Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenutá duše 16. kapitola/druhá verze

05.04.2010 (07:45) • misppule • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2135×

Ale když o tom tak přemýšlím, tvůj čin by měl být potrestán," překvapeně jsem se na něj podívala.

„Propadla jsi peklu!" zákeřně se usmál, pode mnou se začala dělat díra a já padala, padala, padala.

Dopadla jsem na něco studeného a tvrdého, vstala jsem a přede mnou se tyčila velká brána.

Vzala jsem za klepátko (pozn. Autora: Nevím, jak přesně se to jmenuje.) a zaklepala.

Pravá strana brány se otevřela, překvapeně jsem couvla, zvědavě jsem nakoukla dovnitř.

Vešla jsem dovnitř, dveře se s vrzáním za mnou zavřely, prudce jsem se otočila.

„Hej!" křikla jsem a pěstí praštila do dveří, za sebou jsem uslyšela kroky.

Otočila jsem se, ale tam nikdo nestál.

Vydala jsem se vpřed, pomalu jsem našlapovala, přede mnou se objevily velké dveře.

Pomalu jsem se přiblížila a oni se otevřely, strčila jsem dovnitř hlavu.

„Jen pojď dál!" ozvalo se zevnitř, vešla jsem do místnosti, byla to malá kancelář.

„Za stolem seděla dívka, „pán už o tobě ví!" usmála se, kývla jsem.

„Pojď dál!" ozvalo se zpoza zavřených dveří, vešla jsem dovnitř.

Za masivním dřevěným stolem stál muž, mohlo mu být tak třicet.

„Dobrý den!" uchychtla jsem se, on se začal smát, „další zlobivý andílek, proč mi vás bůh pořád posílá!"

„Já nejsem andílek!" zamračila jsem se a dala si ruce v bok, „ale, ale, nějaká hubatá!" smál se.

„Nejsem hubatá, až budu tak to poznáte!" zákeřně jsem se usmála.

„Na to, že si andílek máš pěkně proříznutou  pusu!" zamyslel se.

„Já nejsem andílek, já sem duch!" vysvětlovala jsem, snad to ten jeho mozek konečně pochopí!

„Ach ano, promiň. Dneska sem má přijít ještě anděl," no, to, to trvalo.

„Co tu jako budu dělat?"ptala jsem se a vedla jedno obočí.

„Nejdřív tě upravíme!" vstal a šel ke dveřím, „Nino?"  usmál se.

„Provedeš tu Bellu!" jak ví, jak se jmenuju, nechápavě jsem se na něj podívala.

„To víš, peklo ví vše!" mrknul na mě, „uprav ji trošku."

Nina vstala a rozešla se ven, automaticky jsem jí následovala.

„Budeš pekelnice první kategorie."

„Pekelnice?" nechápala jsem,  „aspoň že ne popelnice!" uchytla jsem se, „ano, pekelnice. Čerti vyšli z módy!" smála se.

Prošli jsme dveřmi, objevily jsme se ve velké místnosti s vanou, nechápavě jsem se na ní podívala.

„Promiň, ale nebe nám smrdí, až se staneš to, čím jsme my. Taky ti bude smrdět!" omluvně se usmála.

„Co jste vy?" byla jsem zvědavá, ale zároveň jsem se bála, co ze mě bude.

„Bytosti pekelné!" uchychtla se.

„A jak se ze mě stane ta pekelnice?" vyzvídala jsem.

„Dostaneš přívěšek, každý má jiný a každý symbolizuje něco jiného, ale když ho ztratíš nebudeš se moct vrátit zpět!

„To by mě zajímalo, kdo by se sem chtěl vracet,"  brblala  jsem.

„Jo a ještě něco bych ti měla říct, že už nikdy nebudeš člověk a ani duch."

Chtěla jsem se zeptat co jako ze mě bude, ale objevil se tu Ďábel.

„Proč ještě není připravená!" zamračil se na Ninu.

„Drbátko jsme se zakecali, se stane no Bože!" smála jsem se.

„Bůh! Fuj!" odplivl si.

„O tom mi ani nemluv!" zavrčel, zvedla jsem ruce, jako že se vzdávám.

„Nemá cenu čekat!" přišel blíž, odhrnul mi vlasy a dal mi je přes rameno.

Z kapsy vytáhl řetízek a připnul mi ho, pár kroků ode mě odstoupil.

„Nic!" konstatovala jsem.

„Je vadnej, měl by jste ho jít reklamovat!" smála jsem se.

Řetízek začal slabě zářit, „je to ona!" usmála se Nina.

„Cože?" nechápala jsem to, „tohle je královský řetízek, září jen na krku někoho s královskou krví!" vysvětloval Ďábel.

„A co jako?" nechápavě jsem zvedla obočí, „to znamená, že jsi královského původu."

„To musí být omyl!" nervózně jsem se usmála a odepnula si řetízek.

Šla jsem k Ďáblovi a chtěla mu ho vrátit, ale on zakroutil hlavou a o krok ustoupil.

„Patří ti!" zamračil se, „ne nepatří!" dupla jsem si.

„Isabello!" zamračil se, docela z něj šel strach, o krok jsem ustoupila.

„Ten řetízek se po staletí předával lidem, upírů, pekelnicím královské krve, takže ti patří!"

Šel ke mě a připnul mi ho, cítila jsem, jak se mi po těle rozlévat teplo.

Z řetízku vyšel malý záblesk, omdlela jsem a padala k zemi, čekala jsem rande s podlahou, ale nic takového.

Někdo mě chytil a houpavou chůzí mě někam nesl. Kolem sebe jsem uslyšela šuškání a vrznutí dveří.

Dotyčný mě položil na něco měkkého, typovala bych postel.

„Dejte na ní pozor!" poručil a já se ztrácela v dáli.

Probudila mě až bolest hlavy.

„Jauvajs!" sykla jsem a plácla si ruku na čelo, „dobré ráno!" pozdravil mě někdo.

Zamžourala jsem do dáli a rukama si promnula obličej.

„Dobré!" zívla jsem, „mám vás připravit!" usmála se dotyčná.

„Na co?" ptala jsme se, „na přijetí mezi nás!" zavýskla, „dlouho jsme tu neměli někoho s královskou krví.

Zaskučela jsem a padla zpátky na postel.

„Nikam nejdu!" zamručela jsem a přikryla si hlavu peřinou, „vstávat!" zasmála se a stáhla ze mě peřinu.

shrnutí

Autor: misppule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenutá duše 16. kapitola/druhá verze: