Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zápisky jedné lásky - 3. kapitola

21.02.2011 (07:30) • lollipop • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1746×

3. kapitola –

Rozhodnutí

Nakonec jsem se rozhodla lehnout si do vany. Potřebovala jsem přemýšlet a to v mém mrňavém pokoji opravdu nešlo.

Otevřela jsem malé koupelnové okno a nechala proudit studený čerstvý vzduch do koupelny. Napustila jsem si vanu plnou horké vody, svlékla si oblečení a vlezla do vody. Horká koupel byl skvělý nápad. Odnesla všechny mé myšlenky na deník mé babičky Kathrine a mě nezaplavoval pocit křivdy vůči babičce. Nebylo správné číst to, i když je to člen mé rodiny. Každý máme svá tajemství a moje babička je měla taky. Možná víc než bych čekala. Babička by na mě nebyla pyšná, kdyby věděla, že jsem si přečetla něco v jejím deníku. Bohužel je tady taky ta skutečnost, že jsem ji nikdy nepoznala. Ani můj otec ji pořádně nezná a to je její syn.

Táta o ní nikdy moc nemluvil. Řekl mi jen, že od něj a jeho otce odešla z vlastní vůle a nikdo jí to tehdy nedokázal rozmluvit, ale já si vždy myslela, že ji něco donutilo, že ji někdo vyhnal z Forks. Možná ji někdo unesl, nebo možná ten Edward Cullen, co je s ním na těch fotkách, protože on není můj děda. V rodinném albu máme fotky dědečka z toho roku a on tak nevypadal ani náhodou.

Děda měl černé oči a hnědé vlasy asi o deset odstínů tmavší. Jako černá čokoláda. Byl bledý stejně jako já a nebyl toho nejvyššího vzrůstu, byl poměrně malý. Vlastně babička Kath nebyla podobná na nikoho z nás, jen na mě. Kdybych měla modré oči a černé vlasy, jsme jako dvojčata. Kovově černé vlasy u nás nemá nikdo. Vlasy tolik pečované a pevné nemá nikdo na celém světě.

Děda říkal, že vždy, když se dotknul jejích hebkých vlasů, měl pocit, jako by se dotýkal pravého hedvábí. Pocházela z bohaté rodiny, takže byla vychovávána podle určité etikety, kterou byla zvyklá dodržovat kdykoliv a kdekoliv, ale podle toho, co jsem si přečetla v jejím deníku, bych řekla, že se musela změnit, aby tady ve Forks zapadla. Jestli vůbec zapadla. A jestli se vůbec změnila.

Můj děda byl hodně citlivý, když došlo na babičku, tak se o ní moc nemluvilo, ale když na to došlo, mluvil, jako by ji skoro neznal. Byl, jako by s ní nic nezažil. Vždy byl jako stroj. Jako loutka, kterou někdo ovládá. Každý jeho pohyb byl tak… tak odhadnutelný. Věčně měl téměř vykulené oči jakoby hrůzou, ale přesto měl na tváři úsměv. Někdy jsem měla takový zvláštní pocit, že ho někdo snad ovlivňoval. Jako by za něj někdo rozhodoval, co má říct. Jako by to on, jeho osoba nechtěla říct, ale přesto to vypustil z úst. Někdy byl pohled na něj opravdu hrůzný.

Posadila jsem se a poté se vytáhla na nohy. Neohrabaně jsem vylezla z vany. Obalila jsem kolem sebe velkou bílou měkkou osušku a vlasy si zabalila do tmavě modrého ručníku. Takové měla moje babička oči.

Přesunula jsem se k velkému kulatému zrcadlu a zadívala se na svůj odraz v zrcadle. Nebyla jsem hezká, ale moje babička byla přímo nádherná. Nechápu, proč to tak je. Vždyť jsme navlas stejné. Dobrá možná nemám černé havraní vlasy a oči barvy lápisu lazuli, ale jinak jsme prostě jako dvojčata.

Odvrátila jsem oči od svého odrazu v zrcadle a můj pohled padnul na můj mobilní telefon, který jsem si položila na skříňku s ručníky, která byla hned vedle umyvadla. Mobil jsem vzala do ruky a podívala se na čas. 7:51pm. Znám jen jedno kadeřnictví v okolí Forks – a to přímo tady ve Forks - které má otevřeno do osmi hodin a to i v sobotu. Hlasitě jsem si povzdechla a naťukala číslo: 609 44 55. Zmáčkla jsem zelené sluchátko na klávesnici mobilu a přiložila si ho k uchu.

Mobil třikrát zazvonil, když to konečně někdo zvednul.

„Kadeřnictví Forks! Dobrý večer, přejete si?“ ozval se milý ženský hlas z druhé strany.

Zhluboka jsem se nadechla a odpověděla: „Dobrý večer, omlouvám se, že volám tak pozdě, ale jindy jsem neměla čas. Prosím vás, máte tam zítra volno?“ Slova se ze mě řinula jako rozbouřená řeka. Ze sluchátka se ozvalo šustění papírů.

„Hmm… a na kolik hodin byste chtěla objednat, slečno, nebo madam?“ zeptala se přeslazeně žena na druhém konci.

„Slečna Swan,“ pověděla jsem popravdě. „Je jedno v kolik hodin. Klidně hned ráno. Jsem ranní ptáče,“ odpověděla jsem. Další šustění listů v zápisníku.

„Máme tady volno v 10:30am vyhovuje to, slečno Swanová?“

Bez váhaní jsem odpověděla: „Ale jistě, že to vyhovuje. Tak dobrá, zítra v 10:30?“ zeptala jsem se mezitím, co jsem hledala tužku a papír. Tedy alespoň kousek papíru.

„Ano,“ hlesla žena nebo dívka - já nevím.

„Dobrá, tak tedy zítra nashledanou,“ rozloučila jsem se a chystala se zavěsit.

„Nashledanou," ozvalo se přesně před tím, než jsem zavěsila.

Konečně jsem našla tužku i kousek papíru a já na něj napsala velkým tiskacím písmem: Zítra 10:30am kadeřník. Ještě pět minut jsem se dívala na papírek a poté ho položila na dost dobře viditelné místo na stole.

Můj pohled padnul na deník, který ležel na posteli. A mé myšlenky se opět vrátily k babičce Kathrine. Co o ní vlastně vím? položila jsem sama sobě otázku. Nic! odpověděla jsem si taky na ni. Ale Charlie by o ní mohl něco vědět. Byla přece jeho matka. Vím, že toho moc neví, ale něco přece jen ano. A to mi nikdy nechtěl říct, prý jsem ještě moc malá, ale teď je mi skoro osmnáct. Musí mi to konečně říct! Byla to přece moje babička a taky něco jako moje dvojnice. Možná spíš já její, ale to je jedno!

A tak jsem se rozhodla se na babičku táty zeptat. Bude ho to asi dost bolet, ale já to potřebuju vědět, když brzy, opravdu brzy budu vypadat téměř navlas jako ona.

Přeběhla jsem ke svému kufru a vyhrabala tričko s krátkým rukávem bez potisku. Jen čistě bíle. A kostkované dlouhé bílo-černé tepláky na spaní a vyšla z mého malého pokoje na ještě menší chodbu. Seběhla jsem ze schodů a zamířila do obývacího pokoje, odkud jsem slyšela vyhrávat televizi. Táta ležel na gauči a sledoval baseballový zápas.

„Ehm, tati?“ Charlie pootočil hlavu mým směrem. Když mě koutkem oka spatřil, ihned se posadil a vypnul televizi.

„Potřebuješ něco, Bells?“ zeptal se mile.

„No, chtěla jsem se tě zeptat na něco ohledně babičky Kath.“ Charliemu se tvář stáhla do bolestné grimasy. Věděla jsem, že ho vzpomínky na ni budou bolet, ale já se prostě musím zeptat.

Táta hlasitě polknul. „A co bys chtěla vědět, zlato?“ zeptal se stále s obličejem zkřiveným do té bolestné grimasy, která bolela i mě.

„Hmm… je toho víc,“ odpověděla jsem popravdě.

„Tak se na to posaď,“ pobídl mě a poklepal na místo vedle sebe. Posadila jsem se tedy vedle něj a zhluboka se nadechla.

„Vím, že o ní moc nevíš, ale to, co víš, jsi mi nikdy nechtěl říct, protože jsem byla moc malá, ale teď už nejsem malá a mám právo vědět něco o své vlastní babičce, takže…“ Charlie si povzdechnul. Poté se nadechnul a začal.

„Babička byla…“

Autor: lollipop (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zápisky jedné lásky - 3. kapitola: