Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomeň na něj! - 7. kapitola

30.10.2011 (12:45) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1415×

Edward

Jakmile jsem dojel domů, nemohl jsem z hlavy dostat tu její omamující vůni... Přemýšlel jsem, co bych ještě mohl udělat, abych na to nemusel pořád myslet, ale nedařilo se... Bohužel... Ale jedno jsem věděl jistě. Až se mi Alice dostane do rukou, ať si mě nepřeje! Takhle mě podvést!

„Edwarde, přeci jen bys mi mohl pomoct,“ vyrušila mě z mých myšlenek Esmé, a tak jsem ji začal plně vnímat.

„Cokoliv udělám, jen abych na ni nemusel myslet,“ zašeptal jsem si jenom pro sebe, aby to Esmé neslyšela. „Ano, mami?“ zeptal jsem, teď už, nahlas a dodal jsem slabý úsměv.

„Potřebuji, abys mi zašel do obchodu,“ vysvětlila mi, ale to jsem nechápal. Na co mám jít do obchodu, když stejně jídlo nepotřebujeme?

„Ne pro jídlo, ale pro barvy. Musela bych si tam zajet a vyzvednout je, ale když už chceš s něčím pomoct...,“ dodala ještě po chvíli, tak jsem přikývl a šel do garáže, abych mohl vyjet. Ale malé tornádo jménem Alice mi zastoupilo cestu.

„Nikam,“ řekla pouze a stála přede mnou, jako by byla nějaká závora, přes kterou se nikdo nemůže dostat. Chtěl jsem ji prostě jenom odstrčit a nasednout do auta, ale vzpomněl jsem si na školu.

„Alice? Mohu se tě na něco zeptat?“ zeptal jsem se opatrně, aby nevěděla, co chci udělat. Pousmála se a přikývla.

„Co to mělo znamenat v té škole?! Jsi normální?!“ vyjel jsem na ni hned a ona hned vytřeštila oči. Tohle asi holčička nečekala. „Mohl jsem ji klidně zabít! Před celou třídou, nehledě na profesora!“ pokračoval jsem dál, ale už jsem se docela zklidnil. Nebyl jsem tak navztekaný jako před chvílí.

„Dost!“ zakřičela a kdyby mohla, zrudla by vzteky. Podle jejích myšlenek jsem pochopil, že je opravdu naštvaná... Jak může být ona naštvaná?! To bych měl být já, ne?!

„Nebudeš tu na mě řvát! Na to nemáš právo! To zaprvé,“ uklidňovala se pomalým dýcháním, „a navíc, řekla jsem ti, že kdyby něco, máš okamžitě zmizet ze třídy,“ dokončila už docela klidně.

„No dobře, tos mi řekla, ale to tě neomlouvá... Já jsem ji opravdu mohl zabít, chápeš to vůbec?“ Zklamaně jsem si sednul na schodek a hlavu si složil do rukou. Opravdu jsem ji mohl zabít. Tu dívku, která mě neskutečně přitahovala.

„Promiň mi to... Ale právě proto nemůžeš jet do toho obchodu, jak tě Esmé poprosila,“ začala pomalu, abych všechno, co řekne, pochopil správně. Po mém přikývnutí zase pokračovala dál. „Viděla jsem, že Bella se šla projít, nedopadlo by to dobře, kdyby ses neovládnul... A to nechceš, že ne?“ uhodla správně a vítězoslavně se usmála, když jsem jí odkýval, že nikam nepojedu.

„Ale já ty barvy opradu potřebuji!“ zavolala na nás Esmé z obýváku. S Alice jsme se na sebe podívali a bylo jasné, kdo pojede.

„Emmette?“ zavolal jsem do domu.

„Potřebujeme, abys dovezl barvy z obchodu!“ dokončila za mě Alice a vzápětí byl Emm u nás.

„Proč já?“ otázal se s výrazem v obličeji, jako byste ho měli začít mučit. „Proč nemůže jet Edward?“ Začal se usmívat, jak si myslel, že to geniálně vymyslel. S Alice jsme oba dva zakroutili hlavou a jeho myšlenky začaly přemýšlet ještě víc. Dokonce jsem si říkal, co se s ním děje, že najednou tak přemýšlí.

„Prostě pojedeš ty a hotovo,“ utnula ho Alice, když chtěl namítnout, že může jet ona. S poraženeckým výrazem nasednul do svého Jeepu, nastartoval a než odjel, nám věnoval smutný obličej. Jen co odjel, jsme to s Alice nevydrželi a začali se naplno smát. To teda stálo za to...

„No nic, já musím do Seattlu. Nedělej nic, kde bys mohl potkat Isabellu,“ varovala mě těsně předtím, než nasedla do svého Porsche a odjela pryč. Super... Co mám dělat teď?

Odešel jsem zase zpátky za Esmé, jestli nepotřebuje s něčím pomoct, ale bohužel už nic na práci neměla. Se svěšenými rameny jsem odešel za Carlislem, ale ten si něco četl, tak jsem ho ani nerušil. Jazz...

Zlehka jsem zaťukal na dveře jeho pokoje a následně vešel dovnitř. Ležel na posteli, ruce za hlavou, oči zavřený. „Jazzi?“ zeptal jsem se šeptem, protože mi bylo divné, že by mohl jako upír někdy spát.

„Jo?“ zareagoval okamžitě a už seděl na kraji postele přede mnou.

„Co mám dělat?“ zeptal jsem se zoufale a sednul si vedle něj na okraj postele. Chvíli byl klid, ale po chvíli se zvednul a něco bral z šuplíku.

„Šachy?“ zeptal jsem se zmateně, než mi doklaplo, že je chce hrát. A proč ne? Času je dost, takže v pohodě...

...

„Šach mat!“ vykřikl jsem asi už po desáté a Jazz se na mě jenom zakřenil.

„Stejně jakoby podvádíš... A neříkej, že ne! Čteš myšlenky, ne?“ uhodl správně a vítězoslavně se usmál. „Takže kdybys nečetl myšlenky, vyhrál bych já...,“ dokončil a začal se smát. Měl jsem hrozné nutkání na něj vypláznout jazyk jako nějaké obyčejné malé dítě. Nakonec jsem se začal smát s ním.

Asi po půl hodině několika dalších her už přijel Emmett. Úplně jsem zapomněl, že jel pro tu barvu, co chtěla Esmé.

Kde byl tak dlouho? Mám to vůbec malovat ještě teď? Esmé asi netrápilo, že tak trochu srazil dívku, která se jmenuje Isabella Swanová... Isabella Swanová?! On ji srazil?! Během chvilky jsem byl vedle něj, až se lekl, kde jsem se tam tak rychle vůbec vzal.

„Tys ji srazil?“ vybafl jsem na něj, ale dle jeho výrazu to asi nepochopil. Ach jo, Emmette, Emmette. Tebe pověřit normálním úkolem je opravdu horor. Chudák Esmé... Donesl jí jinou barvu, než původně chtěla. A růžovou ložnici mít opravdu nechce.

„Já si tam snad zajedu sama!“ vztekala se, když nemohla najít žádnou žlutou. Podívala se na mě s prosícíma očima, jestli bych jí nějakou nesehnal. Jenže teď večer už nikde není otevřeno, takže to budu muset koupit zítra.

„Zítra, mami. Dneska už není kde,“ podal jsem jí na vysvětlenou, aby mě chápala.

...

Bella

Ráno, když jsem se na sebe podívala do zrcadla, jsem se zhrozila... Jak je možný, že mám tolik modřin? Včera jsem jich tolik přeci neměla. Oblékla jsem si na sebe nějaké tričko s dlouhým rukávem, aby to nešlo vidět a k tomu obyčejné rifle. Během půl hodiny jsem už byla nachystaná, nasnídaná a mohla jsem v klidu vyrazit do školy.

Na parkovišti byli už skoro všichni, dojížděla jsem mezi posledními. Zaparkovala jsem na to stejné místo jako včera, vzala si svou tašku s učením a vyšla na první hodinu, jenže mě zastavil něčí hlas. Ten hlas, který mě včera vlastně srazil.

„Bello!“ zakřičel Emmett přes celé parkoviště, takže jsem se na něj otočila. Jenže mě zarazil ten pohled... Co tam dělá? Proč stojí u nich? Během chvilky došel až ke mně.

„Co tak na mě čučíš?“ zeptal se a mračil se na mě. Stále jsem nenacházela slov, tak jsem jenom pokývala hlavou ke Cullenovým. Asi to stále nepochopil, protože pokynul hlavou, ať jdou k nám. Takže během minutky byla celá rodina, kromě rodičů, u mě.

„Takže, Bello, dovol, abych ti představil své sourozence,“ začal pomalu, abych chápala, a každého zvlášť vyjmenoval. Ale já jsem to vědět nepotřebovala... On je taky Cullen! Proboha, co já to mám za štěstí...!

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomeň na něj! - 7. kapitola: