Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zákazy pro Emmetta - 7. - Tetování

04.09.2010 (09:30) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4001×

Rosalie:

Emmett se vrátil až za dva dny. Asi chtěl mít jistotu, že všichni stihneme vychladnout. Je pravda, že tou dobou už nám jeho nápad připadal jako dokonalý vtip, i když Belle trvalo ještě pár dalších dní, než po mém muži přestala ošklivě házet očima. Musela pomoct tátovi psy rozvézt a ještě po nich uklidit.

Carlisle se sice během jeho nepřítomnosti zmínil, že Emmetta vydědí a Jasper mi nabízel, že by mi zcela bezplatně zařídil ovdovění, ale postavila jsem se proti. Pravda, občas je to s Emmettovými nápady k nepřežití, ale jinak je zlatíčko.

Shodli jsme se ale, že míra jeho nápadů pro tenhle měsíc dovršila hranici únosnosti, a tak jsme ho začali hlídat jako ostříži, sotva se vrátil. Brzo jsme mu tím začali tak lézt na nervy, že zabavil Jasperovi motorku. Byla to ta, co koupil Edward, aby mohl jezdit s Bellou. Když to odmítla, dostal ji Jasper. Párkrát ji projel, ale Alice mu zabírala tolik času, že ji Emmettovi dočasně zapůjčil a ani se necukal. Emmett tedy trávil většinu času pryč. Vracel se tak rozjařený, až mi to bylo divné. Jemu bych to nikdy nepřiznala, ale červík žárlivosti přeci jen trochu zahlodal. Vám by snad bylo jedno, že nevíte, kde a s kým tráví váš manžel většinu svého času?

Když Emmett zase nasedal na motorku, vyběhla jsem za ním. Přitulila jsem se k němu se sladkým úsměvem, o kterém jsem věděla, že mu nedokáže odolat: „Nesvezl bys mě, Emme?“

Emmett sjel překvapeným pohledem po mých přiléhavých kalhotách, topu a džínové bundičce. Dala jsem si záležet, abych vypadala jako z motorkářského časopisu, a tak jen nahlas polkl: „A ty bys chtěla, Rose? Nikdy jsi nevypadala, že by tě braly zrovna motorky…“

Zapředla jsem mu do ucha: „Hmmm… bereš mě hlavně ty. A když je motorka rychlá, beru ji na milost stejně jako auto.“

Emmett se zazubil a já věděla, že mám vyhráno. Podal mi helmu, kterou jsem brala jako nutné zlo. Parády v ní moc nenadělám, ale aspoň mi vítr nezacuchá vlasy.

Posadila jsem se za Emmetta a paže mu obtočila kolem pasu. Přitiskla jsem se k němu, až Emmett zahučel: „Úúúú… zlatíčko, pokračuj takhle a nikam nejedeme.“

Spokojeně jsem se rozesmála a Emmett vyrazil. Silný stroj pode mnou, Emmettovo svalnaté tělo, ke kterému jsem se mohla tisknout a rychlost… Páni, ono to má něco do sebe, vnímat rozmazanou šmouhu světa bez ochranné bariéry karosérie.

Emmett se spokojeně zazubil, když si všiml, že si jízdu užívám stejně jako on. Líbilo se mi to, ale přesto jsem nezapomínala na svůj původní plán. Byla jsem zvědavá, kam jedeme. Nezdálo se mi, že by se projížděl jen tak bez cíle.

Mé podezření se potvrdilo, když zastavil před hospodou nedaleko dálnice. Byla od pohledu drsnější. Samí kamioňáci a motorkáři. O obtloustlejší chlápky s plnovousem, za který by se nemuseli stydět ani ZZ Top, tu nebyla nouze. Přehodila jsem nohu, abych z motorky slezla a neubránila se úšklebku, tak aby to Emmett neviděl – no to je teda společnost.

Emmett mě napodobil a uklidil obě helmy. Pak se na mě zadíval s naprosto šťastným úsměvem. Chytnul mě za ruku a vyrazil dovnitř. No, co se dá dělat. Aspoň se nemusím bát, že bych tu měla konkurenci. Možná se tu naopak o mě dneska poperou. Usmála jsem se škádlivě. To by Emmettovi udělalo radost. Rád si bouchne. Tak hurá do jámy lvové, ať už to máme za sebou.

Když jsme vstoupili dovnitř, myslela jsem si, že překvapení jsem si dneska už vybrala. Hospoda byla přesně taková, jak jsem si ji představovala. Páchla pivem a kouřem tisíců cigaret. Jestli se tu někdy větralo, bylo to ještě v minulém století.

Rozhlížela jsem se po volném stolku. Hledat čistý byla zbytečná práce. Děkovala jsem tomu nahoře, že jako upírka nemůžu dostat žloutenku nebo břišní tyfus. Tohle místo bylo jako reklama na obě nemoci. Emmett mě cíleně vedl do zadní části místnosti. A tam v rohu u stolku v příjemném příšeří stranou seděli… a teď se podržte. Dva vlci! Jacob a Embry. Nakrčila jsem nos, když jsem je ucítila a Jacob reagoval úplně stejně. Byl jako můj odraz v zrcadle – aspoň co se týče grimas. Jinak se samozřejmě s tím smradlavým vlkodlakem srovnávat nehodlám.

Překvapením bylo hlavně to, že Emmett se s nimi zdravil, jako by se znali odjakživa a co hůř – jako by na tomhle setkání byli smluvení. Asi se neodehrálo poprvé.

Embry si s ním dokonce plácnul: „Nazdar chlape. Už jsme mysleli, že nedorazíš.“

Vytáhla jsem obočí – co to má znamenat? Od kdy se spolu kamarádí?

Jacob ho pozdravil trochu chladněji, ale pořád to mělo daleko k výrazu, kterým pozdravil mě. Naše antipatie byla vzájemná. Fakt jsem ho neměla ráda. A nebylo to jen kvůli tomu, že leze Edwardovi do zelí.

Vzápětí se k nám přihnala servírka, která zapomněla, že už jí dávno není dvacet. Bujné poprsí se jí dralo z výstřihu a rádoby svůdně zavlnila boky, když přijímala Emmettovu objednávku  na dvě piva. No díky, zlato. Jako by nestačilo, že mi načichnou věci a vlasy.

Vyměnili si pár nezávazných vět, když Embrymu padl zrak na okno, kterým byla vidět naše motorka. Tvář se mu stáhla utrpením a touhou: „Bože, kámo, ty mě fakt donutíš vyzvat tě na souboj.“

Emmett se pobaveně zachechtal: „Ale brácho, víš přece, že tahle kráska ti nikdy říkat pane nebude.“

Embry zaprosil: „Nech mě aspoň se svézt.“

Emmett na něj vypláznul jazyk: „To víš, ještě bys ji někde položil a pak bys s ní nehnul. Ani nápad.“

Připadalo mi, že se všichni tři baví. Šili do sebe, skoro jako by zapomněli, že Emmett je upír a oni jeho přirození nepřátelé. Chlapy fakt nepochopím.

Jacob s Embrym do sebe začali strkat a smáli se. Pohoršeně jsem se od nich odvrátila a věnovala se tomu, kolik zraků jsem k našemu stolu přitáhla. Z přemýšlení mě vytrhlo až Emmettovo vyjeknutí: „No nekecej. Ukaž to! To chci taky!!!“

Zvědavě jsem se otočila a spatřila, jak Emmett drží Embryho za nadloktí a div že mu nevypadnou oči, jak hltá složitý kruhový ornament, který měl vytetovaný na rameni.

Embryho tvář prozrazovala uspokojení: „To víš, to je jen pro tvrďáky.“

Jacob se uchechtl a vyhrnul si rukáv stejně jako Embry. Ukázalo se totéž tetování. Prohodil: „Je to naše značka, rozumíš? Potvrzení, že patříme do smečky.“

Emmett přejížděl nadšeně z jednoho ramene na druhé a vlci se tím bavili. Téměř jsem slyšela, jak Emmettovi v hlavě cvakají kolečka a dopředu jsem se děsila toho, co z něj zase vypadne.

Emmett na mě upřel psí pohled a téměř zakňučel: „Rose, já chci taky!“

Nakrčila jsem nos – no, to se povedlo. Jak ho usměrnit? „Ale zlato, tetování má dneska každej blbeček.“

Zabodly se do mě dva náhle výhružné pohledy, ale kašlala jsem na to. Hodila jsem po nich sladký úsměv, který mě ale rychle přešel, když Emmett dotčeně nakrabatil bradu: „To je mi jedno! Já ho chci a basta!“

Choval se jako malé dítě. Co jsem komu udělala? Proč zrovna já? Tiše jsem mu připomněla: „Ale vždyť naší kůží jehla neprojde, miláčku.“

Emmett trucovitě trval na svém: „To je mi jedno. Nějak to zařiďte… Já chci tetování. A chci a chci a chci!“

Nespletla jsem se. Opravdu si pod stolem dupnul! Kam se hrabou holky!

Jacob s Embrym se bavili, já pěnila a Emmetta se zmocňovalo zoufalství z neřešitelnosti situace. Naší kůží neprojde nic kromě našich vlastních zubů. Jestli si to Emmett uvědomí, začne při své posedlosti nutit Carlislea, aby mu jeden vytrhl a bude hledal způsob, jak ho napustit barvou, aby si tetování udělal sám. Dala bych jim pár facek. Takovéhle věci se před Emmettem musí skrývat a ne mu je cpát před nos. Zatracený chlapi. Pořád se musí trumfovat!

Když se vlci konečně dosmáli, prohodil Embry zamyšleně: „Dobře, tak si vyber, co by to mělo být. Možná mám řešení.“

Emmett se rozzářil jako vánoční stromeček: „Vážně? Skvělý. Co bych si dal… Hm…, nech mě přemýšlet.“

Embry si vyměnil pobavený úsměv s Jacobem a mírnil ho: „Klídek, Emme. Stejně to ještě musím domluvit. A ještě něco. Chci za to projížďku.“

Emmettova tvář trochu pohasla. Evidentně přemýšlel, jestli mu to za to stojí. Nakonec nad tím ale mávnul rukou a hodil mu klíčky: „Fajn, tady máš. Jen ji, prosím tě, nerozflákej někde o strom. Je půjčená a nechce se mi poslouchat Jasperovy kecy o odpovědnosti za cizí majetek.“

Embry chytil klíčky v letu a vmžiku byl venku ze dveří, aby si to snad Emmett nerozmyslel. Zářil, jako by právě vyhrál první cenu - nebo jako by mu Emmett řekl, že si tu motorku může nechat. Takhle bláznit kvůli jedné projížďce, to prostě nepochopím.

Embry se vrátil za více než dvě hodiny. Ve společnosti Jacoba to byly pekelně dlouhé hodiny. Obzvlášť proto, že kluci společně prodiskutovávali výhody všemožných obrázků a jejich významy. Nikdy bych do Jacoba neřekla, že je takový odborník. Nakonec sebrali číšnici tužku a počmárali všechny tácky v okolí, jak se snažili nakreslit něco originálního. Emmett je vážně zoufalec, když je ochoten spřáhnout se s vlky, jen aby měl to pitomé tetování. Stejně to bude nějaký podfuk.

Když ale Embry vrátil Emmettovi klíčky, rozzářeně nás pobídl: „Zvedáme se, panstvo. Všechno je připraveno, takže jestli máš vymyšlený, co a kam chceš…“

Emmett hrdě mávnul táckem, na kterém se skvěla napodobenina keltského uzlu s jeho vlastní úpravou: „To si piš. Bude to stát za to. Rameno je sice okoukané, ale asi si ho dám taky tam. A co ty, lásko?“

Otočil se na mě a já vyvalila oči, až se ti dva smradlaví vlci rozchechtali. Div že nepopadali pod stůl. To si dělá srandu? K takové kravině mě nedonutí, ani kdyby mi držel u hlavy pistoli.

Jacob:

Bloncka žárlila! Byl super pohled, když společně vstoupili do hospody. Nevěděla, že ji sledujeme, a tak její oči jezdily všude kolem. Snažila se objevit konkurenci, a když ji nenašla, její tvář znovu zazářila. Byla si vědoma, že je tady královnou. Divil jsem se, že ji to ještě bere. Těžko by našla místo, kde by jí nebyla. Pro mě to ale byla jen bezcitná mrcha. Nemohl jsem ji ani cítit – a to doslova.

Když se posadili proti nám, neušlo mi, jak se zatvářila. Nevoněli jsme jí o nic víc, než ona nám. Štiplavý, sladký pach. Br. Nechápal jsem, jak si mohl takový super chlap, jako je Emmett, vzít takovou zrůdu.

Její pohled, když Emmett začal trvat na tetování, stál ale za to. Vynahradil mi celou dobu dýchání vzduchu znečištěného jejich pachem. Málem šílela… A to nebylo nic proti tomu, když Embry přišel s řešením. Myslel jsem, že mu utrhne hlavu a hodí mu ji do obličeje. Docela mě zklamalo, že nám nakonec nedala příležitost trochu si ji podat.

Její zoufalství, když se k ní Emmett později otočil s tím, co si nechá vytetovat ona, bylo tak čiré, že mi jí bylo málem líto. Málem! Celou dobu byla ticho a nejspíš přemýšlela, jak Emmetta odtáhnout a nezabít nás při tom. Sam nebyl právě nadšený, že mu vedeme do rezervace upíry. Obzvlášť tyhle dva ne. Emily ale vypadala v pohodě. Už jsem pár jejích obrázků viděl. Má vážně talent. Podle mě by se tím mohla docela slušně živit. I tak jsem ale musel Embryho za jeho nápad obdivovat. V životě by mě nenapadlo navrhnout jim tetování henou. A vsadil bych všechno, co mám, na to, že i kdyby mě takový nápad napadl, nepřijali by ho buď upíři, nebo Emily. Nemá ráda, když se se Samem hádají.

Emmett stále ještě zářil jako sluníčko, když sundával tričko a diskutoval s Emily co a kde chce. Rosalie stála opodál a tiše pozorovala, jak Emily tvoří na jejího sedícího miláčka. Když byla hotova s prvním tetováním, přišla se bloncka podívat blíž. Emmett byl nadšený a rychle si pro Emily vymyslel další práci – pásky přes bicepsy a čelo. Vypadaly jako splétaný kožený řemínek a Rosalie znovu tiše šílela. Tohle Cullenovi nerozdýchají. Zvlášť, jestli si budou myslet, že je to na stálo. Nedivil bych se, kdyby na Emmetta vzali brusku.

Emiliino mistrovství nakonec Rosalii přesvědčilo. Teda to a samozřejmě Emmett. Pouštní růže, kterou si vybrala, se k ní hodila, i když jí bych to do očí nepřiznal.

Jediné, čeho opravdu lituju, je to, že neuvidím, jak budou reagovat na jejich tetování ostatní. Nedivil bych se, kdyby z nich tentokrát byla upíří fašírka.

Rosalie:

Dobře, tak tentokrát vyhrál. Jedeme domů a já mám na lopatce čerstvě vykvetlou pouštní růži. Emmett má na rameni svůj ornament a nakonec si ještě vymyslel pásky přes oba bicepsy a čelo v podobném stylu. Vypadá teď trochu jako Rambo. Až tohle uvidí ostatní, donutí nás odstěhovat se do Grónska, nebo ještě dál.

Čekali na nás. No jistě – Alice všechno viděla. Sotva jsme sestoupili z motorky, už nás vlekla pod lampu, jako by jí nestačily upíří oči. Ze všech stran se na nás snášely poznámky o tom, že jsme se museli totálně zbláznit… Hlavně Emmett.

Ten si rozruch, který jsme způsobili, vážně užíval. Zářil víc než kdykoli jindy. Takovou  reakci na svou šílenost už dlouho nezažil. Začínala jsem toho mít dost. On by je vydržel houpat třeba celou noc, ale mě to zas tak neuspokojovalo. Hrozilo, že nám Alice domluví laser na odstranění tetování ještě před východem slunce a já měla zatím úplně jiné plány na strávení zbytku noci. Tajně jsem tedy Emmettovi stiskla ruku a ten se jako na povel rozesmál.

„Máme vás!“

Všichni ztuhli, jako bychom na ně vylili aspoň půl tuny betonu. Při pohledu na ně jsem se neudržela ani já. Emmettovy oči svítily jako hvězdy: „Vážně jste si mysleli, že se dá upír tetovat? A že bych se nechal takhle zohyzdit natrvalo?“

Všechny pohledy se přesunuly na mě. Emmett se chechtal tak, že nebyl schopen podat rozumné vysvětlení, a tak jsem poťouchle přiznala: „Je to jen hena. Emily – Samova snoubenka má vážně talent.“

V tu chvíli zakřičel Edward: „Rosalie, zdá se, že svůj seznam nebude mít jen Emmett!“

6. Frisbee - 8. Policie

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zákazy pro Emmetta - 7. - Tetování: