Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomeň na něj! - 13. kapitola

23.09.2013 (18:30) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1884×

„Takže znovu. Vy dva se znáte? Vlastně vy všichni se navzájem znáte?“ opakovala jsem snad už po sté a stále tomu nedokázala uvěřit. Byla jsem vzteky bez sebe, protože mi to nikdo nechtěl vysvětlit. Všichni se věnovali jen vlastním věcím, což obsahovaly nenávistné pohledy na Davea. Ale já to chtěla vědět, opravdu chtěla.

„Dave, můžeš jít se mnou?“ poprosila jsem ho slušně, nečekala na odpověď a rovnou odešla do jednoho z mnoha pokojů v domě. Ještě jsem se tu pořádně nevyznala, takže mi ani nějak extra nevadilo, kdybych se objevila v pokoji jednoho z Cullenů.

Pokoj byl kupodivu dokonale vybavený. Historie čišela z každého kousku nábytku, z mnoha pověšených obrazů na zdi, nebo dokonce z klavíru uprostřed pokoje. Dýchala tu historie a já si připadala, jako kdybych se objevila v dřívějších dobách.

Dveře za mnou se pomalu zavřely, takže jsem si konečně mohla zase Davea prohlédnout tak, aniž by ho chtěl někdo zbít. Mohla jsem vycítit dotyk jeho očí putujících po celém mém těle, stejně tak moje oči skenující to jeho.

„Jsi v pořádku, Bello?“ promluvil jako první a přerušil tak ticho panující mezi námi. Jeho otázka mě zmátla, avšak ne natolik, že bych nedokázala odpovědět.

„Proč bych nebyla?“ oplatila jsem mu otázkou. Jeho náhlou starostlivost jsem nechápala, ale nenechala jsem se vyvést z míry. Přistoupil blíže ke mně, aby mě mohl pevně obejmout.

„Měl jsem o tebe strach, víš,“ vysvětlil opatrně, dále však nepokračoval.

„Ale proč?“ zajímalo mě. Zahleděl se mi do očí a dlouhou chvíli nic neříkal.

„Jak dlouho se s nimi znáš?“ zeptal se mě místo očekávané odpovědi. Zmateně jsem pokrčila obočí a mírně se od něj odtáhla.

„Asi... dva dny,“ přiznala jsem se sklopeným pohledem. Znám je dva a dny a už s jedním z nich chodím, vážně skvělý, pomyslela jsem si ironicky. Opět se mezi námi rozhostilo ticho, které ani jeden z nás nemínil přerušit. Měla jsem nutkání zeptat se ho, proč se mě ptá na takové věci, ale raději jsem držela pusu zavřenou. Rozum zvítězil nad zvědavostí, ale ne na dlouho.

„Proč jsi mu řekl bráško?“ vyhrkla jsem rychleji, než jsem si to mohla jakkoli rozmyslet. Zhluboka se nadechl, poodstoupil ode mě a přešel ke klavíru uprostřed pokoje.

„Ten klavír jsem už pár let neviděl,“ šeptl si spíše pro sebe, ale přesto jsem ho slyšela. Chvíli jen přecházel z jedné klávesy na další, aniž by klavír vypustil jakoukoli notu. Pomalu ke mně stočil svůj pohled, ve kterém se odrážela bolest a nerozhodnost. I přesto, jak blízko k sobě tyto dva pocity měly, já mezi nimi dokázala rozeznat ten rozdíl, na to jsem ho velice dobře znala.

„Vysvětlím ti to později, až bude ten správný čas,“ vysvětlil pomalu s mírným poloúsměvem. „Co tu vlastně děláš? Myslel jsem, že bydlíš u Charlieho,“ přesunul náš rozhovor jiným směrem, a i přesto, že jsem stále přemýšlela nad předchozím tématem, připsala jsem mu bod za chytrost, a dala se na vysvětlování.

Nevím, jak dlouho jsme si ještě povídali, ale upřímně? Bylo to jiné, on byl jiný. Během těch osmi let se sice nezměnil fyzicky, ale psychicky rozhodně. Už to nebyl ten roztomilý klučina, se kterým jsem si každý den hrávala na pískovišti před naším domem.

Uvědomovala jsem si, že jednou či později se stejně budeme muset oba vrátit zpátky za ostatními, a i přesto, že se mi tam momentálně vůbec nechtělo, jsem tam musela přijít. Nevím, co jsem si myslela, ale asi jsem čekala, že všichni budou stát na stejném místě a budou čekat na nás, až přijdeme zpátky za nimi. Ale opak byl pravdou, protože nikdo tam nebyl. Jediný, kdo doma zůstal, byla Alice sedící na pohovce před plazmovou televizí.

„Alice?“ zvolala jsem dožadujíc se vysvětlení. Jen se po mně ohlédla a pokynula hlavou, ať se k ní oba posadíme.

„Jeli do obchoďáku,“ odvěděla jednoduše a zase se věnovala televizi. Zrovna tam dávali nějakou módní přehlídku, ale ty vzory šatů a všeho možného byly totálně otřesné. To bych si na sebe nikdy v životě vzít nemohla, nehledě na to, že jsem na to neměla ty správné křivky.

V momentě, kdy to skončilo, se otočila na Davea a chystala se něco říct, ale zarazila se a v očích měla takový zvláštní skelný pohled, jako kdyby se dívala někam do dáli. Dave k ní přiskočil a chvíli jí něco říkal, nacož se Alice dala do kupy a oslnivě se na mě usmála. Jo, znovu – už jsem odmítala počítat, kolikrát se to za ten jeden den stalo – jsem byla mimo, a proto jsem se rozhodla to ignorovat. Když mi to budou chtít říct, tak prosím, jsem jedno ucho, ale nebudu je k ničemu nutit.

Proto jsem odešla do kuchyně, kde jsem otevřela lednici a zůstala nechápavě zírat. „Alice? Kde máte všechno jídlo?“ podivila jsem se, když jsem se vracela do obýváku. Ani na chvíli nezaváhala a pohotově odpověděla, jako kdyby to měla předem nacvičené.

„Včera jsme teprve přijeli, a tak jsme měli jen to, co jsme balili na cestu,“ odmávla to rukou, „takže kluci jeli něco nakoupit,“ rozvedla svou odpověď, ale mně to spíše přišlo jako výmluva. Kdo by neměl nic v lednici? I kdyby se zrovna přistěhovali, tak jak mohli vydržet bez jídla? Stejně jsem to ale nechala plavat, posadila se zpátky za nimi a toužila po odpovědích.

„Takže...“ začala jsem velice pomalu.

„Takže?“ zopakovali unisono Alice s Davem. Musela jsem se nad jejich sehraností pousmát.

„Odkud se znáte?“ začala jsem jednou z nejjednodušších otázek a opět se dočkala společné odpovědi.

„Z Chicaga.“ Zadržela jsem přicházející smích a přemýšlela nad dalšími otázkami.

„Jak jste se poznali?“ zajímalo mě dál, ale spíše jsem jen pálila jednu otázku za druhou, aniž bych nad tím přemýšlela. Mnohokrát se jejich odpověď sjednocovala, ale párkrát jsem se dočkala i velice rozdílné odpovědi.

Ještě dlouho poté jsem po nich vyžadovala odpovědi na nejrůznější otázky, které bych ani v životě nevymyslela, ale v tuhle chvíli se to tak skvěle hodilo, že jsem neváhala a ptala se dalšími a dalšími otázkami. Když už mě to přestávalo bavit, rozhodla jsem se pro jednoduchou otázku, díky které se oba alespoň na chvíli budou muset zamyslet.

„Proč se nenávidíte?“ řekla jsem tichým hlasem, ale plným zájmu. A přesně jak jsem očekávala, oba se zarazili.

„Ale to není pravda,“ pronesla rychle Alice, aniž by se nějak dlouze zamýšlela. „Proč si to myslíš?“ dodala opatrně. Ale já jí neodpověděla, místo toho jsem se zahleděla na Davea, který na mou otázku neměl odvahu odpovědět.

„Dave?“ optala jsem se místo toho. Pohledem těkal mezi mnou, Alice a dveřmi vedoucími ven, k odpovědi se neměl. „Nechápu, co mezi vámi je, ale vážně mě to zajímá,“ rozvedla jsem to, aby mě oba dva správně pochopili.

„Ono je to trochu složitý,“ přiznal pomalu Dave, zatímco se zhluboka nadechl, aby mohl pokračovat. A pokračoval by, to ano, kdyby se prudce neotevřely dveře a dovnitř nevběhla totálně rozzuřená Rosalie.

„Co ten tady dělá?“ vykřikla vztekle, prstem ukázala na Davea a vmžiku stála těsně před ním, s rukou přiloženým pod jeho krkem. Zatímco Dave seděl napůl ve vzduchu, Alice se jen na tu podívanou poklidně dívala, Rosalie se snažila uškrtit Davea, tak já naprosto ale totálně nepříčetně vyšilovala. A že to bylo ještě slabé slovo.

„Rosalie! Sakra, Alice! Dave!“ křičela jsem z jednoho na druhého a snažila se přitom něco – cokoli – udělat, ale nebylo co. Nikdo mě neposlouchal, připadala jsem si jako neviditelná. Ale právě tohle chování si žádalo potřebnou akci.

Nezaváhala jsem ani na vteřinu, rozběhla se na Rose a po cestě ji srazila k zemi, kde jsem ji ještě praštila rukou, která mě vzápětí šíleně rozbolela. Nebo alespoň to jsem si myslela. Protože jak jsem tak zjistila, nikoho jsem k zemi nesrazila, byla jsem tam jen já sama. Všichni ostatní mě sledovali, jako kdybych se právě zbláznila, rozeběhla se doprostřed ničeho a jen tak spadla na zem a ještě k tomu do té země praštila. A popravdě? Taky by to vysvětlovalo tu nesnesitelnou bolest v ruce, která nemínila přestat.

„Bello, Bože!“ zaslechla jsem první hlas, ale to už se mi pomalu zatemňovalo před očima. Těsně ke mně se přiblížil Dave a já se ho chtěla zeptat, jestli je v pořádku, ale nezmohla jsem se na jediné písmeno. Chtěla jsem pozvednout ruku, avšak ta jen bezmocně padla zpátky k zemi, nepřirozeně zkroucená. Poslední, co si pamatuji, než jsem upadla do dechberoucí temnoty, byl temný zvuk.

Zvířecí zavrčení.

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomeň na něj! - 13. kapitola: