Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomeň na něj! - 10. kapitola

20.08.2012 (07:00) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1398×

„Proč jsme zrovna tady?“ zeptala jsem se ho zvědavě a snažila se nevnímat jeho pohled.

„Říkal jsem si, že bychom nemuseli do kina, ale mohli bychom jít někam na večeři. Stejně kino už začalo, takže je to takhle asi lepší,“ vysvětlil mi s úsměvem na tváři.

„Asi máš pravdu,“ odpověděla jsem.

„Když už jsme tu tak sami, co kdybys mi o sobě něco řekla?“ Ruku pomalu posouval po stole a přibližoval se k té mé.

„Například?“ zeptala jsem se a ruku raději schovala pod stůl.

„Oblíbená knížka? Píseň? Film?“ navrhl se zájmem.

„Na Větrné hůrce… Tu můžu číst klidně i desetkrát a stejně mě to neomrzí,“ řekla jsem. Vyprávěla jsem mu vše, co mě na této knížce zaujalo, kdy jsem ji začala číst, a on se zájmem poslouchal. Na oplátku mi on vyprávěl o filmu Romeo a Julie a to jsem zase poslouchala já. Tak nějak jsme se navzájem doplňovali a po pravdě se mi jeho společnost líbila.

Hodně dlouho jsme si povídali o všem možném, co nás napadlo, a ani jeden jsme nechtěli skončit. Vyprávěl mi o své rodině, jak byli na různých výletech v horách, nebo jak chce Alice jezdit každý den na nákupy. Hlavně před ní mě varoval, abych si na ni dávala pozor, protože ona je schopná zůstat v obchodě od rána až do zavíračky.

Popisoval mi Emmetta a jeho vtípky, které tak rád dělá, jak si nejednou oblékl Rosaliinu podprsenku, do ní si strčil dva pomeranče, lítal po domě a vykřikoval, že se nechal přeoperovat. Tomu jsem se musela opravdu smát.

Jaspera a jeho bezmeznou lásku k Alice, jak pro ni udělá první i poslední, absolutně cokoliv. Esmé, svou matku, která našla zálibu v navrhování nábytku, ale hlavně by nedala dopustit na svou rodinu, kterou tak miluje. Carlislea, který je sice stále v nemocnici, ale zato vždy přijde šťastný domů, že někomu zachránil život.

Jenže o sobě, o tom hlavním, neřekl skoro nic. Mluvil stále o své rodině, z čehož jsem usoudila, že si jí velmi váží, i když se na to nezdá. Dělá ze sebe sice machýrka, ale v jádru je to velice příjemný člověk.

„Co?“ zeptala jsem se po chvíli, když jsme ani jeden nic neříkali a on mě jen zkoumavě sledoval. Jeho pohled mě na tvářích opravdu pálil, takže jsem se raději podívala bokem. Zhluboka jsem dýchala a stále si připomínala, abych nebyla hloupá a nepodlehla mu. Přeci se do něj teď nezamiluji...

„Moc ti to dneska sluší,“ podotkl a tím mé tváře nabraly rudý odstín. „Hlavně, když se červenáš,“ pokračoval dál s úsměvem. Ve mně to vřelo, na jednu stranu jsem si říkala, že je protivný a nesmím mu podlehnout, ale na druhou stranu byl dneska opravdu milý. Zachránil mě před nákupy, šel se mnou do čtyčhvězdičkové restaurace, povídal si se mnou tak, jak nikdo předtím... Byl to opravdu on?

„Hm?“ Zasněně jsem hleděla do jeho karamelových očí a neuvědomovala si, že mi celou dobu něco říká. Jeho smích přišel jako rajská hudba a stejně tak se poté vypařil.

„Ptal jsem se, jestli bys do kina šla zítra – když už jsme to dneska propásli,“ zopakoval a mně to v hlavě šrotovalo. Proč se o mě tak stará? Proč tráví svůj volný čas s někým takovým, jako jsem já? Vždyť on je dokonalý, nemá jedinou chybičku... Tak proč je se mnou?

„Já... Moc ráda,“ vykoktala jsem ze sebe nakonec. Doufala jsem, že jsem neudělala špatně, že jsem mu přikývla. Úsměv, který podtrhoval jeho nádhernou tvář, se ještě více rozšířil. Ani jsem si neuvědomila, že mě drží za ruku, dokud mě po ní nepohladil.

„Nikdy jsem nebyl takový, jakého sis mě představovala,“ začal po chvíli hrubším hlasem a já se zalekla, co se stalo. „Nikdy jsem nebyl ten, kdo měl ve škole všechny holky a pak je odkopl. Vlastně jsem měl snad jen jednu dívku, ale ta byla moc... nedůvěřivá a žárlivá. Pořád jsem čekal, až potkám tu pravou, se kterou se budu cítit šťastný, to proto jsem ze sebe pořád dělal machra. Ve skutečnosti ale takový nejsem. Klidně se zeptej Alice nebo kohokoliv jiného z rodiny, oni ti to potvrdí. To jen tys mě tak změnila,“ přiznal nakonec. Na to se nedalo říct nic jiného... Páni.

„Já... Chápu tě.“ Odpověď ze mě vylítla ještě dřív, než jsem si ji stihla domyslet, a vzápětí jsem toho litovala. Tváře mi hořely spolu s tou odpovědí a já netušila, co teď dělat. Mám tu říct, že všechno, co řekl, je stejně i u mě? Až na to, že já žádného kluka neměla... Copak mu mám něco takového snad říct? Opravdu?

Nakouslas to, tak to dokonči! řvala na mě část mozku. Ok... Zhluboka jsem se nadechla, odtáhla svou ruku od té jeho, opřela se do židle a zadívala se do dálky za ním.

„Vždy jsem byla za tu tichou a divnou holku, která se s nikým nebaví. Nezná zábavu a stále je uzavřená ve svém světě. Od doby, co jsem se sem přestěhovala, jsem se ale změnila. Tys mě změnil. Jakmile jsem tě potkala, stále jsem musela myslet na to, že nesmím být slabá a kvůli každé blbosti fňukat. Zařekla jsem se, že nikdo mě už ponižovat nebude. A to platilo i na tebe, nechtěla jsem mít žádné dočinění s nějaký frajírkem, který si o sobě myslí kdoví co. Ale stejně mě něco k tobě táhlo a nakonec jsem tě musela využít kvůli výmluvě...,“ dokončila jsem a zahanbeně sklopila pohled na mé proplétající se prsty.

Chovala jsem se k němu opravdu neomaleně, hrubě. Teď jsem si to uvědomila, protože jsem poznala jeho pravou tvář. Tvář toho, kdo mě po celou tu dobu přitahoval. Je ale správné, abych teď byla s ním? Když jsem ho ještě nedávno nenáviděla?

„Oh,“ vydal ze sebe pomalu a doslova a do písmene na mě zíral. Co, nemohl tomu uvěřit? Nevěří, že jsem dřív byla opravdu slušná?

„Jako by nestačilo, že mě přitahuješ,“ špitla jsem si pro sebe a doufala, že to neslyšel. Jeho pohled stále sledoval mé oči a nemínil uhnout. Nepotřebovali jsme slova, rozumněli jsme si pomocí našeho očního kontaktu.

„Ehm, ehm,“ odkašlala si vedle nás servírka. Zřejmě jí nebylo zrovna příjemně, když nás teď měla přerušovat. „Omlouvám se, že ruším, ale za chvíli zavíráme,“ podotkla slabým hláskem a hned nato odcupitala pryč.

Zmateně jsem se podívala kolem sebe a zjistila, že jsme v téhle restauraci už sami. Kolik bylo hodin? Osm? Deset? Tak strašně to uběhlo...

„Asi bychom tedy měli jít,“ navrhl Edward, tak jsem jenom přikývla a po zaplacení jsme se spolu vydali do chadného večera. Otřásla jsem se zimou, protože jsem na sobě neměla nic jiného, než ty šaty, které byly docela slabé.

Beze slov jsme se oba posadili do auta, Edward hned zapnul topení a přitom mě velmi „nenápadně“ chytl za ruku. Chvíli jsem jen seděla, ale pak jsem se odhodlala a ruku mu stiskla. Úsměv se objevil jak na Edwardově tváři, tak i na té mé.

Edward mě dovezl až na příjezdovou cestu před dům, v autě bylo šílené ticho. Zastavil a oba jsme jen tak ruku v ruce seděli. Přála jsem si se k němu teď přitulit a už ho nikdy nepustit, bohužel to nebylo reálné. Ne teď, ne v tuhle dobu.

„Moc děkuji za dnešní večer,“ řekla jsem po chvíli, když už jsem z toho nesnesitelného ticha začala šílet. Lehce jsem se na něj usmála a přemýšlela, co teď. Jak já nesnáším to trapné ticho, pomyslela jsem si.

„To já děkuji, že jsi se mnou nakonec šla,“ namítl okamžitě. Nechtěla jsem to dál rozvádět, tak jsme jen tak seděli a drželi se za ruce.

Zhluboka jsem se nadechla a odhodlala se. Rychle jsem se k Edwardovi naklonila v úmyslu mu dát polibek na tvář, ale jeho tvář se otočila mým směrem a tím mi nastavil své rty. Když se naše rty setkaly, cítila jsem v břiše tolik motýlků, až se mi z toho dělalo nevolno. Byla jsem jako v sedmém nebi a přála si, abych nikdy nemusela zpátky na zem. Naše ruce se ještě více propletly, polibek se malinko prohloubil.

S úsměvem jsem se od něj odtáhla a chvíli koukala do jeho očí. Znovu jsem se předklonila a ještě jednou ho políbila, tentokrát lehounce. Přála jsem si takhle zůstat navždy, bylo to dokonalé zakončení už tak zmateného dne.

„Děkuji,“ špitla jsem mu do úst během polibku a pak se odtáhla. „Dobrou noc.“ Hned nato jsem vystoupila z auta a pomalu šla směrem k domu, kde jsem se ještě ohlédla. Stále stál před domem a s úsměvem mě pozoroval.

„Dobrou noc, krásko,“ zavolal na mě ještě, na což odjel. Stále ještě s přitroublým úsměvem jsem se dívala na jeho mizející auto a poté vešla do dveří. Charlie zřejmě spal, protože jsem ho neslyšela, tak jsem potichu vyšla schody do svého pokoje.

Vysvlékla jsem se z těch nádherných šatů, pomalu je pověsila do své skříně a přešla přes chodbu do koupelny, kde jsem se vysprchovala. Převlékla jsem se do tílka a tepláků na spaní, a poté ulehla do postele.

Koukala jsem do stropu, na rtech stále cítila Edwardovy rty a ten sladký polibek. Opravdu jsem to udělala... Byla jsem s Edwardem, s Edwardem Cullenem, tím frajírkem. Líbali jsme se, ale to já políbila jeho. A klidně bych si ten polibek a dokonce i celý večer zopakovala znovu a znovu.

Nakonec jsem s úsměvem a sladkou chutí na rtech nechala snovou temnotu, aby mě polapila do svých spárů.

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomeň na něj! - 10. kapitola: