Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záhadný obraz 4. kapitola - Konec

30.11.2010 (12:15) • Baruu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1298×

Konec

„Pokračuj,“ prosila jsem.

„Nevím, jak to říct. Když jsem tě poprvé uviděl, věděl jsem, že se dočkám. Že jsem našel tu, na kterou jsem tak dlouho čekal. Jsi krásná, Bells.“ Znovu se pokřiveně usmál a já věděla, že kdybych byla ve stoje, kolena by se podlomila a já se skácela rovnou k zemi.

Červeň se nahrnula zpátky na místo, za což bych ji nejradši a s radostí nafackovala.

„Co mám udělat?“

„Podmínkou je... Podmínkou je napít se lidské krve."

Z toho jsem se vzpamatovávala dobrých pět, možná deset minut.. Edward nehybně seděl na svém obvyklém místě a čekal na mou odpověď.

„Musím zpátky,“ zašeptal.

Nechtěla jsem, aby zmizel, ale nejspíš to nešlo jinak. Do doby, dokud já sama nezakročím. Dokud... dokud...?

„Edwarde, to ti mám přivést oběť?“ Jinak jsem tomu rozumět nemohla. Buď vysaje nějakého mého kamaráda, anebo zůstane navždy uvězněn mezi světem a obrazem.

Jeho odpověď byla více než jasná a stručná.

„Ano.“

Vstal a vzal mou ruku do dlaní. S bolestí v očích se podíval do těch mých. Jeho kamenná tvář se odrážela v zapadajících paprscích slunce a tím vytvářela blýskající se jiskřičky. Byl dokonalý. Kolikrát jsem tohle řekla, nebo si to myslela. Měla jsem pravdu. Musela jsem mu pomoci, já jsem musela!

„Nemusíš to dělat. Nenutím tě, ale nedovedu si představit život tam, dole, ve zlatém rámu a hlavně bez tebe.“

„Edwarde, já-já bych ti to neudělala. Přijdeš zítra?“

„Pokud budeš chtít,“ usmál se a vtiskl mi polibek na hřbet ruky.

„Chci,“ dodala jsem.

„A vymyslím, jak to uděláme.“ Do hlasu jsem vtěsnala sebejistotu a naději.

Byla neděle. Žádná škola, žádné povinnosti, snad jen klid. Tak nějak to bývá u všech ostatních rodin a lidí, kteří nemusejí do práce a celý den mohou relaxovat, nebo uklízet dům, anebo jezdit na výlety.

Já však slovo klid pro dnešek neznala. Nemohla jsem přijít na význam tohoto slova. Byla jsem přesný opak. Prožívala jsem přímo neklid.

Edward byl už několik hodin mimo můj pokoj a já se marně snažila přijít na to, jak ho dostanu z jeho prekérní situace. Jenže on v tom nebyl sám. Kdyby se to náhodou nepovedlo, nebo já snad nepřišla na to, jak bych mu mohla pomoci, odneseme to oba dva. A kdo ví, jestli to zrovna neodnesu víc, nežli on sám.

Bylo to tak těžké. Zvažovala jsem tolika různých možností. Možných i nemožných. Stále jsem byla překvapená Edwardovou existencí a právě proto bylo těžké vymyslet něco reálného.

Je to upír, tudíž se živí krví. A má pouze jednu jedinou možnost, napít se lidské krve.

Mám snad zavolat Jessice, aby se stavila na kus řeči? Nebo koketně poprosit Mikeho, aby zašel na kafe? Bože, jak mě může něco takového vůbec napadnout. Nedokázala bych ohrozit své přátele, dokonce ani v této situaci. Musí existovat něco jiného, něco snadnějšího a dostupnějšího. A hlavně, musí existovat něco, co jeho oběť přežije.

Rezignovaně jsem se zvedla z vyhřáté postele a odcupitala co nejtišeji do koupelny.

Skoro jsem se lekla svého odrazu v zrcadle. Šlo na něm velmi zřetelně vidět, jakou noc jsem prožila. Nevyspání, únava, rozpolcené myšlenky. Všechno mě to dostrkávalo do outu.

Promnula jsem si oči a opláchla obličej. Druhý pokus podívat se na sebe do zrcadla byl o něco lepší. Zkonstatovala jsem, že takhle to pro dnešek musí stačit. Na víc jsem schopná nebyla.

Vlasy jsem jemně rozčesala kartáčem a nechala je volně rozpuštěné.

Z hledání pár kousků hadru, co bych si na sebe měla oblíknout, mě vyrušilo kručení žaludku. Pravda, naposledy jsem jedla včera odpoledne. Byl nejvyšší čas doplnit důležité živiny a nasytit se.

„Dobré ráno, Bello,“ zaznělo z kuchyně a to jsem tam ještě ani nebyla. Mamka má snad uši a oči všude. Zapřela jsem se o zábradlí u schodů a protáhla se. Pak jsem pokračovala v cestě za voňavou snídaní.

„Ahoj, mami,“ pozdravila jsem a vlepila jí pusu na tvář.

„Kdy jste se vrátili?“ zeptala jsem se, ale jen ze slušnosti. Abych se pak náhodou nedoslechla, že mě vůbec nezajímá, kde a do kdy se moji rodiče toulají.

„Někdy okolo desáté. Nejspíš si už dávno spala, takže jsme tě nebudili,“ usmála se a pod nos mi strčila vajíčka se slaninou.

„Děkuju.“

„A co jsi dělala ty?“

„Ehm, četla si, jedla jsem, prostě nic zvláštního. Normálka.“ Lhářka jsem dobrá nebyla, ale každou z těch věcí jsem přece dělala. Takže žádné lhaní.

„Odpoledne s tátou pojedeme k Morrisnům na večeři. Jsme pozvaní a ty samozřejmě také,“ začala si povídat, nejspíš na mě, ale já ji v ten moment absolutně nevnímala.

„Bello, slyšíš?“ naléhala.

„Co?“

„Jsi jako duchem nepřítomná. Ptala jsem se tě, jestli s námi pojedeš na večeři k Morrisnům.“ Podívala jsem se na hodiny, pak na ni a v neposlední řadě jsem svůj zrak upnula na roh zdi, která vedla do chodby.

„Ne, mami. Mám spoustu učení, snad to nevadí,“ zalhala jsem. Učení jsem neměla žádné, ale přece jsem nemohla odjet k nějakým Morrisnům a nechat tady Edwarda samotného.

„Dobře, holčičko. Já tě omluvím.“ Naposledy se usmála, vzala si knihu a odešla do obýváku.

Tak to bychom měli.

Prázdný talíř jsem umyla ve dřezu a uklidila. Nakoukla jsem do obývacího pokoje, zda se mamka poutavě dívá na televizi a měla jsem pravdu. Hltala snad každé slovíčko nové telenovely. Zašklebila jsem se a radši se rozešla k chodbě.

Zastavila jsem se u něho. U toho, který mě večer nenechá usnout, u toho, kdo možná změní můj život.

U Edwarda.

Byl tak úchvatný. Né, on je úchvatný a ještě úchvatnější je, když vystoupí z obrazu. Svou rukou jsem přejela po jeho namalované tváři a lehce přivřela víčka. Jako kdybych ji doopravdy cítila. Přejížděla jsem prsty po malbě, jako kdyby byla namalovaná zlatým štětcem. Obraz byl tak křehký, nedotknutelný a hlavně, byl namalován pro mě. Otevřela jsem oči a uviděla ten nejkrásnější úsměv na světě. Byl jako bůh, bůh krásy, šarmu a kdo ví, čeho ještě. A já toužila po jediném. Být s ním na věky věků.

Úsměv jsem mu bez protestů opětovala, a pak odešla do svého pokoje. Zapnula notebook a chtěla najít něco, co by mi snad mohlo pomoct. Nejhorší na tom všem bylo, že já vlastně vůbec nevěděla, co hledám. Mám se podívat po lidech, kteří chtějí skoncovat se svým životem? Kdybych tak věděla, jak to udělat... Tak moc jsem se o to snažila něco najít. Cokoliv, kohokoliv, prostě něco, až jsem nakonec hlavu opřela o stůl a usnula.

Probudilo mě bouchnutí dveří, nejspíš od auta. Zvedla jsem se a podívala se z okna. Charlie zrovna nasedal do auta a mamka vzhlédla k mému oknu a zamávala mi.

Jak dlouho jsem mohla spát? Ještě chvíli jsem počkala, než se auto ztratí za zatáčkou, a pak se rozutekla k budíku. Sakra, pět hodin. Venku se pomalu stmívalo. Každou chvíli se Edward ukáže a já mu budu muset sdělit svůj verdikt.

Rychle jsem na sebe oblíkla něco přijatelného a očekávala jeho příchod. Každou chvílí by tu měl být, když v tom najednou... Najednou mě něco napadlo a já myslela, že se radostí rozpustím. To musí vyjít, musí!

„Ahoj,“ zaznělo ode dveří. Vzhlédla jsem a viděla jeho. Mého Edwarda. On se díval zmateně a na druhou stranu šťastně. Tolik smíšených pocitů v jednom výrazu, nepopsatelné.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a pokynula mu k židli.

Bez okolků se usadil a čekal, co mu povím.

„Možná tě zklamu, ale našla jsem daleko přijatelnější cestu, než zabít někoho cizího, či snad někoho jiného.“

„Poslouchám,“ řekl tak čistým, sametovým hlasem. Jako píseň ze samotného Ráje.

„Musíš se napít lidské krve. Musíš člověka vysát do úplného konce?“ Má otázka byla zcela jasná.

„Ne, Bello. To v podmínce nebylo. Musím ochutnat. Důležité je, abych smočil rty v krvi člověka, abych pocítil to, o co jsem přicházel. Aby mě pohltilo zabíjení lidí,“ sklopil hlavu.

„Víš... Jsem tu já, Edwarde.“ Vzápětí na mě upnul svůj zrak. Jeho nechápavý výraz mě doháněl k šílenství.

„Co tím chceš říct?“

„Napít se mé krve,“ zašeptala jsem.

„To nemůžu, to přece nejde,“ zvedl se z místa a chodil po pokoji.

„Tvá krev je lákavá, lákavější než kterákoliv jiná, ale nemůžu tě ohrozit. Jsem nebezpečný,“ protestoval.

„Edwarde, chceš žít v obrazu? Chceš se dívat na svět okolo a nemoci do něho nikterak zasáhnout? Chceš, abych kolem tebe každý den chodila, naprosto uchvácená tvou krásnou, neschopná tě ani políbit? Opravdu to chceš?“

Byla jsem zmatená.

„Bello,“ posadil se naproti mně a vzal mou tvář do dlaní. „To nemůžu udělat, co když to nezvládnu?“

„Musíš to zkusit. Já se nebojím, věřím ti. Možná se ti to zdá hloupé, ale já ti vážně věřím,“ naléhala jsem.

Otočila jsem hlavu na bok, aby měl snazší přístup k mé krční tepně, která samolibě tepala na svém místě.

„Bello...“ zašeptal, ale já neuhnula. Nehnula jsem se ani o píď. Stála jsem si za svým.

Hlasitě polknul a začal se přibližovat.

„Kdyby se něco stalo, omlouvám se. A chci, abys věděla jednu věc. Miluji tě, Bello. Miluji tě.“

Zavřela jsem oči a čekala na stisk. Dočkala jsem se. Jeho ostré zuby probodly mou tenkou kůži na krku a přitiskly se co nejblíže, aby mohly pít. Cítila jsem, jak Edward polyká a také jsem se každou chvílí cítila slabší a slabší. Poslední, co jsem si uvědomila, bylo, jak se Edward odtáhl a chytl mě do svých paží. Před očima se rozprostírala tma.

Probudila jsem se v nemocnici a nad sebou viděla sestřičku. Byla jsem na živu, já to přežila, říkala jsem si. Ale co Edward? Nebyl to jen sen?

„Jak je vám?“

„Skvěle, co se mi stalo?“

„Upadla jste doma a pádem jste si prořízla krční tepnu. Naštěstí se vás ujal jeden muž a odvezl vás sem, abyste nevykrvácela.“

„Jaký muž?“

„Támhle sedí.“ Ukázala prstem na protější stranu pokoje. Byl tam, on tam byl! Dopadlo to dobře, všechno dopadlo dobře.

Oddechla jsem si a hlavu zpátky položila na polštář. Sestra v mžiku zmizela a nechala mě v pokoji s Edwardem.

Zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Pomalým krokem se blížil k posteli a já si nemohla nevšimnout jeho karmínových očí.

To moje krev... Položil mi ruku na tvář a bolestně se usmál.

„Váš obraz v chodbě zdobí pouze zlatý rám. Je divné, že na něm není nic namalováno.“ Usmála jsem se a stiskla jeho dlaň v té své.

„Děkuji, Bello. Ani nevíš, jak moc tě miluji.“

„Taky tě miluji, Edwarde. Strašně moc.“

Shrnutí

Snad se Vám to líbilo. Chtěla bych Vám poděkovat za předešlé komentáře a prostě za to, že jste si udělali čas a povídku si přečetli. Moc díky. Snad Vás to neodradí a budete nadále číst moje veledíla. :D

Vaše Baruu

Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záhadný obraz 4. kapitola - Konec: