Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakázaná láska - 17. část

21.03.2009 (17:38) • Weri • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2045×

Nic z toho jsem si nedokázal připustit. Měl jsem otupělé smysly a vůbec netuším, jak jsem došel domů. Kolem mě poletovaly drobné kapičky deště a stékaly mi po kůži, když jsem se motal městskými uličkami. Nevěděl jsem kolik je hodin, který je den a jak dlouho jsem venku. Bylo mi to jedno.

Začalo mi docházet, že jsem na to mohl přijít už sám. Vzpomněl jsem si na Sophiin dopis a pár přeškrtaných řádků, určitě to tam bylo, jen kdybych se líp snažil to rozluštit. „Má zrzavé vlásky, skoro já ty...“ zněla mi v hlavě slova Belly.

Praštil jsem pěstí do zdi, až se odrolila omítka, měl jsem to zjistit. Co budu teď dělat? Mám to říct rodině? Belle? Co bych mohl udělat pro svou krev? Nepochyboval jsem o tom, že by Sophie děti zvládla. Za tu dobu, co jsme byli spolu, neuvěřitelně dospěla. Děti určitě její zodpovědnost upevní. Musí být skvělá.

Já bych jen rád věděl, jaké jsou ty děti. Potřebují krev? Nebo dokáži existovat naprosto normálně? Dokáží se měnit v chlupaté kuličky? Rostou rychle?

Jak rád bych byl s nimi, až budou vyrůstat, až půjdou do školy a čekal na ně, když se z ní budou vracet. Sfoukával s nimi svíčky na narozeninovém dortu. Klidně bych jim připravoval svačinu, vodil je na baseball nebo do kina. Radil bych malé Lilly, aby moc neběhala za klukama. Utíral slzy a objímal jí, když by jí někdo zlomil srdce. Rád bych je viděl dospět, zamilovat se... rád bych s nimi šel životem a viděl je šťastné.

Netuším, jak jsem se dostal domů. S nikým jsem neprohodil ani slovo a odkráčel do svého pokoje. Položil jsem se zády na gauč a zadíval se na skvrnu na stropě. Zavřel jsem oči a představoval si, jaké by to bylo, kdyby se všechno nezbortilo, jak domeček z karet.

Viděl jsem Sophii, která má obmotanou ruku kolem mého pasu a hlavu opřenou o moje rameno. Dívali jsme na naše děti, hrající si na písku s bábovičkami. Byly tam dvě.. holčička s mírně zvlněnými, rozcuchanými vlásky. Podívala se na mě pronikavě modrýma očima a usmála se, byl to můj úsměv. Celkově mi byla hodně podobná rysy obličeje. Měla trochu tmavší pleť, než já, ale přesto bezchybnou jako upír. V puse se jí ale zaleskly zuby ostré jak břitva. Takže pila krev, určitě.

Očima jsem sjel na stejně velkého chlapce s krátkými tmavými vlasy. Plácal zrovna něco v písku. Kůži měl hodně podobnou Sophii, byl tmavší, než jeho sestra, ale přesto získal upírskou dokonalost. Oči byly zelené, jako jsem míval já, když jsem byl ještě člověk. Už teď jsem věděl, že za ním budou holky běhat v zástupech.

Viděl jsem všechno ostře, asi jsem se nechal pohltit představivostí, ale to ne. Kdyby ano, Sophie by tu pořád byla, ale najednou nikde nestála. Zmateně jsem otevřel oči a pohlédl ke dveřím. Nebyla to představivost...ale myšlenky. Ucítil jsem závan jehličí.

„Sophie,“ vydechl jsem překvapeně. Nebyla tam sama, konečně jsem je uviděl. Každý stál z jedné strany u ní a oba hleděli na mě. Vypadali tak na tři na čtyři roky... zřejmě rostli opravdu rychle.

„Mají v sobě vlkodlačí růstový hormon...nediv se,“ odpověděla, jako by mi četla myšlenky.

„Aha,“ kývnul jsem trochu přitrouble.

„Tohle je Lilly,“ šoupla před sebe děvče, které ze mě nezpustilo pronikavé oči. Trochu mě při jejím pohledu mrazilo, připadal jsem si jako pod rentgenem, „a tohle Jeremy.“ Ukázala na chlapce, který si zvědavě prohlížel můj pokoj.

Zíral jsem jako přimražený, než jsem zvládl promluvit, „jsou...krásný. Přišla si protože...,“ měl jsem na jazyku to, že se chce ke mě vrátit.

„Ne,“ promluvila najednou zvonivým hláskem Lilly, pohlédl jsem na ní. Pokřiveně se na mě usmála a já se téměř otřásl tím, jak děsivě vypadala. Sálalo z ní její upíří já a teprve teď jsem pochopil, jak působíme na lidi. Děsivě a přitom je okouzlujem. Přesně tak na mě působila ona.

„Co ne?“

„Nevrací se... jen jsme tě chtěli vidět. V La Push se nám líbí,“ znovu se děsivě usmála. Zalapal jsem po dechu, pohlédl jsem na Sophii, která jen kývla.

Malý Jeremy se mi právě přehraboval v Cdčkách a já jsem jen přitrouble seděl a díval se. Zhluboka dýchal, abych to všechno dokázal strávit.

„Měli bysme jít,“ podívala se zrzavá holčička na Sophii. „Je tu člověk,“ vzala Sophii za ruku a otočila se na mě. Hleděl jsem úplně nechápavě, já sem nic necítil. „Sbohem...tati.“ Vážně mě naháněla strach ale přitom jsem nechtěl, aby odešli. Nadechl jsem se, že něco řeknu a najednou byli pryč. Snad se mi to jenom nezdálo?

Seděl jsem s pootevřenou pusou a díval se na dveře, kde se najednou objevila Bella. Teď teprve jsem jí cítil.

„Co tak koukáš?“ Trochu se zasmála, ale dost nevesele.

„Nic...,“ zřejmě nepotkala ty tři, uklidnil jsem se. „Co se děje?“

Posadila se vedle mě na postel. „Víš Edwarde... volal mi Phil.“

Trpělivě jsem seděl a čekal, co řekne dál... to nebylo nic zvláštního, že Phil volal.

„Mamka je nemocná... nevím přesně, co jí je, ale... potřebuje mě. Musim se vrátit do Phoenixu,“ dívala se na mě a mě to ani nedocházelo.

„Odcházíš?“

„Ano,“ kývla a po tváři jí stekla slza. Díval jsem se nechápavě, nic mi nedocházelo, nic. „Ještě se stavím, musím si sbalit. Odjíždim zítra ráno,“ s obličejem plným slz se zvedla a odběhla z pokoje.

Sophie, Bella... obě měli odejít z mého života. Spolu s mými dětmi. Měl zmizet celý můj dosavadní život, který sem svým způsobem miloval. Vybral jsem si Bellou, kvůli které jsem ztratil Sophii a teď mám ztratit i Bellu. Byl jsem na dně... všechno bylo proti mě.

Autor: Weri (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakázaná láska - 17. část: