Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce-17.kapitola

11.08.2009 (18:00) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2222×

Edward

Překvapilo mě to? Copak zapomínám?!

Tento večer jsem měl jít za Bellou sám, konečně budem mít soukromí. Uchechtl jsem se své myšlence a dál běžel lesem k jejímu domu, už se stmívalo, takže je čas ji jít pohlídat před- Sakra, teď ji nemůžu jít hlídat kvůli Jacobovi, no prostě pohlídat, kdyby se náhodou něco stalo. Sobecký hlas v mé hlavě se radoval a překřikoval výhružky toho malinkýho nesobeckýho Edwarda, přímo ho podupával a těšil se na další chvilky s Bellou.

Charlie seděl v kuchyni a něco žmoulal v puse, že by Bella ještě nebyla doma? Je hodně pozdě! Takhle pozdě by neměla být venku, sama! Zhrozil jsem se, vyskočil jsem k ní do pokoje s malinkou šancí, že třeba už spí, ale pokoj byl úplně prázdný. Na Aljašku měla odlétat až zítra, tak proč tu nikde není? V kapse mi zavybroval telefon, hned jsem ho zvedl, byl to Carlisle.

„Ano, Carlisle?“

„Edwarde, všechno je v pořádku, hlavně se neukvapuj, ano?“ Nejdřív se chtěl ubezpečnit, že budu jednat s klidem a rozhavou, trochu mě to mátlo, takhle se nikdy nechoval.

„Ano, jsem klidný, co se stalo?“

„Bella je v nemocnici, doma omdlela, ale už je v pořádku, leží na lůžkovém oddělení, jestli chceš, tak sem můžeš přijít, má o tobě vědět?“ Jakmile mi řekl, kde Bella vězí, rozběhl jsem se co nejrychleji do nemocnice, mělo mě to napadnou.

„Ne, počkáme do toho prvního semestru, nechci, aby mě ještě viděla. Jsem za chvilku u tebe.“

„Dobře.“ Zaklapl jsem telefon a běžel ještě rychleji k nemocnici, při cestě jsem ucítil divný pach, zastavil jsem u domu, kde byl nejsilnější, byl to pach zhnilého zvířete, přesto se pohyboval. U domu jsem se podíval na zvonek. Tady bydlí Angela!  Podíval jsem se na měsíc, byl sice kulatý, ale nebyl úplňek! Skočil jsem k oknu do prvního patra. Co jsem tam spatřil mi vyrazilo dech, místnost, která nejspíš sloužila jako ložnice byla celá potřísněná krví, démon ve mně narůstal, ale nenechal jsem se jím pohltit, byl jsem zvyklý, bolest v krku bolestivě vystoupala, to byla normální reakce na krev. Odtrhl jsem oči od krve na zemi a podíval se k rohu postele, kde leželo znetvořené tělo Angely. Na místě, kde dřív bilo její srdce zela prázdná díra, v krku měla hlubokou ránu, která jí vedla přímo přes hlasivky. Věděl jsem přesně jak ten netvor postupoval, napadl ji zezadu a prokousl krk svým spičákem, aby nedělala hluk, pak jí zlomil obě nohy, aby neutíkala a nakonec, když byla při vědomí, sežral jí srdce, ten netvor byl stále u ní doma, cítil jsem ho tam a jakmile tady ucítí upíra, bude mě lovit, nemám proti němu nejmenší šanci.

Rozplakal jsem se bez slz, Angela byla strašně fajn holka, její myšlenky, postoj k Belle a očima, kterýma se dívala na svět jsem měl nejraději. Proč zrovna ona? Dovnitř jsem nešel, seděl jsem na parapetu u jejího okna a tiše vzlykal, pohled mi mimoděk sklouzl na měsíc, který v úplňku nebyl, přesto mi bylo víc jak jasné, že je to Dítě měsíce – vlkodlak.

V kapse mi zase začal vybrovat telefon. Alice.

„Alice?“ Hlas se mi pořád třásl, šeptal jsem, aby mě to monstrum neslyšelo.

„Edwarde, okamžitě odtam vypadni! Vidím tě strašně roztřeseně, všude kolem tebe je mlha a někdo na tebe útočí a ty o tom nebudeš vědět, prosímtě okžitě jdi z toho místa, nevím kde seš, ale je to nebezpečné! Bella tě potřebuje!“ Položil jsem telefon a naposledy hodil okem po bývalé Bellině kamarádce. Co koukáš, takový monstrum seš taky! Dělals to stejný! Hlas mu prosvištěl hlavou jak meteorit, nesnášel ho, byl to hlas, který si říkal Výčitky svědomí. Ne, takový ne, moje oběti netrpěli, já zabíjel jen ty zlý! Angela byla skvělá dívka, té bych nikdy neublížil. Odporoval si sám pro sebe, seskočil neslyšně z okna a běžel do nemocnice.

Těsně u vchodu jsem změnil  svůj běh na pomalu loudavou lidskou chůzi, strašně mě otravovala, ale nedokázal jsem myslet na nic jinýho, než na Angelu, vypadala stejně, jako Aliciny vize Belly, všude byly chlupy červeno-hnědého kožichu a velký tlapy.

Zrovna jsem chtěl zatáhnout za hlavní vchodové dveře, ale někdo to udělal za mě, byla to Bella. Dívala se do země, momentálně na moje boty, zvedla hlavu a dívala se mi nechápavě do tváře, stejně jako já ji. Uvědomil jsem si, že jsem celé ty tři roky neviděl její nádherné hnědé oči. Hleděl jsem do nich stejně hluboko, jako se ona vpíjela do mých. Stáli jsme proti sobě značnou chvíli, když jsem slyšel jak vydechla, srdce jí tlouklo zběsile a hlasitě. Poznává mě?

„Myslím, že ty budeš ten uprchlík z lůžkového oddělení.“ Řekl jsem hlasem, který mi byl cizý, moje mrtvé srce, jakoby oživlo, cítil jsem jeho váhu v těle, jakoby ho měla celou dobu u sebe a teď mi ho navrátila.

Carlisle ji určitě nepropustil, takže musela jedině utéct a představa, že teď poběží kolem Angelina baráku mě málem zabila.

„Já opravdu potřebuji odejít, musím odejít. Prosímtě, neříkej to nikomu a dělej, žes mě tu neviděl.“  Nepamatuje si mě, bodlo mě u srdce, sobeckej Edward plakal, ten nesobeckej malej kousíček začal růst a toho sobce udupával, radoval se.

„Myslím, že to nepůjde. Táta by se zlobil, kdyby mu utekla pacientka, mohlo by se ti něco stát, nemůžeš vědět co se v noci potuluje venku.“  Nemohl jsem z ní spustit oči, opakovaně jsem si říkal: mrkni, ať vypadáš jako člověk! Ale zůstal jsem jen u toho pro-sebe-říkání. Zhluboka jsem se nadechl, monstrum ve mně, které zbožňovalo Bellinu krev mě začalo pálit v krku, asi vzal dožhava horký naběráček do krbu a pálil a pálil a pálil a- „Jak se jmenuješ?“ Zeptal jsem se, neznáme se přeci, ne?

„Bella, a ty jsi…?“ Vedl jsem ji zpátky ke Carlisleovy, už jsem slyšel jeho myšlenky, hledal Bellu a všude se na ní ptal, za chvíli na něj narazíme.

„Já se jmenuji Edward.“  Podívala se vykuleně na mě, obdařil jsem ji úsměvem.

„Ó můj Bože,“ vydechla. Podíval jsem se na ni, jestli si nevzpomněla. Vypadala, jakoby ji spadl velký kámen ze srdce, ramena povolila.

„Děje se něco?“ Zeptal jsem se, chtěl jsem číst její myšlenky, právě teď!

„Ano, musím s tebou mluvit, opravdu musím.“ Usmála se svým andělským úsměvem. Šli jsme zrovna do schodů, když se před námi objevil Carlisle, nejdřív se podíval na Bellu, zkontroloval ji od hlavy až k patě, a pak na mě. Vzpomněla si? Pomaličku jsem zavrtěl hlavou, takže si ničeho nevšimla.   „Bello, já tě k té posteli budu muset fakt přivázat. Kam tak zoufale potřebuješ jít?“ Vyčítavě se na ni díval.

„Mám velký strach o kamarádku, v telefonu…připadalo mi, jakoby to nebyala ona, musím ji vidět, nebo s ní mluvit. Zítra odletím na druhou stranu země a ona se mnou mluví, tak divně, řekla mi, říkala…“ Oči se jí zalily slzami, nemohla dokončit větu.

„Pojď na pokoj, tam mi to všechno řekneš a já uvidím, co se dá dělat, ano?“  Carlisle to neví, pomyslel jsem si, odváděl ji na pokoj, táhl ji před sebou, zamyšleně jsem zůstal stát na svým místě, ale ona se na mě otočila zpod Carlisleovy paže a čapla mě za rukáv, tak jsem šel s nima.

V pokoji si sedla na postel relativně klidná.

„Jak se jmenuje tvá kamarádka, Bello?“ Zeptal se klidným hlasem.  Musí to vědět, řeknu mu to teď. Nejtišším a nejrychlejším hlasem, jaký jsem dovedl jsem mu sdělil : „Je mrtvá.“ Rozumněl mi dobře. Cože? Jak to myslíš, mrtva? Tys ji viděl? Kdo to udělal? „Potom.“ Odpověděl jsem mu prostě, s tímto vysvětlením se zatím spokojil.

„Angela.“ Hlesla Bella.

„Angela Weberová?“ Hned jsem lhal co nejpřesvědčeji, hrál jsem překvapeného.

„Ano, Angela Weberová, nedávno jsem jí tu potkala.“  Široce rozevřenýma očima mě sledovala, topil jsem se v jejíh hloubce.

„Weberovy dneska ráno odjeli někam k moři, viděl jsem je nastupovat do auta, říkali mi to. Pro Anfelu to prý bylo překvapení.“ Trefa, uvěřila mi, prudce vydechla.

„Díky Bohu, měla jsem o ni takový strach.“ Chvíli jsme mlčeli. Pak ticho prolomil Carlisle.

„Budu muset jít, Edwarde, pak se stav ke mně do kanceláře.“  Přikývl jsem mu a on opustil Bellin pokoj. Byl jsem upřímně zvědavý, jaké otázky si pro mě přichystala, ještě jsem nevěděl, jestli budu lhát, nebo říkat pravdu.

„Myslím, že ses se mnou chtěla o něčem mluvit.“ Nadzvíhl jsem jedno obočí a čekal, co z ní vypadne. Skřížila si nohy do tureckého sedu a skousla si spodní ret.

„No, to chtěla… Víš, že jsem tě hledala po celým Forks?“ Na čele se jí objevila malá vráska.

„A proč?“ Zjistím nejdřív, kolik si pamatuje.

„No, jak dlouho se známe?“ Vyhnula se mé otázce, jak jí mám odpovědět? Tohle bude zlomová otázka. Rozhodl jsem se pro pravdu.

„Stýkali jsme se rok.“  Srdce se ji rozběhlo závodní rychlostí.

„Jaký jsme k sobě měli vztah před třemi roky?“ Pokračovala ve výslechu.

„Jaký vztah? No co si myslíš ty?“ Obrátil jsem její otázku naruby.

„Já si myslím, že jsme spolu chodily. Pak ses se mnou rozešel v lese, já jela do Phoenixu a tam do mě vrazilo auto na dálnici, pak jsem ztratila paměť a nikdo mi nehodlal říct odkud jsem jela.“ Vykuleně jsem na ni čučel, chvíli trvalo než jsem si spádky nahodil tu bezstarostnou masku. Asi si toho všimla.

„Co tak koukáš?“ prudce zamrkala a pak zčervenala.

„Ne… to nic.To je dobrá teorie, jen mě to… překvapilo. Podle čeho soudíš, že to tak bylo?“

„Já soudím podle Angelina vyprávění, podle svých snů a podle faktů, tak jak to je doopravdy?.“  Našpulila své plné rty a pozorovala mě.

„Bello, pravdu ti určitě říct nemohu, ne teď. Pravda je momentálně příliš… nebezpečná. Slibuju, že se ji dozvíš, možná na ni příjdeš dřív sama, ale nemůžu ti ji říct teď.“

„Ale já zítra jedu pryč! Už nebudu ve Forks, už tě možná nikdy neuvidím, tohle není vysvětlení! Já na to čekám celý tři roky, musíš mi říct jak to bylo, prosím! Edwarde, já tě o to prosím!“ Tolik zoufalství v jejím hlase mě bolestivivě bodalo, nesnášel jsem, když jsem ji ubližoval.

Místo odpovědi jsem ji položil obě ruce na obličej, neodtáhla se, místo toho zavřela oči a nechala se ode mě laskat. Pootevřela rty, jasná výzva – Dost! Napomenul jsem se a odtáhl se zpátky.

Srdce jí divoce bušilo, otevřela soje obrovké, čokoládové oči a pohledla na mě. Opřel jsem se o opěrku židle a zavřel oči. Jakmile se její srdce uklidnilo, pohlédl jsem na ni, čekala.

„Možná bych měl už jít.“ Tolik se mi nechtělo.

„Neodcházej! Prosím, ještě ne.“ Při těchto slovech natáhla ruku a dotkla se mé.

„Měla bys spát.“ Namítl jsem chabě.

„Jakmile usnu, odejdeš. Nechci abys odcházel, to raději budu vzhůru celou noc.“ Musel jsem se usmát.

„Neodejdu, budu tu s tebou, ano? Ale snaž se aspoň usnout.“ Jako za starých časů.

„Budeš spát tady v nemocnici kvůli mně?“ Potěšený tón mě pobavil.

„Ano, budu spát tady v nemocnici.“  Souhlasil jsem.

Lehla si na polštář a přikřila se bílou přikrývkou, potichu jsem jí zpíval ukolébavku, teprve až když jsem si byl naprosto jistý, že spí, šel jsem za Carlislem.

Zaklepal jsem na dveře, Carlisle tam nebyl sám, slyšel jsem myšlenky jeho kolegy.

„Dále.“ Otevřel  jsem dveře.

„Georgi, dobrý večer,“ Carlisleův kolega seděl u jeho stolu a držel v ruce složku s papíry, zachmuřeně se na mě podíval. „Ahoj, Edwarde, stalo se někomu z rodiny?“ Myšlenky měl plné starostí o svou pětiletou dcerku.

„Ne, nic se nikomu nestalo. Vše je v pořádku,“ Uklidnil jsem ho, Georgie byl menší pán kolem čtyřiceti, hlavu mu pokrývalo pár šedých vlasů a pleška. Vždycky byl velmi příjemný a nestrkal nos kam neměl, možná proto mi byl simpatický.

„No nic, já se na něj půjdu podívat,“ podíval se na Carlislea, „zatím  ahoj. Edwarde, Carlisle.“ Postavil se ke dveřím. „Nashledanou, Georgie.“ Jakmile odešel, zaujal jsem jeho předešlé místo a podíval se na Carlisle.

Tak co? Vzpomněla si?

„Ano i ne. Udělala si celkem zajímavou teorii,“ krátce jsem se usmál, „myslí si, že bydlela ve Forsk, pak sem jí dal sbohem a ona kvůli tomu odjela do Phoenixu, jela svým náklaďáčkem a na dálnici se srazila s autem. Říkala, že soudí podle svých snů, Angelina vyprávění a faktů. Slíbil jsem ji, že ji všechno vysvětlím, ale ne dnes.“

Teda, to je fakt zajímavé, takže Tanyin dar nějak nepůsobí na sny?

„To si nemyslím, kdyby to bylo jak říkáš, Bella by mě okamžitě poznala, ale když jsme se srazili u dveří, vypadala spíš zaskočeně, něco tam samozřejmě bylo z Angelina vyprávění, ale určitě by mě na chodníku nezastavila.“ Měl jsem velmi dobrou náladu, že tímto dnem končí moje trápení, mluvil jsem s ní! To je dost pádný důvod, „Ale myslím si, že na celou pravdu příjde dřív než za měsíc, toto místo jí spustilo nový příval vzpomínek, má je v hlavě, jsou zamčené v třinácté komnatě, jak jsem říkal, je jen otázka času, kdy k ní najde klíč.“

Carlisle zamyšleně pokýval hlavou. A to nás přivádí k Angele. Jak si to měl na mysli, že je mrtvá?

Tohle už není tak veselá vzpomínka, dobrá nálada pomalu prchala a měnila se na znechucení. „Hned po tvém telefonátu jsem se rozjel sem, cestou lesem jsem ucítil divný pach, jakoby zhnilý zvíře, nebo tak něco. Přišlo mi to divný, protože pach sílil u domu Werberových, skočil jsem se podívat oknem, protože z domu se neozývaly žádné myšlenky. Bohužel v okně jsem ji viděl… mrtvou.“ Na chvíli jsem se odmlčel. „Pak mi volala Alice, abych od tam okamžitě vypadnul, protože ztratila mou budoucnost, prostě mě už neviděla.“ Pokrčil jsem rameny.

         Moje povídky          18.kapitola

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce-17.kapitola: