Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomeň na něj! - 12. kapitola

22.09.2013 (09:15) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1895×

Neuběhla ani vteřina a Alice už mi vyprávěla, co všechno má dnes v plánu nakoupit a kde všude se nutně musíme stavit.

„Takže, Bello, nejprve to bude obchoďák, pak se zastavíme v klenotnictví-“

 „Do klenotnictví? Co tam?“ přerušila jsem ji pohotově. Raději jsem se s ní chtěla bavit – dohadovat -, než sledovat tu okolní rozmazanou cestu. Stačil jen její výraz typu „Nebudu se dohadovat“, což jsem považovala za částečnou odpověď.

„Abych ti to vysvětlila nějak šetrně. Týden budeš u nás, takže si za ten čas zvykneš na nákupy, neustálé připomínky k módě a občasné neschopnosti ostatních z rodiny. A s těmi nákupy souvisí samozřejmě i různé šperky. Dobře?“ zakončila s úsměvem, ale mně se ten úsměv z tváře vytratil.

„Ty mi chceš kupovat nějaký oblečení? A šperky? Děláš si ze mě srandu?“ vyjekla jsem. Snad si nemyslí, že si tohle nechám líbit! Ani ten její výraz mě neobměkčil.

„Bello, už bys měla vědět, že já si srandu nedělám nikdy. A jestli sis to do teď neuvědomila, tak teď už to víš. Nikdy, v celém svém nes-“ zarazila se a chvíli promýšlela, co má říct. „Nesnesitelném životě, jsem si nedělala srandu z nákupů,“ zakončila rychle.

„Hm, co se děje mezi tebou a Edwardem?“ nenápadně přešla k dalšímu tématu, ale stále mi to vrtalo hlavou. Nes- co? Co tím mohla myslet? Proč se tak u toho zarazila?

„Hm...“ zamumlala jsem pouze a odpovědi se vyhýbala.

„No tak, vždyť jsem jeho sestra!“ obhajovala se uraženě.

To se máš tedy čím chlubit! chtěla jsem na ni zařvat, ale raději jsem na to zapomněla. „To je taky jeden z důvodů, proč nic neříkat,“ vyhrkla jsem namísto toho. Stále jsem to chtěla vyřknout, ale místo toho jsem si do pusy strčila větrový bonbon, který jsem našla v kapse.

„A řekneš mi alespoň jeden z těch důvodů?“ zeptala se netrpělivě.

„No... Totiž... Není to tak jednoduchý, jak to vypadá,“ vydala jsem nakonec.

„Složitý? Ze začátku? To nezní jako dobrý začátek vztahu,“ přemýšlela nahlas Alice a u toho se mračila. „To opravdu není dobrý! S tím musím něco udělat!“ vyhrkla okamžitě, což jsem nemohla nechat jen tak.

„Alice, opravdu tě prosím, nepleť se do toho. Nemám nic proti tobě, ale tohle je moje a Edwardova věc, ne tvoje,“ uzemnila jsem ji a její pokusy o řeč zamítla. Nemínila jsem se o tomhle dál bavit. Nerada bych jí řekla něco, čeho bych mohla později litovat – přeci jen je to má jediná dobrá kamarádka a sestra mého skoro-kluka.

Na druhou stranu je ale pravda, že nemám nikoho, s kým bych se mohla bavit o svém vztahu s Edwardem. Jenže pak jsem si uvědomila, že tu s Alice nejsem sama. A neměla jsem nejmenší touhu tu vyprávět před Jasperem, jak jsem se do Edwarda zamilovala, jak si nejsem jistá svými city k němu a tak dále, a tak dále.

Raději jsem tedy sledovala ubíhající krajinu zpoza bočního okénka a ignorovala Aliciny pokusy o rozhovor, obzvláště pak o Edwardovi.

Netrvalo dlouho a auto se zastavilo. Posledních pár minut jsem měla zavřené oči, takže v momentě, kdy jsem je otevřela, jsem myslela že omdlím na místě. Stáli jsme před tím největším obchoďákem v Seattlu, který je znám především svou originalitou, avšak také drahotou – obchody pro zazobané, bohaté rodiny.

„Alice, tady já jít nemůžu,“ promluvila jsme k ní okamžitě, mezitím co mě tahala z auta ven. „Já nemám tolik peněz, abych mohla nakupovat tady. Mám sotva pár dolarů na nejdůležitější věci – však víš, jídlo, potřebný oblečení a hlavně studijní potřeby,“ pokračovala jsem a odmítala vstoupit do prvního z mnoha obchodů.

„Teď mě pozorně poslouchej a zapamatuj si to. Týden budeš bydlet s námi, týden budeš muset snášet mé nákupy a celý tento týden nebudeš platit nic. Žádné oblečení, žádné jídlo, prostě nic, jasný?“ vysvětlila mi, chytla mě za ruku a jedním pohybem mě vtlačila do... Ráje.

Povzdechal jsem si, ale neodpustila si toužebné pohledy. Všude okolo mě byly ty nejnádhernější šaty, jaké jsem kdy viděla – a že jsem jich viděla nemálo. Všechny barvy, všechny velikosti, na všechny možné události. Jen představa, že bych si mohla dovolit koupit pouze jedny šaty, se mi prostě zalíbila. Ale představa nestačí, nic z toho si koupit nemůžu.

„To nejde, nemůžu vás obírat –“

„Neobíráš,“ přerušila mě znovu Alice, rozevřela své ruce a sevřela mě v přátelském objetí. „Jsi moje kamarádka a já chci, abys byla ještě hezčí, než jsi teď – a věř mi, že za ten týden se mi to podaří. Neohlížej se na to, jestli je to moc drahé nebo ne, pro mě to není problém. Když se ti něco zalíbí, okamžitě si to běž vyzkoušet,“ mrkla na mě, „na začátek zkus tyhle.“ Chytla po černých šatech s bílými pruhy v okolí pasu, které končily kousek nad koleny.

„Ale,“ začala jsem protestovat, když jsem uviděla cenovku, „vážím si toho, ale já taková nejsem – nedokážu si brát aniž bych platila,“ vysvětlila jsem a vzpomněla si na tátovy slova: „Pamatuj na slušný chování.“

Strčila mi šaty přímo do ruky a bez dalších protestů mě zavedla do kabinky. „A nesnaž se utéct, stejně se ti to nepovede!“ varovala mě se smíchem. Chvíli jsem ty šaty jen držela v ruce a obdivně je pozorovala. S povzdechem jsem se do nich tedy navlékla, otočila se a zadívala se na sebe do zrcadla.

„Oh,“ vyšlo mi z úst nepozorovatelně, a hned ve chvíli do kabinky koukla Alice a vědoucným úsměvem.

„Já věděla, že ti to bude slušet,“ pronesla zasněně a dívala se na mě ze všech stran. Na chvíli vyletěla z kabinky a vzápětí s sebou měla i Jaspera. „Vidíš, říkala jsem ti, že je to pro ni to pravý,“ pošeptala mu, ale já to stejně slyšela.

„Opravdu ti to sluší, Bello,“ složil mi poklonu i Jasper, z čehož mé tváře nabraly červený odstín.

„Díky,“ zamumlala jsem jen, otočila se zpátky k zrcadlu a sledovala tu dívku s kaštanovými vlasy, které jí splývaly podél zad, s oříškovýma očima a nádhernými šaty obepínající její, dříve stále zakryté, ženské křivky.

Usmála jsem se na Alicin odraz v zrcadle a se smíchem se zatočila kolem své osy. „Nevadí, když si je teda vezmu?“ zeptala jsem se raději a nevěděla, co očekávat. Alice se na mě zadívala a chvíli měla takový zvláštní pohled, který ale za chvíli přešel.

„Jasně, vezmi si je,“ ujistila mě a bez dalších slov se otočila a zmizela za Jasperem, kterému něco šeptala.

Neřešila jsem to, vysvlékla se z šatů a s úsměvem je položila do košíku. Jen tak jsem se procházela mezi jednotlivými regály a přemýšlela, zdali se budu v těch šatech líbit i Edwardovi. Prohlížela jsem si zrovna jedny žluté šaty s ozdůbkami po celé délce konce, když mi jiné šaty Alice znovu strčila do rukou.

„Běž, běž, běž,“ popoháněla mě znovu, a tak jsem si je oblékla. Tak tak jsem se do nich nasoukala, protože byly hodně těsné. Také ale byly krátké, a když říkám krátké, myslím tím opravdu krátké. Končily tesně pod zadkem a řekla bych, že více odhalovaly, než zakrývaly.

„Tak jak to vypadá...?“ ozval se nějaký hlas, který jsem neznala, za kabinkou, a tak jsem na to nereagovala. Nikdo ještě stále nepřicházel – tím myslím Alice nebo Jaspera -, tak jsem otevřela dveře kabinky a do někoho narazila.

„Ehm, pardon,“ omluvila jsem se a chtěla ho obejít, ale ten dotyčný mě chytil za ramena a postavil si mě před sebe.

„Ale Bello, copak mě nepoznáváš?“ pronesl mile ten hlas. Vzhlédla jsem k němu, ale stále nedokázala určit, kdo to je. Byl zhruba o hlavu a půl vyšší než já, což není až tak zvláštní, když jsem opravdu malá. Tmavé vlasy měl rozcuchané okolo hlavy, na tváři se mu zračil okouzlující úsměv – takový, při kterém dívky omdlévají. Postavu měl opravdu vypracovanou, a tak jsem raději pohled odvrátila.

Nepoznala jsem ho ani po prohlédnutí obličeje, dokonce ani po skenování celého jeho těla. Ale postačil mi jen pouhý pohled do jeho blankytně modrých očí a vzpomněla si na všechny ty krásné chvíle s ním.

Na tváři jsem vykouzlila ten nejhezčí a nejúpřímější úsměv, který jsem po dlouhé době myslela opravdu vážně.

„Dave, tak ráda tě zase vidím!“ Vpadla jsem mu do náruče, nehledě na zírající Alice s Jasperem opodál. „Co tu děláš? Myslela jsem, že ses přestěhoval někam do Kanady?“ pokládala jsem otázky, přičemž jsem se stále přitrouble usmívala.

„Ale, znáš to,“ odmávl to rukou, díky čemuž jsem poznala, že se o tom teď bavit nechce. Dave byl můj jediný kamarád, když jsem ještě bydlela u mámy a chodila do školky a základní školy. Dá se říci, že jsme se znali už od plenek – naše matky všude chodily zásadně spolu, tím pádem jsme byli spolu i já s Davem. Vlastně jsme byli takoví nejlepší přátelé.

„Ale musím uznat, že tobě to vážně sluší,“ podotkl s mírným pokývnutím na mé šaty. Ani jsem si neuvědomila, že jsem si je nechala na sobě a ještě před chvílí si je chtěla jednoznačně sundat, protože byly více-méně malé. Spíš více, než méně. Ale teď mě to nijak nezajímalo. Byl tu Dave a já se po dlouhé době opravdu začínala bavit.

„Z tebe je taky kus chlapa, jak tak vidím,“ oplatila jsem mu stejnou kartou a prohrábla mu jeho tmavě hnědé až černé rozčepýřené vlasy.

„Spíš jsem se vůbec nezměnil,“ oponoval mi zarděně s mírným úsměvem. Měl pravdu, byl přesně tak sladký, jako když se se mnou před osmi lety loučil v parku nedaleko mámina domu. Měla jsem notnou dávku energie, kterou jsem potřebovala spotřebovat právě s ním. Samozřejmě povídáním, nic jiného na mysli nemám, to určitě ne... Že ne? odporovalo mi moje svědomí. Jo, umí se ozvat v nejlepší chvíli.

„Ehm, Bello?“ ozvala se zvědavě Alice po boku stejně zaraženého Jaspera. Stále s úsměvem jsem na ni pohlédla a uvědomila si, že se navzájem vůbec neznají. Spěšně jsem se nadechla a započala představování.

„Alice, Jaspere – Dave. Dave – Alice a Jasper,“ poukázala jsem postupně na každého, koho jsem jmenovala a jen stručně je představila.

„A Dave je tvůj...?“ nechápala stále Alice, čemuž jsem se musela mírně pousmát.

„Kamarád,“ doplnila jsem ji s významným pohledem říkajícím „Nic jsem s ním neměla, ani nemám“ a znovu se věnovala Davovi. „Co vlastně děláš tady?“ zeptala jsem se zaraženě, protože až v tu chvíli mi došlo, že jsme se sice osm let neviděli, ale taky jsme mezi sebou neudržovali žádný kontakt – ať už přes mobil, maily, nebo osobně. Nervozně se ošil a posadil se na nejbližší sedačku, přičemž mi pokynul, ať se k němu připojím.

„Víš, Bello,“ začal, ale zarazil se a opět nic neřekl.

„Hele, už jen tím divným chováním mě děsíš, nechci být vyděšená ještě víc,“ protestovala jsem, když z něj stále nic nevycházelo. Jen se mi koukal do očí, ve kterých měl výraz, který jsem u něj v životě neviděla.

„Byl jsem u tvé mámy, chtěl jsem tě vidět, ale ona mi řekla, že jsi se odstěhovala za tátou do Forks,“ vyrazil ze sebe se zrychleným dechem, ale ani zdaleka asi neskončil. „Jenže u vás doma nikdo nebyl, tak jsem se poptal a že prý bydlíš u nějakých Cullenů, což mě vyděsilo. Nevěděl jsem, kam ses to dostala – nic proti vám nemám,“ omluvil se Alice a Jasperovi, kteří nenápadně odposlouchávali, ale neměla jsem jim to za zlé. Dávali na mě pozor.

„Nakonec jsem to vzdal a řekl si, že se třeba ukážeš o svého domu, ale za chvíli tam přijel šíleně starým autem – vážně otřesně zrezivělý křáp, mimochodem,“ protočil oči při vzpomínce na můj náklaďáček, „nějaký kluk a jen tak si vešel k tobě do baráku. Samozřejmě jsem ho potom, co pro něj nějaký týpek přijel, sledoval až sem,“ dokončil a úlevně si oddechl.

Nevím, co ode mě očekával. Jestli bujarou radost, že mě tak dlouho hledal a byl schopný přijet až do takového zapadákova uprostřed ničeho, jako bylo Forks, nebo snad čirou zuřivost, to jsem vážně netušila. Mě totiž v ten moment zajímala jediná věc.

„Tys nazval můj náklaďáček otřesně zrezivělým křápem?“ zopakovala jsem po něm jeho vlastní slova a nezapomněla dodat důraz na slova „můj náklaďáček“. Chtěl něco namítnou, zřejmě něco ve stylu, že se omlouvá, že nevěděl, že je to moje auto, ale můj tón jasně naznačoval, že nepřipouštím žádné námitky.  „Opravdu to myslíš vážně?“ dodala jsem nic neříkajícím hlasem. Už stačil jen šíleně prudký vítr, blesky, hromy a připadala bych si jako nějaká Bohyně pomsty.

V obličeji na moment zrudl, nasucho polykal a mohla jsem zřetelně vidět, že zrovna nevěděl, co mi na to odpovědět. Nebyl si jistý, jestli to myslím naprosto vážně, nebo si z něj střílím. Většinu času mě znal jako svoje vlastní boty, ale v tuhle chvíli jsem ho opravdu dostala na lopatky. Můj pokrový výraz vystřídal smích z celého srdce. Tak takhle dlouho jsem se už nepobavila ani nepamatuji.

„Vážně jsi mi na to skočil?“ vysoukala jsem ze sebe mezi jednotlivými záchvaty smíchu a stále se nemohla přestat smát, dokonce ani když jsem zahlédla jeho mírně naštvaný obličej. Když jsem se uklidnila, koutky úst mi stále stoupaly směrem vzhůru. Směšně jsem po bouchla do ramene a stále tomu nemohla uvěřit. „Od kdy jsi taková padavka? Nikdy bych se na tebe nemohla zlobit, vždyť to moc dobře víš,“ upozornila jsem ho se zaujetím.

„Já jen... to nic,“ zařekl to nakonec, zatímco vyloudil slabý náznak úsměvu. To, že to byl falešný úsměv, by poznal i slepý na sto mil, ale já s tím nic udělat nemohla. Byly chvíle, kdy jsme se vzájemně uklidňovali, ať už se dělo cokoliv... Ale to už bylo dávno pryč. Byli jsme malé děti, které neměli nic jiného, než jeden druhého.

„A kdo byl ten týpek jak jsi říkal?“ připomněla jsem mu po chvíli jeho historku, která mě velice zajímala. Vím, že ten kluk v dodávce byl Edward, kdo taky jiný, že ano? Ale ten týpek, který pro něj přijel, mi dělal starosti.

„To se ptáš mě? Viděl jsem ho poprvý v životě,“ osočil se na mě vztekle. „Vím jen, že přijel Jeepem,“ dodal s omluvným úsměvem za předešlý výstup. Znuděně jsem se letmo podívala na Alice, která mi to jen potvrdila.

S povzdechem jsem se rozhlédla okolo sebe, ale nikde nenašla ani Edwarda, dokonce ani Emmetta. „Byli s tebou, když jsi sem přijel?“ prohodila jsem otázku k Daveovi, ale on jen pokývl hlavou ve znamení nesouhlasu, avšak s podezřelým úšklebkem na rtech.

„Hledáš mě?“ ozval se sametový hlas těsně za mnou. Pootočila jsem s úsměvem hlavu na bok očekávajíc Edwarda, ale jaké překvapení mě čekalo, když tam byl Emmett. Úsměv vystřídal neutrální výraz.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem s notnou dávkou sarkasmu v hlase. „Kde je Edward?“ dodala jsem vzápětí a znovu se rozhlížela. Emmett si jen smutně povzdechl, přešel k Alice a Jasperovi a něco jim velice potichu říkal. Jistě, že jsem nic neslyšela.

„Tak já stojím přímo tady a ona si mě ani nevšimne,“ odvětil Edward z druhého konce sedačky. V celé své kráse tam seděl jako anděl na svém trůnu. Bez jakýchkoliv zábran jsem k němu přímo přiskočila a lehce políbila na koutek úst. Byla jsem si jistá, že se mi láska musí přímo odrážet v samotných očích.

„Dave, tohle je-“

„Edward,“ dořekl místo mě a naštvaně si právě jmenovaného měřil. Edward mu samozřejmě jeho pohled oplácel, stejně tak Alice, Jasper a Emmett. „Dlouho jsme se neviděli, nemyslíš?“ prohodil jen tak mimochodem. Jak to vypadalo, všichni věděli, o co se tu jedná, jen já jediná tu byla za tu hloupou, která – opět – nic nevěděla.

„Edwarde?“ ozvala jsem se. Jenže on mi nic neodpověděl, jen si Davea dál měřil, přičemž vypadal, že stačí velice málo, aby po něm skočil a začal se s ním prát přímo v obchodě. Napětí mezi nimi by se dalo krájet na kousíčky.

„Slečno, jestli ty šaty budete chtít, musíte je nejdříve zaplatit, než je budete nosit,“ přerušila to nepříjemné ticho postarší prodavačka s přívětivým úsměvem na tváři poseté mnohými vráskami. Pane jo, úplně jsem zapomněla na ty šaty.

„Jistě, promiňte, hned si je vysvléknu,“ omluvila jsem, zalezla do kabinky, kde jsem se co nejrychleji převlékla do svého normálního oblečení, šaty vhodila do nákupního košíku a opět se věnovala ostatním.

„Může mi někdo vysvětlit, co se děje? A odkud se vy dva znáte, Edwarde?“ zajímalo mě čím dál více a opravdu mě to ale přestávalo bavit. Kupodivu to nebyl Edward, ani nikdo z Cullenů, kdo mi odpověděl. Byl to Dave, který se choval jinak, než jsem ho kdy znala.

„Potkali jsme se, tuším, že v Chicagu, nemám pravdu, bráško?“ pronesl zdlouhavě s určitou narážkou v hlase, kterou jsem já – samozřejmě, jak jinak – nepochopila.

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomeň na něj! - 12. kapitola: