Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zamilovaný anděl - Prolog

05.11.2009 (07:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2632×

Prolog

Běžela jsem setmělou ulicí a stěží popadala dech. U některých domů byly rozsvěceny lucerny, které vrhaly strašidelné stíny všude, kam jejich plamenné světlo dosáhlo. Blížila se půlnoc a já díky zběsilému temnu stěží popadala dech. Dlouhé sukně se m motaly mezi nohy a já měla na mysli pouze jedinou myšlenku. Musím přidat, nebo doběhnu pozdě. Srdce mi v hrudi splašeně bilo, ale ten fakt nebyl způsoben jen mým fyzickým výkonem. Měla jsem obavu o to, co by se mohlo stát, kdybych to nestihla.

Můj anděl by se mohl změnit v démona.

Přidej – šeptala moje mysl a já poručila unaveným nohám, aby ještě přidaly. Nutila jsem je k běhu, přestože bych nejraději padla do prachu, který se vznášel všude kolem mě. Lepil se na mé zpocené ruce a nohy. Po tváři mi tekly stružky potu a bylo mi neskutečné horko.

Vodu, potřebuju vodu. Vyprahlé plíce měly problémy s jednotlivými nádechy. Úplně jsem cítila, jak se mi prach usazuje i na dýchacích cestách, ale nemohla jsem zastavit. Nesměla jsem dovolit, aby se stalo to, co jsem viděla. Má vidina se nesměla naplnit. Nedokázala jsem si představit, jak bych mohla nadále žít, kdybych věděla, co se stalo a přitom tomu nezabránila.

Další lampa, kterou jsem míjela, byla připevněna na vývěsní štít vesnické hospody. To místo jsem znala – možná až důvěrně moc. Vždyť zde bydlel můj anděl, který by měl brzo padnout. A já mu to nemohla dovolit. Můžu ho zachránit. Dokážu to – šeptala jsem sama k sobě a byla natolik soustředěná na tu jedinou myšlenku, že jsem si málem nevšimla toho opilého muže, kterému se nějakým záhadným způsobem podařilo zachytit mou rozevlátou sukni.

„Kampak tak pozdě, panenko?“ zeptal se a zasmál se takovým tím opileckým smíchem. Jeho snaha, udržet mě na místě, způsobila, že mě na malý okamžik ovál jeho alkoholový dech. Bylo mi na zvracení a zároveň jsem měla dojem, že pokud se nedám rychle do běhu, asi tady na místě zkolabuju.

„Pusť!“ vykřikla jsem a vytrhla mu sukni z rukou. Muž zavrávoral, ale ten kus prokleté látky držel nečekaně pevně. Nakonec jsem ale ucítila, jak látka praská, povoluje a nakonec jsem byla volná. Mohla jsem pokračovat ve svém původním cíli, který se zdál být najednou daleko vzdálenější. To kratičké zdržení mohlo znamenat všechno.

Ne, tohle jsem si nesměla připouštět. Potřebovala jsem se soustředit a donutit vyvinout nohami rychlejší tempo. Před sebou jsem měla už jenom poslední lampu, která osvětlovala vesnici. Za ní zbývalo pár domů a potom – nic. Jenom louka a hned na to les.

Louka byla tím místem, kam jsem mířila. Kus od jejího okraje zářil oheň do dálky a vrhal kolem sebe stíny na přilehlé maringotky a okolní lidi. Z toho místa se ozýval smích a zábava a já na okamžik zadoufala v to, že přece jenom všechno stihnu a nic strašného se nestane.

Natolik se mi v ten kratičký moment ulevilo, že jsem nesledovala cestu pod vlastníma nohama, až se mi podařilo podvrtnout si kotník v místě, kde ušlapaná cesta přecházela v trávník. Maličký výmol a já padla na zem jako přezrálá hruška. S námahou jsem se snažila postavit na vratké nohy, ve kterých mi škubalo nedostatkem kyslíku. Zatočila se mi hlava, před očima se mi udělaly mžitky, ale nakonec se mi to podařilo ustát.

„Ááá, au,“ zaúpěla jsem, když jsem došlápla na poraněnou nohu. Píchalo mě v ní a já snad i cítila, jak mi ten kotník, v záplavě dlouhých sukní, začíná natékat. Rychle jsem střelila pohledem k tábořišti. Měla jsem před sebou poslední část své cesty. Tu kratší část. A Na malý okamžik mě napadlo, že jsem byla možná vyděšena pro nic za nic. Nic se nestane a já si jenom poranila nohu. Možná není ani ta správná noc.

Můj klid však polevil ve chvíli, kdy jsem spatřila to malé světýlko, které se oddělilo od velkého ohně. Mířilo se ti napříč loukou směrem k lesu. Ten nepatrný úsměv, který jsem měla na tváři vzal rychle za své a já tvrdě došlápla na poraněnou nohu.

Tak přece jenom se to děje – ozvalo se mi v mysli a já měla chuť vyslovit nahlas ta sprostá slova, která jsem tolikrát slýchala od lidí z města. I od těch bohabojných. Ale i přes veškerou beznaděj, která mě obklopila, jsem nezapomněla na své vychování ani na to, kdo je můj otec. Ta slova jsem udusila ještě v zárodku a ze rtů se mi vydral pouze žalostný výkřik.

„Né!“

Přála jsem si, aby mě Isabella slyšela, ale byla jsem stále daleko. Musela jsem za ní. Potlačila jsem další zoufalý a bolestný výkřik, když mi v noze opět ostře bodlo, a rozběhla jsem se k místu, kde před malým okamžikem zmizlo to světýlko. Rozběhla je však velmi silné slovo – kulhala jsem, ale stále jsem se posouvala dopředu. Nemohla jsem dopustit, aby se ta hrozná věc uskutečnila. Cestou jsem ještě několikrát upadla a odřela si přitom ruce. Tráva pod mýma nohama byla vlhká od noční rosy a to mé pády ještě usnadňovalo a celou cestu komplikovalo. S každým dalším žuchnutím jsem měla větší a větší problém postavit se na nohy.

„Bello, né!“ vykřikla jsem zoufale, když jsem se dostala až k lesu. Poraněnou nohu jsem za sebou div nevlekla, jak hrozně mě bolela. Jednou rukou jsem si držela nadzvednuté sukně, aby se mi nepletly pod nohy, ale byla to marná snaha. Byly těžké, jak nasákly snad všechnu rosu, co jí na louce bylo. Kdyby to nebylo k pláči, musela bych se hystericky rozesmát, jak tady zápolím se sukněmi, zatímco dva lidé, na kterých mi velmi záleží, potřebují zachránit před vzájemnou zhoubou.

Snažila jsem se mezi stromy vypátrat světýlko, které sebou Isabella nesla. Doufala jsem, že se nezatoulala dál do lesa. Tahle část mého záchranné mise se jevila jeho naprosto nerealizovatelná. Sama v lese a ještě k tomu ve tmě a se zraněným kotníkem – to byla opravdu šílená kombinace. Rozhlížela jsem se tedy dokola a mhouřila oči tak, abych zahlédla i ten nejmenší zdroj světla. Potřebovala jsem odhadnout směr, než se nazdařbůh vydám lesem.

A potom jsem ho zahlédla. Byl to jenom okamžik, ale stačilo to na to, abych se vydal tím směrem. Bylo to možná patnáct nebo dvacet kroků přede mnou. Siluety dvou lidí v měsíčním světle, které si probojovalo cestu hustými korunami stromů. Oba na tu dálku a přes veškerou tu tmu kolem, vypadali v pořádku. Ale to se mělo během okamžiku změnit a já to nehodlala dopustit.

Ze rtů mi unikl sykot, jak jsem opět nešikovně dopadla na poraněnou nohu, ale v mysli jsem se obrnila a vydala se vpřed.

Někde v půli cesty mezi mnou a tím světlem se najednou les ocitl ve tmě. Isabellino světlo zmizelo. Já se však snažila udržet správný směr. Snažila jsem se poslouchat a nevybočit tak od daného cíle. Ale ani uši mi nebyly k ničemu. Ti dva nemluvili a celý les se nořil do ticha, které narušoval jenom mírný vánek, který se proháněl větvovím.

„Edwarde, ne,“ zaslechla jsem Isabellin hlas. Netušila jsem, co se mezi nimi děje, ale předpokládala jsem, že nic dobrého. Věděla jsem, jak dnešní večer dopadne, pokud se mi nepodaří včas zasáhnout. Vlastní srdce jsem cítila až někde v krku. Nebo možná už v žaludku… Sama jsem nevěděla, odkud se ozývá ten splašený tlukot. Bála jsem se toho, přestože jsem cíl měla jenom pár kroků před sebou.

Isabellina slova mi však potvrdila to, co jsem věděla, ale pořád jsem tak trochu doufala v to, že nebude v Edwardově přítomnosti. Jenom ta samotná představovala velké nebezpečí. Hlavně v kombinaci s tmou a samotou.

Musím tomu zabránit! – křičelo na mě moje podvědomí a já zatnula zuby, abych překonala těch několik metrů. Isabella byla má přítelkyně a Edward… Přece jenom jsem sama sobě slíbila, že nedopustím, aby se s ním něco stalo. Neznala jsem ho tak dobře, jak bych si přála, ale věděla jsem, že to, co se chystá udělat, nedělá dobrovolně. Přesto jsem věděla, že bych mu asi jenom tak nedokázala odpustit, kdyby to skutečně provedl.

„Ne!“ Tentokrát Isabella už vykřikla a já věděla, že nemám už ani sekundu navíc, aby té katastrofě zabránila. Znovu jsem došlápla na poraněnou nohu. Nedovolím, aby Isabellu zničil. A zároveň tak zničil i sám sebe. Edwarde, tohle nemůžeš! – křičela jsem na něj v duchu a doufala, že mě uslyší. Vždy, když jsem byla zoufalá, přála jsem si, aby mi lidé dokázali číst myšlenky. Jak efektivnější by to byla komunikace, nikdo by nikomu nedokázal zalhat. Nikdo by si před nikým na nic nehrál. Všechno by to bylo jednodušší.

Chtěla jsem vykřiknout nahlas, ale jen co jsem si dovolila odemknout od sebe rty, vyšel z nich jenom výkřik bolesti. S každým dalším krokem, kterým jsem jim byla blíž, se projevovala otcova tvrdohlavost, kterou jsem po něm zdědila. Nehodlala jsem se vzdát, přestože se mi to snažil v poslední chvíli rozmluvit. Ale přitom on už v prvním okamžiku musel vědět, co udělám. Prosil mě, abych tu přísahu neskládala, ale já jsem neposlechla a teď musím zabránit něčemu, co jsem nemohla dopustit.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zamilovaný anděl - Prolog: