Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakázaná láska - 10. kapitola Muž s nožem

06.03.2011 (07:00) • Cullengirlka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 949×

10. kapitola

Zaměřila jsem se na jejich dům. Snažila jsem se ucítit nějaké emoce. Cítila jsem ohromný smutek. Žádný vztek nebo něco podobného. To znamenalo jediné. Rose Emma opustila. V hlavě jsem měla jen jedinou myšlenku. Musím za Emmettem.

Rozběhla jsem se plnou rychlostí k jejich domu. Cestou jsem přeskakovala popadané stromy. Musela být opravdu nešťastná. Zachvátila mě panika. Co když si Emm bude něco chtít udělat? Přidala jsem. Náhle se přede mnou objevil jejich dům. Vletěla jsem dovnitř. Ten pohled byl zvláštní, ale ne nepochopitelný. Dveře byly vylomené, ve stěnách díry a schodiště rozpadlé. Všude se válely střepy a třísky. Automaticky jsem zahnula za bolestí. Vyděsila jsem se, když jsem ho spatřila. Ležel bez pohybu na pohovce, polštář přitisknutý k tělu. Ignoroval svou rodinu. Přiběhla jsem k němu.

„Emmette! Bože můj, je mi to tak líto.“ V hlase se mi projevila lítost i bolest. Bála jsem se, že mě odstrčí, ale hodlala jsem to risknout. Nadzvedla jsem ho a objala. Rozvzlykal se mi na rameni. Nesnažila jsem se ho utěšit. S tím by mě leda tak poslal do prdele. Chápal, že tohle se jen tak neuklidní. Vstala jsem i s ním. Nešťastně se mi podíval do očí.

„Emmette, ona ti odpustí. Jdi ji najít. Teď ji to bolí, ale pochopí to. Vím to. Věř mi. Rozběhni se za ní. Nevnímej, co ti řekla.“ Držela jsem mu tvář a koukala mu přímo do očí.

„Ale…“ Snažil se mi něco říct, ale já ho utnula.

„Ne! Jdi za ní!“ Zatřásla jsem mu rameny. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale v očích mu proběhl záchvěv statečnosti a pochopení. Zlehka přikývl a rozběhl se pryč. Otočila jsem se za ním, i když jsem věděla, že to bude marné. Sklonila jsem hlavu a klekla si. Zničila jsem mu vztah. Tohle bude nade mnou viset už navždy. Rukama jsem si přikryla tvář. Něčí ruce mě objaly. Když jsem vzhlédla, viděla jsem Alici. Myslela jsem si, že mě za to budou nenávidět.

„Omlouvám se vám.“ Vzlykla jsem a sklopila oči. Alice mi nadzvedla hlavu a zadívala se mi do očí.

„Nemáš se proč omlouvat. Tvá vina to není. Stalo se to už dávno. Nemohla si tušit, jak ji to rozhodí.“ Skousla jsem si ret. Měla pravdu. Objala jsem ji. Tohle jsem opravdu potřebovala slyšet. Byl to balzám na mou rozbitou duši. Když jsem ji pustila, usmívala se na mě. Váhavě jsem jí ho oplatila.

„Neboj, budou v pohodě. Rose ho miluje, cítil jsem to,“ zašeptal směrem ke mně Jasper. Přikývla jsem.

„Já taky. Cítila jsem tu lásku mezi nimi, ale také jsem cítila to zakolísání emocí. Nevím, jestli se to spraví. Nedokážu to říct.“ Podívala jsem se z okna a slyšela zalapání po dechu.

„Ty dokážeš cítit ‚lidské‘ emoce?“ ptal se mě nevěřícně Edward.

„A ne jen to. Také číst myšlenky, přenášet se časem, rozpoznat dary nebo štít. Umím toho spoustu,“ špitla jsem směrem k němu. Prudce vydechl, ale dále se neptal.

„Jestli vám to nevadí, půjdu domů. Musím se přenést za Emmem. Musím vědět, jestli už ji našel,“ řekla jsem a vstala.

„Drahoušku, zůstaň tady. Sice tě neznám, ale jestli víš, co je s Emmettem, chci to také vědět.“ Příjemně se na mě usmívala starší žena. Mohlo jí být tak dvacet pět. Kývla jsem na souhlas a usadila se na pohovku. Myslela jsem na Emmetta a náhle jsem byla tam.

Utíkal lesem a snažil se ji vycítit. Stopa byla slabá, Rose byla rychlá, takže se její pach nestihl usadit do větví. Avšak občas se o některou otřela. Běžel a viděla jsem, jak jeho naděje chvílemi stoupá a klesá. Raději jsem se přenesla za Rose.

Opravdu uháněla. Podle mého čichu byla několik set metrů před Emmettem a neustále tu vzdálenost zvětšovala. Její oči byly lesklé. Chtělo se jí plakat. Určitě ji mrzelo, že nemůže. Byla jsem s ní ještě pár minut, avšak to byla před Emmem už kilometr. Přenesla jsem se zpátky do mého těla a zaslechla jsem útržek rozhovoru.

„… nemůže. Nevěděla, že za dveřmi stojí Rose! Nemysli si, že to udělala schválně! Pokud ho miluje, je to její věc, ale určitě není tak pitomá, aby to udělala takhle lacině!“ slyšela jsem vrčet Edwarda. Moc jsem nepochopila, proč se mě zastává, ale bylo mi to příjemné. Jeho hlas, když mě bránil, byl podivně divoký a sexy. Jedna věta mě však probrala z transu.

„Já Emmetta nemiluju,“ zašeptala jsem. Jejich tichá konverzace skončila. Otevřela jsem oči a viděla, s kým se hádal. Byl to Carlisle. Toho vola jsem neměla ráda.

„Cože?“ Podíval se na mě Edward. Nemusel to říkat, ale viděla jsem, jak se jeho bolest z očí vytrácí. To by mu vadilo, kdybych ho milovala? Nevěděla jsem, jestli to mám brát jako lichotku nebo urážku.

„Že Emmetta nemiluju. Tedy svým způsobem ano, ale jako bratra. Nic víc, nic míň. Žádná romantika. Jednou jsme uklouzli, víckrát ne. Ani jsme na to nepomysleli.“ Vstala jsem a rozešla se do kuchyně za Esmé.

„Emmett a Rose jsou v pořádku. Ona mu stále uniká, ale viděla jsem jeho odhodlání. Dám vám vědět, až nastanou nějaké změny,“ usmála jsem se na ni a zamířila ke dveřím.

„Děkuji a tykej mi.“ Cítila jsem v těch slovech pousmání. Přikývla jsem a rozběhla se směr Seattle. Chtěla jsem se pořádně proběhnout a zprostit se od všeho. Běžela jsem asi půl hodiny, protože jsem ještě kličkovala, než jsem zapadla do městských ulic. Držela jsem se na okraji města. Nechtěla jsem si to přiznat, ale byla jsem vyčerpaná. Duševní putování bylo unavující. Byla jsem oslabená a to nebylo dobré.

Šla jsem dále nedbajíc na následky. Když jsem procházela okolo místního klubu, volal na mě nějaký chlápek. Zřejmě byl pořádně opilý. Vypustila jsem ho z mysli a šla dále. Začal foukat vítr. Hladil mě po kůži a já chtěla zažít ten pocit. Cítit ten chlad a svobodu. Právě jsem odbočovala do další uličky, když se proti mně vyřítil ten chlap s nožem v ruce. I když mi ten nůž nemohl ublížit, věděla jsem, že takto oslabená nemám proti tomu muži šanci. A tak jsem mu byla vydaná napospas. A v tuto chvíli mě neměl kdo zachránit.

Doufám, že se líbilo... :)

Autor: Cullengirlka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakázaná láska - 10. kapitola Muž s nožem: