Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce-26.kapitola

bhjbk

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Západ slunce-26.kapitolaTady máte 26. kapitolku. Je to trochu kratší, ale příští už bude zajímavá, už se na ni sama nemůžu dočkat :-D

28.08.2009 (20:30) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2031×

Edward

26. Slet událostí

Na letišti jsem byl sám. Esme přišla chvilku po mně, podle myšlenek jsem cítil, že se bojí o Carlilea.

„Mami, Carlisleovi se nic nestane. Bude mít k dispozici celou smečku.“ Schválně jsem použil její přezdívku, abych ji ukonejšil.

Já vím. Však já jim věřím. Ale v myšlenkách byla stále nesvá. O pár minut později dorazila Alice s Jasperem. Když přišli, drželi se za ruce a povídali si o tom, které zvíře je lepší. Oba měli karamelový oči, takže byli po lovu.

Něco novýho? Kde je Carlisle? Podíval se po mně Jasper.

„Alice ti to neřekla?“ Pohled se mi zapíchl na mou malou sestru.

„Chtěla jsem to nechat, aby to slyšeli všichni.“ Pokrčila rameny a podívala se jinam.

„Tak co se děje?“ Jasper se zmateně podíval po poloprázdné hale.

„Nepočkáme na Rosalii s Emmettem?“ Esme se dívala na mě.

„Budou tu za tři minuty a osmadvacet vteřin.“ Zašvitořila Alice.

Čekali jsme mlčky. Po dvou minutách jsem zaslechl Emmettovy myšlenky, které doprovázel hurónský smích. Snažil jsem se ignorovat jeho myšlenky, ale přímo na mě křičely, že… no… prostě byli s Rose.

Všichni jsme se dívali k hlavnímu vchodu, kde se za chvilku objevil Emmett s Rosalii.

„Sme tu poslední? Dobrý, říkal jsem ti Rose, že tu poslední nebudeme. Sázel jsem na Eďu, ale chybí kupodivu Carlisle. Tak co věštkyně, kde tu bude?“ Emmett se natáhl k Alice, aby ji loupl do žeber, ale ona ladně uskočila a sama mu dala pohlavek.

„Tak už jsme tu všichni.“ Jasper se netrpělivě pohupoval po nohách.

Až na Carlisla. Poznamenala sarkasticky Esme v myšlenkách. Vrhl jsem na ni nevěřícný pohled, jen se plaše usmála.

No, tak co se děje? Teď to bylo ze všech stran. Mrkl jsem na Alice, aby řekla co ví.

„Já toho moc nevím, jen vím, že jsi mu volal a on mi pak zmizel.“

„No, tak volal mi Jacob, že…“ Všechno jsem jim vysvětlil. Trpělivě poslouchali. Na konci mého vyprávění Emmett uznale hvízdl.

„Mezitím, co jsem si lovil medvědy a s Rose jsme… blbli,“ nakonec se vyjádřil slušně, „tak se tu děla nějaká akce?!“

Nikdo na tuto poznámku nereagoval. Zbytek času jsme strávili mlčením. Občas někdo něco prohodil (většinou Emmett).

V letadle jsme si sedli do dvou řad.

„Hej, na co je toto?“ Emmett poklepával prstem po záchranné vestě. Jen jsem zvedl oči v sloup.

Zato Rose mu trpělivě vysvětlovala. „Když bychom padali, tak si to dáš na sebe.“

Zmateně na ni zamrkal. „Cože?! To jako abych měl před smrtí růžovou blbost?! A pak mě v í našli?!!“

Prudký výdech mě přesvědčil, že Rosalie už nebaví toto téma, ne že bych to neslyšel z jejich myšlenek. „Když si to dáš na sebe, tak se nepočítá, že budeš umírat!“ Slyšel jsem v Emmettově hlavě ještě jednu otázku, ale neopovážil se ji položit nahlas.

Letuška nám řekla všechny potřebné informace, a když ukazovala, jak použít růžovou vestu, Emmett se, se zájmem, víc narovnal.

Když nám všechno zopakovali dvakrát, tak jsme konečně vletěli.

Cesta byla nudná, ale letěli jsme přímo na Aljašku, to bylo plus, nechtělo se mi být ve Whasingtonu někde schovanej před sluncem.

„Alice, nevidíš náhodou Belu?“ Zeptala se Esme.

„Ne, kdykoliv se snažím podívat na ni, tak vidím jen toho útočícího vlkodlaka.“

To se dalo čekat.

„Divím se, že Carlisle ještě nezavolal.“ Alice mi poslala svoji vizi. No, vlastně černo. To mi chtěla naznačit, že o něm nemá žádné zprávy.

„Určitě zavolá každou chvíli. Škoda, že Alice nemůže vidět Jacoba a smečku.“ Poznamenala Rosalie.

Alice od nás trochu poodstoupila a volala na informace. Nevěděli jsme, na koho bude dům napsaný, tak Alice volala po školách a ptala se po Swanové. Ale to bylo, víc těžší, než vůbec možný. Každý ředitel se strašně zabýval soukromým studentů. Alice musela čtyřikrát měnit hlas a to mi jednou dala ředitelku s tím, že já jsem její otec a ona matka.

V tomto divadélku mi volal Carlisle.

„Carlisle!“ Všechny oči rodiny se upřely na mě, dokonce i Aliciny.

„Edwarde. Bylo to těžší, než jsem si myslel, napadlo nás to červeno hnědý monstrum. Naštěstí mi pomohl Jacob, ale jeho smečka přišla příliš pozdě, utekl.“

Zaklel jsem do telefonu. „A Angela? Jak je na tom?“

„No, mění se strašně rychle, každou hodinou je silnější a silnější. Pochybuju, že se přeměna dokončí v den úplňku, musí dřív, protože už teď vypadá příšerně.“

Pomyslel jsem si, jak to přesně myslí – příšerně. Carlisle nikdy nebývá tak moc negativní.

„A zjistil jsi něco o Dítěti měsíce?“

„Ano, že jsou jedovatí, to už víš dávno, ale nevíš, co s tebou jejich jed udělá. Zčernáš a nebudeš mít kontrolu nad svým tělem. Prostě znecitlivíš. No a předpokládám, že upírá, to zabije. Žádné dlouhé boje. A člověka taky, pokud mu nevezmou srdce.“ Jen chvilku jsem přemýšlel nad jeho vysvětlováním.

„Carlisle, to jsi zjistil jen při pozorování?“ Začínal jsem být ostražitý.

„Taky.“ Přiznal krátce a vypadalo, to, že chce už ukončit hovor.

„Carlisle! Co se ti stalo?“ Prudce a netrpělivě vydechl do mluvítka, bylo poznat, že by to raději nezešil.

„Angela, mě kousla.“ Zavrčel jsem.

„Pane bože!“ Vypískla Esme vedle mě.

„“Edwarde, není to nic vážnýho –“ Začal rychle vysvětovat, ale já mu skočil do řeči.

„Vážnýho? Děláš si srandu? Teď jsi mi řekl, že nás nesmi vlkodlak kousnout!“

„Ale ona není ještě vlkodlak, ona se mění, chápeš to? Kousla mě do ruky, když jsem jí dával prášek. Ruka mi zčernala, ale nepostupuje to dál, podle mě se s tím můj jed popere.“

Chvíli jsem vstřebával všechny informace.

„Zavoláš mi hned, jak se něco dalšího dozvíš, ano?“

„Jasně!“ Souhlasil až moc rychle.

„Chceš ještě Esme?“ Mrkl jsem k naší mamce, která v sobě dusila nedočkavost, bylo mi jasný, že kdyby bylo na ni, tak se na mě vrhne a vyrve mi telefon klidně i násilně.

„Chci.“

„Mám to!!“ Zakřičela Alice nadšeně a v ruce tiskla stříbrná telefon. Zmateně jsem se na ni podíval.

„Bella bydlí severně dva kilometry od Juneau. Do školy chodí… no… do takovýho zapadákova, to poznáme.“ Mávla bezstarostně rukou.

Moje povídky 27.kapitola

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce-26.kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře