Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zamilovaný anděl - 7. kapitola

24.08.2010 (21:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1834×

7. kapitola - Rytíř v brnění

Edward

Odcházel jsem z cikánského tábora a hlavu jsem měl plnou myšlenek jak na kartářku, tak na její podivnou přítelkyni, které jsem se nedokázal dostat do hlavy. Bylo to poprvé za celou mou existenci, kdy jsem někomu nepronikl do hlavy. Bylo to frustrující a znepokojivé. Tahle vesnice se mi dostávala postupně pod kůži a já začínal litovat, že jsem se tu kdy rozhodl strávit noc. Nejprve ten podivný hospodský, potom ta ženská u studny, kartářka a následně i holka, které do hlavy vůbec nevidím. Jak je možné, aby se na tak malém místě v jednu chvíli sešli tak podivné osobnosti?

Zamyšleně jsem procházel ulicemi vesnice a vracel se do hostince. Nevnímal jsem spěch ostatních lidí, kteří stále pucovali své obydlí také cesty, kvůli návštěvě hraběnky. Bylo mi jedno, kdo kolem mě prochází, na co myslí a jestli o mně přemýšlí. Věnoval jsem se pro jednou jenom sám sobě. Doufal jsem, že pokud na okamžik přestanu pozorovat všechno kolem sebe, zjistím, co to všechno má znamenat. Nemůžu se přece jen na všechno dívat zvnějšku, potřebuju vhled do situace. Není možné, abych zde potkal tolik podivným lidí, kteří mezi sebou nemají nic společného. Kteří nemají nic společného se mnou.

Doufal jsem, že když se nad tím pořádně zamyslím, zjistím, co mi brání číst myšlenky té věřící holky. Byla tu taky možnost, že bych ji přiměl mi to říct. Dokázala by odolat mé hypnóze stejně jako mému daru? Jistě by to stálo za pokus. Budu ji tedy muset vyhledat. A to možná co nejdříve. Nesnesl jsem jakýkoliv odklad, přestože jsem měl času víc, než kdokoliv tady.

V podobných myšlenkách jsem došel až před dům, na kterém visel domovní znak hostince.

„Moc tu neokouněj, nebo mi tady ještě našlapeš,“ peskovala mě hostinská jen, co jsem vešel. Za celou dobu svého pobytu jsem ji potkal jenom dvakrát a rozhodně nebyla tak zajímavá jako hostinský. Netušila, kdo jsem a tak jsem se nemusel starat o její myšlenky. Byl jsem jen chlapík, co platí.

Rozhlédl jsem se po hostinci, kde podlaha byla na hony vzdálená lesku, ale rozhodně byla čistější, než předchozí den. Každopádně, stále jsem nechápal tu snahu o zlepšení. A zrovna podlahy… Pokud tady nepoloží nejlepší kararský mramor, hraběnka si ničeho nevšimne. To byste ji mohli rovnou pustit do stájí nebo vepřína. Myslím, že by názor měla obdobný na všechny tři stavení.

„Už mizím,“ odpověděl jsem klidně a zamířil si to k sobě do pokoje. Neměl jsem v plánu se do večera ukazovat nikde na ulici. Díky prstenu v tom sice nebyl problém, ale ani tak jsem slunce příliš nemusel. Stal jsem se nočním tvorem a naprosto mi to vyhovovalo. Spánek jsem ke svému životu nepotřeboval a tak jsem měl spoustu volného času a mohl jsem ho trávit všemi možnými způsoby.

Miracle

Od Isabelly jsem odcházela pozdě. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a já jsem stále nenatrhala jahody, které jsem mámě slíbila donést. Navíc mě hryzalo svědomí kvůli tomu, že jsem všechnu práci kolem domu nechala na mámě. Setkání s panem Masem za to sice stále, ale… Bylo to strašné. Máma si podobné zacházení nezasloužila. Jak jsem jí něco podobného mohla udělat?

Odpověď však byla jasná. Jenom jedna myšlenka na pana Masena a cítila jsem, jak se mi zrychluje srdeční rytmus a jak mi hoří tváře. V tu samou chvíli jsem zapomínala i na to, jak moc se Bella pana Masena bála. Její slova a její strach mi přišel absurdní. Nechápala jsem ho. Celá ta její reakce byla jistě přehnaná. Kolikrát už musela někomu z karet vyčíst smrt a teď z toho dělá příliš velké drama. Stejně na mě jednou zapomene, na konci léta odtud odejdou a já ji možná až do konce svého života neuvidím. Zapomene stejně rychle, jako písek, který odvane stopy po jejich karavanech.

„Nechte to prádlo, matko, já ho posbírám!“ zvolala jsem na mámu, když jsem ji zahlédla, jak se natahuje po šňůře s prádlem, které bylo suché, aby ho sklidila. Opět mě bodlo u srdce. Jak jsem mohla dopustit, aby se dneska tak namáhala? Venku bylo pravé léto, slunce hřálo a máma se musela postarat o celý dům sama. Byla jsem opravdu nezodpovědná. Teď bych to ale měla rozhodně trochu napravit. Popoběhla jsem do dvora a už jsem se vrhla po suchém prádle, abych ho poskládala do koše.

„Jsi celá rozpálená, neměla bys celý den lítat po vesnici,“ prohodila máma starostlivě, když si všimla mých rudých tváří, které však se sluníčkem měly jenom pramálo společného. Ale její starost mě opět zamrzela.

„Omlouvám se, byla jsem v cikánském táboře. Bella mi vyprávěla o jejich cestách a já jsem trochu zapomněla na čas,“ dala jsem se do vysvětlování. „Bellin kamarád, Cingar, hraje přímo kouzelně na housle. Měla by sis ho jednou zajít taky poslechnout, než odjedou z vesnice.“ Jeho hudba mě skutečně uchvátila a myslím, že jsem nebyla jediná. Nebyly to však jenom housle, které všechny očarují. Cingar patřil k velmi pohledným mládencům. Já měla svého cizince, ale Cingar dokázal způsobit, že se dívka začervená. Docela jsem se divila, že ještě není ženatý. Současně s tím mě Isabella upozornila na jeho chystanou svatbu, která se blíží stejně jako konec léta.

„Neměla by ses s nimi tolik vídat. Ne všichni cikáni jsou jako Isabella. Může to uškodit tvé pověsti a nakonec o tebe žádný slušný chlapec z vesnice nezavadí ani okem,“ pokárala jsem máma, ale já ji v tu chvíli neposlouchala. Věděla jsem, že se své dočasné kamarádky jenom tak nevzdám. Ačkoliv vztah mezi námi se jistě velmi zkomplikuje, až ji budu muset lhát. Anebo ji jenom nebudu říkat všechno… To přece není lež.

„Posloucháš mě, Miracle?“ zajímala se máma a já se opět vrátila do přítomnosti. „Na ty jahody, předpokládám, jsi zapomněla. Je to tak?“ zeptala se a já musela nešťastně přikývnout ve chvíli, kdy jsem si vzpomněla, že jsem si ráno brala džbán, abych je nasbírala.

„Zapomněla jsem džbán u Adeline. Omlouvám se. Zítra se pro něj po mši zastavím a jahody nasbírám,“ slíbila jsem, ale máma jenom zavrtěla hlavou.

„Je vidět, že toho zapomínáš víc, než jenom džbán. Neděle je den odpočinku. Koláče tedy budu péct až pozítří,“ upozornila mě a já zahanbeně sklopila hlavu. Jak se to mohlo stát? Jak je možné, že mi musela připomínat jedno ze základních pravidel? Nechápala jsem to. Opravdu jsem trávila s cikány moc času? Byli tady jenom týden a já měla pocit, jako bych Bellu znala celý život. Byla jako moje sestra. Ale je možné, aby mě ona a zároveň myšlenky na cizince natolik odvraceli od zbožného života?

„Slibuji, že se polepším. Stále si však myslím, že Bella a její kmen jsou jiní. Jejich společnost mi nemůže nijak ublížit,“ řekla jsem a matka bez odpovědi na má slova odešla a já se dala do sbírání prádla. Slunce už vykukovalo nad kopec jenom z malé části a nebe se barvilo do ruda. Věděla jsem, že to není dobré znamení. Pokud nebe krvácí, stane se něco špatného. Něco, co někomu hodně ublíží. Jenom to pomyšlení, že by se někomu mělo stát něco strašného, ve mně vyvolávalo strach.

Nemohla jsem spát. Celou noc jsem se jenom převalovala a tak nebylo vůbec s podivem, že jsem stanula ještě před východem slunce. Nebe se teprve na východě zesvětlovalo, když jsem vylezla z postele. Večer jsem se pouze pomodlila. Jakýkoliv rozhovor s otcem jsem nechala na někdy jindy. Slíbila jsem matce, že ho nebudu kontaktovat moc často. Navíc – určitě věděl, že jsem si všimla krvácejícího nebe a pokud mi k tomu neměl sám co říct, neptala jsem se. Tušila jsem, že odpověď by ve mně vyvolala spoustu otázek. Andělé nemohli lhát, ale dokázali na druhou stranu odpovídat tak, aby si to člověk vyložil po svém. Tahle možnost se mi nelíbila. Vždy mě to vnitřně znepokojovalo.

Matka ještě spala, když už jsem byla oblečená i učesaná ve svátečním a připravená vyrazit do kostela na nedělní bohoslužbu. Vlasy jsem si spletla do složitého copu a svázala ho stuhou. Vrchní část sukně jsem si však zatím neoblékla. Nechtěla jsem si ji umazat a ještě jsem musela nakrmit slepice – na krmení domácích zvířat se pravidlo o nedělním nicnedělání nevztahovalo. Všichni boží tvorové museli jíst.

Můj příchod do kurníku však vzbudil i kohouta, který se dal do kokrhání a ohlašoval tak nový den. Slunce se v tu dobu konečně objevilo. Svítilo a projasňovalo jinak krásné letní ráno.

„Běž se honem doobléknout,“ vyzvala mě máma, když mě uviděla jenom ve spodničce. Kohoutí zakokrhání ji stačilo vzbudit a než jsem stačila slepicím hodin zrní, stačila se sama připravit.

„Jistě,“ souhlasila jsem a vběhla do světlice, kde jsem na posteli měla položenou sukni. Přes ramena jsem si ještě přehodila bavlněný bílý šátek s jemnou květinou výšivkou, na které pracovala ještě máma, když byla mladší a oči ji sloužily lépe, než v tuhle chvíli.

„Nezapomeň, že dnes by se s námi měla přijít pomodlit i hraběnka,“ připomněla mi věc, na kterou se nedalo jenom tak zapomenout. Kněz bude mít velkolepé kázání o nezměrné Boží milosti. A potom jsem se také těšila, že uvidím pana Masena. Určitě se mše také zúčastní, jako všichni ostatní vesničané. Nebude to tedy tak, že bych vyhledávala jeho společnost… Má mysl se k jeho obličeji upírala stále častěji a nemohla si pomoct, přestože jsem si to sama zakazovala. Neměla bych na něj myslet. Zvlášť ne cestou do kostela.

„Přijde na mši i hraběnčina dcera se synem?“ zeptala jsem se zvědavě. Je pravda, že jsem to byla já, kdo byl včera ve vesnici a taky jsem to byla já, kdo se dozvěděl o návštěvě hraběnky, ale k mámě se informace dostanou i jinak. O tom jsem se už mohla mnohokráte přesvědčit. Nemusela se ve vesnici objevit třeba i tři dny a přesto byla o událostech v ní lépe informovaná, než jsem byla já.

Kráčeli jsme pomalu k vesnici. Kostelník ještě nezvonil a nesvolával lidi do kostela, ale jelikož jsme to měli trochu dál než ostatní z vesnice, nebylo od věci si vyjít trochu dřív a zvlášť, když jsem musela znovu obout boty. Celý týden jsem běhala po loukách i cestách bosky, ale v neděli to bylo jiné. V neděli jsem si musela obout boty, abych vstoupila do Božího chrámu s čistýma nohama.

„Slečna Sofia by měla matku doprovázet, tak jako vždy. Ale o mladém Aleronovi nevím. Víš, že kostel a Svátost Božímu nic neříkají. Rouhá se. Pokud se však objeví v kostele, bude to čistě jenom z poslušnosti k matce,“ odpověděla mi na můj dotaz a já jenom přikývla. O Aleronovi se nemluví zrovna jako o ctnostném muži, ale k poddaným se chová starostlivě. Má své mouchy, jak by jistě řekla Isabella, ale není zkažený úplně.

Pomalu jsme se blížili ke kostelu, když se ozval zvon z kostelní věže. Všichni tak byli svolávání k nedělní bohoslužbě. Cestou se tak k nám přidávali další a další lidé a než jsme došli před kostel, šel nás pěkný houf. I přesto, jak malá vesnice jsme byli, byl náš kostel dostatečně prostorný. Uvnitř nás vítalo jasné světlo vycházejícího slunce, které sem pronikalo hlavním oknem nad oltářem. V ty dny, kdy slunce vycházelo brzy, to byl impozantní zážitek. Sluneční paprsky se prodíraly barevnými mozaikovými skly s výjevy svatých.

Uvnitř jsem se zastavila v jedné z posledních řad. Pouze ti bohatší měli povoleno sedět v prvních řadách. Navíc bylo hned na první pohled jasné, kdo patří dopředu a kdo dozadu. Ti bohatší měli v rukou vlastní modlitební knížku a ženy přes vlasy hedvábné tmavé šátky. Ti chudší měli šátky pouze z hrubého lněného nebo bavlněného plátna. Navíc ti bohatší si od chudších vždy drželi odstup.

Tak tomu bylo samozřejmě i u hraběnky.

„Ustupte! Rozestupte se, prosím!“ zvolal najednou něčí hlas a tak jsem se za ním otočila. Byl to ten kavalír ze včerejšího dne. Sliboval, že přijede spolu s hraběnkou, což tedy znamenalo jediné – hraběnka je tady! Všichni se tedy do jednoho rozestoupili po stranách uličky, aby směla hraběnka projít až k oltáři, kde následně spolu s dcerou poklekla před knězem a obřadně mu políbila ruku. Poté zaujala místo v první řadě a kněz vystoupal po pár schůdcích na kazatelnu, která se nacházela mezi kněžištěm a hlavní kostelní lodí. Teď mohla bohoslužba začít.

Bylo vidět, že kněz si dal s dnešním kázáním opravdu záležet. Tak plamenná slova plná pokory k Bohu jsem už dlouho neslyšela ani od něj. Z kostela jsme odcházeli až po hodině a půl. Samozřejmě, že první opustila Boží dům hraběnka se slečnou Sofií, následovány jejich doprovodem, poté bohatí vesničané a až na úplný konec ti chudší, mezi nimiž jsme byly i my dvě s matkou.

Jak postupně všichni vycházeli, hledala jsem mezi lidmi povědomou tvář pana Masena, ale nikde jsem ji nezahlédla. Nepřítomnost cikánů jsem dokázala pochopit snadněji, než tu jeho. Gentleman jako on se nezdál být bezbožníkem… V tu chvíli mě napadlo, že mu do dnešního kázání muselo něco přijít. Co když musel odcestovat? Ne, to se nestalo. Pokud by skutečně odjel, už by toho byla plná vesnice a takhle informace by si ke mně cestu našla. Takže jsem se ještě jednou pořádně rozhlédla. Třeba – až to bylo naprosto nepravděpodobného – jsem ho mezi těmi všemi lidmi jenom přehlédla.

A skutečně! Cítila jsem, jak mé srdce zaplesalo radostí, když jsem ho spatřila, jak se opírá o poslední sloup v hlavní lodi a zamyšleně se dívá na oltář. Nad čím asi tak přemýšlí? Jeho pohled byl tak upřený, že jsem měla pocit, jako by nezaznamenal ani konec bohoslužby. Byla jsem ve velkém pokušení dojít za ním a zeptat se na co právě myslí. Ten nápad jsem však okamžitě zavrhla a to hned z několika důvodů. Prvně – byla tady se mnou má matka. Za druhé – slíbila jsem Isabelle, že nebudu společnost pana Masena vyhledávat a pokud tedy on nepřijde za mnou, měla bych se držet dál. A za třetí – nehodilo se to. Mladá neprovdaná dívka nemá co mluvit s cizími muži, ani kdyby se tento rozhovor měl udát v kostele.

Vyšla jsem tedy po matčině boku před kostel, kde na náš už čekala Adelina s Marou. Obě se na nás vesele usmívaly a Mara na mě dokonce mávala.

„Dlouho jsem tě neviděla, Miracle,“ postěžovala si a já se zastyděla, že kvůli panu Masenovi a Belle na ni takhle nestydatě zapomínám. Od chvíle, kdy jsme se sem s mámou nastěhovaly, jsme byly nejlepší kamarádky.

„To je pravda, omlouvám se. Ale teď pojď,“ odvětila jsem a táhla ji bokem, dál od matky a staré Adeline. Chtěla jsem se jí svěřit s novinkami, ale nemohla jsem to říct právě před mámou a její kamarádkou. Ať už jsem s mámou měla jakkoliv upřímný vztah, věděla jsem, že by se jí ani polovina z toho, co chci Maře říct, nelíbila. Mara na rozdíl od ní určitě pochopí, co pro mě pan Masen představuje. Nebude se mě snažit od něj držet dál jako Isabella. Nebude po mě žádat sliby, kterých bych následně litovala.

„Mir, zastav! Copak neslyšíš tu úžasnou melodii? Kdo to asi hraje?“ tahala mě za ruku Mara, když už jsme byly skoro bokem od všech ostatních. Zaposlouchala jsem se do nádherné houslové melodie a okamžitě jsem věděla, čí šikovné ruce, ji mají na svědomí. Stoupla jsem si tedy na špičky, abych se porozhlédla. Někde tady museli být cikáni. Cingar stál na druhé straně návsi a s přivřenýma očima hrál na housle tak, jak jsem ho nikdy hrát nezažila. Samozřejmě je pravda, že jsem ho slyšela teprve podruhé v životě, ale… Byla to nádhera, která mě brala za srdce.

Cingar tu nádhernou melodii prožíval celým svým tělem. Isabella spolu s jednou další cikánkou kolem něho kroužily, až se jim sukně zvedaly ke kolenům. Stará cikánka, kterou jsem v táboře rovněž sem tam zahlédla, se spokojeně usmívala. I na tu dálku jsem si všimla, že něco svírá v rukou, ale nemohla jsem onen předmět rozeznat.

Lidé kolem nás si začali šeptat. Tohle bylo nečekané a nevěděli, jak se mají k cikánům chovat. Sem tam jsem zaslechla slova chvály na Cingarovu hru a nějaký komentář na Isabellino tělo. Nikdo však nevěděl, jak na jejich troufalost reagovat. Většina obyvatel vesnice se od nich držela dál od začátku jejich příjezdu. Co tedy mělo tohle představení vůbec znamenat? Samotná jsem tak úplně nechápala, proč se vydali z tábora pryč a ještě k tomu teď, když přijela hraběnka na nedělní mši. S tichým šepotem tedy všichni očekávali, jak se hraběnka zachová. S obavou jsem čekala, jestli se něco nestane. Nechtěla jsem, aby se Cingarovi nebo Isabelle něco stalo.

Najednou housle utichly a Bella s Jessenií se zastavily s poslední notou, která z houslí splynula. V tu chvíli utichl i všechen šepot na návsi. Na okolo se rozprostřelo tíživé ticho a nikdo se ho neodvážil narušit. Čekala jsem, jak se hraběnka vyjádří.

„Jak se jmenuješ, umělče?“ zeptala se s úsměvem na rtech komtesa Sofie.

„Cingar, madam,“ poklonil se mladík před mladou slečnou a potom ukázal na své společnice. „Toto je Isabella a Jessenie. Dále s námi přišla moudrá Chavi a můj otec Gaspar, aby mohl tebe, slečno, a také vaši ctěnou matku, pozdravit,“ promluvil uhlazeně. Pohled na mladou slečnu upřel jenom na krátký okamžik, kdy představoval sebe a své společníky, potom jej decentně sklopil ke svým houslím, které držel v ruce. Měl to dobře naučené.

„Jsi milý, Cingare. Tvá hudba potěšila mé uši. Buď tak laskav a zahraj nám ještě něco,“ vybídla ho z ničeho nic hraběnka a společností to trochu zašumělo překvapením. Cingar přikývl a pozvednul znovu housle pod bradu. Během okamžiku se návsí opět nesla ta kouzelná houslová melodie a od nohou Isabelly a té druhé dívky se zvedal prach, jak do té melodie tančily. Mince na jejich sukních lehce zvonily a dotvářely tu podivnou a unášející melodii.

Mezi všemi přihlížejícími jsem v okamžiku zaznamenala pohyb. Následovala jsem ho pohledem a spatřila, jak jeden z kavalírů, který přijel s hraběnkou, pokývl vesničanům, aby hraběnce a její dceři přinesli židli. Během pár okamžiků – Cingar ani nestačil dohrát svou skladbu – už hraběnka skutečně seděla a užívala si představení, které ji cikáni uchystali. Opět jsem se tedy mohla soustředit na ten kulturní zážitek, jelikož nic nebylo tak vzdáleno od našich vesnických zábav, jako cikánská živost. Dýchala na mě ze všeho. A nejvíc se odrážela v Bellině úsměvu. V tu chvíli jsem musela souhlasit s hraběnkou i Sofií, bylo to úchvatné.

Cingar odehrál ještě několik skladeb. Isabella se s Jessenií střídaly v doprovodu tancem, anebo zpěvem a nakonec před hraběnku předstoupila i Chavi. I přes svůj věk se před hraběnkou a její dcerou poklonila a hned na to mladé slečně vložila něco do dlaní. Zaznamenala jsem zmatení ve tváři slečny Sofie, ale to už ji Chavi nabízela věštbu s karet. Dívka se tím zdála nadšená, ale hraběnka se při té nabídce zachmuřila. Všichni s napětím sledovali ten tichý rozhovor, který mezi oběma ženami proběhl, až nakonec hraběnka vyhrála a slečna Sofie se podřídila jejímu přání. Žádná věštba budoucnosti se nekonala a jelikož ona nabídka hraběnku pobouřila, rozhodla se vypravit zpět na zámek.

Sama jsem pak uvažovala, co bych měla podniknout. Byla nádherná neděle a mě se rozhodně nechtělo domů. Má matka si povídala s Adeline a já zaslechla, jak ji ta dobrá žena pozvala na koláč, který speciálně kvůli příjezdu hraběnky upekla. Bez nejmenšího pocitu zrady jsem tedy mohla zůstat s Marou. Po dlouhé době jsme si mohly popovídat v klidu, přesně tak, jak jsme byly zvyklé. Zůstaly jsme sedět u kašny a jenom tak jsme si povídaly. Mara mi vyprávěla o své službě u bohatého statkáře ze sousední vesnice, kde vypomáhala v kuchyni a s různými domácími povinnostmi. Já jí na oplátku řekla všechno o panu Masenovi. Nebylo toho sice mnoho, co jsem jí mohla říct, ale i to Maře stačilo.

„Takže ty ses nám zamilovala?“ zeptala se a usmívala se jako to sluníčko, které nám svítilo nad hlavou.

„Myslím, že ano,“ přitakala jsem a cítila jsem, jak mi při tom začínají hořet tváře. Bylo snad poprvé, co jsem to přiznala nahlas. „Musela bys ho vidět. Je to cizinec, hodně cestuje, ale je naprosto dokonalý,“ rozvášnila jsem se a před očima jsem viděla bezchybnou tvář pana Masena… Edwarda… „Navíc mi ho karty předpověděly a od Chavi jsem se dozvěděla, že se Bella při svých věštbách zatím nikdy nemýlila,“ chvástala jsem se, ale zároveň jsem jí trochu lhala. Karty mi výslovně nezjevily Edwarda, ale přece není možné, aby mi Isabella řekla, že se tu objeví můj vyvolený a hned na to se ve vesnici objevil on. Nic jiného jsem si tedy z její věštby tedy vyplynout nemohlo.

„Moc ti to přeju, sestřičko,“ řekla nadšeně a objala mě. Měla upřímnou radost z toho, že se Bella bála. Já však doufala, že se mi podaří Bellu přesvědčit. Edward Masen prostě nemohl být zlý. Vždyť stačil jeden pohled do jeho krásné tváře… Zlý lidé nejsou krásní. Zlým lidem se zloba vpisuje i do výrazu a to nebyl Edwardův případ.

„Ani nevíš, jak jsem šťastná,“ odvětila jsem a uvolněně a šťastně jsem se zasmála.

„Dokážu si to představit,“ zasmála se Mara. Potom však zvážněla, jak se mi chystala položit důležitou otázku. „Kdy to ale oznámíte tvé matce? Kdy ji přijde požádat o tvou ruku?“ Mara znala mou matku, a proto její dotaz byl prosycen jak dychtivostí, tak lehkou obavou. Má matka mě hlídala jako ten nejvzácnější kámen na celé zemi a i já jsem se obávala toho, co se stane, až mě jednou někdo přijde požádat o ruku.

Musela jsem tedy Maru zklamat. Můj vztah s Edwardem vlastně ještě nebyl ani vztahem. Nedal se nazývat nijak. Zatím jsme se jenom několikrát potkali a prohodili spolu několik slov. Možná jsem Edwarda nějak zaujala, ale zatím asi ne natolik, aby se o mě zajímal víc. Nechtěla jsem však přemýšlet nad tím, že by mě o mě neměl zájem – doufala jsem totiž v přesný opak těch myšlenek.

Jelikož jsme ani já ani Mara dneska nespěchaly za svými pracovními povinnostmi a mohly jsme jenom tak odpočívat, strávily jsme zbytek dopoledne a takřka i celé odpoledne spolu. Měli jsme toho hodně k povídání a nakonec jsme k mému překvapení vcelku rychle změnily téma a panu Masenovi se moc nebavily. I přesto, že jsem o něm nic neřekla nahlas, v mysli jsem ho měla pořád. Stále jsem viděla jeho obličej. Nepatrný úsměv na tváři. Ty uhrančivé oči…

Natolik jsem se ponořila do vzpomínek na něj, že jsem málem nepostřehla, jak se se mnou Mara loučí. Až to, když se zvedla, mě donutilo vrátit se do přítomnosti.

„Jsem ráda, že jsem tě viděla. Uvidíme se zase v neděli po mši,“ přislíbila a s rychlým objetím a pusou na tvář pak odběhla do svého nového domova u statkáře v sousední vesnici. Neměla to zrovna blízko, ale statkář dobře platil a práce tam byla stejně těžká jako kdekoliv jinde.

Sama jsem tedy také zamířila domů. Aspoň to jsem měla v plánu, než mě mé podvědomí a samozřejmě i mé nohy dovedly do tábora cikánů. Ač jsem si to nechtěla přiznat, byla jsem nesmírně zvědavá, co to Chavi dávala mladé slečně. Nikdo kromě cikánů neměl nejmenší potuchy, co bylo v ošatce překryté šátkem, schováno. A já to toužila vědět. Věděla jsem, že se mnohdy zvědavost nevyplácí, ale tohle bylo… S Isabellou jsme byly kamarádky a tak jsem nepochybovala, že mi to prozradí. Cikáni jistě nedali hraběnčině dceři něco, co by nějak poškodilo hraběnčino smýšlení s naší vesnicí.

„Bella tu není. Šla spolu s Cingarem a Jessenií doprovodit hraběnku s dcerou na zámek. Všem se moc líbilo, jak Cingar hrál,“ pyšnil se přede mnou Cingarův otec jen co jsem dorazila do jejich tábora a zeptala se na Isabellu. Plně jsem tu pýchu, která se mu ozývala hlasem, chápala. Pýcha byla sice mnohdy klasifikována jako jeden ze sedmi smrtelných hříchů, ale kdo by nebyl hrdý na svého šikovného syna, jímž Cingar bezpochyby byl? „Mám jí něco vyřídit, až se vrátí?“ nabídl se ochotně.

„Ne, to je v pořádku. Stavím se zítra,“ odpověděla jsem mu a s úsměvem jsem se rozloučila. Loudavým krokem jsem se poté vydala skutečně domů. Z prašné cesty jsem však brzy sešla na úzkou lesní pěšinu, která k našemu domu vedla sice oklikou, ale o to to byla příjemnější procházka. A jen co mi pohled padl na keře, které se div neprohýbaly pod lesními malinami, věděla jsem, že jsem se rozhodla správně.

Zrovna jsem si dávala jednu šťavnatou malinu do pusy, když jsem zaslechla, jak někde za mnou něco zašustilo a jako by někdo šlápnul na větvičku. Obvykle nejsme nijak bojácná, ale tenhle zvuk mě trochu znepokojil. Hlavně proto, že jsem zpívající ptáčky slyšela jenom z povzdáli. Něco je muselo vylekat. Narovnala jsem se a rozhlédla jsem se kolem. Nikde jsem však nikoho neviděla.

„Je tam někdo?“ zeptala jsem se obezřetně a snažila se mezi stromy a stíny, které vrhaly, vytušit nějakou postavu. V lese jsem se zdržela déle, než jsem prve plánovala a tak nebylo s podivem, že slunce už začalo klesat za obzor a pod větve stromů se tedy nedostalo tolik světla, jako během dne.

Na mou výzvu se však nikdo neozval. Ještě jednou jsem se otočila kolem dokola a snažila se zaostřit na každý pohyb, který se mi mihnul v zorném poli. Když jsem však nic znepokojujícího nezaznamenala, usoudila jsem, že se mi to jenom zdálo a tak jsem se natáhla pro další malinu.

Zvuk, který mě prve vyděsil, se však nejednou ozval znovu, tentokrát však mnohem blíž než před chvílí. Vylekaně jsem se otočila zády ke keři a znovu se snažila zjistit, kdo tam je. Ani tentokrát jsem však nikoho nezahlédla. Uklidnit jsem se však nedokázala a tak, s očima na stopkách, jsem se vydala opět na cestu. Snažila jsem se zachovat klidné tempo, ale sama jsem se přistihla, jak krok za krokem zrychluji, až jsem nakonec skutečně utíkala. Nikdy jsem z procházky v lese nebyla tak vyděšená, jako dneska. Nechápala jsem ten mrazivý pocit, ale měla jsem strach. V tu samou chvíli jsem si taky vzpomněla na včerejší krvácející nebe a začala se modlit, aby to strašné znamení nebylo určeno pro mě.

Už jsem vybíhala z lesa a běžela jsem po louce. Vysoká tráva mi sahala až po pás a já se jí prodírala. Štíhlá stébla se mi snadno podvolovala a já byla čím dál blíž domovu ačkoliv jsem ho stále neměla na dohled. Ani fakt, že jsem nad sebou měla už jasnou oblohu a kolem mě nic nevrhalo strašidelné stíny, nenašla jsem dost odvahy k tomu, abych se otočila a zjistila, jestli mě náhodou někdo nepronásleduje.  Nedokázala jsem zastavit mé rychle pádící nohy, které v tu chvíli toužily být pěkně doma. V mysli jsem si stále nadávala, proč jenom jsem do toho lesa vlastně chodila.

Myšlenky na to, jak jsem nemožná přerušilo až zaržání koně a rychlý dusot kopyt, které se ozvaly z opačné strany louky. Zastavila jsem se a s přimhouřenýma očima jsem hleděla na jezdce oděného do černé. Mířil přímo mým směrem a já už měla pocit, že bych měla ustoupit aspoň o krok bokem, aby mě náhodou na místě nepřejel.

Potom se však ozval můj strach, který mě procházel už z lesa. Na mysli mi vytanula myšlenka, že jich je možná víc a jezdec, který se ke mně blížil z opačného směru, je s někým v lese spolčený a tohle je jenom hon na nevinnou oběť. Aniž bych nad tím skutečně přemýšlela, znovu jsem se rozběhla.

„Zastav se!“ zavolal za mnou najednou ten jezdec na koni. Já to však neměla v plánu. Na to, abych to udělala, jsem byla až přespříliš vyděšená a přestože jsem málem nedokázala popadnout dech, zastavit jsem nemohla.

Vnímala jsem, jak jezdec pobídl svého koně k rychlejšímu tempu a za chvíli jsem už zmítala nohama ve volném vzduchu, když mě jezdec nadzvedl ze země. Až poté začal zpomalovat koně do klusu a nakonec ho zastavil úplně.

„Neboj se mě,“ promluvil jezdec mírně, když jsem sebou nepřestávala házet jako ta pomyslná ryba na suchu.

„Pusť mě!“ vykřikla jsem zoufale a bylo mi do pláče.

„Když tě pustím, nezačneš znovu utíkat?“ zeptal se a já měla dojem, jako bych v jeho hlase slyšela smích. Mě do smíchu moc nebylo. V krku jsem měla obrovský knedlík, který mi tam vytvořily potlačované vzlyky. Cítila jsem, že nemám na výběr a tak jsem jenom přikývla.

Jenom okamžik na to mě jezdec postavil na zem a sám už seskakoval z koně. Když dopadl na zem, zjistila jsem, že je o něco vyšší než já. Neměla jsem však odvahu k tomu, abych mu čelila přímo a tak jsem tu výšku odhadla podle toho, že jsem se se sklopenou hlavou dívala na jeho hruď.

„Před kým nebo čím jsi utíkala?“ začal se vyptávat a jeho hlas zněl jako plný zájmu. Dovolila jsem si na něj tedy pohlédnout. Vůbec jsem se nemýlila. Skutečně byl o něco vyšší než má maličkost. Musela jsem dokonce zvednout hlavu nepatrně výš, abych se mu mohla podívat do velmi pohledného obličeje, kterému dominoval přátelský úsměv.

„Zdá-zdálo se mi, že tam…,“ ukázala jsem rozklepanou rukou k lesu, „že tam někdo byl a dostala jsem strach. Po-potom jsem vyběhla na louku a zahlédla vás. Jel jste mým směrem a mě napadlo, že můžete patřit k tomu v lese. P-proto jsem se dala znovu na útěk.“ Hlas se mi lámal strachy, ale po chvíli jsem konečně nabyla na klidu a ani pohled na les, který se skrýval za jezdcovými zády, mi nepřišel tak strašidelný, jako v okamžiku, kdy jsem z něj prchala.

Moje vysvětlování u mladíka vyvolalo velmi upřímný smích.

„Tak to je mi opravdu povedené…,“ smál se sál, „asi-asi bych se měl představit, protože mě očividně nepoznáváš. Jmenuji se Aleron a právě jsem se byl trochu projekt na Sivákovi, když jsem tě viděl, jak ses vyřítila z toho lesa,“ odvětil a snažil se potlačit smích.

Jeho jméno spustilo v mém mozku hotový poplach. Stačil okamžik a mě došlo, kdo přede mnou stojí. V ten samý okamžik poslal můj mozek impuls do zbytku těla a já jsem se začala neohrabaně uklánět, dokud mě jeho pevné ruce nechytily za paže a nedonutily mě zvednout se tak, aby mi viděl do tváře.

„Přestaň se uklánět, nejsme na veřejnosti,“ uklidňoval mě. „Teď se spolu půjdeme podívat na to strašidlo, před kterým jsi utíkala a pak tě se Sivákem doprovodíme domů,“ rozhodl vesele a zamířil si to zpět k lesu. Po pár krocích se zastavil, když zjistil, že ho nedoprovázím a pobídl mě, abych se k němu přidala.

Až ve chvíli, kdy jsem po jeho boku vstoupila do lesa a zjistila, že tam skutečně není nějaký zloduch, jsem se trochu uklidnila. Pro dnešní večer se stal mým rytířem, který mě zachránil. Bez něj bych zřejmě utíkala až domů. Takhle jsem si připadala pouze trochu trapně, ale Aleron si z toho nic nedělal.

Když jsme se pak společně vrátili na louku, vysadil mě do Sivákova sedla a dovezl mě na něm až k nám domů, kde mi galantně pomohl sesednout. Následně se rozloučil jako pravý kavalír polibkem na hřbet ruky a odjel zpět na zámek.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zamilovaný anděl - 7. kapitola: