Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - Epilog

31.07.2012 (10:45) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4043×

„Naším dnešním hostem bude žena, která si v posledních pár týdnech omotala kolem prstu díky své knize desetitisíce dívek i žen. Kniha Žádná svatba nebude! A nebo... Přece jen ano? vyšla teprve nedávno, ale už nyní z ní je bestseller. Prosím, přivítejte její autorku, Isabellu Cullenovou!“ ozývalo se hlasitě z hlavního studia a mně se scvrkl žaludek.

Nikdy by mne nenapadlo, že bych se vůbec mohla dostat do talkshow Ellen DeGeneres. Ona byla někdo, ke komu jsem vzhlížela už odmalička. Neustále hýřila vtipem, energií a za každé situace si očividně uměla poradit. Bylo naprosto šílené v té chvíli stát v zákulisí jako host, jehož si pozvala.

Neuvěřitelné, já vím.

„Běžte, paní Cullenová,“ usmála se nějaká slečna pobíhající neustále okolo s malým mikrofonem u úst, který měla připnutý na čelence a ukázala na dveře s tmavými skly.

Přikývla jsem a pokusila se o něco jako úsměv. Protože ten přece jen budu potřebovat – hned za dveřmi čekají kamery a pokud se budu tvářit jako blbec, Alice s Rose si na mně smlsnou a budou mi to do smrti vyčítat. O což rozhodně nestojím.

Ale stejně byla pitomost si vnutit ty lodičky. Byly krásné, to ano – vždyť se mi zalíbily hned tu první návštěvu v Alicině šatníku. A podruhé už jsem je prostě odmítnout nedokázala.

Podej jeden prst a utrhne ti celou ruku.

Jo, to sedělo. Když už jsem kývla na boty, rozhodla se mě bez smlouvání nasoukat do vysoce značkových šatů s výmluvou, že v televizi musím přece vypadat co nejlíp.

To ale ještě neměla ani tušení, že mě na poslední chvíli napadne spásná myšlenka. Byla už daleko, spolu s celou rodinkou na výletě v New Yorku, kam se vydali, aby si od toho kolotoče, co vznikl od publikace knihy, a před kterým se neustále museli schovávat. Nikdo z nich nemohl riskovat, že by je některý z fotografů zachytil na svém snímku – i kdyby to bylo jen v pozadí. Bylo to tak lepší, než kdyby mu pak museli fotoaparát zničit, aby tak zničili i důkaz. Důkaz, který by je za pár let klidně mohl prozradit.

Než jsme přijeli na místo natáčení, tak jsem se po cestě přece jen ještě jednou převlékla. Měla jsem s sebou jen obyčejné džíny a přiléhavé tričko s dlouhým rukávem vínové barvy, co jsem si měla vzít, až budeme odjíždět zase zpátky domů, ale přišlo mi, že na tom nezáleží. Měla jsem před všechny předstoupit já, taková, jaká jsem. Ne nějaká vylepšená Bella. Rychle jsem vypnula mobil, aby se mi švagrová nemohla dovolat a to stejné poručila i Edwardovi. Byla jsem si však jistá, že mi to jednoho dne odpustí. Ona už zkrátka byla taková…

Nádech, výdech. Okamžitě přestaň přemýšlet nad něčím, s čím by sis teď neměla lámat hlavu.

Znovu jsem se pokusila o úsměv a mému vědomí trochu napomohlo zjištění, že tentokrát je upřímnější.

Na ničem přece nezáleží. Stačí už jen to, že jsem v této chvíli na tomto místě.

Prošla jsem dveřmi a mé oči překvapila jasná světla, která byla na mě upřená reflektory na každém kroku. Párkrát jsem silně zamrkala.

Uf, tohle bylo o fous.

Naštěstí jsem hned vše začala rozpoznávat. Vsadila bych duši, že to bylo hlavně díky tomu, že jsem tohoto pořadu nikdy nevynechala ani jednu epizodu. I když jsem ji třeba sledovala na internetu.

Za hlasného tleskání a pískaní diváků, jenž mě příjemně a hlavně mile překvapily – přestože to měli ve skutečnosti v popisu práce, jinak by je sem přece nevzali, ne? – jsem sešla jeden schůdek a náhle stála přímo před Ellen.

(Text této písničky se k této povídce tolik hodí, že jsem jí sem prostě musela dát.)

Byla jsem si jistá, že bych byla schopná na ni jen celých těch třicet minut, co jsme měli vést rozhovor, zírat s pootevřenou pusou. Byla skutečná a přímo před mýma očima.

Můžu si odškrtnout na pomyslném listu svých přání poslední políčko.

„Zdravím, Bello. Jsem opravdu moc ráda, že jste přijala mé pozvání,“ řekla s úsměvem na rtech tiše, že nikdo kromě mě, a to ani u obrazovek, to neměl možnost zaslechnout.

„To byla přece samozřejmost. Jsem váš velký fanoušek,“ šeptla jsem směrem k ní na oplátku a cítila, jak se mi do obličeje hrne krev.

Toho se prostě a jednoduše nikdy nezbavím… Ale už jsem si zvykla.

Přikývla a jako by se snad zamyslela. Přitom mi však pokynula rukou, abych se usadila do křesla naproti ní a já poslechla. Publikum ztichlo, celé napjaté, co se bude dít. Ellen byla pověstná svými neustálými překvapeními, a tak očividně čekalo, že na mě něco hned po příchodu vybalí.

„Sešli se tu dvě fanynky, které se navzájem obdivují. To je docela vtipná situace, nemyslíte?“ stočila pohled na obecenstvo, které hned začalo znovu nadšeně pískat a tleskat.

„Nicméně dnes se budu zkoušet ze znalostí jen já, protože od toho tu všichni jsme. Isabello, jsme všichni přímo vyprahlí po informacích, co se do vaší knihy nedostaly.“

Zasmála jsem se její dychtivosti, kterou nedokázala skrýt ani ve svých očích, natož pak v hlase. „Co byste chtěla vědět?“

„Dobře, vypadá to, že z ní dnes vytáhneme všelicos, zdá se být povolná,“ pohlédla zase do obecenstva, kterým proběhl nadšený šum a smích. „Začneme ale něčím lehčím. Kdy jste se rozhodla napsat knihu? Bylo to těžké sepsat?“

„Vždycky jsem snila o napsání něčeho vlastního. Víte, dělala jsem a dodnes ještě i občas dělám korektorku v nakladatelství, které mi vydalo i mou knihu. Dost jsem se poučila čtením cizích příběhů a v hlavě si našla žánr, který mi byl nejsympatičtější. No a pak mne napadlo, že bych mohla napsat celý svůj velký zážitek jménem manželství a vše okolo něj. Nejtěžší ale rozhodně bylo si nic nepřikrášlovat a napsat to tak, jak se to ve skutečnosti i stalo. Nechtěla jsem žádné pohádky, byla jsem odhodlaná ukázat občas i tu drsnou část reality,“ pokrčila jsem rameny.

„Včetně Biebrovského období vašeho manžela, vaší bouračky, dokonale pohádkové svatby s otcem, který byl sám dojat a scénce u čerpací pumpy?“ pohlédla mi trochu překvapená do očí.

„Vidím, že jste byla opravdu poctivá čtenářka,“ vděčně jsem se na ni usmála, „protože tohle byly jen opravdu vedlejší zápletky. Ale ano, i to je stoprocentní pravda.“

„Máte dokonalé vzpomínky,“ vydechla.

„Jak které,“ podotkla jsem opatrně, když mi v hlavě vypluly i všechny ty špatné situace, které bych nejraději ze své minulosti vymazala. „Ale rozhodně si nestěžuji. Ty dobré s velkou převahou vyhrávají nad těmi horšími.“

„Chápu,“ přikývla. „Ale nyní osvěžíme čtenářkám, i těm, kteří ještě neměli to štěstí a kniha se jim nedostala do rukou, paměť. Asistentka Yvonne pokaždé přečte nějaký úryvek z knihy a pak vám dáme prostor se k dané části ještě víc vyjádřit,“ udělovala pokyny s povzbuzujícím úsměvem na tváři, zatímco se pohledná žena s medovým odstínem vlasů a tmavší pokožkou usazovala mezi nás na barovou stoličku.

„Začneme tedy pěkně od začátku,“ nadšeně zvolala Ellen a pokynula Yvonne, která ihned poslušně spustila.

Jako by mne v tom chtěl ještě víc usvědčit, pomalu k nám přicházel chlap, na kterém bylo jasně vidět, že odpito už určitě něco má, ale sebevědomí mu to zjevně neubralo. Možná měl proč si věřit – vážně nevypadal špatně –, ale co mě okamžitě odradilo, byl ten jeho vzkaz v očích typu: Žádná mi neodolá a já to vím. Ale na Kaylu, jak se zdálo, zapůsobil. On se však, když došel až k nám, k mé smůle otočil na mě. Škodolibě jsem se musela zasmát. U mě chlapec jedině narazí na tu jedinou, která odolá.

„Nechtěla bys…?“ Taktně se odmlčel. Dělá si srandu?!

„Jasně, s radostí ti nakopu zadek.“ S milým úsměvem jsem odpověděla. Jako by se najednou probudil z kocoviny, radostně se usmál a přisedl si. Bez zeptání.

„Nikdo ti nedovolil si sednout k nám,“ namítla jsem. Začínal mě štvát.

„Já vím,“ mrknul na mě. Opravdu, nebo se mi to jen zdálo? Ten chlap mě vážně štval, a to jsme se znali teprve pár minut.

„A sednul sis sem i přesto, protože…?“ Nechala jsem otráveně vyznít v otázku.

„Protože jsem konečně našel vhodnou kandidátku na post mé přítelkyně,“ zazubil se.

„Opravdu? A to myslíš mě?“ zeptala jsem se na oko překvapeně.

„Jo,“ usmál se zvláštně pokřiveným úsměvem a mně se na sekundu zastavilo srdce. Ale pak jsem se okamžitě vrátila do reality, když jsem si vzpomněla na ty jeho vyzývavé pohledy.

„Tak to si můžeš dát rovnou odchod,“ jízlivě jsem odsekla. Asi ho to překvapilo, protože na chvíli – bohužel však jen na pár sekund – stáhl zamyšleně obočí, ale pak se hned zase uchechtl, což už mě vážně dorazilo.

Bylo zvláštní poslouchat svůj vlastní příběh cizími ústy. A ještě divnější bylo slyšet příběh našeho setkání. Zvlášť když jsme tenkrát byli ještě tak nějak… jiní. On příšerný sukničkář a já? Tenkrát jsem měla mnohem větší vyřídilku…

„Tak, Bello? Co nám řeknete k tomuto drsnému odkopnutí vašeho nynějšího manžela?“ Publikum propuklo v smích.

„Já nikdy nebyla holkou, která by se nechala na jedno mrknutí sbalit nějakým příliš sebevědomým chlapem. Tak to u mě nefunguje,“ pokrčila jsem rameny s vědoucným úsměvem na rtech.

„Copak jste díky tomu pak neměla ještě větší problémy? Protože většinou přece takoví muži po ženách vašeho odmítavého typu pak pálí ještě víc, ne?“ zmateně mi položila otázku.

„To ano,“ přiznala jsem opatrně. „Ale pak je pro ně zklamání ještě horší.“

„Na tom něco pravdy rozhodně bude,“ zasmála se Ellen a mávla na Yvonne, aby přečetla další úryvek, co by na mě vytáhli.

Usmál se, poznal, že se snažím přijmout všechny ty informace. „Přistěhovali jsme se, když mi bylo čtrnáct.“ Takže zhruba před jedenácti lety…

„Počkat – ty jsi chodil na střední ve Forks?!“ A tohle mi neřekl proč? Vždyť my jsme chodili nejspíš na jednu střední!

„No… ano,“ přitakal trochu bojácně. Takže on to celou dobu věděl a nic neřekl? V hlavě mi to začalo šrotovat. Edward Cullen, Edward Cullen, Edward Cullen… Vždyť on byl ten Cullen!

„To jsi byl ty, Edward Cullen, kterému se všichni smáli, že vypadá jako tlustej Justin Bieber, a taky se tak chová?“ vyprskla jsem smíchy. Tak to je gól! Já si budu brát Edwarda Biebera!

„Jo,“ přitakal zahanbeně. Přestala jsem se smát, když jsem zahlédla jeho ponížený výraz ve tváři. Smát nahlas – v myšlenkách jsem se mohla potrhat smíchy.

„Musím přiznat, že celý tento kruh okolo manžela, který byl v dětství přirovnáván k Justinu Biebrovi naprosto miluju. Ono rozhodně není na škodu nějakou – pro naši drahou polovičku nepříjemnou – vzpomínku mít, viďte? Dá se na něj lehce vytáhnout ihned, co začne vyvádět něco, co se vám nelíbí…“ mrkla na mě.

„Tím si buďte jistá. On Edward k Justinovi tak nějak vzhlíží dodnes. Dokonce jsme asi před týdnem byli na jeho koncertě – bezmyšlenkovitě jsem se rozhodla ho překvapit a vytáhnout ho na něj. A víte co? Parádně jsme si to celá rodina užili,“ musela jsem se vesele zasmát i nahlas, když se mi ta blízká vzpomínka vyjevila přímo před očima.

Chápavě přikývla a Yvonne proplula dalšími stránkami, dál do příběhu.

Nic lepšího, než spadlá lžička pod stolem mě nenapadla. Další zděděná vlastnost po otci – neoriginálnost. V plánu sice nebylo při ohýbání se pro ni udeřit se do hlavy o stůl, ale to byl jen menší detail. 

Sedla jsem si pod stůl, do ruky chytla ztracenou lžičku. „Edwarde, mohl bys mi pomoct tu lžičku najít? Někde se asi zakutálela,“ volala jsem ho nevinně.

Snad jen na to Charlie i Renée skočí…

Trvalo mu dlouho, než se konečně sklonil a zapadl pod stůl za mnou.

„Ježíš, to by to nešlo ještě pomalejc?“ obořila jsem se na něj šeptem. Vykulil oči, nechápal.

„Ale vždyť tu lžičku máš v -“ začal namítat, ale já mu pohotově pusu zacpala rukou.

Proboha, jak může být tolik natvrdlý?! Naštěstí pro nás rodiče neměli ani potuchy o menším rozhovoru mezi námi. Renée tiše rozmlouvala s Charliem.

„Ty ňoumo! Potřebuji se s tebou domluvit na plánu!“ zašeptala jsem horlivě. Oči se mu rozšířily pochopením a následně přikývl. Stáhla jsem ruku z jeho úst.

„Upřímně? U dost situací v celém příběhu se můžu vždy potrhat smíchy,“ pronesla Ellen tónem hlasu, který přímo sršel obdivem.

A já roztekla blahem jako zmrzlina.

„Děkuju,“ špitla jsem stydlivě. „Přijde mi to s odstupem času taky víc než legrační. Tehdy to ale bylo spíš k zlosti,“ protočila jsem oči.

„Ani se vám nedivím. Ale myslím, že právě teď je ten čas mezi nás pozvat i zbytek vaší nejbližší rodiny, kterou s manželem sdílíte,“ řekla s vlídným úsměvem a zabrousila pohledem do publika.

Podívala jsem se stejným směrem a taky je konečně spatřila. Celou tu dobu, co jsem tu seděla, jsem se nervózně ošívala a snažila se je každou chvíli, kdy jsem měla pocit, že mě nikdo nesleduje a není na mě upřená pozornost, najít. Oni však nikde nebyli – nebo já alespoň měla ten pocit, protože jsem je nemohla najít, ať jsem se snažila sebevíc.

„Prosím, Edwarde, vezměte s sebou vaše syny a pojďte za námi.“ Její slova mě překvapila, protože jsem nečekala, že se před kamerou objeví také. Nicméně, byla jsem za tuto příležitost ráda, bylo mnohem lepší před Ellen sedět s celou rodinou.

Zatímco všichni tři mí chlapi se vydávali za námi za hlasitého pískání a tleskání publika, přiskočilo pár mužů s dalšími křesly i pro ně, které postavili hned vedle mě.

„Dámy a pánové, představuji vám Isabellina manžela Edwarda Cullena a jejich dva syny,“ usmála se Ellen na skandující lidi, ale hned svoji pozornost stočila zase k nám. „Než dáme prostor i Edwardovi, aby se ke všemu vyjádřil, chci ještě položit nějakou tu otázku vám, Bello. Jak to bylo dál? Mohla byste nám, prosím, prozradit alespoň něco málo poté, co se stalo? Kniha končí po bouřlivém narození malého Charlieho, kdy nakonec vše dobře dopadne. Ale vy už máte i další dítě, pokud mě zrak neklame. Protože tento malý klučík má dost podobné rysy,“ poukázala na Edwarda mladšího.

Neubránila jsem se smíchu. „Ano, Ellen, máte pravdu. Rozhodli jsme se pro další dítě, protože jsme se v péči o Charlieho tak nějak našli. A netrvalo to ani půl roku a já byla znovu těhotná,“ pokrčila jsem rameny a na rtech mi stále zůstával radostný úsměv. „Teď má Charlie tři roky a Edward dva.“

„Je úžasné vidět, jak člověk dokáže přehodnotit své názory. Odmítala jste děti a náhle máte dvě,“ pronesla znovu obdivným tónem a já se zase začervenala. „I když já vím i něco dalšího… A vy jste řekla, že byste to ráda veřejně prohlásila tady a dnes. Myslím, že teď je ta vhodná chvíle to říct,“ povzbudivě mi oplatila pohled přímo do očí.

„Dobře,“ přikývla jsem. „Víš, Edwarde,“ otočila jsem se po své levačce, kde seděl, abych mohla hned poté, co to vyřknu, sledovat jeho reakce. „nějaký čas jsem ti to tajila, chtěla jsem, aby to bylo překvapení. Ale vzhledem k tomu, že bys to stejně každou chvílí mohl sám poznat, rozhodla jsem se, že ti to už prozradím. Ano, už zase jsem těhotná. A upřímně doufám, že je to holčička, protože bych potřebovala doma alespoň jednu posilu,“ usmála jsem se na něj.

Chvíli šokovaně civěl, ale nakonec mě se šťastným výrazem na tváři objal. „To je naprosto dokonalá zpráva, zlato,“ zachraptěl hlasem plný dojetí.

„Necháme teď Edwarda chvíli strávit tuto informaci a dáme si pauzu. Neodcházejte však od obrazovek, pokud nechcete propást vyzpovídání jeho samotného, překvapení pro Bellu a otázky, které bude pokládat samotné publikum!“ vložila se do toho Ellen a horlivě slibovala děj, co se bude odehrávat už za pár minut. Nakonec na její pokyn kontrolky na všech kamerách přeblikly ze zelené na červenou barvu a ona stočila svůj pohled k nám.

„Na chvíli si odběhnu pryč, ať máte alespoň nějaké soukromí,“ chápavě se usmála a svižným tempem společně s Yvonne odešla do zákulisí, než jsme jí vůbec někdo z nás stačili poděkovat.

„Pokud to chceš vědět rovnou – a já si myslím, že ano, takže ani nebudu čekat na svolení –, Alice viděla, že je to holčička,“ pronesla jsem pyšně a přejela rukou po zatím ještě plochém bříšku.

„Opravdu?“ vyhrkl nadšeně a líbnul mě do vlasů. „Takže budu otec malé princezny? Už se nemůžu dočkat, až si pořídím zbrojní pas a budu moct vyhrožovat všem budoucím nápadníkům, kteří se o ni pokusí usilovat!“ Spokojeně, ale zároveň i hrozivě se usmál.

Hraně jsem si povzdechla a teatrálně protočila oči. Pak jsem se ale vrhla na jeho rty.

„Podívej, Ede, už si zase dávají ty divné pusinky,“ vyjekl Charlie svým roztomilým hláskem opovržlivě a já se se smíchem odtáhla, protože jsem si nemohla nechat ujít jeho šklebící obličejík. Navíc pohled na ty dva lumpy, když se Eda zmateně tváří a dál si cucá paleček a Charlie do něj drcá, aby jeho pozornost přetáhl na to, co chce, byl k nezaplacení.

„Všichni na scénu, za minutu začínáme!“ ozvalo se z reproduktoru nad námi a okolo nás nastal zase chaos. Každý divák a ten, co měl co dočinění s chodem show se rychle přemisťoval na své místo.

Edward mi ještě stihl šeptnout miluji tě a pak už se zase naživo natáčelo. 

„Vítejte zpět, sledujete show Ellen DeGeneres! Mým dnešním hostem je Isabella Cullenová, autorka bestselleru Žádná svatba nebude! A nebo... Přece jen ano?, společně s její rodinou,“ uvedla Ellen do děje diváky u televizí, kteří se začali dívat na pořad až teď.

„Slibovala jsem, že vyzpovídám tak trochu i Edwarda. Opět ochotná Yvonne občas přečte nějaký úryvek z knihy psaný z pohledu vaší ženy a vy k tomu přidáte ten váš,“ kývla na něj a on souhlasně přikývl.

„Bello?“ naléhal Edwardův hlas, abych vyšla z koupelny.

Ještě jednou jsem si opláchla obličej, trochu jsem se napila studené vody z umyvadla a se staženým žaludkem ho uposlechla.

„Nebo ti mám radši říkat Gertrudo?!“ vypálil naštvaně. Co jsem mu na to měla říct? Byla to viditelně řečnická otázka, a tak jsem raději jen sklopila hlavu.

„Moc se omlouvám, že jsem ti to neřekla,“ vyšlo z mých rtů pak po pár sekundách tíživého dusna.

„To je vážně fajn, že se mi omlouváš,“ zasupěl, ale jeho chování si protiřečilo – zvedl svým prstem můj obličej, a když se naše pohledy střetly, v jeho očích hrála pobavenost. Nechápala jsem.

„Nevadí mi to,“ naznačil rty neslyšně a lehce mě políbil na čelo tak, aby to ani upír nemohl slyšet.

„A jsi v pořádku, Gertrudo?“ optal se zase nahlas popuzeným hlasem. Se starostlivostí si mě prohlížel – po celou dobu jsem se stále trochu třásla.

„Nejspíš ano, Claudie,“ přitakala jsem stejně naštvaně a přidala se tak k jeho hře.

„Co nám řeknete k tomuhle? Ta scéna je naprosto úžasná, tolik z ní čiší energie, že by jeden ani nevěřil, že se po tomhle dokážete na nějaký čas rozejít.“

„To asi ano,“ přikývl Edward opatrně. Hned jsem podle jeho tónu poznala, že se mu téma nelíbí. Dodnes jsme o našem krátkém čase rozchodu neradi konverzovali. Patřilo sice k našemu vztahu, ale bylo to už dávno za námi. „Ale posilnil nás. Uvědomili jsme si, že to byla chyba. A od té doby tvoříme ještě silnější pár.“ Položil mi dlaň na stehno a já ji přikryla svou volnou rukou, kterou jsem nedržela na klíně malého Edu. Charlie seděl vedle mě z druhé strany způsobně, že jsem ho ani nepoznávala a ani jsem ho tedy nemusela držet za ruku celá ustrašená, že něco zase provede, jako jindy.

„Hezky řečeno,“ očividně se rozplývala Ellen a poprosila Yvonne, aby přečetla poslední úryvek.

„Edwarde? Já ti musím něco důležitého říct,“ začala jsem ze sebe nervózně dolovat přiznání.

„Tak mluv,“ pousmál se vlídně a znovu mi přejel prsty přes rozpálený obličej.

„Já… Nevím, jak se to stalo,“ vyhrkla jsem a až teprve poté si svá slova znovu přehrála v hlavě. „No, tedy vím jak, ale… Já… Já jsem…“ Pořád to nešlo. Co když o nás nebude stát? Co když miminko odmítne a bude požadovat potrat? Nebo by mě raději opustil?

„Co se děje, Bello? Mně se přece nemusíš bát říct všechno, co máš na jazyku,“ nabádal mě a upíral na mě své smaragdy.

„Jsem těhotná, Edwarde,“ dostala jsem ze sebe konečně.

Ticho.

Upřeně na mě hleděl, jako bych se snad pomátla. Ostražitě a hlavně nepřirozeně trhaně dýchal a skenoval můj výraz ve tváři.

„Vážně?“ vydechl po chvíli nepříjemného ticha.

„Ne, jen si z tebe dělám prču!“ vyprskla jsem podrážděně.

Člověk se mu konečně přizná a pak ho ještě musí přesvědčovat, že nelže…

„Takže budeme mít miminko?“ vyhrkl překvapeně a kulil tolik oči, že jsem měla vážné obavy, že je za chvíli budu muset sbírat z podlahy. 

„Ano, budeme,“ přikývla jsem a dál čekala, jak bude reagovat.

„Co mi k tomu řeknete? Vystihla vaše žena pocity, co jste prožíval v té chvíli?“ zvědavě mu položila otázku.

„Řekl bych, že přímo dokonale a tím jí nechci jen zaslepeně lichotit, abych si ji ještě víc naklonil. Ne, ona to vážně naprosto skvěle zvládla,“ přikývl a obdařil mě pyšným pohledem.

„Uvědomoval jste si v té chvíli plně ty povinnosti, co s příchodem dítěte na svět přijdou?“

„Z poloviny ano. Dost věcí ale pro mě byly překvapením. Taky jsem nikdy nečekal, že by se Bellin porod mohl jako mávnutím kouzelné hůlky změnit v něco takového. Měl jsem o ni příšerný strach,“ přiznal vážným hlasem.

„To vám věřím. I v knize byl tolik dopodrobna popsaný, že čtenář zůstal v ohromení a strachu. Ale je to holt realita, někdy naše tělo nezvládá tolik, kolib by chtělo,“ přitakala Ellen.

Když o tom mluvili, ještě v té chvíli se mi tvář zkřivila bolestí nad vzpomínkami. Jediným mým štěstím bylo, že Carlisle vyvrátil stoprocentní možnost, že by komplikace mohly nastat i při dalším porodu, a tak jsem se to bezmyšlenkovitě rozhodla risknout a chtít druhé dítě. A u Edy to opravdu hezky vyšlo, že mi nezbývalo nic jiného, než doufat, že to tak bude i u Renesmé.

Renesmé…

Edward sice ještě nevěděl, že už jsem se rozhodla a vytvořila jméno pro naši dceru, ale já si byla jistá, že to nějak skousne. Protože mu nic ani jiného nezbude. Já už se rozhodla.

Její jméno bylo stvořené ze jmen našich matek. I když nám způsobily trápení, uznaly svou chybu a od té doby se ji snaží už několik let každý den napravit. Zaslouží si, aby se po nich jmenovala, protože prvorozený syn je pojmenován po mém otci, po Carlisleovi zase nosí všechny naše děti jeho příjmení.

„Dobře, zkouškou jste prošel, opravdu se chováte jako dokonalá partie,“ zasmála se na Edwarda Ellen a já mu věnovala vděčný a zároveň i pyšný úsměv. „Na řadě je pár náhodných otázek z publika,“ oznámila a přešla i s mikrofonem, který do té doby ležel na stolku mezi námi, k divákům v obecenstvu.

Většina z něj se nadšeně ihned postavila na nohy a začala se hlásit jako ve škole, aby právě je vybrala.

Ona prošla pár schodků nahoru mezi sedadla výš a nakonec vybrala jednu statnější sympatickou ženu ve středním věku.

„Dobrý den, paní Cullenová,“ usmála se radostně. Než jsem jí však stihla odpovědět a pozdravit ji také, hned pokračovala dál. „Chtěla bych se zeptat, jak jste se cítila, když vám váš muž prozradil ty plány, co na vás kují matky.“

„Upřímně řečeno to samozřejmě bolelo. Většina lidí bere své matky jako to nejdůležitější, co na světě mají. To ony je přivedly na svět a snesly jim modré z nebe, jen aby byly jejich děti šťastné. Když jsem to zjistila, dost mě to překvapilo. Ale neměla jsem důvod Edwardovi neuvěřit, zvlášť pokud začalo vyplouvat na povrch, že to do sebe všechno zapadá jako puzzle. Je to však už dávno za námi a teď jsme jen jedna velká rodina,“ pronesla jsem se spokojeně.

Žena, spokojena s mou odpovědí, přikývla, posadila se zpět na své místo a Ellen přešla dál k další vlně zvednutých a horlivě mávajících rukou. Vybrala mladou dívku, které mohlo být tak sedmnáct.

„Mám otázku na pana Cullena,“ vypadlo z ní stydlivým hláskem. Edward se trochu víc napjal a vybídl ji, aby spustila, zatímco já do něj opatrně, tak aby to neměla většina šanci ani zahlédnout, drcla, aby se uklidnil.

Je ženatý, ale jakmile má komunikovat s ženským pohlavím, hned pookřeje.

Věnoval mi chlácholivý pohled, který dával jasně najevo, že nemusím žárlit, ale tohle jsem byla prostě já, a tak jsem to nedokázala.

„Byl jste opravdu tolik naštvaný, když jste paní Cullenovou spatřil poprvé s Jacobem Blackem, že jste se poprali?“ pokoušela se s ním navázat oční kontakt.

Grr, vlezlá sedmnáctka.

Anebo to možná bude ve mně… Ale já se prostě žárlivosti zbavit nedokážu.

„Tím si buďte jistá,“ zasmál se.

„Děkuju za odpověď,“ špitla do mikrofonu, jistě omámená dokonalým úsměvem mého manžela a předala ho zpátky Ellen, která ho půjčila muži, což mě opravdu mile překvapilo. Nikdy bych nečekala, že o knihu, co napíšu, bude takový zájem. Ale už vůbec bych nečekala, že by o ní alespoň něco málo věděl nebo ji dokonce sám dobrovolně celou četl nějaký muž. V té chvíli žárlivost zase popadla Edwarda – ani jsem se na něj nemusela podívat, abych to poznala. Protože mi začal drtit stehno, na kterém ještě stále měl položenou svou dlaň.

„Paní Isabello, mohla byste nám upřímně říct, jestli věříte na konce a žili spolu šťastně až do smrti?“ upřel na mě svůj zvědavý pohled nezvykle světle hnědých očí.

„Víte, řídím se pravidlem nikdy neříkej nikdy. Nevím, co nastane zítra, natož pak za pár let. Nevedu dokonalý život bez starostí, které má prostě a jednoduše občas každý. Nevím, jestli takovýmto způsobem života budu žít i za nějaký čas. Ale něco vím jistě – teď jsem šťastná. Ano, hlodá mne například myšlenka, že mě jednoho dne Edward opustí, protože se v něm probudí znovu chlapský pud a on bude chtít jinou. Vždy se však uklidňuji přesvědčením, že by se natolik bál, že ho připravím o ten orgán, co má mezi nohama, že by si to rozmyslel ještě dřív, než by ho něco takového vůbec napadlo.“ Publikum se hlasně společně s mužem zasmálo.

„Teď někomu z vás udělím poslední možnost položit Isabelle nebo Edwardovi otázku, protože bychom to jinak časově nezvládli,“ oznámila Ellen a diváci dost hlasitě projevili náznak nelibosti, což mi samozřejmě udělalo radost, protože to ukázalo, že se jim zamlouváme. „Ale počkejte – nebude to všechno!“ okřikla je Ellen s tajemným úsměvem slibující nějakou kulišárnu. „Slibovala jsem přece ještě překvapení pro Bellu, a to se taky bude konat.“

A jajaj. Polemizovat však nad tím, co to vůbec může být, nebyl čas, protože hned vybrala dalšího diváka a otázka byla mířená na mě.

„Mohla byste prosím prozradit, jak to dopadlo se vztahy vašich přátel, kteří hráli ve vašem životním příběhu také poměrně dost významnou roli?“ položila otázku žena, která mohla být stará přibližně stejně jako já.

„Myslím, že jim to vadit nebude,“ povzbudivě jsem prohodila a hned pokračovala. „Jess s Mikem mají dvě děti v dost podobném rozmezí jako my dva s Edwardem, takže si navzájem vypomáháme s hlídáním anebo společně vyrážíme na výlety. Kayla je momentálně sama, ale se svým partnerem se rozešli v dobrém. A Jacob s April? Ti jsou spolu stále moc šťastní. Určitě teď všichni pohromadě sedí u televize a sledují nás,“ zasmála jsem se do kamery, která byla přímo naproti mně a zamávala do ní.

„Konečně je to tu!“ vyhrkla nadšeně Ellen a já svou pozornost znovu upřela na ni. „Abych uvedla všechny do obrazu, Bella před týdnem oslavila své narozeniny. A my si samozřejmě nemohli nechat ujít pro ni připravit taky nějaký dárek,“ usmála se na mě. „Podívejte se támhle na tu plochu za vámi,“ nařídila všem a světla okolo nás se ztlumila jako v nějakém kinosálu.

Pak mi taky docvaklo, že něco chtějí promítat.

Na ploše se objevil Edward stojící u grilu s černou zástěrou. Nevím, jak to stihl, ale moc dobře jsem poznala, kdy to musel někdo natočit. Bylo to z narozeninového grilování, kdy jsme pozvali všechny známé a celou rodinu, abychom oslavili mé narozeniny.

Usmál se do kamery tím svým úsměvem, který vždy věnoval jen mně a mé srdce se rozbušilo jako o závod. Ostatně jako vždycky.

„Bell, co bych ti měl ještě popřát? Miluju tě a ty to víš, i když tě to nikdy neomrzí poslouchat – to vím zase já. Od první chvíle, co jsem tě poznal, na tebe nedokážu alespoň čtvrtkou mozku přestat myslet. Přeji ti, abys byla neustále šťastná a spokojená. A aby sis nikdy nechtěla rozmyslet a překazit ten svazek, co jsme před měsíci stvrdili,“ usmál se jako nevinnost sama.

Všichni ve studiu začali nahlas projevovat svůj názor, jak to bylo romantické a sladké, ale já je moc nevnímala, protože jsem využila šera okolo nás a políbila ho.

„Děkuju,“ špitla jsem tiše a on mě pohladil po vlasech.

Jenže dál jsem mu vděčnost, která se ve mně nahromadila, prokázat nemohla, protože na plátně se objevil někdo jiný.

„Jsi dokonalou kamarádkou, tak jí buď navždy, ano? Přejeme ti všechno nejlepší, Bello!“ smáli se do objektivu Jess, Mike a Kayla.

„Spojila jsi nás dohromady, ačkoliv si všechnu zásluhu odpíráš. Máme tě rádi,“ pro změnu na mě upírala z plochy pohled April v objetí Jacoba.

Máma s tátou si neodpustili zpívání ukolébavky, kterou mě naučili, už když mi bylo pět. A od té doby mi ji taky každý večer zpívali, dokud jsem se od nich neodstěhovala. Nezapomněli v ní zmínit jméno, které jsem kdysi vlastnila, a publikum se mohlo zbláznit smíchy. Mně se však do tváří krev díky stydlivosti nenahrnula, protože jsem se za ně nestyděla. Byli to mí rodiče a já je milovala, i když se mě tak často pokoušeli nevědomky ztrapnit.

Pak však plocha zčernala a objevil se na ní jako by displej telefonu, což jsem nedokázala pochopit. Do té doby, než se ozval hlasy celé Edwardovy, a nějaký ten čas i mé rodiny, jak zpívají narozeninovou píseň přímo pro mě.

Když skončili, jeden přes druhého začali mluvit.

„Všechno nejlepší, švagrová!“ zasmál se svým identickým smíchem Emmett.

„Máme tě rádi.“ Rosalie.

„Už se nemůžu dočkat, až vyrazíme znovu na nákupy!“ Samozřejmě Alice.

„Jsem ráda, že jsi to právě ty, zlatíčko, kdo Edwarda chytil a už nehodlá pustit.“ Esmé.

„Bude vnučka!“ zvolal šťasně zjihlý hlas Carlislea.

„Vše nejlepší, Bello. Jsem rád, že jsi přišla k nám do rodiny.“ Jasper.

Nezmohla jsem se na nic víc než užasle zírat a nechávat si po tvářích stékat slzy dojetí. A než jsem s tímto stavem stihla něco udělat, Cullenovi se rozloučili a světla okolo vše zase osvětlila.

Ale ani poté všemu ještě nebyl konec. Ze dveří, před kterými jsem před nějakým časem přišla na scénu, najednou vyšli všichni přátelé a za nimi i mí rodiče s velkým dortem, který tlačili na pojízdném vozíčku před nimi.

Shora se spustily konfety a padaly všude okolo mě. Z očí se mi spustil ještě větší vodopád slz radosti.

Přijeli za námi, aby mě podpořili, protože mě měli rádi. Na světě mi nechybělo nic. Měla jsem milujícího partnera po svém boku, děti, přátele i rodinu.

Nic mi nebránilo v tom, abych byla šťastná. Cullenovi tu sice nemohli být s námi, protože museli uchránit své tajemství před ostatními, kteří ho neznali, ale i tak se na překvapení podíleli. Nikdy jsem nechtěla ohrozit jejich tajemství, všechno nadpřirozeno jsem z knižního příběhu naší lásky vynechala. Ale toho skutečného příběhu bylo vždycky zúčastněno. Jednou zemřu, stejně jako Edward. Ale Cullenovi nebudou moct dlouho smutnit. Protože budou žít naši potomci, pak jejich a pak další…

• Konec •

Pokud nemáte chuť na čtení sálodlouhého proslov dojaté autorky, pak s čtením textu pod čarou skončete okamžitě poté, co dočtete tuto větu. 

Doteď to na mě nijak nedoléhalo, jako by to vše šlo mimo mě. Myslela jsem, že si to prostě jen neuvědomuju, že tomu můj mozek nechce uvěřit. Pletla jsem se. Až teď, když jsem několikrát napsala, že je to poslední část, mi něco secvaklo v mozku a mě šíleně bije srdce. Musím se s vámi rozloučit a upřímně? Vůbec se mi do toho nechce - nejraději bych to ještě pořádně protáhla... 

Přečetli jste si příběh jednoho z mnoha na tomto webu Edwarda a Isabelly, i když upřímně doufám, že mi podařilo je od ostatních alespoň trochu odlišit a dostat vám je nějakou scénou či chováním do hlavy, že na ně jen tak nezapomenete. Příběh, který má i přes všechny ty zvraty a pasti, co jsem na postavy nastražila, šťastný konec. Z těch dvou je spokojený manželský pár s dvěma dětmi, třetím na cestě a krásnou budoucností před sebou - to má přece Alice pod palcem. 

Nikdy bych nevěřila, že se počet kapitol této povídky vyšplhá až nad třicítku. Přijde mi to neuvěřitelné ještě teď. Přečetli jste až do zdárného konce moji první dokončenou kapitolovou povídku, do které jsem vložila velký kus sebe samotné. Dost poznatků, co jsem pochytila ze skutečného světa i vlastních zážitků. Příklad? Pamatujete si na malou Bellu, která ráda jedla hlínu z květináče? Ano, to nevyplodila má fantazie, nýbrž mé dětské ručky.  A takových situací, co mám z běžného života je v povídce umístěno opravdu dost... 

Chtěla bych vám všem, kteří ať už jste pilně či občas komentovali nebo jen proklouzávali kapitolami bez ohlášení, strašně moc poděkovat. Jen díky vám jsem měla tak často a tak moc chuti do psaní dalších kapitol. Velké díky zároveň patří Myfate, budišce, kikusce, Jessy, Satu, DarkFireflies, 77Alex77 a rozhodně v neposlední řadě NatyCullen. Vy jste se mnou zůstali až do konce a já si hrozně vážím vašich rozsáhlých názorů, které mi vždy hodně pomohly. 

Vydrželi jste moji zálibu do nečekaných zvratů a přečetli celých 133 stran v OpenOffice (což knižních může být okolo 266 stran), na nichž bylo 61 257 slov. Já vím, taky mi to připadá neuvěřitelné, ale u této povídky jsme se společně setkávali už od 16. ledna - je to tedy už nějaký ten pátek...

Tato povídka mi toho strašně moc dala, až se mi s ní ani nechce loučit. Vždy ale něco musí skončit, aby něco nového začalo, tak to holt už bývá. Jen se prostě a jednoduše špatně loučí s povídkou, která mě jako první dostala do tabulky nejlepších povídek webu (a věřte, že sedmé místo bylo naprosto skvostné ). Povídka, u níž jsem měla šanci si vylepšit svůj styl psaní a zkusit si dost scén, které jsem dotehdy nenapsala. Dala mi možnost lépe poznat pár naprosto skvělých človíčků, kteří se mi dostali pod kůži - ano, patříte sem, Myfí, Naty a Sígře.  

Nikdy neříkej nikdy - jo, to sedí. Protože je tu naděje, že se k tomuto tématu ještě vrátím. Nijak ve velkém stylu, to ne, ale s jednou - dvěmi jednorázovkami možná. Není to ale stoprocetní a dřív, jak za pár týdnů byste se stejně nedočkali, protože si od této povídky přece jen potřebuju trochu odpočinout. Miluju ji, ale na druhou stranu... Bude příjemné se o ni chvíli nemuset zajímat. Jsem si však jistá, že by se mi časem mohlo začít stýskat... 

Tak, to by bylo asi vše. S některými z vás se budu setkávat i u mých dalších už rozjetých kapitolových povídek a jsem vám vděčná, že jste se na mě po Svatbě rozhodli nezanevřít. Dost si toho vážím. 

Je konec, děvčata. 

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - Epilog: