Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomeň na něj! - 6. kapitola

28.09.2011 (14:45) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1498×

Bella

Nemohla jsem prostě usnout, protože venku jsem zřetelně slyšela, jak kapky dopadají na okap. Proč zrovna já musím mít takové štěstí? I když bych měla na hlavě snad milion polštářů, stejně by mi to nepomohlo. Nakonec jsem usnula až někdy kolem půlnoci, za což jsem byla docela šťastná... Raději kolem půlnoci, než až chvilku před tím, než bych musela vstávat do školy.

***

Píp, píp, píp, píp, zvonil mi budík vedle na stolku, a tak jsem ho neochotně zamáčkla a vstala. Sedm hodin... Tak brzo, ale zároveň pozdě. Snad ve škole nebudeme nic dělat, jinak je možnost, že bych tam taky mohla uprostřed hodiny usnout. Otevřela jsem skříň, ale nenapadalo mě, co bych si tak vzala na sebe. Chytnula jsem první oblečení, co jsem měla po ruce a vydala se do koupelny, kde jsem se vypořádala se svými vlasy. No jo, po ránu ty vlasy nikdy nejsou nejlepší, to je pravda. Jenom jsem si je pročísla a načesala do vysokého culíku, nic se mi s nimi dneska nechtělo dělat. Ještě jsem vykonala ranní hygienu a vydala se do kuchyně, kde jsem měla ještě deset minut čas se nasnídat. Pak už jsem bohužel musela nasednout do svého červeného náklaďáčku a do školy.

***

Dojela jsem na parkoviště a měla jsem štěstí. Jediné volné místo bylo vedle nějakého stříbrného Volva. Opatrně jsem na to volné místo najela, hlavně abych nenarazila do Volva. Mně by to nic neudělalo, ale nejsem si jistá, jestli by to to Volvo přežilo v pořádku.

Vystoupila jsem z auta a vydala se ještě hledat kancelář kvůli rozvrhu. Postarší paní mi dala několik papírů. Jeden na podepsání od Charlieho, druhý pro podepsání od každého učitele v hodině, mapku školy a naposled rozvrh hodin. Slušně jsem poděkovala, podívala se na rozvrh hodin, kde jsem měla první hodinu biologii a následně se podívala na mapku. Snad tu učebnu najdu brzy.

Dávno už zvonilo, takže na chodbách už nikdo nebyl. Nebyla možnost se někoho zeptat na cestu, protože všichni už byli samozřejmě ve své učebně.

Asi po deseti minutách jsem ji konečně našla, mapku schovala do batohu, který jsem měla na zádech, a vešla do učebny. Profesor už tam byl, samozřejmě, a něco už říkal třídě. Jakmile si mě všimnul, okřikl třídu, ať je potichu a začal se mi věnovat. Podala jsem mu papír, který hned podepsal a vrátil mi ho.

„Sedněte si k panu Cullenovi,“ vyzval mě učitel a mně nezbývalo nic jiného, než si tam sednout. A to jsem doufala, že budu moct sedět sama. Jenže jakmile jsem se otočila, myslela jsem, že se mi snad podlomí kolena. Na našem místě seděl anděl. Jinak jsem ho pojmenovat nemohla. Dělala jsem, že si ničeho nevšímám a sednula si na místo.

Lehce jsem pootočila hlavu, abych na něj lépe viděla, a nenápadně jsem si ho prohlížela. Proč zrovna já musím sedět vedle něj? Teď je jasné, že učivo mi do hlavy asi moc nepůjde. Zpozorněla jsem, když jsem si uvědomila, že mě také sleduje. Hlavu jsem stočila směrem na lavici a tvář si překryla svými vlasy, které jsem si před třídou rozpustila.

Po celou dobu vyučování jsem na sobě cítila jeho pohled. Nebylo mi to zrovna příjemné... Těsně, než zazvonilo, jsem se rozhodla ho oslovit.

„Ahoj, já-“ začala jsem, ale on už byl pryč. Jak mohl tak rychle zmizet? Vždyť to je nemožné... Nikdo nemůže tak rychle zmizet. Nebo se mi to jenom zdálo? No... Každopádně... Doufám, že ho ještě dneska uvidím. Ráda bych věděla, jak se ten anděl jmenuje. A kdo by to vlastně vědět nechtěl?

Po hodině biologie jsem měla ještě trigonometrii, historii, španělštinu a další různé hodiny. Na obědě jsem už měla pár kamarádu, jako například Angelu, milou dívku z trigonometrie, Jessicu, kterou jsem potkala na hodině španělštiny, Lauren, která se mnou seděla na historii, Mikea, Erika a další lidi.

Takže jsem s nimi seděla na obědě u jednoho obzvlášť přeplněného stolu. Seděla jsem mezi Jessicou a Angelou a naproti mě byla Lauren, která se na mě mračila. Udělala jsem jí snad něco? Nebo proč se na mě tak tváří? Odvrátila jsem od ní hlavu a věnovala se svému podnosu s jídlem. Ale pak jsem ho zpozorovala.

„Kdo je to?“ zašeptala jsem směrem k Angele a nenápadně do ní šťouchla. Okamžitě se na mě otočila a chvilku očima pátrala po jídelně.

„Kdo?“ zeptala se po chvilce a já myslela, že mě z ní klepne. Na koho se asi můžu ptát?

„Kdo asi? Oni!“ sykla jsem slabě, aby to nikdo kromě ní neslyšel. A to už se jí v té hlavince rozsvítilo a vědoucně se na mě podívala.

„Cullenovi,“ odpověděla prostě a dál se věnovala jídlu. To mi opravdu pomohlo. Zakroutila jsem očima a stejně jako Angela, se věnovala zbytku jídlu. Po chvíli jsem se ale podívala po Jessice, která seděla po mé pravé ruce.

„Jess? Kdo to je?“ zašeptala jsem směrem k ní a koutkem oka jsem se na něj podívala. Když jsem tuto otázku položila, okamžitě se po mně podíval. Tváře začaly nabírat rudý odstín, a tak jsem sklopila hlavu.

„Cullenovi,“ odpověděla stejně jako Angela a pokrčila u toho rameny.

„To vím, ale jak se jmenují!“ zeptala jsem se nedočkavě a doufala, že už se mi dostane odpovědi.

„Ten, co se na tebe furt dívá, se jmenuje Edward,“ začala a zamračeně si ho měřila. Podívala jsem se na něj, jestli je pravda, že se na mě pořád dívá a opravdu... Pořád mě sledoval. Sklopila jsem zrak a věděla, že víc vědět nepotřebuji. Viděla jsem, jak se na něj Jessica pořád dívá a lehce naštvaně se dívá na mě.

„Nedívej se na něj!“ sykla jsem směrem k ní a dál se věnovala svému jídlu. Snad mě poslechla a nezírá na něj stejně tak, jako on na mě.

Jakmile jsem dojedla, zvedla jsem se a bez jediného pohledu k jeho stolu jsem odešla z jídelny. Sotva se za mnou zavřely dveře, oddychla jsem si. Dneska, oproti jiným dnům, jsem měla opravdu štěstí, že jsem něco neprovedla. Například... Mohl mi spadnout tác se zbytkem nedojedeného jídla a já bych na tom uklouzla. Nebo bych mohla zakopnout o něčí nohy a zase bych byla na zemi. Anebo, v tom nejhorším případě, bych mohla zakopnout také o své vlastní nohy, a to by teprve bylo něco.

Naštěstí jsem už neměla žádné hodiny, takže jsem mohla spokojeně dojít do auta a odjet domů. Ale tušila jsem, že se ještě něco stane. To bych nebyla já, kdybych prostě něco nedokázala... Měla jsem divné tušení, které se mi ani za nic nelíbilo.

Nasedla jsem do svého milovaného náklaďáčku, tašku položila na vedlejší sedadlo, připoutala se a nastartovala. S hlasitým vrčením motor nakonec naskočil, a tak jsem zařadila zpátečku, abych mohla vyjet z parkoviště. A co se mi nestalo... Málem... Upozorňuji málem! Jsem nabourala do toho Volva, co stálo hned vedle. Uf... A já jsem si říkala, že něco se přeci stát musí.

Dojela jsem domů a přemýšlela, co budu dělat. Charlie ještě nebyl doma, takže jsem neměla co dělat. Ale můj šikovný mozek to za mě vyřešil. Jasně, že jsem myslela na anděla... Tedy na Edwarda. Jak krásné má jméno... Sakra! Bello! Nemysli na něj! První den ve škole a už jsi myšlenkami úplně jinde, než máš právě být. Protože jak jsem později zjistila, byla jsem u sebe v pokoji a měla jsem před sebou otevřenou učebnici Biologie. Ale ještě lepší bylo zjištění, že si tužkou do ní čmárám. A bohužel Edwardovi zlatavé oči, které mě neskutečně přitahují.

A dost! Zvedla jsem se od stolu, tužku položila, ze skříně si vzala nějakou teplejší mikinu a sešla dolů do obýváku. Charliemu jsem napsala na stůl vzkaz, že jsem se šla ven projít, a že nejpozději do deseti budu zpátky doma. Protože bylo venku už docela tma, bylo osm hodin, vzala jsem si na sebe tu teplejší mikinu a obula si botasky, aby mě nebolely nohy. Vyšla jsem ven do toho sychravého počasí a rozešla se směrem po cestě.

Přestala jsem na vše myslet a jen sledovala krajinu okolo. Chvilkou jsem i přemýšlela, že bych šla kousek do lesa, ale já jsem takový strašpytel, že bych odtamtud utekla hned, když by se na stromech pohnulo listí. Šla jsem dál po kraji silnice, aby mě nezajelo nějaké auto. Sice tu nic v tuhle dobu nejezdí, ale jistota je jistota.

A jak jsem si myslela, tak se i stalo. Naproti mně vyjelo nějaké velké auto, pravděpodobně Jeep, kterým jel asi nějaký blbec. Protože jenom blbec mě může shodit do příkopu vedle cesty.

Au... To bude modřin... pomyslela jsem si a opatrně vylézala z toho zabláceného příkopu, abych tam ještě znovu nesklouznula. O kousek dál na silnici jsem viděla ten zpropadený Jeep, jak stál na kraji vozovky. Ten blbec, co ho řídil, byl během chvilky u mě, omlouval se mi a pomáhal mi na nohy.

„Promiň mi to, nechtěl jsem. Vůbec jsem si tě nevšiml, promineš mi to? Chyť se mě, vytáhnu tě,“ mlel jedno přes druhé, až mu ani nebylo rozumět. Přijala jsem jeho ruku, aby mi pomohl nahoru, a následně jsem už stála vedle něj. Ani prohlédnout jsem si ho nemohla, protože byla tma jak v pytli... Jsem zvědavá, jak dojdu domů... Pokud ho tedy vůbec najdu.

Chtěla jsem jeho ruku už pustit, ale on mou ne. Tázavě jsem se na něj dívala, i když můj výraz nemohl vidět.

„Emmett,“ řekl pouze a mně to došlo.

„Bella,“ odpověděla jsem prostě a pousmála se na něj. Úsměv mi opětoval, to jsem viděla, a poté mi ruku pustil. Prohlédl si mě, jestli jsem v pořádku, ale mně to přišlo trapné. Červeň se mi nahrnula do tváří  a pohled jsem sklopila k zemi.  Znáte tu chvíli, kdy nevíte, co říct? To trapné ticho? Tak to právě teď nastalo... Já nevěděla co říct a jak se zdá, tak ani Emmett.

„Takže, Bello. Počkat! Ty jsi Isabella, že?“ ožil najednou a to mě donutilo se na něj podívat.

„Ehm... Jo?“ odpověděla jsem a konec jsem zvedla do otázky. Na co to potřebuje vědět?

„Tak to jsi ty!“ rozkřičel se, že to museli slyšet všichni, dokonce i snad celý Seattle.

„Kdo já?“ zeptala jsem se znovu a nechápavě na něj zírala.

„No ty přece!“ zakřičel znovu, až jsem myslela, že ohluchnu.

„Koho přesně myslíš? A prosím, nekřič tolik,“ poprosila jsem ho na konci, jinak bych opravdu ohluchnula.

„Jo, jasně, promiň. No ty, Isabella Swanová,“ podal mi na vysvětlenou, ale já stále nechápala.

„No jsem to já, ale proč kvůli tomu tak vyšiluješ?“ nechápala jsem a doufala, že mi to konečně vysvětlí.

„Já nevyšiluju… A mimochodem, ve škole tě zná každý… No, ve škole. Spíš celé Forks!“ Zasmál se svému vtipu, ale já jsem to neřešila. Samozřejmě, že mě tu každý musí znát. Šerifova dcera se vrátila zpět do svého rodného městečka.

„Jo, tak díky.“ Otočila jsem se na druhou stranu a rozešla se domů. Ale zastavil mě zase jeho hlas.

„Počkej! Já tě odvezu!“ hlásil mi hned za cesty ke mně, a tak jsem jen přitakala a šla s ním k Jeepu. Sednula jsem si, Jeep nastartoval a rozjel se.

„Kde vlastně bydlíš?“ zeptal se po chvíli a na kratičký okamžik se na mě podíval. Nadiktovala jsem mu, kam má přesně jet a za chvilku už jsme stáli před domem. Emmett na chvilku zastavil, abych mohla vystoupit.

„Děkuji,“ poděkovala jsem jako slušně vychovaná a s tichým „ahoj“ jsem se rozloučila, vystoupila z auta a sledovala, jak odjíždí pryč. Pomalu jsem vešla do domu, protože jak jsem zjistila, tak už bylo kolem jedenácté v noci. To bude Charlie vyvádět...

Jakmile se za mnou zavřely dveře, Charlie byl hned u mě.

„Kde jsi byla? Psala jsi, že do deseti budeš doma! Víš, kolik je?“ vyjel na mě hned, ale docela klidně.

„Promiň, šla jsem se projít a nějak jsem zapomněla na čas,“ vysvětlila jsem mu hned a to ho snad uklidnilo.

„Dobře... Pro dnešek, že už je tak pozdě, to nechám plavat. Ale příště mi alespoň zavolej,“ poučil mě a vydal se nahoru do ložnice, kde asi hned usnul.

Vyšla jsem schody do svého pokoje, převlékla se a ještě si zašla do koupelny. Dala jsem si takovou relaxační sprchu, abych se pořádně po dnešku uvolnila. A jak jsem zjistila, modřin jsem moc neměla... Jenom dvě a docela malé, takže štěstí. Vzala jsem si na sebe noční košilku, protože venku bylo docela horko... Zvlášť po dnešku.

Když jsem později ležela v posteli, vzpomněla jsem si na důvod, proč jsem se šla projít. Hlavní bylo, aby mé myšlenky opustily Edwarda, a tak se i stalo. Po celou dobu, co jsem jela Jeepem domů, jsem o Edwardovi neměla ani jednu jedinou myšlenku. Jenže tu bylo i to mínus, které mě docela znepokojovalo... Nemyslela jsem na Edwarda... Bohužel jsem myslela na Emmetta.

Omlouvám se všem, že jste museli tak dlouho čekat. Ale jako náhradu jsem vám napsala dneska delší kapitolu než jindy, takže doufám, že jste si ji užili. Komentáře potěší... ;) :D Vaše patulka13 :)

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomeň na něj! - 6. kapitola: