Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zápisky jedné lásky - 1. kapitola

10.02.2011 (07:45) • lollipop • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1264×

1. kapitola –

Nové věci přichází, staré odchází.

SOUČASNOST – FORKS

Otevřela jsem dveře do svého staro-nového pokoje a s hlubokým povzdechem a zármutkem vstoupila. Všechno bylo stejné, jako když jsem tady byla naposled. Jen dětskou postýlku nahradila velká postel, všechny moje hračky byly na půdě a místo malého dětského stolu tady stál velký pracovní stůl s moderním počítačem. Taky přibylo pár dalších věcí jako televize, tiskárna nebo velké nástěnné zrcadlo, které jsem jako malá holka neměla, protože se naši báli, že si ublížím, kdyby se náhodou rozbilo, ale já věděla, že je to kvůli mé nešikovnosti.

Přišla jsem k posteli a prohlížela si pokoj. Strávím tady minimálně rok a půl vzhledem k tomu, že jsem ve třeťáku. A ještě k tomu nemám auto. Vážně se mi nechce jezdit do školy spolu s tátou - policejním šerifem. Na to vážně nemám.

Můj otec přišel nahoru s mými kufry. Moc jsem toho neměla. Všechno moje oblečení v Kalifornii bylo příliš letní na toto místo plné deště a zeleně. Budu si muset zajet do Seattlu nebo Port Angeles koupit něco pořádného a teplého. To, co jsem si koupila doma, je sice teplé, ale moc toho není.

„Ehm… tati?“ začala jsem nesměle. Nikdy jsem nebyla příliš sebevědomá. Tohle jsem zdědila po tátovi.

„Ano, holčičko?“ Charlie se na mě otočil a nesměle se usmál.

„No… děkuju, že‘s mě tady nechal. Máma mě sice chtěla doma, ale co se vdala, je pořád s Philem.“

Táta chápavě přikývl a odešel. Věděla jsem, že je rád, že tady jsem, a přijal by cokoliv, jen abych mu byla nablízku. Od svých deseti sem nejezdím, protože jsem kategoricky začala protestovat, páč nesnáším zimu a teď jsem sem jela dobrovolně. Bože, co jsem to udělala! Vím, že je to tak správně, ale nedokážu přestat litovat svého nelehkého rozhodnutí.

Když jsem se dozvěděla, že Phil dostal nabídku trénovat baseball juniory na Floridě, mé rozhodnutí bylo jednoznačné, ale když se mi to rozleželo v hlavě, začala jsem o svém rozhodnutí pochybovat. Už jsem byla skoro rozhodnutá, že zůstanu, když vtom mi máma oznámila, že je těhotná. Samozřejmě jsem se radovala spolu s ní, ale právě to mě přesvědčilo odjet sem do téhle díry. Vždycky jsem měla děti ráda, ale cítila jsem, že přišel čas vypadnout vzhledem k tomu, že máma bude mít plnou hlavu mého nového sourozence a na mě nebude mít čas.

Moje matka fungovala tak nějak univerzálně. Byla mi matkou a v hodně věcech mi radila, ale někdy jsem se starala spíš já o ni. Byla mi nejlepší přítelkyní, ale někdy jsem měla sto chutí ji roztrhnout jako hada.

Myslím ale, že bych se měla vyrovnat se skutečností, že svůj starý život už nevrátím. Ten už je pryč a s ním i mí přátelé a sluníčko. Oh, bože! Jak moc mi bude chybět slunce. Vím, že bych se stejně neopálila, ale miluju slunce. Miluju teplo, ale asi si budu muset zvyknout na déšť, který tolik nemám ráda. Možná to bude těžké, ale já to zvládnu. Musím si jenom věřit, že se tady z toho deště a maloměstských lidí nezblázním. Problém je, že já nemám zrovna moc velké sebevědomí, takže to budu mít o hodně ztížené.

Sehnula jsem se pro kufr a pomocí obou rukou ho vytáhla na postel. Ještě jsem zaběhla zavřít dveře od pokoje – mám ráda soukromí, to je vše -  a začala rozepínat zip u mého kufru.

Vytáhla jsem si asi pět triček s dlouhým rukávem a přešla ke skříni. Jednou rukou jsem ji otevřela a položila trička na jednu z mnoha poliček. Otočila jsem se od skříně a chtěla přejít zpět k posteli, ale moje nešikovnost se opět projevila a já zakopla o vzduch. Možná, že to byly moje vlastní nohy, nevím, ale jedno vím jistě, opět jsem skončila na zemi. Otočila jsem hlavu k mým nohám, když vtom jsem si všimla jednoho uvolněného prkna v podlaze. Zvednula jsem se do sedu a odplazila se k prknu.

Pevně jsem ho uchopila oběma rukama a trochu zatahala. Nic. Zatahala jsem trochu silněji. Nic. Vynaložila jsem většinu své síly a prkno konečně povolilo.

Nahlédla jsem dovnitř, ale nic jsem neviděla. Byla tam moc velká tma. Opatrně jsem se zvednula ze země a šla k nočnímu stolku, kde jsem měla položený svůj mobil. Ještě jsem ho od výstupu z letadla nezapla, tak jsem musela chvíli čekat, než se zapne a bude použitelný.

Jeden zmeškaný hovor od mamky.
„Zavolám jí později,“ řekla jsem nahlas a zase si klekla k teď už díře v podlaze. Mobilem jsem si posvítila do díry v podlaze a pomalu začala rozeznávat útvary.

,Něco tam je,‘ pomyslela jsem si a zašmátrala pravou rukou do díry, zatímco v levé držela mobil a snažila se svítit tam dole. Přes svou ruku jsem skoro nic neviděla, ale lepší než nic.

Nejdřív se mi do ruky dostalo něco tenkého a hladkého.  Vytáhla jsem to ven a začala si to prohlížet. Byly to fotky nějakých lidí. Otočila jsem fotku na druhou stranu a přečetla si, kdo že to na fotce je.

„Edward, Rosalie, Emmett, Jasper, Alice, Esmé a Carlisle Cullenovi a Kathrine Swan. Silvestr 1960.“ Kathrine? Tak se přece jmenovala moje babička.

Vzala jsem do ruky další fotografii a prohlédla si ji. Otočila jsem ji na druhou stranu a přečetla: „Carlisle a Esmé Cullenovi. 1. 1. 1961.“

Podala jsem další a četla: „Alice a Jasper Cullenovi.  5. 1. 1961.“

„Emmett a Rosalie Cullenovi. 6. 2. 1961.“

„Edward Cullen a Kathrine Swan. 14. 2. 1961.“ Tato poslední fotka mě zajímala nejvíc.

Byla na ní moje babička s nějakým mladým mužem. Vypadali jako velmi šťastný pár a hlavně zamilovaný, ale tohle nebyl můj děda. Můj dědeček byl celý rok 1959, 1960 a 1961 na vojně. Když se vrátil, moje babička záhadně zmizela a už se nikdy neukázala. Policie nikdy nenašla její tělo a ještě teď je její případ zařazený v sekci nevyřešených případů.

Rukou jsem opět zašmátrala do díry v podlaze a má ruka uchopila něco tvrdého, silného a těžkého…

Autor: lollipop (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zápisky jedné lásky - 1. kapitola: