Bella s Emmettem na hodině. Co všechno se stane? A jak odpoví Bella na Aliciinu otázku?
08.12.2010 (20:30) • Cullengirlka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1430×
Omlouvám se, že tahle kapitola přichází s takovým zpožděním. Neměla jsem moc času.
7. kapitola
Podepsal mi ho a já se posadila k Emmettovi, který se na mě usmál. Mrkla jsem na něj a otočila se k tabuli.
„Tak, dnes k nám přišla nová studentka. Mohla byste se představit, slečno?“ Usmál se na mě a divně se podíval.
Přikývla jsem a vydala se k tabuli. Tam jsem se otočila a zářivě se usmála. Několik srdcí v místnosti se rozběhlo. Úsměv mi to ještě prohloubilo.
„Jmenuji se Isabella Dellonová a přistěhovala jsem se sem ze Španělska. Přijeli se mnou i dva mí sourozenci. Stačí to tak?“ Otočila jsem se s otázkou na učitele, který se mi právě díval na tričko. Odkašlala jsem si a on se mi podíval do očí. Rozpačitě se na mě podíval a kývl. Sedla jsem si a Emmett se smál. Vyplázla jsem na něj jazyk a dělala, že se s ním nebavím. Moc dlouho to nevydržel a začal mě šťouchat do žeber. Nejdříve jsem dělala, že si toho nevšímám, ale pak jsem se otočila a jednu mu vrazila. Asi jsem neodhadla sílu, protože se pár lidí z blízkých lavic otočilo. Fascinovaně se na mě dívali. Jak jsem pochytila z myšlenek, divili se, že si to můžu dovolit, a že mi neuletěla ruka. Začala jsem se smát. Emmett se na mě jenom zamračil a po chvíli se taky začal smát.
„Co je tu tak vtipného?“ zeptal se rozzlobený pan Jefferson. Ihned jsme zmlkli.
„Nic,“ řekla jsem. Usmála jsem se na něj a on se omámeně otočil.
„Dobrá, slečno Dellonová. Ale vy, pane Cullene, dávejte pro jednou pozor, prosím,“ řekl ještě a začal znovu psát ty nesmysly na tabuli. Emm na mě vyplázl jazyk a otočil se. Nechala jsem to tak. Nevydrží být dlouho naštvaný.
Překvapivě to dnes vydržel do konce hodiny. Zvedala jsem se zrovna ze židle s plánem odejít, když mě Emmett zastavil.
„No ták, Bellinko moje. Nebuď uražená.“ Většina lidí si začala vzrušeně šeptat, když slyšeli to oslovení.
„Já nejsem uražená, to ty ses urazil, Emmíku.“ Smála jsem se a po jeho boku šla na další hodinu. Kupodivu jsme je měli všechny až do oběda společné. Po obědě mám hodinu s Edwardem a tu další mám s Alice.
Poslední zvonění před obědem. Všichni se začali zvedat včetně mě a Emma.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ Potichu jsem se na něj otočila.
„Jasně, ty můžeš všechno.“ Usmál se na mě a vyrazil ke dveřím. Nadechla jsem se a vyrazila za ním.
„Od kdy si s Rose?“ Opravdu mě to zajímalo. Podívala jsem se na něj a bylo vidět, že váhá. „Neboj, nevadí mi to.“ Zasmála jsem se, když jsem se na něj podívala. Viditelně si oddechl. Znovu jsem se zasmála.
„No, to je na dlouho. Co říkáš tomu, že bychom se dneska sešli a probrali to?“ Podíval se na mě a usmál se. Přikývla jsem a natáhla se po klice. Ještě, než jsem se jí dotkla, dveře se otevřely.
„Přece jsem gentleman.“ Zasmál se Emmett, když viděl můj výraz. Pousmála jsem se a prošla. Šel vedle mě a nabral si jídlo. Nabrala jsem si taky a vydali jsme se ke stolu, kde seděli ostatní Cullenovi a Damon s Kate.
„Ahojky, ve spolek,“ pozdravila jsem všechny.
„Ahoj.“
„Čauky.“
„Nazdar.“
„Ahoj, Bello,“ ozývaly se různé pozdravy, ale jeden mě potěšil obzvlášť hodně. Ten od Edwarda. Usmála jsem se na všechny a posadila se. Podívala jsem se na všechny. Dívali se na mě přátelsky. Jen Rose se pořád mračila a propalovala mě nenávistným pohledem. Ucukla jsem a podívala se jinam. Pohled mi uvízl na Edwardovi. Bylo docela milé zjištění, že se na mě taky dívá. Milé, ale znervózňující. Pousmála jsem se a sklopila pohled.
„Tak, Bello, jak si vlastně poznala Emmetta?“ zeptala se mě ta menší, Alice. Přátelsky se usmála a přivinula se k Jasperovi. Úsměv jsem oplatila a narovnala se.
„No, nevím, jestli vám to můžu říct. Nebude ti to vadit, Emme?“ Stočila jsem pohled směrem k němu. Zavrtěl hlavou a objal Rose. Vypadal tak zamilovaně.
„Dobře. No, jak už vám tady Emm řekl, jsem z Doleru. Ve skutečnosti jsme teď nad Volturiovými.“ Slyšela jsem zalapání po dechu.
„Ale jak to? Vždyť oni jsou… Královská rodina,“ řekla Alice se zatajeným dechem. Všichni mě nevěřícně sledovali. Byla to typická reakce. Nikdy se nestalo, aby to někdo věděl. Chtěli jsme utajení. Není zrovna příjemné, když na vás pořád někdo útočí.
„No, můj otec Max, je Arovo dvojče. To on měl být právoplatným nástupcem. Bohužel nastaly nějaké komplikace a musel se ho dočasně vzdát. Teď si ho bereme zpátky. Stačí to takhle stručně?“ řekla jsem s úsměvem a ostatní jen kývli. Podívala jsem se na hodiny, které visely hned nade dveřmi. Zbývalo ještě deset minut.
„Chcete teda slyšet, jak jsme se s Emmem potkali?“ zeptala jsem se. Nebudu se zdržovat. Pokud to chtějí vědět, tak fajn, jestli ne, je mi to jedno.
„Jo, povídej. Omlouvám se, že jsem tě vyrušila,“ omlouvala se Alice. Ne, že by musela. Kývla jsem a pustila se do vyprávění.
„Tak jo. Jednoho dne jsem se vydala do města. Chtěla jsem si koupit nějaké oblečení. Chodila jsem sem a tam a najednou uslyšela výkřik. Byl hodně slabý a vzdálený, takže ho nikdo krom mě neslyšel. Vydala jsem se za ním. Najednou jsem se ocitla v lese. Šla jsem hlouběji. Čím déle jsem šla, tím byly výkřiky hlasitější. Nevěděla jsem, co se tam děje, takže jsem šla raději pomalu a tiše. Když jsem se konečně dostala na místo, na zemi ležel nějaký kluk. Rozběhla jsem se k němu nedbaje na následky. Pak jsem cítila, že se mi do štítu nabourává něčí moc. Naštvaně jsem se otočila a tam byla osoba, kterou nade vše nesnáším. Říkala jsem si, co tu ta malá bestie dělá. Tak jsem se zeptala.“ V té chvíli mě pohltila vzpomínka, kterou jsem vyprávěla…
„Co tu chceš?! Na tomhle území se nesmíte zdržovat, Jane!“ Prohlížela jsem si ji a šklebila se. Její červené oči mě nevýslovně štvaly. Ona ukončovala životy jen tak, pro zábavu.
„Ale no tak. Já si budu dělat, co se mi zachce,“ odpověděla mi a znovu zkusila moc. Pekelně se soustředila, to vím. Cítila jsem to. Zadívala se na mě a pokoušela se znovu. Odrazila jsem její útok a ona se na zemi začala svíjet v křečích. Pomohla jsem tomu klukovi utéct, ale měl už dost na mále. Ještě chvíli a byl by mrtvý…
„Tak jsem ho vzala do našeho sídla a postarala se o něj.“ Dokončila jsem svou vzpomínku a pokračovala, „a za odměnu pak se mnou zůstal dlouhých a úžasných dvacet let. Že, Emme?“ zasmála jsem se. Mrkl na mě.
„Zas tak úžasných dvacet let to nebylo. Spíše jen těch devatenáct.“ Zasmál se a já si to vybavila.
„No jo, promiň. Já zapomněla… Ten incident,“ ušklíbla jsem se a začala se smát. Přidal se ke mně.
„Ale musím říct, že mi to za to stálo. Takhle dobře jsem se nikdy nepobavil.“ Rozesmál se o to více. Po chvíli jsme se smát přestali. Pořád jsme se ale pochechtávali. Nikdo zřejmě nic nechápal.
Náhle se mne Edward zeptal na věc, kterou jsem čekala nejméně…
Prosím, dejte nějaké komentáře.
Na závěr bych ještě chtěla poděkovat dvoum úžasným osůbkám. Mému kamarádovi Lukymu za nápad a Dorianně za pomoc. Jsem vám vděčná.
Autor: Cullengirlka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Zakázaná láska - 7. kapitola - Seznámení:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!