Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záhadná kráska - Prolog + 1. Zase škola

24.03.2010 (19:45) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7902×

Prolog

Píše se rok 2000 a jedna obrovská a honosná místnost Volterského hradu se začíná zaplňovat upíry s temnýma očima. Všichni netrpělivě čekají na Heidy a jejich budoucí večeři. Už slyší podmanivý hlas krásné upírky, jak popisuje historii zdejších chodeb, taky obdivné vydechování nad krásou hradu a hlavně několik bušících srdcí, které brzy navždy utichnou. V místnosti se vznáší pach krve, bolesti a smrti. To vše tu brzy čeká na nic netušící turisty, které krásná Heidy přesvědčila k prohlídce italského hradu.

Konečně se otevřely dveře do sálu nesoucího název jídelna. Byl to pro upíry takový vtip a vlastně i realita. Jen co lidé vkročili do místnosti, vydechli nad tou krásou a nechápavě pozorovali několik temně oděných osob nashromážděných podél stěn sálu. Nejspíš také hledali jídelní stoly a židle. Ale hlouček tajemných lidí jen ztuhle stálo a jen je ostražitě pozorovalo. Hledali své budoucí oběti, ale přednost mají vládci. Uběhlo jen pár vteřin od otevření kovových dveří a zmatku lidí, tušili, že něco není správně, když se tři osoby s nejčernějšími plášti vrhli mezi ně takovou rychlostí, že se jim rozmazali v čmouhu. Nejdůležitější vládce měl ihned jasný cíl, malou asi sedmiletou holčičku krčící se mezi svými rodiči. Její čokoládové oči ho propalovaly a on se samolibě usmál. Voněla krásně a jistě tak i chutná. Než se však stihl přesvědčit, ztuhl šokem. Neslyšel její myšlenky. Vyměnil si ruce, jako by jedna z nich snad mohla přestat fungovat, ale ani jeho druhá dlaň to nenapravila. Vyměnil tedy ruce dívence, která se třásla strachy, ale zase nic.

Rychle ji popadl do náruče a posadil na jeho trůn. Byla vyjímečná a on ji nechtěl zabít. Dívka upíra ostražitě pozorovala a bála se, ne však jej nebo o svůj život, ale o život svých milovaných rodičů. Během chvíle upír zmizel a svíral ve svém smrtícím náručí starší ženu. Pak ji zajel ostrými zuby do kůže na krku a sál pro něj životodárnou tekutinu. Její mrtvolu pak nechal spadnout na zem a již už s rudýma očima se vrátil k dívence. Věděla, že rodiče jsou již mrtví a ona nejspíš zemře taky. Ale byla statečná a snažila se nedát najevo svůj smutek ze ztráty jediných příbuzných. Musí být silná, pokud rodiče zemřeli, chtěl to tak osud a prostě se to stát mělo…

Zase škola
(Edward)

„Ten svetr si vezmeš!“ zasyčela moje malá sestřička a hodila po mě vražedný pohled. V její vizi jsem viděl, že mám na sobě obyčejný šedý, ale ona se stejně nedala. Hodlala mě přesvědčit.
„Alice, já si ten svetr prostě nevezmu!“ zavrčel jsem na ni už vytočeně. Kdo by chtěl první den do školy přijít v pastelově růžovém pleteném svetříku? Leda tak blázen nebo Alice!
„Fajn, odpoledne jedeme nakupovat, aby sis mohl koupit podle tebe lepší svetry, ale to ti říkám, ten šedý si na sebe bereš naposledy!“ zasyčela na mě.
„Vždyť si ho beru teprve podruhé,“ zasténal jsem na obranu.
„No právě!“ vyjekla. „A potřetí si ho vezmeš jen přes moji mrtvolu,“ dodala uraženě a odkráčela. Vypadalo to, že mě už nechá být. Rychle jsem na sebe naházel nachystané oblečení s normálním svetrem a scházel do obýváku.

„Néé, já nechci! Prosím, kde jste kdo?!" uslyšel jsem shora hysterický Emmettův křik.
„Okamžitě si to obleč a nedělej ze sebe kašpara!“ zaslechl jsem Alicin nasupený hlásek.
„To nemůžeš! Nemůžeš mě k tomu nutit! Mamíííí!“ začal Emmett vzlykat, Alice se mu snažila vnutit rudou košili v barvě Rosiných šatů.
„Emmette, ani pro mě bys to neudělal?“ ozval se svůdný Rosin hlas a Emmettovo hlasité polknutí, živě jsem si dokázal představit, jak se Rose tváří a mrká. Když pak scházeli schody zavěšeni v sobě a ladící k sobě v rudé barvě, uchechlt jsem se.

„Ty se moc nesměj! Taky by sis mohl někoho najít, klukům to jen prospívá,“ zašvitořila a opřela se o Jaspera ve světle zelené košili s rukávy po lokty. Samozřejmě ve stejné barvě měla halenku i Alice. Zakroutil jsem hlavou, jak si je holky obmotaly kolem prstů. Podpantofláci. Rose stačí zamrkat a Emm je na kolenou a Alice jeden úsměv a Jazz je jak cvičená opička. A kdyby to nepomohlo, tak stačí trochu vyhrožovat nákupy a poslouchá každý. Tak mi došlo, že jsem si na dnešní odpoledne docela slušně zavařil. Snad se z toho nějak vyvlíknu, už dlouho jsem nebyl na lovu.

„Edwarde Cullene, okamžitě přestaň, lov počká!“ zavrčela na mě Alice a všichni se až na nás dva rozesmáli.
„Kde je vůbec Esme a Carlisle?“ zeptal jsem se.
„Jsou v práci,“ odpověděla Alice vševědoucně.
„Tak jedeme?“ zeptal jsem.
„Jo,“ povzdychl si Jazz.
„Vy se vůbec netěšíte?“ zeptal se nechápavě Emm.
„Kdo by se tam netěšil?“ zeptala se Alice a políbila Jazze.
„Edward,“ uchechtl se ten zrádce. Na to se zase všichni začali smát.
„Já ti říkala, že by sis měl někoho najít,“ řekla mi Alice, když kolem mě proletěla do garáže. To se jim snadno řekne, když už svoji lásku mají. Ale mě samota zas tak nevadí, akorát mi někdy leze na nervy Emmett s těmi šípkami, že jsem nejstarší panic na světě. Ale asi má vlastně pravdu.

„Hele ty Šípková Růženko, my na tebe čekáme,“ ozvalo se zvenku. Až teď jsem si uvědomil, že v domě stojím sám. Hned na to jsem už seděl ve svém Volvu a vyjížděl za Emmových Jeepem z naší příjezdové cesty směrem ke škole. Snad jsou místní dívky aspoň trochu chytré a brzy jim dojde, že s nimi nechci nic mít. Někdy mě už vážně rozčiluje, když se mě každý týden ptají znovu a znovu, jestli bych s nimi někam nezašel. Jako kdybych měl za těch pár dní změnit názor…

Přijeli jsme na parkoviště a hledali volná místa. Můj zrak okamžitě padl na krásně nablýskané černé Lamborghini. Vedle bylo místo, tak jsem neváhal a zajel tam. Na druhé straně toho auta parkoval Emmett. Celé parkoviště bylo přeplněné, ale po obou stranách toho auta bylo místo, divné.

Dál jsem to neřešil a opustil karoserii svého Volva, které proti tomu Lamborghini vypadalo strašně obyčejně. Tak tam už nikdy nezaparkuju! Mého miláčka nebude zastiňovat taková herka. Krásná herka, takové si příště koupím.

Zatřepal jsem hlavou a přešel ke svým sourozencům. Rose a Emmett tu už nebyli, šli nám všem pro rozvrhy a další nutné papíry do kanceláře školy. Když se vrátili a rozdělili mezi nás plánky školy, rozvrhy a další zbytečnosti, vydali jsme se na hodiny. První jsem měl španělštinu s Emmettem.

Když jsme vešli do třídy, učitel tu ještě nebyl. Našli jsme si volnou lavici v poslední řadě a posadili se. Emmettův výraz dával jasně najevo, jestli jste tady sedávali, teď už ne! Podle mě vypadal spíš směšně. Ale nejdivnější bylo, že když jsme vešli, všichni se na nás koukali, ale teď nám nevěnují absolutně žádnou pozornost. To se snad ještě nikdy nestalo. Zabruslil jsem do myslí ostatních a zjistil, že všichni na někoho čekají. V místnosti myšlenky doslova řvaly:

Kde je? Vždyť auto už má venku.
Koho asi zase balí?
Tak už pojď, krásko!
Kdepak dnes je ta fiflena?

Všichni čekali na nějakou holku, bohužel jsem v myšlenkách nezahlédl ani její tvář, vždyť všichni kluci propalovali nedočkavě dveře a holky čekaly, co bude mít na sobě, aby si to samé mohly vzít zítra.
„Nevíš, co všichni mají na těch dveřích?“ šťouchnul do mě Emmett.
„Vypadá to, že jimi má každou chvíli vstoupit královna školy,“ ušklíbl jsem se.
„Áha, tak to si teda počkám na tu šťabajznu,“ zavyl Emm. Jelikož byla celá třída zticha a propalovala pohledem dveře, jen některé dívky sem tam koukly na nás, byla Emmettova trapná hláška slyšet snad až na chodbě. Jen jsem nechápavě zakroutil hlavou a docela mě i zajímalo, co za krásu těma dveřma vejde, když s ní tolik nadělají. Beztak to bude jen další obarvená blondýna s vyzývavým oblečením, zmalovaná, bohatá, marnivá a drzá. Netrvalo dlouho a dveře se opravdu otevřely.

Zatajil se mi dech, když jsem spatřil tu bohyni. Kam se na ni hrabe Rose? Na nohou měla vysoké bílé kozačky po kolena, mini riflové kraťásky a černé tričko, jehož podprsenka se zavazovala za krkem, takže měla půlku zad holou. Na rameně se jí houpala drahá bílá kabelka a ve vlasech se třpytily diamanty posázené sluneční brýle. Kolem krku jí visel kvalitní stříbrný řetízek, ale jeho přívěšek se skrýval v jejím výstřihu. Na holých rukou měla černobílé velké náramky. Po pas se jí volně vlnily kaštanové vlasy.

Ladně vkročila do místnosti a čokoládovýma očima přejela všechny přítomné, až se zastavila na nás. Její úsměv na chvíli zamrzl, ale pak se vrátil. Jenže teď byl takový křečovitý. Nasadila si brýle, otočila svůj úžasný zadeček a ladně vyplula z místnosti. Když za ní cvakly dveře, všichni si začali něco šeptat. Ale já byl stále natolik vykolejený, že jsem nebyl schopný uvažovat. Emmett na tom byl stejně, nevěřícně koukal na místo, kde se nám její postava ztratila.

Ještě jsme se ani jeden nevzpamatovali a dveře se znovu otvíraly. S nadějí jsem je hypnotizoval, ale do třídy přidupal nějaký starý profesor a donutil nás ke španělskému pozdravu. Naštěstí si nás nevšímal, takže jsem mohl nerušeně přemýšlet o té dívce. No, spíš jsem si vybavoval, jak je krásná. Někoho takového jsem v životě neviděl a ty krásně čokoládové oči. Na tuhle nemá ani žádná upírka, tohle je anděl učiněné krásy. Nemohl jsem ji dostat z hlavy a ani jsem se o to nesnažil…

◄   ▲ ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záhadná kráska - Prolog + 1. Zase škola: