Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 60. kapitola

28.02.2016 (22:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2400×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

60. kapitola

Na Manhattanu bylo čím dál krásněji. Nora mě přivedla do své party a vyprávěla jim, jak jsem se o ni starala. Ostatní byly nadšené z toho, že se s nimi bavím. Byly jako Nora, pořád říkali, že chtějí být jako já, že chtějí kráčet vedle mě, ať už to znamená co chce.

Jak jsem se začala bavit s ostatními, a ne jenom s Brianem, začala jsem být oblíbená, moje popularita na Manhattanu rostla každým dnem. Každý mě měl rád, zní to nafoukaně, ale je to pravda. Byla jsem takový strážný anděl.

Nezameškala jsem ani jediný den, ve škole jsem byla pořád a neulejvala jsem se, bavilo mě to. A protože jsem byla ve škole furt, měla jsem šanci bránit slabší, když si na ně silnější nebo starší dovolovali.

Nikomu jsem nic nedarovala a ochotně se postavila před slabší. To byl taky jeden z důvodů, proč mě měli rádi. Nikdo si nic v mé přítomnosti nedovolil. Měli vůči mně respekt, myslím ti tyrani, když je tak nazvu.

Blížili se Vánoce, a tak jsem musela Manhattan opustit a jela jsem na Aljašku za rodinou, Edward s Alicí a Jasperem by tam měli taky dorazit. Vánoce se mají slavit s rodinou, i na Manhattanu to pochopili. Každý mě zval k sobě na Vánoce, ale všechny jsem s díky odmítla. Nebudu jim tam dělat křena, zvláště když mám vlastní rodinu a manžela.

V letadle jsem si vzpomněla na moje slavné hvězdy. Jak se asi dostanou z L.A. na Aljašku, aniž by vzbudili nějaké podezření? Zatřepala jsem hlavou. Oni si poradí, jsou to taky upíři, možná poběží až na Aljašku, s jejich rychlostí by tam byli ještě dříve než já.

Let jsem celý promýšlela. Jak se jim budou líbit mé dárky? Všechno jsem nakoupila v New Yorku, aby měli něco z daleka, ale je těžké nakupovat pro někoho, kdo má všechno. Ale Vánoce nejsou o velikosti nebo ceně dárku, i drobná pitomost potěší, hlavní je, že si na tebe někdo vzpomene.

Když letadlo přistálo a já vystoupila ven, otřásla jsem se. Zapomněla jsem, jaká je tady zima. V LA bylo vždycky na umření, v NY trochu chladněji, ale pořád teplo, a tady? Tady leda tak na umrznutí.

Musela jsem počkat na kufry. Bála jsem se, aby se něco nerozbilo, neměla jsem tam zrovna věci z něčeho nerozbitného. Jen některé dárky byli rozbitné. Trvalo půl hodiny, než jsem dostala své kufry. Chtěla jsem si jít půjčit auto, ale když jsem vyšla ven, brada mi spadla k protinožcům, ne-li dál.

Na parkovišti na mě čekala Rose s Emmett. Když mě uviděli, Emmett se ke mně přihnal a vzal mi kufry. To je od něj milé. Přivítali jsme se a mohlo se jet domů. Edward a ostatní přiletí až za pár hodin, možná až zítra.

Po dobu cesty jsem jim podrobně vyprávěla o svém životě na Manhattanu. Nic jsem nevynechala, jedině snad ten polibek, co mi dal Brian první den, jinak by Emmett Edwardovi nedal pokoj, toho jsem ho chtěla ušetřit.

Doma jsme byli celkem rychle, nebylo divu, taky se jelo jako by mě ukradli. Tomu jsem se musela usmát. Naštěstí si nikdo mého úsměvu nevšiml. Chtěla jsem vyndat kufry, ale Emmett mě předběhl a už jsem ho neviděla. Tak nic.

Vešla jsem dovnitř a hned padla do náruče Carlislovi. S nadšením mě stiskl a já znovu pocítila tu otcovskou lásku, kterou jsem poprvé cítila, když jsme sem jeli tehdy o prázdninách, kdy mě Edward představil.

„Kde je Esmé?“ zeptala jsme se hned a málem si vykroutila krk, když jsem ji hledala po místnosti. Nikde jsme ji však neviděla. To jela nakoupit, nebo co?

„Jsem v kuchyni, Bello!“ ozval se najednou její milý hlas. Usmála jsem se a šla za ní do kuchyně. Když jsem jí spatřila mezi pekáči s cukrovím, v zástěře a celou od mouky, musela jsem se zasmát.

„Ahoj, Esmé. Jak to, že se tady peče beze mě? Rychle naval zástěru, protože je tady uragán!“ zvolala jsem, uvázala si zástěru, kterou mi podala, a dala se do práce. Nejdříve jsem trochu poklidila ten svinčík, protože se tady nedalo pracovat.

Esmé se pořád ospravedlňovala tím, že víc jak osmdesát let nepekla cukroví, tak si to už moc nepamatuje. Nad tím jsem jen mávla rukou a trochu ji zaučila. Společně nám to šlo jedna báseň. Během hodiny jsme už měly navařené tři druhy cukroví.

„Haló, je tady někdo? Vaše hvězdy se vrátily ze showbyznysu!“ ozval se Edwardův hlas z obýváku. Zpozorněla jsem. Jak mi jeho hlas chyběl. Chtěla jsem k němu jít skočit mu do náruče, ale měla jsem plné ruce práce s tím těstem a pekáčem v troubě, tak jsem nemohla.

„Kde je moje manželka?“ ozval se Edward znovu, když se s ním všichni přivítali, jen já ne, já stála u prkýnka a trouby, ale neměla jsem si na co stěžovat. Já v kuchyni skoro vyrostla. S lednicí a noži jsem si tykala odmala.

„Volala, že zůstane na Manhattanu. Pozval ji k sobě… jak se jmenoval… Brian! Brian Hileon! Prý se má dobře, je na ní hodný, a noci jsou prý rušné. A máme pozdravovat!“ řekl Emmett a já myslela, že místo toho plechu do trouby strčím jeho.

„Budu dělat, že jsem to neslyšela! Jinak si pár dní v posteli neškrtneš!“ zakřičela jsem a dál se věnovala vaření. Najednou se kolem mého pasu obmotali dvě pevné ruce a na holém krku, protože vlasy jsem měla v ohonu, jsem cítila chladný dech a následný jazyk.

„Ať je to kdokoli, mám práci,“ řekla jsem ne moc věrohodným hlasem a musela slastí přivřít oči a z úst mi vyšel tichý sten, ale uším mého upíra to stejně neušlo. Cítila jsem jeho úsměv a slyšela jeho tichý smích.

„Chyběla jsi mi. Myslel jsem, že se dneška nedočkám,“ zašeptal do kůže mého krku a jeho stisk kolem mého pasu zesílil. Otočila jsem se mu v náručí a políbila ho. Konečně, po tak dlouhé době.

„Taky jsi mi chyběl. Tyhle svátky budou výjimečné už jen proto, že to jsou naše první Vánoce, které slavíme spolu,“ řekla jsme a ještě jednou ho políbila, a dlouze. Pak jsem ho ale odstrčila, protože jsem cítila, že se mi to začíná pálit. Naštěstí jsem to stihla jen tak tak.

Když bylo všechno upečené a kuchyně poklizená, jsem si šla vybalit a dárky, které byly už zabalené, jsem dala na dno skříně. Pak jsem si šla sednou k ostatním a pořádně se přivítala s Alicí. Povinně jsem jí musela říct, co jsem celé ty dny, co jsme se neviděly, dělala.

Byla jsem už zvyklá. Seděla jsem v Edwardově náručí a živě Alici líčila všechny dny do detailů. Nevynechala jsem ani lidi na škole, kteří mě mají za Zorra, či možná za strážného anděla.

„Ani se jim nedivím. Mě jsi spasila, tak proč ne i je?“ zašeptal mi Edward do ucha, když jsem to řekla. Šťouchla jsem ho do žeber, ale měla jsem to udělat větší silou. Plácá nesmysli, to on spasil mě, ne obráceně.

Když jsme si všechno dopovídali, museli jsme zajít do lesa pro nějaký hezký stromek. Zítra je Štědrý den, tak musíme mít všechno připravené. Všichni jsme si vzali mikiny, já dala všem plné upírství, a vypravili jsme se do lesa.

Když jsme byli už v lese, rozdělili jsme se a každý měl za úkol najít ten nejhezčí strom. Je to taková soutěž, kterou vymyslel Emmett. Byli jsme po párech. S Edwardem jsem se chytila za ruku a společně jsme se rozeběhli na severozápad.

Když jsem uběhli asi tak kilometr, Edward mě zatáhl za ruku a přirazil mě na nejbližší strom. Nalepil se na mě jako moucha na mucholapku a začal mě líbat. Chytil mě za zadeček a vyzdvihl si mě na své boky. V polibku jsem se usmála.

„Edwarde, musíme najít ten strom,“ zamumlala jsem v polibku vzrušeně a snažila se, aby to bylo srozumitelné, ale já sama jsem tomu moc nerozuměla. Edward však nereagoval a dál mě líbal. Znovu jsem se usmála.

„Strom počká, ale moje touha po tobě ne,“ zašeptal toužebně do mých rtů a ani o centimetr se nehnul, naopak, ještě se na mě více natlačil a dobíral se do mých džínů. Když v tu chvíli jsem ztuhla.

Edward si všiml, že jsem přestala odpovídat na jeho polibky. Nechápavě se odtáhl a koukal mi do očí, ale já do jeho nekoukala. Koukala jsem za něj. Odstrčila jsem Edwarda a přistoupila k tomu krasavci, který upoutal moji pozornost.

Nádherný, mladý a silný smrk. Zhluboka jsem se nadechla a cítila jeho vůni. Vždycky jsem milovala vůni lesa a dřeva či smůly. Usmála jsem se a položila ruku na jeho jemnou kůru. Ohlédla jsme se a podívala se na Edwarda.

„To je ten pravý strom pro naše první společné Vánoce,“ řekla jsem a plnou upíří silou praštila do jeho kmene, který se přelomil a ten smrk mi spadl do náruče. Chytila jsem ho, hodila si ho přes rameno a šla na místo určení. Každý tam má dotáhnout strom, který najde.

„Dej to sem, dáma si nesmí špinit ruce,“ řekl Edward, který se najednou objevil vedle mě, a doslova mi vyfoukl ten strom z rukou a sám si ho přehodil přes rameno. Nadzvedla jsem jedno obočí v nechápavém gestu.

„Žádnou tady nevidím,“ řekla jsem a šla dál vedle něj a při tom se rozhlížela na důkaz svých slov. Škádlila jsem ho, ale ten šibalský úsměv jsem dobře maskovala tím nechápavým. Edward se na mě podíval zaraženě se zvednutým obočím.

Natáhl ruku a přitáhl si mě k sobě, přičemž mě jednou rukou, tou volnou samozřejmě, objal kolem pasu a políbil mě na tvář. Usmála jsem se a společně jsme šli na místo setkání, které už nebylo daleko.

Všichni už tady byli. Super, tak to nemusíme nijak protahovat. všichni jsme si navzájem ukázali stromy, které jsme vybrali, a chvíli se rozhodovali. Všechny byli velice krásné, ale mě nejvíce oslovil ten náš.

Po náročném rozhodování přece jen ten náš zvítězil. Byla jsem za to ráda. Ostatní zahodili ty své a šlo se domů. Nesl ho Edward, by se mu nic nestalo. Uměla jsme si představit, co by se s ním stalo, kdyby ho nesl Emmett. Do rána by z něj byli párátka.

Strom byl trochu vysoký, takže jsme ho museli pilkou zkrátit a dát na čestné místo do obýváku. S Alicí jsme si vzaly na starosti jeho zdobení, na čemž jsme se vyblbly. Mezitím Esmé s Rose zdobily zbytek domu.

A pak, protože bylo pozdě, jsme si šli všichni lehnout.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 60. kapitola: