatit, protože i když to byla vysoká cena, byla jsem odhodlaná přivést na svět malý uzlíček života a zaplatit ji do poslední drobné mince.

Dokud nenastaly komplikace...

Plodová voda mi praskla a mé tělo zachvátila křeč. Svírala mě celou a já se nebyla schopná ani nadechnout. Začínalo mi být hrozně špatně, ale snažila jsem se vydržet. Byla jsem smířená s tím, že si něco vytrpím, ale musím to dotáhnout až do úplného konce. Vedle mě stál Edward a dobrovolně mi po celou dobu nabízel svou ruku, abych ji mohla drtit hrůzou a bolestí a já ji ráda využívala, přestože někde uvnitř mě jsem si uvědomovala, že tak svou bolest přenáším částečně i na něj. V tu chvíli jsem s tím však nedokázala přestat, na to mi to až moc pomáhalo celou situaci lépe zvládat.

Zhluboka jsem se nadechovala a snažila se plnit všechny pokyny, co mi Carlisle společně se dvěma sestrami dával, ale naplno to nešlo. Nevím po jaké době, ale najednou mi začalo být příšerně těžko a jakýsi přístroj v místnosti o tom začal informovat všechny ostatní dřív, než jsem jim to stihla říct sama.

Snažila jsem se otevřít pusu a postěžovat si, křičet, aby mi pomohli. Ale ono to nešlo. Snažila jsem se nadechnout, ale to mi také nešlo umožnit. Lapala jsem po vzduchu a všechno okolo mi začínalo prapodivně splývat v jednu mlhu, která se jen občas a na kratičkou chvíli rozjasnila, že jsem mohla spatřit něčí vyděšený obličej. Přestávala jsem cítit stisk Edwardovy ruky, cítila jsem, jak mi vypovídá službu cit v končetinách.

Ale místo toho, abych vyděšeně varovala někoho, že mi je hrozně zle, nezmohla jsem s tím nic. Cítila jsem se náhle bezmocná.

I hlasy ke mně přicházely jako by z velké dálky.

„Ztrácíme je!“ vykřikl něčí hlas. Nedokázala jsem rozpoznat, čí byl, můj mozek nechtěl spolupracovat. Přestávala jsem cítit ostrý pach nemocniční dezinfekce, který mě do té chvíle neustále štípal v nose.

Naprosto jsem přestávala vnímat. Ještě před chvílí jsem byla odhodlaná bojovat. Jenže jsem si začala uvědomovat, že to nezvládnu. Nemůžu to zvládnout, ani kdybych se snažila.

Nikdo něco takového nepředpovídal. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že by mohly nastat komplikace. Zaskočily nás nepřipravené. A vítezství bylo na jejich straně.

Jediné, nad čím jsem dokázala přemýšlet, než jsem se naplno dobrovolně nechala dotáhnout do černého bezvědomí, bylo, aby alespoň ten drobeček přežil.

Protože jinak by má smrt byla zbytečná.

Nebudu se k ději nijak vyjadřovat, velký proslov si nechám až k epilogu. Jen vám radím, abyste hned všechno neviděli černě a stále alespoň doufali. 

Tato kapitola je speciálně věnována jen jedné jediné osůbce. Myfí, už několikrát jsem psala, že bez tebe a tvých rad a pomoci bych se nikdy neměla ani šanci dostat tak daleko. 

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 31. kapitola: