Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 20. kapitola

11.11.2012 (16:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 3343×

20. kapitola

Posedali jsme si na pohovku, já si sedla mezi Edwarda a Alici a stulila se Edwardovi do náruče. Přišel čas na můj příběh.

„Můj příběh skutečně není šťastný. Všechno, co jsem tady předtím křičela ze vzteku na Rose, byla pravda. Když jsem se narodila, moje matka zemřela. Charlie, můj otec, mi to dával za vinu, a proto mě nenáviděl. Udělal si ze mě služku. Dával mi jídlo jen za odměnu a když jsem něco udělala špatně, zbil mě. Takhle to šlo den po dni, rok po roce. Když mi bylo dvanáct, oženil se s ženou jménem Clover Blatt, která měla dvě dcery, Tanyu a Jessicu. Ani ty mě neměly moc v lásce a chovaly se ke mně úplně stejně jako Charlie. Jen Clover přesvědčila Charlieho, aby mi dával více najíst a aby mě nebil, protože bych moc dlouho nevydržela a oni by přišli o služebnou. Sestry mě ve škole vždycky strašně zesměšňovaly, a tak se se mnou nikdo nechtěl kamarádit, aby si nezkazil pověst. Byla jsem na všechno sama. Neměla jsem nikoho, komu bych se vyplakala na rameni, komu by na mně záleželo. Když jsem oslavila osmnácté narozeniny, šla jsem se projít do lesa. Tam jsem narazila na muže. Myslela jsem si, že potřebuje pomoct, protože se opíral o strom a držel se za břicho. Přistoupila jsem k němu, abych mu pomohla, ale on mě rychle chytil za ramena a zakousl se mi do krku. Nevěděla jsem, co se děje. V tu chvíli jsem už nic nevnímala, jen oheň v mém těle. Nic si z té doby nepamatuju. Když jsem otevřela oči do nového života, byla jsem v nějaké horské chatě a vedle postele, na které jsem ležela, seděla Alice.“ Otočila jsem se na ni a děkovně se na ni usmála. Taky se na mě usmála a pohladila mě po ruce.

„Alice mi všechno vysvětlila. Co se ze mě stalo, jak se to stalo. Navrhla mi vegetariánství a já přijala. Lovila jsem zvěř a učila se o novém životě. Po několika dnech mého života jsem objevila dar. Měnění podoby. Přišla jsem na to náhodou, když jsem si přála být člověkem. Uslyšela jsem své srdce a má pokožka začala růžovět. Díky tomu jsem se mohla vrátit do starého života. Na mé devatenácté narozeniny Charlie zemřel. V ten den všechno připadlo Clover. Ta mě sice stále brala jako služku, ale chovala se ke mně daleko lépe než Charlie. Tak je tomu dodnes. S Alicí se znám od mé přeměny a když mi pomáhala zvládat upíří život, skamarádily jsme se. Alice se přestěhovala do Beverly Hills a zůstala se mnou. Starala se o mě jako ještě nikdo. Nakoupila mi plno věcí, dotáhla mě ke kosmetičce a ke kadeřnici. Udělala z ubohé trosky nádhernou dívku, ale ani to nezměnilo chování ostatních k mé osobě. Ale už mi to tolik nevadilo, protože jsem na to nebyla sama. Alice stála za mnou a bojovala s každým, kdo mi chtěl ublížit. Byla jsem jí za to všechno tolik vděčná, že jsem jí splnila její největší přání. Stala se módní návrhářkou. Alice to už dávno chtěla zkusit, ale nemohla, protože věčné mládí by přilákalo pozornost. Díky mému daru jsem jí změnila podobu a splnila sen. Možná byste ji poznali pod jménem Liliana Roxel,“ řekla jsem a doufala, že tím odvedu pozornost od jejich otázek typu „proč jsem neutekla, když se ze mě stal upír“. Všechny pohledy se stočily na Alici.

„Liliana Roxel? Tu zbožňuju! Miluju její návrhy. Nic jiného v šatníku snad ani nemám,“ začala vesele Rose a já byla ráda, že jsem řeč odvedla jinam. Začaly se sypat otázky na téma Liliana Roxel.

Omluvně jsem se na Alici usmála, ale nic neřekla, takže můj záměr asi pochopila. Ještě hodinu jsme si povídali o Lilianě, ale pak jsme se vrátili zpátky ke mně, nebo spíše k mému daru.

„Bello, jak funguje tvůj dar?“ zeptal se mě zaujatě Carlisle. Podívala jsem se mu do očí a usmála se. Sama jsem to nevěděla dopodrobna, protože jsem téměř ještě novorozená, ale věděla jsem základy.

„Je to psychický dar, ovládám ho myslí. Stačí, abych si myslela, jak chci vypadat a během chvíle tak vypadám,“ řekla jsem a myslela na Carlislea. A v tu ránu jsem jím byla. Všichni se na mě překvapeně podívali a Carlisle si mě prohlížel jako v zrcadle. Usmála jsem se a změnila se zpátky.

„Ale tím to nekončí. Můžu se i změnit na člověka,“ řekla jsem a v tu chvíli se mi rozbušilo srdce, moje kůže nabrala růžovější nádech a mé oči se zbarvily dohněda. Všichni si mě pečlivě prohlíželi.

„Vypadám jako člověk, bije mi srdce, můžu jíst, spát, potím se, musím chodit na záchod a ty ostatní lidské nutnosti. A stárnu. Ale nezměním se v člověka úplně. Je to spíše kamufláž. Na povrchu jsem člověk, ale uvnitř jsem pořád upír. Dar mi umožňuje i kombinovat upíra s člověkem. Můžu být třeba upír s bijícím srdce, nebo neuvěřitelně rychlý a silný člověk,“ vysvětlovala jsem jim a oni na mě jen tupě zírali s otevřenou pusou.

Edward začal potichu vrčet a kdybych se mu neopírala o hruď, asi bych o tom ani nevěděla. Došlo mi, že slyšel asi něco v jejich myšlenkách. Zaštítila jsem ho, a tak neslyšel nic.

„Bello,“ zavrčel mi Edward do ucha trochu naštvaně. Otočila jsem se na něj a viděla mu v očích, že se mu to nelíbí. Zvrátila jsem hlavu znuděně dozadu a pak ji zase narovnala. Já ho nechápu. Ti chlapi jsou opravdu komplikovaná stvoření.

„Já tě vážně nechápu, Edwarde. Pořád si stěžuješ na čtení myšlenek a když je díky mně nečteš, tak ti to vadí taky. Rozhodni se, co vlastně chceš,“ vyčetla jsem mu jako malému klukovi. Koukla jsem se mu do očí, kde jsem viděla přání, ale nevěděla jsem jaké.

„Chtěl bych vidět do tvých myšlenek,“ zašeptal a políbil mě ze strany na krk. Otřásla jsem se, což cítil a škodolibě se usmál. Tohle jsem vážně nenáviděla. Měl nade mnou plnou moc a moc dobře to věděl. Zatvářila jsem se, jako bych chtěla pouštět blesky.

„Do svých myšlenek tě nepustím, ani kdyby ses na hlavu postavil a přinesl mi modré z nebe,“ odfrkla jsem si a odvrátila od něj pohled. Zatvářil se smutně a políbil mě na ucho. Tentokrát jsem se ovládla a neotřásla se, ale mé tělo se chvělo uvnitř. Přestaň, sakra, nebo mě zabiješ!

„Může mi někdo vysvětlit, co se právě odehrálo? Jaksi jsem z toho mimo,“ zeptal se Emmett nechápavě a oči měl navrch hlavy. U něj mě to ani moc nepřekvapilo. Přišlo mi až směšné, jak rychle jsem si na ně zvykla a jak rychle jsem se s nimi skamarádila. Cítila jsem se tady jako doma.

„No, myslím, že by to vystihla čtyři slova. Mám ještě jeden dar,“ řekla jsem a na prstech ukazovala jednotlivá slova, až jsem napočítala čtyři. Všichni na mě vytřeštili oči a brady jim skoro odpadly z obličeje. Hele, není to vedle mých nohou Emmettova brada? Ne, to se mi jen zdálo.

„Mám ještě štít, psychický i fyzický. Můžu libovolně blokovat dary jiných a teď jsem vlastně plně zablokovala Edwarda, takže neslyší vůbec ničí myšlenky. Svoje ani Aliciny jsem mu však nikdy neukázala a ani ukázat nehodlám,“ řekla jsem pyšně a výsměšně se na Edwarda podívala a ďábelsky se na něj usmála. Poníženě a plačtivě sklonil hlavu. Chvíli bylo úplné ticho, které přerušil Emmett.

„Teda, Edwarde, dobře sis vybral. Máš velmi mocnou polovičku, a navíc krásnou,“ řekl a já se skoro červenala. Rose mu dala svižný pohlavek a já se v duchu nad tím zasmála.

Cítila jsem, jak někdo bere mnou ruku do své. Podívala jsem se na naše spojené ruce a následoval pohled do očí jejich majiteli. Edward se na mě zbožně díval a mou ruku držel v té své těsně před jeho ústy.

„Proto jsem si ji nevybral. Ne kvůli darům, ale kvůli tomu, jaká je uvnitř. Že je krásná? Musím nesouhlasit, protože je nádherná, krásnější než poupě růže. Až navěky budu děkovat osudu, že nás svedl dohromady, neboť jsem našel svou životní lásku, kterou nade všechno miluju,“ říkal Edward hlasem, který přímo přetékal láskou. Zírala jsem mu do očí a s každým dalším slovem jsem byla dojatější a milovala ho více a více. Aniž bych si to uvědomila, začaly mi téct slzy dojetí.

„Taky tě miluju,“ zašeptala jsem a políbila ho. Musela jsem, abych zpečetila svá slova. Ochotně mi polibky vracel a tiskl mě k sobě. Slzy dojetí a štěstí mi tekly po tvářích až na naše spojené rty. Bylo mi do zpěvu. Měla jsem pocit, že každým okamžikem vzlétnu.

„Nemáte někdo kapesník? Mám pocit, že budu brečet,“ řekl Emmett plačtivě a rukou si utíral slzy, které mu netekly. A proč mu to nesplnit? Ve vteřině měl lidské potřeby a z očí mu tekly slzy jako hrachy.

Odtrhla jsem se od Edwarda, abych viděla jeho reakci. Emmett si zaraženě sáhl na tvář a pak se na svou dlaň podíval. Měl ji mokrou od slz. Vyděšeně si na tvář sáhl ještě jednou – to samé. Vypadal komicky.

„Já se rozpouštím. Rozpouštím se! Já umírám!“ zafňukal, až řval a já měla co dělat, abych se nerozesmála a nechytila se za břicho. Všechny pohledy se stočily na něj. S Alicí jsme přemáhaly smích, protože jsme obě věděly, o co tu běží.

„Ale jdi, ty králi komedie. To jsou jen lidské slzy,“ vysvětlila jsem mu a teď se pohledy stočily na mě. Jen jsem pokrčila rameny a usmála se. Všem to v hlavě začalo šrotovat, ale asi na nic nepřišli.

„To můj dar. Říkala jsem vám, že může dát lidské potřeby, lidské zvyky, ale ne lidský život. Když už jsme u toho, nechtěli byste být zase „lidé"?“ zeptala jsem se jich a lidé dala do uvozovek, protože to nebudou normální lidé. Přejela jsem pohledem všechny tváře, které přikývly. Tak bylo rozhodnuto.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 20. kapitola: