Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 46. kapitola

28.10.2013 (10:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2693×

46. kapitola

Čas letěl a konec školy byl skoro tady. Všechno postupovalo podle plánu. Ředitelka Manhattanu mi dovolila studovat inkognito, za což jsem jí byla vděčná, a já jí slíbila, společně s Edwardem, že každý rok, i když tam už studovat nebudu, pošleme škole nějaké peníze.

Edwardovi to na kontě neubude, navíc to bude brzy i moje konto. Ale i ředitelka měla jednu podmínku. Že až dostuduju, odhalím svou pravou totožnost, aby měl Manhattan dobrou pověst, když na něm studovala manželka Edwarda Masena. S tím jsem ráda souhlasila.

Ale i já jsem si vydupala pár podmínek. A to, že nebude nikdo vědět, kdo jsem, krom ředitelky samozřejmě, a ještě několika lidí, kteří se zapřisáhli, že nic neprozradí, a nebudu mít žádné výhody. Chci normálně studovat, jako normální člověk.

Ale bylo velmi divné, že mě Viktorie přestala týrat a chodila kolem mě po špičkách. Asi si konečně uvědomila, že jsem vyhrála. Ale macecha se sestrami byly ještě horší. Clover si tehdy na soutěži zlomila nohy, takže ji teď obskakuju, ale nevadí mi to.

Všechny tři dobře věděly, že s koncem školy od nich odejdu, navždy, a tak Clover zaměstnávala i Jessicu a Tanyu, aby si trochu zvykly. Bylo legrační je pozorovat, když vařily nebo uklízely.

Jednou jsem měla s Clover velmi vážný rozhovor. Představte si, že ona mě prosila, ať neodjíždím. Samozřejmě jsem jí nevyhověla a vmetla jsem jí do tváře, že tady nemám co dělat, že nepatřím do rodiny a hlavně že mi za celý ten čas nedaly žádný důvod, abych zůstala.

Taky jsem jí řekla, že až se odstěhuju, tak s nimi zpřetrhám všechny vazby a ať mě nijak nekontaktují. Bude to, jako bych je neznala. Je mi jedno, jestli mě budou nenávidět, ale já je už nechci ani vidět. Chci život bez nich. Otcovy peníze jsem jim nechala, pro mě stejně neměly žádný význam.

Alice pořád plánovala svatbu, se kterou jí pomáhaly Esmé s Rose, které už byly v Riu a zdobily, pomalounku polehounku, kapli. Prý si tam na několik měsíců pronajali nějaký veliký dům, kde zatím budou bydlet, než se s Edwardem vezmeme.

Taky jsem Alici dala celé upírství, s lidskou kůží, protože jinak by brzy zkolabovala, ale byla šťastná, viděla jsem to na ní. Nejzábavnější bylo, když každému z rodiny vzala míry, aby navrhla a ušila šaty pro každého. Na mně se vyřádí asi nejvíce. Ale ještě jsem neviděla ani jeden její náčrt, ani návrh, a už vůbec ne celé šaty. Schovává je přede mnou, liška jedna.

Musím říct, že život se mi teď mění. Už se mi nikdo ze spolužáků nesměje, naopak, podlézají mi. Já je vždycky slušně pošlu pryč, protože mi je jasné, že to dělají jen proto, aby se zveřejnili. Edward mi s tím pomáhal, ale ne zrovna slušným způsobem. Mně to ale nevadilo. Aspoň byl klid.

Většinu věcí jsem už měla sbalenou. Sbalila jsem si jen ty nejosobnější věci. Oblečení dám na charitu, jak to dělá Alice, stejně by mi většinu vyházela. A určitě mi koupí nebo ušije nové věci. Nábytek jim taky nechám.

Jako poslední jsem dala do třetího kufru šaty, boty a škrabošku, co jsem stále měla pod podlahou v šatně. Nikdy nedovolím, aby mi Alice tohle vyhodila, to samé se týká i tílka a kraťásků po mé matce. To budu nosit u sebe ještě sto let.

Sedla jsem si na postel a naposledy jsem se rozhlédla po svém pokoji, zda jsem tady nic nenechala. Zdá se, že ne. Musím říct, že mi to tady bude chybět. Žila jsem tady konec konců dvaadvacet let, což je dost na to, abych si k tomuto místu vytvořila citový vztah.

Tady mi Edward poprvé řekl, že mě miluje. Už jen díky tomu mám tento pokoj ráda. Taky jsme tady společně napsali písničku, která nás nakonec dala znovu dohromady. Mám na svůj pokoj mnoho hezkých, ale i špatných vzpomínek. Musím ale odejít.

Do pokoje vešel Edward dveřmi zvenčí. Otočila jsem se na něj se smutným výrazem. Přisedl ke mně na postel a objal mě jednou rukou kolem pasu. Přitiskl mě k sobě, tak jsem si položila hlavu na jeho rameno.

„I když se těším, až odtud vypadnu, bude mi to tady chybět, zvláště tenhle pokoj. Za ty roky jsem si k němu vytvořila citový vztah. Tady jsi mi poprvé řekl, že mě miluješ, pamatuješ?“ zeptala jsem se ho a zvedla k němu pohled. Usmál se a přikývl.

„Bylo to tu noc, co ses mi odhalila, že?“ ujišťoval se. Přikývla jsem. Tu noc budu mít navždy v hlavě. Nikdy na ni nezapomenu. Ta noc mi změnila celý život, k lepšímu, samozřejmě.

„Budeme muset jet, jinak nám uletí letadlo do New Yorku,“ řekl Edward, zvedl se a natáhl ke mně ruku. Chytla jsem se jí a vstala. Teď jsem byla citově slabá, potřebovala jsem podporu, kterou mi Edward poskytl.

Jednou rukou mě podepřel okolo pasu a do druhé vzal poslední kufr, který jsem tady měla, zbylé dva jsem už měla v autě. Na letiště jedeme Aliciným Porschem, jedeme všichni čtyři. Na letišti se ale naše cesty rozdělí, protože Alice s Jasperem letí do Ria za ostatními, aby dokončili poslední přípravy na svatbu.

Edward dal poslední kufr do kufru auta a zavřel ho. Otevřel mi dveře vzadu, jako pravý džentlmen. Usmála jsem se na něj a chtěla nastoupit, ale zastavil mě křik Clover, který se ozval za mnou.

„Bello!“ Tak to mi rozhodně chybět nebude. Otočila jsem se a viděla Clover na vozíčku, která zrovna přijela do dveří a chtěla se mě pokusit zastavit. Za ní hned přiběhly Jessica s Tanyou a měly ruce plné léků.

„Bello, pomoz mi přece. Slyšíš!“ zakřičela na mě a postavila se na zlomené nohy. Vytřeštila jsem na ni chápavě oči. Chtělo se mi strašně smát. Vypadalo to dost komicky, zvláště když se ji juniorky pokusily zase posadit.

„Promiň, Clover. Už pro tebe nepracuju a nepatřím už ani do rodiny. Řekla jsem ti, že odteď pro mě nebudete existovat. Nikdy jste se ke mně nechovaly jako ke členovi rodiny, takže… Adios forever,“ řekla jsem, zasmála se, mávla jim rukou a nasedla do auta. Edward si sedl okamžitě za mnou a zavřel dveře.

„Bello, nenechávej mě tu s těma holkama! Nemůžeš být tak necitelná!“ řvala Clover, ale já ji už nevnímala. Já že jsem necitelná? To mě teda pobavila. Alice nastartovala a vyjela směr letiště.

Když vyjela z našeho dvorku, neovládla jsem se a podívala se zadním okýnkem na dům a ječící Clover, Jessicu a Tanyu, jak pobíhají sem a tam. Zasmála jsem se, když jsem je viděla, ale když jsem se podívala na dům, pohltil mě smutek.

Narodila jsem se v něm, zemřela v něm má matka, můj otec, žila jsem v něm a uklízela dvaadvacet let, Edward mi tam poprvé řekl, že mě miluje. Prožila jsem v něm celý život a teď ho navždy opouštím.

Edward si všiml mého smutného obličeje a objal mě, aby mě utěšil. Stulila jsem se mu do náruče a nechala se konejšit. Bylo to příjemné a já to potřebovala. Edward mě každou chvíli líbnul do vlasů.

„To bude dobré,“ zašeptal do mých vlasů a jeho objetí zesílilo stisk. To jsem potřebovala. Pevné objetí milující osoby. Zhluboka jsem se nadechla, abych vysvětlila, proč se tvářím tak smutně.

„Jde o ten dům. Byl mým útočištěm celých dvaadvacet let. Celý život jsem znala jenom ten dům, stal se mou součástí a teď ho musím navždy opustit,“ vysvětlila jsem a vzlykla.

„Tvůj starý život skončil. Dneškem začíná tvůj nový život. Život plný lásky, radosti, bez tyranií a krutovlády těch bestií, ale hlavně život po mém boku, paní Masenová,“ řekl a mně tím strašně pomohl. Měl pravdu. Jeho slova mě tak zahřála u srdce.

V tom smutku jsem skoro zapomněla, že se za pár dní vdávám. Měla bych mít strach, ale já se ohromně těšila. Konečně bude Edward můj a já jeho. Teď už zbývá jenom návštěva New Yorku a hurá před oltář!

Během cesty na letiště jsem nám opět změnila podobu. Já se změnila do Annabell Hale, mojí odteď druhé tváře. Jasper mi zvládl obstarat nové doklady a povedlo se mu to perfektně. Já bych nerozeznala pravé od falešných.

Nakonec jsem měla tutéž podobu, jakou jsem měla, když jsme poprvé jeli za Edwardovou rodinou. Černé dlouhé vlasy, zelené oči a postavu jsem si mohla vybrat, ale já si nechala svoji. Ostatním jsem dala taky tytéž podoby, jaké měli tehdy.

Na letišti jsme hned nastupovali do letadla, a tak jsme se museli rozloučit s Alicí s Jasperem, oni letí až za hodinu do Ria. Nebylo to nijak dlouhé loučení, jenom objetí a popřání dobré cesty.

S Edwardem jsme seděli, jako ostatně vždy od doby, co se známe, v první třídě. Cesta dlouhá nebyla, jen dvě hodiny letu. S Edwardem jsme nemluvili o ničem jiném, jen o naší společné budoucnosti. Oba jsme se strašně těšili na svatbu.

Náš rozhovor zaslechla jedna z letušek. Chvíli na nás koukala, ale pak k nám přišla a pogratulovala k zasnoubení a budoucí svatbě. Slušně jsme jí poděkovali a dál si jí už nevšímali. Ona už o nás taky nejevila moc zájem, za což jsem jí byla vděčná.

Když letadlo přistálo v New Yorku, vystoupila jsem nadšená. Nemohla jsem uvěřit, že tohle město bude další čtyři roky mým bydlištěm, ale stále jsem nevěřila, že budu studovat na Manhattanu.

Museli jsme ještě čekat na kufry, což byla necelá půlhodina. Nechala jsem se vést Edwardem, protože jsem tady byla poprvé. Venku jsme šli na parkoviště. Edward zastavil u jednoho z mnoha aut a dal do něj kufry.

Já se zastavila a pozorně si to auto prohlédla. To je Lotus Elise. Zůstala jsem stát na místě s bradou u protinožců. Tohle auto jsem dlouhá léta obdivovala a slíbila jsem si, že až budu dospělá, koupím si ho.

„To je tvoje?“ zeptala jsem se Edwarda vykolejeně, když jsem bradu stáhla ke kolenům. Edward zavřel kufr a podíval se na mě. Usmál se, pobaveně, ale jinak nic neřekl. Jestli se směje mně, tak uvidí.

„Ne, není moje, ale tvoje. Je to můj zásnubní dar tobě,“ řekl a hodil mi klíčky. Obratem jsem je chytla a zastavila se v pohybu. Znovu jsem ztuhla. Otočila jsem dlaň k sobě a podívala se na klíče v mé ruce.

Klíče od auta. Od mého auta. Auto jako zásnubní dar od Edwarda. Moje první auto. Najednou mi bylo do pláče, dojetím. Tohle mi nesmí dělat. Konečně jsem si uvědomila, že jsem mezi lidmi, kteří mě milují. Všechna nenávist a zloba je pryč, navždy.

Celá jsem se rozklepala a začaly mi téct slzy. Tím uvědoměním ze mě spadl stotunový balvan strachu, že nešlo stát klidně. Začala jsem ztrácet půdu pod nohama a padala dopředu. Vůbec jsem své tělo neovládala.

„Bello!“ ozvalo se křikem, ale pro mě to bylo jako šepot. Nevím, co se to se mnou dělo. Než jsem se stihla dotknout země, Edward mě zachytil a podepřel, abych nemusela líbat zem místo jeho.

Vzal mě do náruče, otevřel dveře na zadní sedadla a společně se mnou si tam vlezl. Položil mě na sedačku a moji hlavu si položil do klína. Koukala jsem před sebe, jako blbec do blba, ale chvíli mi trvalo, než jsem viděla Edwardovu tvář

„Kdybych věděl, že budeš takhle reagovat, počkal bych s tím,“ zašeptal a políbil mě na čelo. Usmála jsem se a své ruce si položila na ty jeho, které mě držely kolem krku a hlavy. Koukla jsem se mu zpříma do očí.

„Byl to jen chvilkový šok. Víš, že nemám ráda překvapení a ty mi ještě koupíš auto,“ zašeptala jsem na vysvětlenou a myslela jsem si, že mu to si stačit nebude. Chvíli na mě koukal, ale stejně jsem měla pravdu.

„Koupil bych ti jich klidně sto, ale jako chvilkový šok to nevypadalo,“ řekl a nahodil podezíravý výraz. V tomhle měl pravdu zase on. Ano, nebyl to jen šok. Přivřela jsem oči a nadechla se.

„Když jsem viděla ty klíče, došlo mi, že všechno zlo je z mého života pryč, že jsem už navždy mezi lidmi, kteří mě milují,“ řekla jsem a položila ruku na jeho tvář, která přímo zářila. Jeho oči zářily štěstím a jeho úsměv byl zamilovaný.

„Už navždy budeme spolu. Nikomu nedovolím, aby se na tebe byť jen křivě podíval. Budu tě chránit jako oko v hlavě a milovat celou svou existencí,“ zašeptal, sklonil hlavu a políbil mě. Polibek jsem mu s radostí vrátila. Už mi bylo dobře.

„Měli bychom jet, ať zbytečně neztrácíme čas. Čeká nás přece oltář,“ řekl a já přikývla. Zvedla jsem se a vylezla z auta. Zavřela jsem dveře na zadní sedadla a sedla za volant. Chtěla jsem nechat řídit Edwarda, ale trval na tom, abych řídila já. Prý se musím naučit tady jezdit.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 46. kapitola: