Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 28. kapitola

05.01.2013 (19:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2829×

28. kapitola

Dnes je pátek a je tomu týden, co jsme sem přijeli. Od neděle jsem s Alicí za její zradu nepromluvila. Zato ona se se mnou snažila neustále navázat konverzaci, ale já jí nevěnovala ani jediný pohled. Mluvila jsem jenom s Carlislem, Esmé a Edwardem.

Viděla jsem, jak je z toho Alice nešťastná, ale já byla nešťastná ještě víc. Alice byla dlouho moje jediná podpora, věřila jsem jí, podporovala ji, stejně tak ona mě. Právě proto mě její zrada tolik vzala.

Dnes jsem jako každý den vstala brzy. Umyla jsem se, oblékla a šla udělat snídani. Když byla hotová a já se nasnídala, dala jsem se do uklízení. Když mi to nikdo nenařídí, uklízím ráda a baví mě to. Zní to divně, protože kdo by uklízel rád?

Vzala jsem štětku na prach a hezky oběhla celý obývák. Utírala jsem zrovna prach pod jednou vázou, když mi začaly brnět ruce. Brnění šlo z rukou do celého těla.  Postřehla jsem ještě to, že jsem upustila tu vázu. To bylo poslední, co jsem viděla, protože se mi zatmívalo před očima.

Ne! Jak jen jsem na to mohla zapomenout?

Pohled Edwarda:

Ze spánku mě vyrušil zvuk rozbíjejícího se skla. Vymrštil jsem se do sedu, rozkoukal se a zaposlouchal se, jestli se mi to náhodou jen nezdálo. Ozvala se rána, jako když dopadne na zem kus skály. Podíval jsem se vedle sebe na postel, kde bylo prázdno. Bella!

V rámci lidských možností jsem se zvedl z postele a utíkal do obývacího pokoje, odkud se ozvala ta rána. A nebyl jsem sám. Všichni tam běželi jen v pyžamech, nebo přesněji ve věcech na spaní.

Už na schodech jsem viděl, co se stalo. Bella ležela na zemi a svíjela se. Nevím, jestli bolestí, ale nekřičela, spíše se dusila. Okamžitě jsem k ní padl na kolena a nevěděl si rady. Celá vibrovala jako při přeměně, dusila se nebo co, oči měla černé, ale úplně černé, žádné bělmo.

„Bello, co je ti? Mluv se mnou,“ křičel jsem na ni hystericky, ale nevěděl si rady. Už jsem chtěl oslovit Carlislea, aby něco udělal, ale začal, aniž bych musel něco říkat. Jeho myšlenky mluvily na vše. Taky nevěděl.

„Co je dneska za den?“ zeptala se Alice zaraženě a v jejím hlase jsem cítil zaskočení a strach. Získala mou pozornost, i když jsem nechápal, proč se v takovéhle chvíli ptá, jaký je den. Jak se na to vůbec může ptát, když vidí, co se děje s Bellou?

„Pátek,“ odpověděl jí Jasper. Alice se zděsila.

„Do prkenné ohrady. Jak jsem na to mohla zapomenout?!“ zabědovala Alice až moc nahlas a skoro si škubala vlasy. Na co zapomněla? Nechápal jsem ji.

„Ustupte, všichni,“ řekla a my ji všichni poslechli. Sama si k Belle klekla na zem a chytila její pravou ruku do své levé a svou pravou jí přiložila ze strany na krk. Nechápal jsem, co dělá, ale zřejmě ví, co se Belle děje, tak jsem se rozhodl nezasahovat.

„Alice, co je jí?“ ptal jsem jí skoro hystericky. Bolelo mě srdce, když jsem ji takhle viděl. Bylo to horší než přeměna, a to jsem si myslel, že nic horšího neexistuje.

„Buďte potichu, prosím,“ procedila skrz zuby potichu. Jak to po mně může chtít? Moje láska možná umírá a ona chce, abych byl potichu?

„Alice, okamžitě mi řekni, co je jí, nebo přísahám, že tě zaškrtím!“ zakřičel jsem na ni hystericky a chtěl ji chytit za hlavu, ale Jasper s Emmettem mě chytli za ruce a drželi od Alice v bezpečné vzdálenosti.

„Ticho, jinak Belle přitížíš,“ zašeptala a já se snažil uklidnit. Když jsem viděl Bellin prázdný obličej, dařilo se mi to. Padl jsem na kolena vedle ní a pozoroval pozorně její obličej, zda se něco neděje.

„Její tep zpomaluje, už bude konec. Edwarde, vem ji a dej ji na pohovku, hlavně opatrně. Rose, přines teplou deku a několik ručníků a Esmé, ty přines horkou vodu a dej vařit na čaj.“ Alice jako velký generál rozdala úkoly a vstala od ní.

Poslechl jsem ji, vzal Bellu do náručí a položil ji opatrně na pohovku. Rose se vedle mě zjevila s dekou a ručníky. Alice si od ní vzala tu deku a přikryla Bellu od hrudi dolů. Esmé přiběhla s hrncem horké vody. Alice vzala jeden ručník, namočila ho do ní a dala ho Belle na čelo.

„Alice, vždyť ji opaříš!“ zařval jsem na ni a chtěl jí ten ručník sundat z čela, ale Alicina ruka mě prudce zastavila. Ošklivě se na mě podívala a záporně zakroutila hlavou. Já se ale nechtěl vzdát.

„Edwarde, vím o moc lépe než ty, co se teď děje. Ať se ti to líbí nebo ne, musíš mi věřit. Není to poprvé, co se to Belle děje,“ řekla a smutně se na ni podívala. V jejím pohledu byla lítost. Tu Bella nesnáší.

„Tak mi konečně řekni, co se Belle děje,“ řekl jsem potichu a doufal, že na med chytnu víc much než na ocet. Alice se na mě nepodívala, jen dál sledovala Bellu. Sundala jí ručník z hlavy a znovu ho namočila do té horké vody.

„Ráda bych, ale nemůžu. Slíbila jsem to Belle a hodlám to dodržet. Klidně mě zabij, ale neřeknu ti to, nemám právo. Je to Bellina věc a jen ona má právo ti to říct. Ale řeknu ti tohle. Je to spojené s tím, proč nemůže odejít od Clover. Víc ti neřeknu,“ řekla a další ručník, tentokrát suchý, jí dala na krk a obmotala ho jako šálu.

„Máte pomerančový čaj s brusinkami, Esmé?“ otočila se na mou matku. Esmé přikývla a odešla do kuchyně. Vrátila se s hrníčkem čaje v ruce. Alice si ho od ní vzala a přiblížila ho k Belliným rtům.

Bella se nadechla a skoro nepatřičně otevřela ústa. Alice hrníček mírně naklonila a do Belliných úst nateklo trochu čaje. Polkla, i když ji asi musel pálit jazyk, ten čaj nebyl zrovna nejstudenější.

Belliny oči se začaly scvrkávat. Během chvíle už je měla jako dřív a začala mrkat. Klekl jsem si k její hlavě a pozoroval ji. Vypadala vyděšeně. Co se jí to stalo? Proč se takové věci musejí dít zrovna jí?

Pohled Belly:

Byla jsem ve tmě, která stále houstla. Věděla jsem, co mě čeká. Ze tmy vystoupil Charlie, oblečený v černém dlouhém plášti, jaký mají černokněžníci ve filmech. Začala jsem před ním couvat, ale ve skutečnosti jsem se nehnula z místa. Moje nohy kopaly do prázdna.

„Nikdy nebudeš svobodná, nikdy se ti nepovede kletbu zlomit. Musíš se vrátit ke Clover, jinak zemřeš,“ rozlehl se temnotou jeho ledový hlas, který jsem už nikdy v životě nechtěla slyšet. Chytila jsem se za uši a doufala, že to přestane.

Ucítila jsem vůni pomeranče a brusinek a nato jsem je i cítila i v ústech. Co to…? Alice? Stále si pamatuje, že jen pomerančový čaj s brusinkami mě dokáže dostat z téhle temnoty?

To vymyslela moje třikrát prababička. Ona byla první žena, která se narodila do rodu černokněžníků, jinak se rodili pořád samí chlapi. Já jsem druhá žena v rodě.

Charlie začal mizet a společně s ním i temnota. Zrak se mi začal pomalu rozjasňovat a už jsem viděla strop obýváku. Jsem zpátky, jupí! Ještě chvíli jsem mrkala, abych se ujistila, že jsem zpátky.

„Bello? Zase on?“ ozval se Alicin hlas. Nekoukla jsem se na ni, jen jsem dál koukala před sebe a přikývla. Poprvé se mi tohle stalo právě s Alicí, když jsme byly na deset dní v Itálii a projížděly všechna města a nakupovaly. Volteře jsme se vyhýbaly obloukem.

Teď se mi to stalo potřetí. Podruhé to bylo v deštném pralese, kde jsme byly na týdnu odpočinku o letních prázdninách, to už si tehdy Alice věděla rady. Vzpomněla jsem si, co že se mi to vlastně stalo.

„Tys jim to řekla, že? A proč mě to překvapuje? Zrádkyním se věřit nedá,“ hlesla jsem plná sarkasmu a ironie. Nerada jsem se k Alici chovala takhle, ale chtěla jsem jí jen ukázat, co se stane, když mě opravdu zradí, ale já bych to nesla hůř než ona. Ona odjede někam do tramtárie, ale já budu muset zůstat u Clover.

„Neřekla. Možná jsem ti tím tehdy vyhrožovala, ale neudělala bych to, protože slib daný nejlepší kamarádce bych neporušila, ani kdybych byla na pokraji smrti. To bys už mohla vědět, jsme spolu dost dlouho na to, abys mi věřila. Dlouho jsem tvou důvěru získávala a nenechám si ji vzít při první příležitosti,“ mluvila a mluvila a já při každém jejím slovu cítila tu pravdu, která přímo bila do očí, no, do uší.

Sedla jsem si a objala ji. Už jsem nevydržela hrát drsnou. Věděla jsem, že to Alice nemyslela ve zlém, udělala to pro Jaspera. Kdyby to samé chtěl Edward po mně, udělám to taky. Takže jí nemám co vyčítat.

„Je hezké, že jste se usmířily, ale může mi konečně někdo říct, co se tady teď dělo? Mohl jsem se strachy zbláznit,“ ozval se kousek ode mě hlas Edwarda. Otočila jsem se za hlasem a ztuhla. Byl jenom v teplákách na spaní. Když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že tu jsou všichni jen ve věcech na spaní. To mi to moc neusnadnili.

„Já…“ Zarazila jsem se a nevěděla, jak dál. Chtěla jsem říct, že to je soukromá a velmi nepříjemná věc, ale co by se tím změnilo? Jenom by mi přestali věřit, takže by se to tím jenom zhoršilo. Nic jiného mi nezbude.

„Řeknu vám pravdu.“

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 28. kapitola: