Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakázaná láska - 13. část

01.03.2009 (00:00) • Weri • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2380×

Můj život byl v poslední době rozdělen na tři fáze, které se s menším nebo větším časovým rozestupem střídaly. První, ta nejhorší, byly záchvaty zoufalství a smutku. Většinou jsem jen stál opřený oběma rukama o cokoliv co bylo zrovna poblíž. Nejčastěji šlo o stůl nebo skřínku. Často po mě zůstávaly otisky prstů v nábytku, když jsem ho stiskl moc pevně. Třásl jsem se potlačovanými vzlyky, které jsem ze sebe neměl jak jinak dostat. Hlavu mi zaplavovaly vzpomínky a bolest z nich mě bodala, jako tenké dlouhé nože, do každé části těla. Svíral se mi hrudník a často jsem myslel, že se mi srdce rozskočí. Tak neuvěřitelné prázdno jsem nikdy necítil. Bylo to nesnesitelné. Naštěstí většinou stačilo, aby sem mnou chvíli někdo stál a měl na mě položenou ruku, uklidňovalo mě to. 
Tyto fáze netrvaly dlouho a za to jsem byl vděčný, ale potom přicházeli další, které nevadily mě, ovšem ostatní kolem mě je přímo nesnášeli. Většinou jsem jen stál nebo seděl a byl apatický vůči svému okolí. Neodpovídal jsem, když se mě někdo na něco ptal a bylo mi naprosto jedno, co se kolem mě děje. Nezáleželo mi na tom. Vlastně jsem většinou ani na nic nemyslel, měl jsem v hlavě prázdno, proto jsem měl tyhle fáze rád. Nic mě netrápilo a to pro mě byl zázrak. 
Během měsíce jsem se ovšem sebral tak, že jsem se dokázal chovat i normálně. Ne tak, jako dřív, ale přesto jsem to byl alespoň částečně já. Většinou to byly chvíle, kdy jsem byl s Bellou. Snažil jsem se, už kvůli ní. Vím, že mě nerada viděla trápit se a navíc.. stále jsem neměl odvahu říct jí, co bylo mezi mnou s Sophií. Věděla, že je to kvůli ní, ale přítel může chybět stejně jako láska. Navíc ona byla ten typ, který se neptá a nenaléhá, když jí někdo neřekne vše. Za to jsem byl rád, nerad jsem o tom mluvil. Zrovna mi vyprávěla, co nového v La Push. Nikdy nemluvila o Soph, i kdyby jí tam viděla nic o ní neřekne, myslím. Ale je možné, že jí ani neviděla nikdy. 
„Jacob zrovna hlídal nějaký dva špunty," zasmála se. „Mohli to být ani ne roční děti, kluk a holka. Prý jsou to děti jedné z jeho sester. Rachel? Nebo Rebeky? Teď nevím. Ale jsou roztomilý. Ta holčička.. ehm.. Lilly se jmenuje myslím má zrzavé vlásky," podívala se na mě s úsměvem a rozuchala mi moje, „skoro jako ty. Tak nějak. A modré oči. Takový malý andílek, ale myslím, že do něj má daleko. A ten kluk má tmavě hnědé vlasy a zelené oči. Oba jsou strašně roztomilý. Jen teď nevím, jak se jmenuje ten kluk," chvíli mlčela a přemýšlela. Já jí ani moc neposlouchal, nechtěl jsem slyšet nic o La Push, ale to jsem jí neříkal. Věděl jsem, že tam jezdí ráda a tráví tam veškerý volný čas, když zrovna není se mnou. 
„To je jedno, nevzpomenu si... příště to zjistim a řeknu ti to."
„Dobře," kývnul jsem a hraně jsem se na ní usmál, naštěstí to nepoznala. 
„Edwarde?" chytla mě za ruku a otočila se na mě, „chybí ti viď? Ona se vrátí."
„Kéž bys měla pravdu, už si to bez ní neumím představit," vzdychl jsem, ale ruku jsem jí nevykroutil, bylo mi to příjemné. Díval jsem se jí do očí, neuhýbala a také se dívala. 
„Mě taky chybí, ale nic s tím neuděláme," zamumlala a uhnula očima. Viděl jsem to, viděl jsem, že se jí také stýská. Další věc, která nás spojovala. Obejmul jsem jí a ona mi opřela čelo o rameno. Její vlasy voněly po jahodách a teplo jejího těla se mi líbilo. Možná jsem jen hledal někoho, kdo by mě zahřál místo Sophie, ale teď jsem to nedokázal poznat. Bylo mi příjemně a alespoň částečně jsem ji dostal z hlavy, i když nikdy jsem na ní nepřestal myslet úplně.  

Já a Bella jsme se hodně sblížili. Nikdy jsem netušil, že mi s ní může být až tak dobře. Sedával jsem s ní ve škole na obědě a trávil s ní téměř každý svůj volný čas. Byla něco jako náplast na mou hlubokou ránou v hrudi, která se otevřela a bolestivě pulsovala, kdykoliv nebyla se mnou. Chtěl jsem jí mít sobecky stále u sebe, aby rána nekrvácela. Přesto často jezdila i do La Push, rozčilovalo mě to. Mluvila často o Jacobovi a ostatních ze smečky, o dětech, které rostly jako z vody, ale nikdy nezmínila nic o Soph. Občas mě to hodně dráždilo. Měl jsem Bellu opravdu rád, ale na první lásku se nikdy nezapomíná. Ta bude mít ve vašem, i když roztříštěném a chladném, srdci vždycky místo.
„Bello?"
„Ano?" zvedla hlavu od své knížky. 
„Už zase čteš Na Větrné hůrce?" zeptal jsem se trochu rozladěně, nevšímala si mě. 
„Baví mě to," zašklebila se na mě a podívala se zpátky do knihy. Sedl jsem si vedle ní na postel. 
„Nemůžeš to číst jindy?"
„Nemůžu to číst zrovna teď?" 
„No dobře," vzdychl jsem a jen sledoval, jak její oči, tak moc podobné Sophiiným přejíždějí řádky a hltají každé slovo v nich. Opřel jsem se těsně vedle ní a natočil si pramínek jejích vlasů na prst. Voněly po jahodách a byly jemné na dotek. Do pokoje zasvítilo slunce a rozsvítilo je medovými odlesky. Zabolelo mě u srdce, když jsem to viděl, ale přesto jsem měl chuť jí do nich políbit. Stál jsem před něčím, co jsem nikdy nepoznal. Před rozhodnutím, které otřese celým mým světem. Můžu čekat na Sophii a můžu také čekat navždy. Nebo budu s Bellou. Láska k ní ani zdaleka není tak spontální, vážnivá a úžasná jako ta, kterou stále cítím ke své vlkodlačce, ale přesto je pevná a dokázala by mě zbavit starostí. 
Jen jsem tak seděl a přemýšlel. Přitom jsem si hrál s jejími vlasy a poslouchal, jak jí zběsile tluče srdce a zrychluje se dech. Její oči se již dávno nepohybovaly po řádcích románu, ale zůstaly upřené do knihy. 
„Edwarde?" podívala se na mě. Třpytil jsem se, dopadaly na mě paprsky z pootevřeného okna jejího pokoje. 
Neodpověděl jsem, jen se jí díval do očí a ona koukala do mých. Teď už to bylo jen na mě. Mohl jsem to udělat, ale nemusel. Mám spálit staré mosty? Hryzalo mě svědomí a bolelo srdce, ale přitom mi hlásek v hlavě našeptával, ať jsem šťastný. Ať netruchlím a dál žiji. Proč si odpírat kouzlo lásky a žít bez něj, když už jsem ho již jednou objevil. 
Hlásek v mojí hlavě nakonec zvítězil a já jí lehce a váhavě políbil. Zarazila se, ale neucukla. Chvíli jsme setrvaly ve strnulé pozici a vteřiny se vlekly. Slyšel jsem, jak se jí na okamžik zastavilo srdce a pak začalo splašeně bít, aby dohnalo zpoždění. Poté Bella pootevřela pusu a věnovala mi váhavý polibek. Bylo to něco jiného než se Sophií, tohle bylo neohrabané a nezkušené a přesto to mělo své kouzlo. Po chvilce váhavých a lehkých polibků jsem jí dal ruku na záda a přitáhl si jí k sobě blíž. V tom se ozvalo zakřupání a ona bolestně sykla. Okamžitě jsem jí pustil, zapomněl jsem na svoji sílu, nikdy předtím jsem si na ní moc velký pozor dávat nemusel.
„Omlouvám se, neudělal jsem ti nic?" starostlivě jsem se na ní díval a modlil se, abych jí svým stiskem něco nezlomil.
„Jsem v ...pořádku," mírně se předklonila a pak zaklonila, aby zjistila jestli může hýbat zády i krkem, „dobré."
„Zapomněl jsem na svoji sílu, omlouvám se Bello."
„V pořádku, nic se nestalo," pousmála se a znovu mě políbila.

Nikdy jsem nevěděl jestli jsem tenkrát udělal dobře a jestli jsem neudělal největší chybu svého života. Ovšem alespoň jsem byl šťastný, konečně jsem dokázal zapomenout na Sophii a nemyslet na ní moc často. Samozřejmě jsem jí z hlavy neodstranil, jen jsem jí uklidil do té části mozku, kde jsou vzpomínky. A ve svém srdci? Tam jsem se snažil nevnímat prázdnotu, která mě občas přepadala a tížila. Ovšem jen ve chvílích, kdy jsem nebyl s Bellou. Všechno to mi velice pomáhalo znovu se sebrat a já konečně začal zase žít téměř jako předtím. Obtěžovalo mě sice, že jsem se při líbání musel neustále kontrolovat. Ne jen kvůli své síle, ale i jedu. Byl jsem zvyklý, že když jsem omylem zavadil zuby o kůži Soph, nic se nestalo. Kdybych o ni zavadil s Bellou... mělo by to nedozírné následky, což mi připomínala celá má rodina, nejvíce Rosalie samozřejmě. Rozumněli jsme si, oba máme rádi Debussyho, nemáme rádi Alicino nakupování a spoustu dalších věcí. 

Ležel jsem s ní ve svém pokoji na posteli. Měla v ruce časopis a četla si. Já jsem jí vyhrnul tričko a dělal jí na břiše kolem pupíku kroužky prstem. Naskakovala jí husí kůže a to né jen chladem mé kůže, pouze se snažila tvářit se, že si čte. 
„Už zase si mě nevšímáš," osočil jsem jí. 
„To není pravda, jen si to chci dočíst," zamávala mi před nosem časopisem. Tak jsem jí ho vzal a položil na stoleček, „dočteš to potom."
„Edwarde Cullene," zamračila se na mě, tak jsem jí políbil. Okamžitě roztála a ovinula mi ruce kolem krku. 
Najednou jsem se od ní odtáhl, zaslechl jsem zběsilé kroky, ruch v domě. Dveře se najednou bez klepání prudce otevřely a v nich stála Alice, bledší než kdy dřív.
„Edwarde?!" koukala na mě vyděšeně, „všechno zmizelo, všechno. La Pushská smečka překročila naše hranice..."

Autor: Weri (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakázaná láska - 13. část: