Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - Prolog a 1. kapitola

16.01.2012 (21:00) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 5696×

Trailer:

Prolog

Najednou, bez jediného slova vysvětlení, pokleknul na jedno koleno a z kapsy u saka vytáhl malou krabičku, celou obalenou v červeném sametu. Chtěl mě vážně požádat o ruku? Mám mu říct ano? Než jsme se poznali, byl to sukničkář. Miluju ho. A pokud mě podvede, jakožto jeho manželka mám alespoň právo ho vykastrovat!

„Bello. Miluju tě a byl bych moc šťastný, kdyby ses chtěla stát mou ženou. Vezmeš si mě?“ Z jeho očí šlo jasně vyčíst, jak je nervózní. Ale z čeho, ksakru? Vždyť bylo nad slunce jasné, že řeknu ano. Neodpustila jsem si z něj udělat srandu. Co na tom, že mě právě žádá o ruku.

„Je mi to líto -,“ Nestihla jsem ani doříct a už se jeho obličej stahoval do ublížené grimasy. Byl tolik roztomilý, když byl smutný. Nedokázala jsem to víc natahovat, „-ale říkám jo. Nastanou ti galeje, Ede. Být tebou, tak ještě rychle zvedám kotvy, než budu mít na prsteníčku tento prsten,“ poukázala jsem na krabičku, která již byla otevřená a skvostně z něj vyhlížel stříbrný kroužek s velkým, krásně vybroušeným čirým kamenem. Ani kdyby mi někdo vyhrožoval smrtí, nerozpoznala bych, co je to za kámen.

„Ani mě nenapadne,“ zakřenil se, povstal a navlékl mi prsten. Padl přesně, jako by byl určený jen pro mě. Pak se ke mně sklonil a vroucně mě políbil.

„Už se nemůžu dočkat, až to oznámíme našim. Má matka z toho bude nadšená,“ poznamenal a já přikývla. Jo, to i ta moje určitě bude.


1. kapitola


Byla jsem nervózní. Když nepočítám Edwarda, Cullenovy jsem vůbec neznala. Jistě, s Edwardem jsme byli už přes jeden rok, ale vždycky do data, kdy jsme je měli jet navštívit, něco přišlo, a ani jeden z nás se tomu nebránil. Z mé strany to bylo hlavně kvůli tomu, že bydleli ve Forks, shodou okolností ve městě, kde jsem vyrůstala já sama a kde bydlela i rodina má. Nic proti jeho rodině, ale rozhodně mi nestálo za to mít je na své straně, pokud to znamenalo strávit byť jen jeden den v tom zapadákově. Nenáviděla jsem to tam, každý na mě hleděl jako na nějakou běhnu. Copak můžu za to, že mezi šestnácti a osmnácti lety jsem se nedovedla usadit? Že jsem každý týden spala s jiným klukem? Že žádný z nich nebyl ten pravý, abych s ním zůstala déle, ať jsem se snažila sebevíc? A tak jsem se sbalila a jen tak odjela do Los Angeles.

Teď se tam mám vrátit jako Edwardova snoubenka. To bude ještě zajímavé. Ale co. Milujeme se, tak všechno zvládneme, ne? I moje rodiče.

Položila jsem do svého šedého kufru posledních pár triček s dlouhými rukávy a přidala také dva svetry. Zase si budu muset zvykat na zimu. Jen doufám, že se Edward do Forks nebude chtít přestěhovat nadobro, asi by mě trefil šlak.

„Edwarde?“ Zaťukala jsem na dveře od koupelny. „Jsi tam už nějak dlouho. Doufám, žes nezjistil, že máš pozitivní těhotenský test. To by bylo vážně špatný.“ Ozvalo se jen veselé zachechtání. Celý on. Ale po minutě už konečně vyšel. A jen v bílém županu. Hm…

„Koukáš na mě jako nějaký zvrhlík,“ poznamenal a měl naprostou pravdu. Který blázen by tak nehleděl?

„Já můžu,“ upozornila jsem ho s velkým úsměvem.

„To je vlastně pravda.“ Přišel ke mně blíž, chytl mne za ruku, kde se blýskal zasnubák, a něžně ho políbil. Protočila jsem oči – někdy dokázal být tak melodramatický.

„Zase se mi v duchu směješ!“ obvinil mě.

Asi čekal, že budu zapírat. Ale proč bych to dělala? „Jo,“ zazubila jsem se.

„Ty jedna!“ Na nic jsem nečekala a běžela. Ještě abych se nechala dobrovolně chytit a pak lechtat! Utíkala jsem pryč z ložnice přes jídelnu do kuchyně, zatímco jsem slyšela jeho bosé nohy za sebou. V kuchyni jsem se zastavila a jak nejtišeji to šlo, schovala jsem se za dlouhý, neprůsvitný a hlavně těžký závěs u okna. Sotva jsem uklidnila svůj dech, už jsem slyšela ten jeho sotva pár centimetrů od sebe. Tiše jsem si odpočítala a jakmile jsem došla k jedničce, urychleně jsem odtáhla závěs a vyskočila mu na záda, protože k mému štěstí stál k oknu přímo zády. Sice to nečekal, ale rovnováhu udržel. To bylo jediné štěstí, protože jinak bychom se určitě na kachlích rozplácli oba. Hladově mě políbil a já se nebránila, stejně bych to nezvládla. Jo, za tohle to jeho dřívější sukničkářství risknu. Jaké sukničkářství?

Tohle...

Seděla jsem se svou nejlepší kamarádkou Kaylou v příšerném klubu jen kvůli ní. Když říkám příšerném, mám tím na mysli v naprosto ubohém a hrozném klubu, pro srozumění. Ubohý byl kvůli tomu, že sem chodil každý jen proto, aby si našel někoho na jednu noc. A to právě Kayla potřebovala. Před měsícem se rozešla s chlapem, se kterým byla dva roky, a celé dny po rozchodu se utápěla v depresích. Naštěstí se ale vzchopila, když se uviděla v zrcadle. A tak tu dnes byla dobrovolně, po dlouhé době uvolněná a plná energie. Z nás dvou jsem tu spíš byla nedobrovolně já. Hnusilo se mi to tady.

Jakoby mne v tom chtěl ještě víc usvědčit, pomalu k nám přicházel chlap, na kterém bylo jasně vidět, že odpito už určitě něco má, ale sebevědomí mu to zjevně neubralo. Možná měl proč si věřit – vážně nevypadal špatně –, ale co mě okamžitě odradilo, byl ten jeho vzkaz v očích typu: Žádná mi neodolá a já to vím. Ale na Kaylu, jak se zdálo, zapůsobil. On se však, když došel až k nám, k mé smůle otočil na mě. Škodolibě jsem se musela zasmát. U mě chlapec jedině narazí na tu jedinou, která odolá.

„Nechtěla bys...?“ Taktně se odmlčel. Dělá si srandu?!

„Jasně, s radostí ti nakopu zadek.“ S milým úsměvem jsem odpověděla. Jako by se najednou probudil z kocoviny, radostně se usmál a přisedl si. Bez zeptání.

„Nikdo ti nedovolil si sednout k nám,“ namítla jsem. Začínal mě štvát.

„Já vím,“ mrknul na mě. Opravdu, nebo se mi to jen zdálo? Ten chlap mě vážně štval a to jsme se znali teprve pár minut.

„A sednul sis sem i přesto, protože…?“ Nechala jsem otráveně vyznít v otázku.

„Protože jsem konečně našel vhodnou kandidátku na post mé přítelkyně,“ zazubil se.

„Opravdu? A to myslíš mě?“ zeptala jsem se naoko překvapeně.

„Jo,“ usmál se zvláštně pokřiveným úsměvem a mně se na sekundu zastavilo srdce. Ale pak jsem se okamžitě vrátila do reality, když jsem si vzpomněla na ty jeho vyzývavé pohledy.

„Tak to si můžeš dát rovnou odchod,“ jízlivě jsem odsekla. Asi ho to překvapilo, protože na chvíli – bohužel však jen na pár sekund – stáhl zamyšleně obočí, ale pak se hned zase uchechtl, což už mě vážně dorazilo.

„Kaylo, já jdu domů, ano?“ Vstala jsem, oblékla si tenkou bundu a chtěla jsem se otočit a vyjít ven z klubu. Jak dojdu domů, vše jí vysvětlím. Znala jsem ji dobře na to, abych věděla, že to pochopí. Nebo alespoň ta stará Kayla by to pochopila. A já jsem upřímně doufala, že taková pořád je i přesto, že se nedávno rozešla se svou láskou.

Jenže jsem do někoho narazila. A ten někdo byl zase on. Chtěla jsem protočit oči, ale nestihla jsem to. Okamžitě mě chytl za bradu a přitáhl své rty k těm mým, na což jsem já nebyla připravená. Nezvládla jsem klást odpor a toho on využil. Přivlastnil si mé rty, ale ne tvrdě; jemně je ochutnával kousek po kousku. A já? Já nána jsem nic neudělala. Ani jsem mu nevrazila! Nedokázala jsem to. Jak ostudně jsem se cítila, když se ode mne odtáhl a já chtěla ještě.

„Pořád chceš jít domů?“ zeptal se s neskrývaným vítězstvím. Na víc než na přikývnutí jsem se nezmohla. Věděla jsem, že by mne zradil můj toužebný hlas.

„Tak mi dej alespoň číslo,“ začal škemrat s takovou prosbou v očích, až jsem nechápala, kde se to v něm vzalo. A udělala jsem další pitomost toho večera, nadiktovala jsem mu ho.

„Zítra v jedné malé kavárničce, nedaleko odsud? Sedm pět devět, východní Osmnáctá ulice?“ Zmateně se po mně díval.

„Co je?“

„To si to ani nezapíšeš?“

Ha, myslel si, že určitě nepřijdu, protože si ani nechci zapsat, kde bychom se měli sejít. Jenže já tu kavárnu znala. Bydlela jsem přímo naproti ní. Mírně jsem pokrčila rameny. Chtěla jsem mu alespoň trochu snížit to ego, které se muselo ještě minimálně zdvojnásobit, když mě políbil, a já proti tomu nic neměla.

„Stejně budu čekat. V pět.“ S odhodlaným výrazem se zase začal přibližovat. Tentokrát už mi došlo hned, co chce zase udělat. Vytrhla jsem své zápěstí z jeho ruky a rozběhla se ven. Tam jsem si odchytla taxi a odjížděla celá rozpačitá domů, jen abych už konečně ležela ve své posteli, kde bych si mohla nikým nerušená vše několikrát přehrát v hlavě. Tu jsem měla – jen tak mimochodem – celou jeho. Zatracený chlap!

Po náročném nákupu potravin snad na celý měsíc jsem konečně došla až do bytu. Půl páté oznamovaly hodiny přímo naproti vchodu do kuchyně.

Konečně, pomyslela jsem si. Kdybych bydlela jen o kousek dál, asi bych to nezvládla. Sama sobě jsem nerozuměla. Proboha, jak jsem si mohla obout boty na tak vysokém podpatku, když jsem šla jen nakoupit? Spokojeně jsem je hned ve vstupní chodbě skopla, tašky upustila na zem a povalila se do křesla. Odtud už dneska nevylezu!

Neslibuj si něco, co nemůžeš splnit, zašeptal mi v hlavě hlásek plný posměchu, když jsem se celá naštvaná musela vrátit pro kabelku, kde mi vyzváněl mobil. Neznámé číslo. Mám to vůbec vzít? Můj palec odpověděl dřív, než jsem se nadála. Přísahám, že sám od sebe!

„Isabella?“ ozval se zvláštně povědomý hlas.

„Ano. A volá...?“

„Tady Edward.“ Hlas se odmlčel a nastalo dlouhé ticho. „Edward Cullen,“ dodal, jako by mi to mohlo pomoci.

„Je mi líto, ale asi vás neznám.“ Snažila jsem se odpovědět co nejvíc mile, aby se dotyčný moc nenaštval.

„Včera večer bych to tak netipoval, když jsi mě líbala.“ V jeho hlasu zněl samolibý úšklebek. A až díky tomu mi došlo, proč je mi ten hlas tolik povědomý. Samolibej chlápek z baru, co mne bez dovolení políbil! Takže Edward Cullen.

„Co chceš?“ vyštěkla jsem obezřetně.

„No, jen se ujišťuji, že se chystáš na naše rande.“ Zase se pobaveně zasmál. Jsem mu snad k smíchu?

Další kapitola

Tuto část povídky věnuji TorencCullen, Myfate, Gemm a NatyCullen. Děkuju vám za pomoc, holky. :)

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - Prolog a 1. kapitola: