Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 57. kapitola

26.11.2015 (18:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2427×

57. kapitola

Brian se ke mně začal přibližovat. Byla jsem jako paralyzovaná, nemohla jsem se hnout. Najednou jsem cítila tlak na svých rtech. Automaticky jsem jimi pohnula. Brianovy ruce se dotkly mého pasu…

Až pak jsem si uvědomila, co dělám.

Jemně jsem ho od sebe odstrčila, opravdu jemně, zvedla se z postele a šla k oknu. Cítila jsem jeho překvapení a hlavně slyšela jeho srdce, které bilo jako o závod, a jeho překvapené vzdechy.

„Promiň, ale tohle já nemůžu. Nechci ti ublížit, proto jsem to utla dřív, než to stačilo dojít dál,“ řekla jsem s omluvným podtónem, ale stále jsem se k němu neotočila čelem. Jen jsem poslouchala jeho srdce a dech.

„Musím ti něco říct. Když jsme se o prázdninách sešli s kamarády, vsadili jsme se, že každý sbalí svou partnerku a dostane ji do postele. Já byl k tomu donucen, ale když jsem tě uviděl, byl jsem rád. Ale cítil jsem výčitky svědomí, proto ti to i teď upřímně říkám, a odpusť mi,“ řekl s výčitkami v hlase. Nezdálo se mi to, ale kdyby lhal, jeho srdce by ho prozradilo, říkal pravdu.

„Díky za tvou upřímnost, a protože taky cítím výčitky, musím ti taky něco říct, ale slib mi, že to nikomu neřekneš,“ řekla jsem a otočila se na něj. Přikývl. Přešla jsem k posteli a sedla si na ni.

„Důvod, proč jsem utnula ten polibek, je, že mé srdce patří jinému. Jsem vdaná, Briane,“ řekla jsem a sledovala jeho reakce. Vytřeštil na mě oči a otevřel pusu dokořán. Asi mi moc nevěřil. Otevřela jsem zásuvku u stolku, vytáhla svatební fotku a ukázala mu ji.

„Vzali jsme se letos v červenci v Brazílii. Poznali jsme se sice v lednu a znali jsme se krátce, ale oba jsme věděli, že se milujeme tak, že bez sebe nechceme být a nikoho jiného už chtít nebudeme. V květnu mě požádal o ruku a já řekla ano. Svatbu zařizovala moje sestra, oddával nás rodinný známý,“ zasnila jsem se, když jsem vzpomínala na tu kouzelnou svatbu. Sáhla jsem si za krk a rozepla si řetízek s křídlem a prstenem.

„Byla to ta nejkrásnější svatba, jakou jsem si kdy mohla přát. Koupila jsem dvě stejná křídla, které jsem mu dala jako svatební dar na líbánkách, abychom oba měli kousek toho druhého neustále u sebe. On mi jako svatební dar dal tenhle byt, abych měla kde být v letech strávených na Manhattanu,“ pokračovala jsem jako v mrákotách. Byla jsem ve svých myšlenkách.

„Proto jsem nemohla dopustit, aby se ten polibek prodloužil a přešel v něco, čeho bychom potom litovali. Nezradila bych tím jen jeho, ale i tebe, protože bych tě tahala za nos a tím ti ubližovala. Já nejsem taková. Proto ti tady to všechno upřímně povídám, protože nechci, aby se stalo něco, co bych nemohla vrátit,“ dokončila jsem své vyprávění a čekala na jeho reakci. Hodnou chvíli se nic nedělo.

„Děkuji za tvou upřímnost a omlouvám se. Netušil jsem, že jsi vdaná, a už se o nic podobného pokoušet nebudu. Zdá se, že ho miluješ a jsi šťastná, za to jsem rád a rozhodně ti nebudu tvé štěstí kazit. Závidím mu, že má takovou ženu, šťastný to muž. Jak se vůbec jmenuje?“ zeptal se mě a já otevřela pusu. Páni, čekala jsem cokoli, ale tohle určitě ne.

„Erik Hale, je o rok starší, a je taky obchodník, jako moji rodiče. Teď s nimi společně podniká a vede se jim moc dobře, proto taky tenhle byt, a to auto, to byl zásnubní dar. Nechtěla jsem, aby se vědělo, že jsem vdaná, důvodu bys asi nerozuměl, proto ti ho říkat nebudu, ale prosím tě, nikomu to neříkej,“ prosila jsem ho.

„Neboj se, nezradím tvou důvěru. Rozhodně to nikde nevykecám. Jen… Mohl bych mít prosbičku? Sama jsi viděla, jak se Lana na mě lepí, a jsou i další holky, co by se mnou chtěly chodit, ale já o žádnou nemám zájem, ale ony ne a ne přestat. A z toho, co jsem slyšel, tak jsi šťastně vdaná, takže asi nechceš, aby se kolem tebe točili další kluci. Měl bych nápad, jak tomu zabránit. Budeme hrát pár, všude říkat, že spolu spíme a takové blbosti, ale jen my budeme znát pravdu. Co ty na to?“ zeptal se mě a já se usmála. Páni, to by mě nenapadlo. Chytře to vymyslel.

„Úžasně jsi to vymyslel a já nemám důvod, proč nesouhlasit. Budeme hrát pár, líbat se na veřejnosti a tak, ale ve skutečnosti to bude jen plán na odpuzení vlezlých kluků či holek. Já souhlasím, pokud to zvládneš a nebude to pro tebe znamenat něco víc. Líbíš se mi, Briane, a já cítím, že si budeme rozumět a budeme dobří přátelé, ale nechci, aby mezi námi –“ Chtěla jsem pokračovat, ale skočil mi do řeči.

„O to se nemusíš bát. Když jsem s tebou, necítím se divně, že bych po tobě toužil nebo byl do tebe zamilovaný. Spíše se cítím, jako bych mluvil se svou sestrou, kterou jsem nikdy neměl. Cítím se dobře ve tvé přítomnosti a budu rád, když se k sobě budeme chovat jako sourozenci,“ řekl a já se usmála.

„Taky budu ráda, pokud to tak bude. Určitě jsi fajn kluk a já bych o tebe nerada přišla,“ řekla jsem a objala ho. Taky mě objal. Ale neměla jsem pocit, jaký mám s Edwardem, spíše jako s Emmettem nebo s Jasperem. Opravdu byl pro mě jako bratr. A to samé jsem cítila i z něj.

Naši hezkou chvilku plnou vylévání dušiček vyrušil můj mobil, který začal vyřvávat jako posedlý ďáblem. Sáhla jsem do tašky a vyndala ho. Podívala jsem se na displej a usmála se. Edward.

„To je Erik,“ řekla jsem a podívala se s úsměvem na Briana. Taky se usmál a vstal.

„Nebudu rušit. Už půjdu. Ven trefím. Zítra ahoj,“ řekl a vyšel z ložnice. Usmála jsem se a zvedla to.

„Ahoj, lásko,“ řekla jsem nadšeně, když jsem si mobil přiložila k uchu. Na druhé straně se ozval ten nejdokonalejší hlas na světě.

„Bello, tak rád tě slyším. Chybíš mi. Chtěl jsem za tebou letět, ale Alice mě nepustila. Jaký jsi měla den?“ zeptal se mě a já byla šťastná. Takhle jsem si to představovala. Jen škoda, že jsme od sebe přes celé Státy.

„Tak ahoj, Anno!“ zakřičel ještě Brian a pak jsem slyšela už jen otevírat dveře. Mobil jsem natočila tak, aby to Edward neslyšel.

„Ahoj, Briane!“ zakřičela jsem na rozloučenou a mobil vrátila do původní polohy, abych mohla dál mluvit s Edwardem.

„Kdo to byl?“ zeptal se Edward, když jsme mobil vrátila do původní polohy k uchu. Zarazila jsem se. Ajajaj… Jak mu to říct?

Pohled Edwarda:

Cítil jsem se strašně. Celý den nejsem s Bellou. Už mi strašně chyběla. Chtěl jsem skočit do letadla a okamžitě za ní letět, ale Alice mi to zakázala a Jasper ji ještě podpořil. Zrádce. Kdyby Alice byla na druhé straně Států, taky by za ní letěl a nečekal by ani minutu.

Když jsem si byl jistý, že už není ve škole, zvedl jsem telefon a vytočil její číslo. Ty vteřiny, co vyzváněl, pro mě byly nekonečně. Když to konečně zvedla a z druhé strany se ozval její sladký hlas, byl jsem jako v nebi.

„Ahoj, lásko,“ ozval se její nádherný hlas ve sluchátku, ale v mé hlavě to znělo jako ozvěna. Jak moc mi její hlas chyběl. Celý den jsem ho neslyšel. Hrůza, jiné slovo pro to snad neexistuje.

„Bello, tak rád tě slyším. Chybíš mi. Chtěl jsem za tebou letět, ale Alice mě nepustila. Jaký jsi měla den?“ zeptal jsem se jí se zájmem a netrpělivě čekal, co řekne. Doufal jsem, že se měla dobře.

„Tak ahoj, Anno!“ ozval se najednou mužský hlas v pozadí sluchátka, zněl jako z dálky. Ztuhl jsem, když jsem ho slyšel. Úplně ve mně zatrnulo. Proč slyším z Bellina telefonu mužský hlas? A co tam vůbec dělá?

„Ahoj, Briane!“ zakřičela Bella, ale neslyšel jsem její kouzelný hlas přímo. Tak teď jsem nechápal vůbec nic. Co dělá u Belly v bytě muž, a proč jí říká Anno? Je to Bella, moje Bella a nikoho jiného.

„Kdo to byl?“ zeptal jsem se hned, jinak bych nebyl klidný. To nebudu asi do té doby, dokud nebudu mít Bellu ve své náruči v naši posteli tady v Beverly Hills. Dokud bude na Manhattanu, nebudu klidný.

„Jmenuje se Brian Hileon, a je to můj partner po celou dobu studia na Manhattanu,“ řekla, jako by se nechumelilo. Začal jsem dýchat jako lokomotiva a přísahal bych, že se moje teplota zvyšuje. Nedokázal jsem být klidný.

„Partner? Jak jako partner? Bello, já věděl, že je blbý nápad tě pouštět samotnou na Manhattan. Okamžitě pro tebe jedu a nepustím tě z očí ani na chvíli,“ řekl jsem a chtěl se začít chystat, ale Bella mě přerušila.

„Edwarde, klid. Není to takový partner, jak ty si myslíš. Je to jen kolega na společné projekty a soused do lavice. Nic jiného v tom není. Skvěle si rozumíme, ale já miluju tebe, a tak to navždy zůstane. Ale nic ti nebudu zatajovat. Políbil mě, ale nikam dál jsem mu nedovolila zajít. Řekla jsem mu, že jsem šťastně vdaná a že nehodlám podvádět ani jednoho z vás. Přál mi štěstí a závidí ti, jsi prý šťastný muž, když mě máš za manželku. Dneska ve škole se na něj lepila jedna holka, podobný typ jako Victorie, v hadrech od Vietnamců, a přísahala mi, že mě zničí, ale já se nenechám a skončí ještě hůř než Victorie, jestli toho nenechá. Pomohla jsem mu, protože se na něj lepila proti jeho vůli. Svěřil se mi s jednou věcí a domluvili jsme se, že budeme ve škole hrát pár, aby nás všichni nechali na pokoji, jak holky, tak kluci. Pro všechny budeme pár, ale jen my budeme vědět, že jsme jen přátelé, kteří hrají divadlo. Oba dva si přijdeme jako sourozenci. Sám mi řekl, že ke mně necítí nic jako k někomu, koho by sváděl nebo miloval, ale cítí ke mně city jako k sestře, a já mu věřím. Já to cítím stejně, je pro mě jako Emmett nebo Jasper, a tak to i navždy zůstane. Pokud se ti to nelíbí, podám žádost o r –“ začala, ale nemohl jsem dovolit, aby řekla to slovo na R.

„Neříkej to slovo! Neřeknu, že jsem z toho nějak nadšený, ale pokud to bude znamenat, že tě všichni kluci nechají na pokoji, přežiju to, ale pokud se o něco pokusí, zabiju ho. Už jen za to, že tě políbil, bych ho zabil, ale pokud pro tebe tolik znamená, nechám ho být. Strašně mi chybíš, lásko,“ řekl jsem plačtivě a smutně. Chtěl jsem být u ní.

„A víš, že ty mně ani ne? Vzpomněla jsem si na tebe, až když jsi zavolal. Byla jsem zabraná do rozhovoru s Brianem, že v mé mysli na tebe nezbylo místo,“ řekla hlasem, který mě provokoval a vzrušoval.

„Neprovokuj!“ zavrčel jsem do telefonu vzrušeně a měl co dělat, abych toho dole udržel v klidu. Taky Bellu chtěl, stejně jako já a nemohl se dočkat, až ji znovu uvidí. Na druhé straně jsem uslyšel kouzelný smích.

„Kdo tady provokuje? Já jen říkám holý fakt. S Brianem myslím jen na to, o čem bych si s ním mohla povídat, opravdu je jako můj bratr, kterého jsem nikdy neměla, na tebe holt nemyslím. Smůla, ne?“ řekla a znovu se zasmála.

„Bello, přestaň s tím, nebo sednu do letadla a už nikdy neopustíš postel,“ hrozil jsem jí, ale nebyla to ani hrozba. Já ji chci, tak moc! Já to vážně ten týden nevydržím. To dříve zemřu, než ji znovu uvidím.

„Chtěl bys mě?“ zeptala se provokativně a já už svůj úd nedokázal krotit. Rozepl jsem si kalhoty, aby mohl aspoň dýchat. Lehl jsem si na postel a myslel na to, jaké by to bylo, kdyby tady opravdu byla.

„Ano, jako nikdy nic na světě,“ znovu jsem vzrušeně zavrčel. Tohle dlouho nevydržím. Jen hlas téhle bohyně mě přivádí k šílenství. Ty čtyři roky vážně nevydržím, to je i na upíra víc než dost.

„A co bys se mnou dělal, hmm?“ dorážela na mě. Ona tak provokovala, že si to ani neuvědomovala. Jestli toho nenechá, tak způsobí živelní pohromu v mých kalhotách. Stáhl jsem si ty nadbytečné kalhoty, protože mi překážely.

„Všechno, bylo by mi to jedno, hlavně že budu cítit tvé tělo na svém a poslouchat tvé vzdechy mého jména,“ řekl jsem přiškrceně vzrušením, které jsem nedokázal už déle krotit ani mírnit. Nechal jsem tomu volný průběh.

„Jsem celá vlhká, když tě slyším takhle smýšlet. Jsem nahá, Edwarde, a představuju si tebe mezi mýma nohama,“ řekla nevinně, ale se mnou tahle její řeč udělala divy. To neměla říkat. Ruku jsem položil na ten stan, co se mi utvořil v trenýrkách, a snažil se ho krotit.

„O víkendu tě nepustím z postele a nepustím tě ani do školy,“ zavrčel jsem a cítil cosi lepkavého v trenkách. No tohle, já se udělal! To se udělám je z toho, že s Bellou mluvím? Jsem to ale chlap.

„O víkendu je mi to jedno, ale jestli mě nepustíš do školy, tak podám žádost o r –“ Ne, jen to ne!

„Neříkej to!“ zakřičel jsem na ni dřív, než to stihla říct. Na druhé straně jsem uslyšel smích a pak už jen pípnutí. Tak tohle ti nedaruju.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 57. kapitola: