Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomeň na něj! - 4. kapitola

09.07.2011 (16:30) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1665×

Pohled Bella

V letadle jsem měla opravdu čas přemýšlet. Vím, že jsem asi udělala unáhlené rozhodnutí, protože jsem se hned odstěhovala, ale já už bych to tam asi nevydržela. Ano, máma i Johny mi budou strašně moc chybět. Ale obzvlášť máma. S ní jsem vydržela celých šestnáct let. To ona se o mě jako malou starala. Bez ní bych nebyla na světě. Jenže… časem se všichni někdy změní. Ať už k lepšímu, či horšímu. Ovšem já jsem ráda, že se stěhuji. Konečně budu moci být se svým tátou. Opravdovým tátou. Budu mít možnost promluvit si s ním. A možná mě bude mít po dlouhé době někdo rád…

Mezitím, co jsem o všem přemýšlela, jsem dokonce usnula. To se mi ještě nikdy nestalo. V letadle a usnout. Zdál se mi nějaký divný sen. Takový… zvláštní.

Stála jsem před nějakým hradem nebo zámkem, nebo něčím podobným. Vedle mě stála dívka zhruba v mém věku, ale byla o hodně menší. Vzhledem připomínající elfku. Roztomilou elfku. Ale něco mi na ní nesedělo. Ty oči, měla je karamelové. Takové krásné, ale zároveň nebezpečné. Jako lovec. Ale cítila jsem, že by mi nic neudělala, jenom se mi snaží od něčeho pomoci.

Pak jsem se probudila. Ten sen jsem tedy opravdu nechápala. Ale nechala jsem to plavat a přemýšlela, kde vlastně jsem. Jo vlastně, v letadle. No, ještě jsem měla času dost, tak jsem si zatím vzala nějaký časopis, co jsem si vzala s sebou a začetla jsem se. Nevím, jak dlouho jsem si četla, ale z reproduktorů se ozval hlas letušky.

Prosíme cestující, aby se připoutali, budeme přistávat.

Udělala jsem přesně to, co ostatní, a vyčkávala, až přistaneme. Po chvilce letadlo konečně zastavilo, podívala jsem se z okýnka. Jako bych to nečekala, pomyslela jsem si. Venku samozřejmě trochu mrholilo, ale tady se to dalo čekat. Čekala jsem, až ostatní postupně vystoupí, abych už mohla být venku. Vzpomněla jsem si, že jsem měla napsat tátovi, až přijedu.

Jakmile jsem se dostala někam, kde bylo místo, vzala jsem si mobil a napsala Charliemu SMSku.

Ahoj, tati. Zrovna jsem přiletěla. Budu na tebe čekat na letišti. Mám tě ráda, zatím ahoj. Tvoje Bella

Teď si jenom počkat, až přijede. Chtěla jsem si koupit kafé z automatu, ale nechala jsem to až na doma. Asi po deseti minutách Charlie přijel. Samozřejmě v policejním autě, jak jinak.

„Bello! Opravdu to jsi ty? Hodně jsi vyrostla,“ vítal mě hned Charlie. Taky se změnil. Byl o hodně starší, než jsem si ho pamatovala.

„Ahoj, tati. Ano, jsem to já,“ usmála jsem se na něj. Objal mě a pokynul mi, abychom šli do auta. Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce, Charlie nastartoval a mohli jsme vyjet. Po cestě se mě Charlie ptal pořád na nějaké otázky, ať už o škole, mámě nebo Johnym. Ani ne za hodinku jsme byli ve Forks. Hodně se to tu změnilo. Ale dům se nezměnil. Byl pořád stejný. Naposledy jsem tu byla, když mi bylo sedm let na prázdniny. Od té doby jsem tu nikdy nebyla. A teď mám možnost tu bydlet a poznat líp obyvatele tohoto městečka, ale především tátu.

Když jsme přijeli, táta mi ukázal, kde mám pokoj a já jsem si šla vybalovat. Poté, co jsem si vybalila, jsem si šla dát sprchu. Užívala jsem si toho pocitu, když mi horké kapky vody stékaly po těle. Vyšla jsem z koupelny, oblékla si nějaké oblečení na doma, co jsem si vzala ještě z Phoenixu. Můj pokoj zůstal takový, jaký jsem ho posledně opustila. Akorát už nebyl pro tu malou holčičku.

Sešla jsem dolů do kuchyně, abych si vzala něco k jídlu. Vzala jsem si jenom jablko, protože ještě potřebuji zajet do Seattlu. Nějak jsem nepočítala, že tu bude i teplo – a teď trošku svítilo slunce, i když před chvilkou mrholilo –, takže si musím nakoupit nějaké oblečení.  Teď jsem jenom potřebovala poprosit Charlieho.

„Tati? Prosím tě, mohl bys se mnou zajet do Seattlu? Potřebuji si nakoupit nějaké oblečení,“ začala jsem opatrně. Charlie zvedl pohled od televize a podíval se na mě.

„Víš…, domluvil jsem se se svým kamarádem Billym, že s ním zajedu na ryby,“ omlouval se. „Ale jeho syn, Jacob, by s tebou mohl jet. Pamatuješ si ho? Jako malí jste byli nejlepší kamarádi.“ Chvilku jsem lovila v paměti, ale nemohla jsem tam nic najít.

„Jak se jmenuje příjmením?“

„Black. Jacob Black.“ Ano, Jacob Black! Už jsem si vzpomněla. Když jsem tu byla posledně, házel mi písek do vlasů a ještě je zalíval vodou. Málem jsem to z těch vlas nedostala.

„Jistě, pamatuji si. A kdy přijede?“ zeptala jsem se s úsměvem. Opravdu jsem se na něj těšila. Charlie se podíval na hodinky, co měl na ruce.

„Za hodinu by tu měli být. Oba,“ odpověděl mi a dál se věnoval televizi.

Otočila jsem se a šla zpátky do pokoje, abych se mohla nachystat. Vzala jsem si rifle a k tomu obyčejné černé tričko. Vlasy jsem si rozčesala a vytvořila si nádherný účes. Nevím, jak se mi to podařilo, ale tak vlnité vlasy jsem ještě nikdy neměla. Ještě, že jsem měla tak světlé vlasy, tenhle účes se mi k tomu hodil. Než jsem se nadála, už dole zvonil zvonek. To budou oni, proběhlo mi hlavou. Charlie se ještě chystal, tak jsem šla otevřít. Otevřela jsem dveře.

„Ahoj, ty budeš asi Bella,“ pozdravil mě starší pán na vozíčku. „Já jsem Billy, Charlieho kamarád.“  Podal mi ruku. Přijala jsem ji a taky ho pozdravila.

„Pojďte dovnitř, Charlie se ještě chystá,“ pozvala jsem je dovnitř. Billy vešel dovnitř, ale Jacob zůstal venku. Zůstala jsem tedy s ním. Prohlédla jsem si ho, protože jsem ho vůbec nepoznávala. Už to nebyl ten malý kluk, co se mě snažil něčím zaujmout. Svaly zdobily jeho větší postavu a ještě ke všemu byl jen v kraťasech. Uvědomila jsem si, že mě s pobaveným pohledem sleduje. Začervenala jsem se a sklopila pohled dolů.

„Ehm… Ahoj,“ pozdravila jsem ho po chvilce ticha a podívala se mu do očí. Měl je čokoládově hnědé.

„Ahoj, Bello. Sluší ti to,“ složil mi kompliment. Znovu jsem se začervenala a rukou si trošku projela vlasy, ale ne moc, aby se mi ty vlnky nepokazily. „Pamatuješ si na mě?“ zeptal se mě ještě. Musela jsem se ušklíbnout.

„Jo. To bláto mi z vlasů nešlo umýt snad celý den!“ zasmála jsem se a on se mnou.

„To jo… To jsem tě ještě jako malou měl strašně rád. Ale… už jsem z toho vyrostl,“ mrkl na mě, ale pořád se smál. Já jsem se jenom pousmála. Už jsem z toho vyrostl. Ta věta mi zněla v hlavě. Nevěděla jsem, co na to říct. Naštěstí mě zachránil Charlie, který zrovna s Billym vycházel z domu.

„Tak, děti, my pojedeme na ryby a vy můžete jet do Seattlu. Jacobe, dej tam na Bellu pozor, ano?“ poučoval nás ještě Charlie.

„Neboj, Charlie, já se o ni postarám. Ale nemysli si, že s ní budu na každém kroku, když bude nakupovat,“ varoval ho Jake. Charlie se zasmál a spolu s Billym odjeli. My s Jakem jsme nasedli do jeho auta a mohli jsme vyrazit do Seattlu.

V Seattlu jsme se nikde moc nezdržovali, já jsem si jenom koupila pár triček, nějaké tepláky na doma a tříčtvrťáky. Po cestě domů jsme si s Jakem hodně povídali. Když jsme přijeli k nám, Charlie ještě doma nebyl. Jake se omluvil, že musí domů, chystat se ještě do školy. Já jsem si doma vzala něco na jídlo a šla jsem do pokoje.

Dala jsem si ještě rychlou sprchu, převlékla se do pyžama a usínala s krásným pocitem. Že zítra jdu do školy.

Chtěla bych poděkovat za komentáře. Sice jich nebylo moc... ale aspoň něco. Prosím, napište mi nějaké komentáře, protože tenhle díl jsem psala hodně dlouho. Nic mě nenapadalo, ale s komentáři je to vždy lepší. Takže prosím, napište mi komentáře nebo i smajlíka. Vaše patulka13

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomeň na něj! - 4. kapitola: