Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zápisky jedné lásky - 4. kapitola

02.05.2011 (07:30) • lollipop • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1714×

4. kapitola –

Návštěva

Charlie si povzdechnul. Poté se nadechnul a začal.

„Babička byla výtečná žena, ale i ona měla temnou minulost, která po pár měsících vyplula napovrch.“ Charlie se zasekl, jakoby zadržoval vzlyk. Vzala jsem si tedy slovo.

„Jakou temnou minulost?“ zeptala jsem se opatrně po chvíli ticha. Táta zaváhal, než odpověděl.

„Mít nemanželské dítě a k tomu pít alkohol a brát drogy. Bylo to… poškodila tím reputaci její rodiny a to oni nemohli dovolit. Byli jedni z nejvlivnějších lidí v USA. Nemohli si dovolit, aby lidi začali pochybovat.“ Hlas se mu při posledním slově zlomil. Chvíli nic neříkal, a když už jsem si myslela, že nic víc neřekne, pokračoval. „Jednu dobu byla na odvykačce, ale když ohrožovala pracovníka ústavu pistolí, kterou ukradla od hlídače, chtěli ji přesunout do ústavu pro duševně choré, ale při testech byla naprosto normální, tak dostala jen podmínku. Ale to bylo moc pro její rodiče a poslali ji pryč. Svým způsobem chtěla i vypadnou z Kalifornie, ale byla pod pantoflem.“ Charlie přestal, aby se nadechnul, ale hned zase pokračoval. „Tady se rozhodla pod falešnou identitou začít znovu. Přejmenovala se na Kathrine Swan. Ve skutečnosti se jmenuje Melanie White.“ Hleděla jsem na něj jak na pytel blech.

„Takže kdyby se babička nepřejmenovala, jmenovali bychom se Whiteovi? Jako ten politik George White?“ zeptala jsem se vyděšeně. Táta jen přikývl.

„Ten politik je syn bratra tvé babičky.“ Teď už mi lezly oči z důlků a spadla mi čelist. „Nicméně to jsem odbočil. Tak tedy, babička si tady našla pod falešným jménem nového přítele a žila s ním šťastně dost dlouho. Skoro tři roky, dokud se neobjevil tvůj děda a tím pádem všechno prasklo. Všichni zjistili, že je Melaie White, a ona byla zase tam, kde byla v Kalifornii. Na pokraji sil. Zase začala s drogami a alkoholem. No, nakonec nevydržela nátlak veřejnosti a utekla kdo ví kde. Edward Cullen – její přítel – i s jeho rodinou odjeli jen pár dnů po ní, a tak je lidé začali podezírat, že ji unesli oni.“ Tohle byla ta nejdelší řeč, kterou jsem od svého otce kdy slyšela. Nikdy toho moc nenamluvil, ale teď se vážně překonal. Asi to uvnitř sebe držel moc dlouho a potřeboval to ze sebe dostat.

„Takže babička byla… nebyla tak hodná, jak říkal děda.“ Skoro jsem to zašeptala.

„Víš, tvůj dědeček ji chtěl ukázat v tom lepším světle. Babička byla moc hodná, ale až po tom, co potkala toho Edwarda Cullena. Muselo pro ni být těžké žit normální život, když ji sledovali novináři, kvůli tomu, že její rodina měla, jak se říká, „modrou krev“ a ve škole byla naprostá jednička. Nejhezčí, nejbohatší a nejcílevědomější osoba na celé střední škole a je jedno, jestli v Kalifornii nebo tady. Neříkám, že není fajn, že ji všichni milovali, ale ji to ničilo. Toužila být ta nejlepší, aby lidi kolem sebe nezklamala. Ale časem se jí to vymklo z rukou a začala se chovat jako… jako mrcha. Znáš takové ty americké filmy pro teenagery?“ zeptal se najednou.

„Jo, když jsem byla mladší, taky jsem je sledovala.“

„Tak nějak se ona začala chovat. Jako robot. Lidem, kteří nebyli ve škole tak dokonalí jako ona, dělala naschvály, posmívala se nebo je dokonce vydírala kvůli maličkostem-“ Najednou zazvonil telefon. Podivila jsem se, kdo by volal v osm hodin večer. Táta se s omluvným pohledem zvednul z pohovky a odklusal na chodbu, kde vyzváněl telefon. Letmo jsem pohlédla na hodiny, které visely nad televizí. 11:40pm. Vykulila jsem oči. To už je tolik? Pomyslela jsem si udiveně. Taky jsme se zvednula z pohovky a vyběhla z obývacího pokoje. Zamířila jsem kolem táty ke schodům. Když jsem kolem něj probíhala, jen jsem křikla: „Jdu spát!“ a byla jsem v tahu.

Do pokoje jsem vpadla jako rozzuřený býk. Zabouchla jsme za sebou dveře a rozvalila se na postel. Ani jsem se neobtěžovala s rozsvěcováním. Nemělo to cenu. Chtěla jsem jít už spát.

V momentě, kdy jsem se zabalila do deky a ležela, jak nejpohodlněji to šlo, na mě najednou padla únava. Zavřela jsem tedy oči a do deseti minut o sobě nevěděla.

Stála jsem někde nad mým pokojem a dívala se na sebe, jak spím ve své posteli, a nade mnou stojí nějaká osoba v černé kápi. Byla bledá jako stěna. Její bílá pokožka ve tmě přímo zářila. Pohlédla jsem jí do očí a zděsila se. Na mé nehybné spící tělo se díval pár krvavě rudých očí. Hypnotizovaly mou nehybnou postavu. Dívala se na mě s takovou zvláštní láskou, ale v jejích očích bylo taky něco jako lačnost. I postoj jejího těla byl svým způsobem lačný. Jako by se pomaloučku skláněla k mému krku. Jako by ještě nebyla rozhodnutá.

Najednou jako by se mi rozsvítilo a mně došlo, kdo je tato tajemná osoba.

Byla to moje babička. Jen jiná. Bledší a její oči byly jiné. Mohlo jí být tak dvacet. Možná míň. Jako by od svého odjezdu nezestárla.

V tu chvíli, kdy jsem ji poznala, se svou tváří dostala až k mému krku.

V tu chvíli jsem procitla. Prudce jsem otevřela oči a pohlédla na místo, kde se mi zdálo, že je. Zalapala jsem po dechu. Byla tam. Stála přímo na tom stejném místě, kde se mi zdálo, že je a dívala se na mě dvěma velkýma karmínovýma očima.

Začala jsem zrychleně dýchat a pokusila se zavřít oči, ale bezúspěšně. Pokusila jsem sklidnit svůj dech, tentokrát s úspěchem. Pomalu jsem zavřela oči a pár sekund je měla zavřené. Doufala jsem, že když zavřu oči, tak má představa babičky zmizí.

Pomalinku jsem otevřela oči a babička nikde. Vydechla jsem úlevou a posadila se na posteli. Rozsvítila jsem lampičku a podívala se na hodiny, které visely nad stolem. Půl jedné ráno.

„Jsem ráda, že jsi zrovna ty našla můj deník.“ Doslova a do písmene jsem zkameněla. „Jsi mi tak podobná. Jenom bys mohla chodit na solárko. Ta naše podoba by byla ještě větší. Víš drahoušku, to, že budeš mít stejnou barvu vlasů, jako já ještě neznamená, že budeš jako já.“ Podívala jsem se k oknu, odkud přicházel hlas mé babičky. „Budeš se muset hodně snažit, abys taková byla, ale časem to snad zvládneš.“ Hleděla mi přímo do očí. Její krvavě rudé oči se upíraly do těch mých. Pořád měla v očích ten lačný pohled. V tu chvíli se mi chtělo začít křičet. Ale nezmohla jsem se na víc než na bezmocné kviknutí. Babička se zasmála a poté se na mě mile usmála.

„Mě se bát nemusíš, Bello. Neublížím ti. Opravdu.“ Nespouštěla jsem z ní oči. „Avšak přiznám se, že původně jsem chtěla. Víš, tvá krev je… voní naprosto neodolatelně. Nikdy jsem nic podobného necítila.“ Teď už jsme na ni hleděla s otevřenou pusou. Naprosto jsem nechápala, co mi to tady povídá.

„No nic, už musím. Mám děsný hlad a nechci ti ublížit.“ Zvednula se z houpacího křesla, kde seděla, otevřela si okno a vylezla jím ven. Ještě než ho zavřela, na mě zavolala: „Dobrou noc, Bello!“ a byla fuč. Plácla jsem sebou na postel a pokoušela se usnout. Nakonec – ani nevím, jak dlouho to trvalo – jsem opět upadla to sladkého bezvědomí.

Autor: lollipop (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zápisky jedné lásky - 4. kapitola: