Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 12. kapitola

09.09.2012 (17:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 4005×

12. kapitola

Pohled Belly:

„Ahoj, moje krásná tajemná tanečnice,“ ozvalo se za mnou šeptem. Otočila jsem se a uviděla Edwarda v celé své kráse v tom samém, co měl na té párty. Odešel vůbec nebo se někde schoval?

„Zdravím vás, můj pane,“ řekla jsem mu s úctou a uklonila se před ním. Jen se zasmál a přešel ke mně. Trochu mě vyděsil, protože jsem nevěděla, co udělá. V podobné situaci jsem ještě nikdy nebyla. Edward mi vzal z ruky pytel s odpadky a sám začal uklízet po pokoji. To se mi vůbec nelíbilo. Edward Masen uklízí místo služky? Ne.

„Edwarde, to je moje práce. Já jsem tady ta služka, které se všichni posmívají, která plní všechna přání,“ řekla jsem mu a vydala se k němu s úmyslem vzít mu z rukou pytel, ale hbitě uhnul a hned byl na druhé straně místnosti.

Já vím, jak tě okrást o rychlost, upíre. Malinko jsem se soustředila a ve vteřině z něho byl člověk s upířími smysly. Musel slyšet své bijící srdce, protože se na mě vyděšeně a překvapeně podíval.

„Co jsi udělala? Já slyším své srdce, ale vždyť je už století mrtvé!“ začal ze sebe vyděšeně sypat. Já se lekla, abych mu náhodou nepřivodila infarkt nebo mrtvici, takže jsem ho zase rychle změnila na plnohodnotného upíra. Překvapeně se pozoroval a poslouchal, zda zaslechne své srdce, bez úspěchu.

„Máš asi hodně otázek, tak se ptej a já ti odpovím,“ pobídla jsem ho a dál se věnovala uklízení. Samozřejmě jsem ho poslouchala. Chvíli nic neříkal, jen mě němě pozoroval a asi přemýšlel.

„Jak jsi udělala to, že teď jsi upírka, ale na večírku jsi byla člověk? A na plese jsi měla úplně jinou podobu...?“ zeptal se mě po hodné chvíli, kdy jsem už měla tři čtvrtě pokoje uklizené.

„Ty máš svoje triky a já mám svoje. Ty čteš myšlenky a já měním podobu. Můžu si libovolně změnit podobu, dokonce i na člověka. Můžu kombinovat i upíra s člověkem - dle libosti,“ vysvětlila jsem mu a čekala na jeho reakci.

Dobrých pět minut se ani nepohnul, ani nenadechnul. Dýchat sice nepotřebuje, ale zneklidňovalo mě to. Pokoj jsem už měla uklizený, tak jsem přistoupila k němu, odhodlaná donutit ho jakkoli zareagovat. Než jsem stačila cokoliv udělat, zareagoval sám.

„Na plese jsem ti nemohl číst myšlenky. A když jsi odešla, nepřečetl jsem je už nikomu. Opět se ptám, jak?“ zeptal se mě stále trochu v šoku. Nevím, co ho tak překvapilo. Musela jsem se usmát a sklonit hlavu.

„To bude tím, že mám ještě štít, který blokuje tvé čtení myšlenek. Když jsem odcházela z plesu, věděla jsem, že mě snadno najdeš, a proto jsem tvůj dar zablokovala úplně, abys mě nenašel. Doufala jsem, že na mě zapomeneš. No, nestalo se tak,“ pokrčila jsem rameny a chtěla jít do svého pokoje, ale Edward mě surově chytil za ramena, tím mě zastavil. Svýma očima propaloval ty mé.

„Ty jsi nechtěla, abych tě našel? Abych na tebe nezapomněl?“ ptal se mě skoro hystericky a jeho hlas začal nabírat na hlasitosti. Bála jsem se, aby nevzbudil naše zrůdičky, ale i tak mi to bylo jedno. Edward by stejně stačil odejít a já taky.

„Edwarde, neřvi tak. Nemusí vědět, že jsi tady. A pokud jde o tvé otázky, ano i ne. Moc jsem si přála, abys mě našel. Abys na mě nezapomněl, ale nehodí se, aby někdo - jako jsi ty - byl s někým, jako jsem já. Se služkou,“ vysvětlila jsem, vymanila se z jeho náruče a šla do svého pokoje.

Skopla jsem si lodičky, sedla si na postel a opřela se zády o pelest. Edward mi byl v patách. Pokynula jsem mu, aby si taky sedl, jak je mu libo. Lehl si naproti mně přes celou postel a hlavu si podepřel rukou. Vypadal tak roztomile. Znovu jsem mu pokynula, aby pokračoval ve svých otázkách.

„Jedné věci pořád nerozumím. Nejde mi to do hlavy. Proč jsi pořád tady, když jsi upírka? Můžeš jít kamkoli. Tak proč zůstáváš tady a sloužíš své matce a sestrám?“ zeptal se mě a zněl velmi podezíravě. Mohlo mě napadnout, že se na to taky zeptá.

I Alice se mě na to ptala po několika dnech po dokončení mé přeměny - proč je nezabiju? Proti mé vůli mi začaly téct slzy. Edward si toho všiml, v momentě vystřelil do sedu a slzy mi stíral.

„Udělal jsem něco špatně? Promiň, nevěděl jsem,“ začal ze sebe hned sypat moře omluv. Usmála jsem se na něj skrz slzy a políbila ho do dlaně, kterou měl na mé tváři a stíral mi jí slzy. Malinko se zarazil, ale pak se na mě taky usmál, tak okouzleně.

„Clover je moje macecha. Moje matka zemřela při porodu. Charlie, můj otec, mě kvůli tomu nenáviděl, a tak si ze mě udělal služku. Po několika letech si našel Clover, se kterou se později oženil. Ani ona a její dcery mě neměly rády, tak se ke mně chovaly stejně jako Charlie. Plnila jsem všechna jejich přání, abych aspoň dostala najíst. Potom Charlie zemřel a všechno připadlo Clover, která toho velmi dobře využívá. A k tvé otázce, proč tu ještě jsem, na tu ti zatím neodpovím. Je to až příliš soukromé a pro mě velice nepříjemné,“ zašeptala jsem a snažila se držet, ale moc mi to nešlo. Bolelo mě o tom mluvit.

Edward se na mě jen smutně podíval, sedl si vedle mě a přitáhl si mě na hruď. Silně mě objal a přitiskl co nejblíže k sobě. Položila jsem si hlavu na jeho prsa a taky ho objala. Potřebovala jsem vědět, že tu nejsem sama.

„Pokud mi to teď nechceš říct, nevadí. Já si počkám. Zatím přejdeme k obyčejnějším věcem. Nejoblíbenější barva?“ zeptal se mě a cítila jsem jeho úsměv ve vlasech. On mě políbil do vlasů. Taky jsem se usmála.

„Modrá a červená. Nesnáším fialovou z důvodu, že je nejoblíbenější zrůdiček, které si říkají moje rodina,“ zamumlala jsem a usmála se. Edwardovi trošku zavibrovala hruď, asi od smíchu. Taky ano, smál se. Už mi slzy netekly, takže jeho úžasná hedvábná košile byla zachráněná.

„Oblíbené květiny?“ ptal se mě dál. Musela jsem se ještě více usmát, jinak to nešlo. Tohle je poprvé, co se o mě někdo zajímá. Myslím opačného pohlaví, než jsem já, takže Alici nepočítám.

„Rudé a modré růže.“

„Oblíbená hudba?“ U téhle otázky jsem se musela usmát.

„Od Edwarda Masena,“ řekla jsem automaticky a ani jsem nelhala. Jeho hudba se mi líbí nejvíce ze všech, protože ji skládá sám, sám na ni vymýšlí kroky a vůbec, jeho hudba je odlesk jeho samého.

„To mi velice lichotí. Co se ti přesně líbí na mých písničkách?“ zeptal se mě a začal mě hladit po vlasech a zádech. Bylo mi to tak příjemné. Skoro jsem spokojeně vrněla jako kočka.

„Píšeš sám slova, rytmus, choreografii vymýšlíš taky sám. Tvé písně jsem zrcadlem tvé duše. Když jsem je poslouchala, řekly mi toho o tobě víc, než se dá najít na internetu,“ řekla jsem. A až pak mi došlo, co jsem prozradila. Ale nic jsem si z toho, nedělala, zatím.

„Opravdu? Radši se nebudu ptát, co všechno ti o mně řekly,“ řekl a od srdce se zasmál. Jeho hruď spokojeně poskakovala a já s ní. Bylo mi to jedno. Ale v hlavě se mi usadil jeden brouk a já se musela zeptat, abych ho buď poslala pryč, nebo ho pustila dál do mozku.

„Edwarde, myslíš to se mnou vážně?“ zeptala jsem se ho a odtáhla se od něj, abych mu viděla do očí.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 12. kapitola: