Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záhadný obraz 1. kapitola

08.10.2010 (21:00) • Baruu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1564×

Část první

„Ještě půl hodinky,“ otočil se táta od řízení na mamku a sdělil nám své časové propočty. Mamka se vedle něho jenom nervózně protáhla, zívla si a dál pozorovala pustou krajinu venku.

Jak řekl, za necelou půl hodinu budu v novém městě, v novém domově, s úplně novými lidmi. Samozřejmě, že je nebudu mít u sebe v pokoji, ale budu se s nimi muset poznat. Budu se s nimi vídat a budu s nimi mluvit, tedy pokud se někdo takový najde.

Jsem Isabella Swan, ale pro mnohé jen Bella. Před pár hodinami jsme dokončili stěhování z našeho, teď už bývalého, domu v New Yorku. Dům se musel zbourat, protože ho napadlo cosi divného, takže nesměl dál stát na svém oblíbeném místě. Pro nás to znamenalo jediné. Odstěhovat se a to co nejrychleji. Kam, to byla otázka, která nás donedávna zatěžovala. Nechtěla jsem se loučit se školou, s kamarády a dokonce ani s tím domem, ale nic jiného mi nezbylo. Táta dostal pár dní po zboření domu slušnou pracovní nabídku, které se chytl a nechtěl se pustit. Já s mamkou jsme kývly na souhlas, i když se mi do stěhování a nového poznávání ani za mák nechtělo.

Míříme do malého města Forks. Prý tam neustále prší, tedy alespoň jsem o tom četla něco málo na internetu. To mi nevadilo. Odpočinu si od věčného pálení slunce do tváře a nebudu se muset na každého mračit díky pronikavým slunečním paprskům, které mě někdy doslova otravovaly. A také nebudu muset ošetřovat svou neustále spálenou pokožku, která slunce přímo nenávidí.

Ale trápilo mě, že se ženeme někam úplně jinam. Někam, kde se lidé k sobě chovají jinak. Někam, kde to ani ve snu nevypadá jako ve velkoměstě, ze kterého přijíždíme. Možná je to dobře, ale já si na svůj stereotypní život v rušném městě dost zvykla, jenže teď nastává změna.

„Bello, vem si něco k jídlu. Jsi bledá,“ poznamenala mamka při pohledu na mě.

„Už to vydržím, stejně nemám chuť,“ odvětila jsem a nasadila si zpátky do uší sluchátka s mou oblíbenou hudbou.

Ještě pár zatáček a ocitli jsme se před novým domem. Nijak zvláštní, prostě normální, všední. Jako mnoho jiných v ulici.

Vystoupila jsem z auta ověšená věcmi a rozešla se k domu. Mamce to chvíli trvalo, než vylovila klíče z přední kapsy kabátu, ale po chvíli se jí konečně podařilo vylovit stříbrnou věcičku, kterou následně zastrčila do zámku a tím nám poskytla průchod... domů?

Chtěla jsem si to všechno nejdříve prohlédnout, než se dám do vybalování svých věcí, takže jsem batoh a kufr odložila v chodbě a přesunula se do nejbližší místnosti. Byl to obývák. Celkem prostorný, vzdušný a světlý. Tady si mamka se stěhováním nábytku vyhraje, pomyslela jsem si.

Pokračovala jsem dál a narazila na kuchyň. Velká kuchyňská linka a větší jídelní stůl. Zašklebila jsem se a vydala se do schodů. Ty vedly ke třem pokojům a koupelně. Všechno jsem obhlídla a vybrala si útočiště pro sebe. Samozřejmě jsem se zachovala skromně, takže jsem větší pokoj přenechala rodičům a sama se zabydlovala na druhé straně chodby v o dost menším, ale za to útulnějším pokojíku.

Když jsem si vybalila, chtěla jsem se jít podívat dolů, zda je všechno vytaženo z auta, a jestli tam náhodou ještě nemám nějaké svoje věci. Moje kontrola proběhla rychle, kupovdivu se v autě nenacházelo už nic, co bych musela odnášet do domu.

Zrovna jsem procházela druhou stranou chodby, přes kterou jsem ještě nešla. Mou pozornost upoutalo cosi zvláštního. Na protější zdi visel obraz, který jsem nedokázala v tu chvíli popsat, ač jsem se o to snažila. Jenomže sama jsem si nebyla jistá tím, co vidím.

Chvíli trvalo, než mi došlo, že na něho minimálně dobrých pět minut zírám, než jsem se odhodlala popadnout dech a posadit se na židli přímo naproti obrazu. Seděla jsem a dívala se zpříma do očí chlapci, který se tak krásně vyjímal na starší olejové malbě.

Měl velice výrazný obličej. Nejvíce mě upoutaly uhrančivé a zamyšlené oči a také lehce pokřivený úsměv, kterým nejspíš dával najevo své sebevědomí, nebo možná své postavení ve společnosti, kdo ví. Jak jsem si později všimla, obraz byl namalován roku 1981 neznámým malířem. Kdo se na obrazu nacházel jsem netušila, ale tak moc mě přitahoval, až jsem to nedokázala pochopit.

Zaslechla jsem, jak na mě mamka volá, abych se nachystala na slíbenou svačinu, ale já to ignorovala. Dívala jsem se zpříma do očí tomu, kdo mě tak moc očaroval, že jsem nebyla schopna ničeho jiného, natož se zaposlouchávat.

„Bello!“ ozvalo se již po několikáté.

„Ano, ano. Už jdu,“ odvětila jsem. Ještě jsem svou rukou přejela po rámu obrazu a raději se otočila a odcházela do kuchyně. Máma mi naservírovala obloženou bagetu a talíř postavila přede mě.

„Všimla jsem si zvláštního obrazu,“ začala jsem, poněkud nenápadně, co mě tak upoutalo a zdrželo.

„Nejspíš to tu zbylo po předešlém majiteli,“ mluvila na mě s plnou pusou a ještě se tvářila nepřítomně.

„To mi došlo, ale proč tu zůstal?“

„Bello, to já opravdu nevím. Vadí ti tam? Je na něm něco strašného? Řeknu Charliemu, ať ho sundá, jestli se tam nehodí,“ pokračovala.

„To ne, to nemusí. Hodí se tam, tak ho tam nechte,“ bránila jsem ho.

„Tak dobře,“ usmála se a odcházela někam pryč do domu.

Po jídle jsem se vrátila na místo zpět k obrazu. Docela mě zajímalo, kdo je ten neznámý, který se tak skvěle vyjímá na naší zdi. Jestli je to tu po předešlém majiteli, tak tu nejspíš hodně dlouho nikdo nebydlel. A nebo byl tak bohatý, že investoval do tak krásného obrazu, jako je tehnle.

Takže by to mohla být i vzácnost a dokonce i velice drahý kousek. Jak jsem tak přemýšlela, donutilo mě to přecházet z jednoho místa na druhé. Zastavila jsem se nepatrný kousek od obrazu a všimla si miniaturního rukopisu těsně u rohu obrazu. Stálo tam: Topím se v krvi, navěky věků.

Podivila jsem se nad zvlášním výrokem, ale budiž. Oči jsem opět upnula na chlapce. Zdálo se mi to, nebo se ještě před pár minutami usmíval? Mračí se...

>>Shrnutí<<

Má cenu pokračovat dál?

Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záhadný obraz 1. kapitola: