Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuté království 13

18.05.2010 (17:00) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3137×

Celou svou bytostí se upínal k myšlence neublížit jí, nenechat svého nenáviděného démona zvítězit a ochutnat její krev. Tu lákovou, voňavou tekutinu, která ho vábila a sváděla. Jaké by to asi bylo, cítit jak svlažuje jeho vyprahlé hrdlo? Jistě by zahnala a uhasila ty žíznivé plameny hořící mu v krku. Na zlomek vteřiny se zarazil. Žádné plameny ho netrápily, jen mírné škrábání, které takřka ani nevnímal. Byla u něj příliš blízko a on najednou nedokázal uvažovat tak jasně jako obvykle. Její rty hřející ho na těch jeho mu nedovolovaly plně se soustředit na cokoliv jiného, ale přesto si uvědomil neuvěřitelné. Nelákala ho ani tak její krev, jako její tělo. To poznání ho na okamžik zcela konsternovalo a ochromilo. Toužil, a ta touha ho doslova spalovala, po něčem víc než jen po polibku. Přál si prozkoumat celé její tělo, cítit dotek její nahé pokožky na své, hladit ji a … Dost! To přeci nemohl. Až bolestně vzdychl a polibek něžně ukončil.

Chtěla protestoval, ale on si ji přivinul do náruče a objal ji. Cítil, jak se usmála a slyšel její srdce pomalu se uklidňovat. Ani ji jejich polibek nenechával chladnou. Tváře jí žhnuly a celé tělo rozpáleně sálalo.

Držel ji ve svém náručí a vískal ji ve vlasech. V tu chvíli již věděl, že odejít nemůže. Přemlouval sám sebe k nesobeckosti a rozumu, ale srdce a city převážily všechny ušlechtilé argumenty. Měl ji rád a ona jeho zjevně také. Přál si být s ní, ona se vyděsila při pouhé zmínce o jeho možném odchodu. Bylo to nečekané a on stále nemohl uvěřit, že se to skutečně děje, ale klíčila v něm naděje na štěstí.

Celé ty roky ostatním členům své rodiny tajně záviděl. Už přestával doufat, že i jeho zasáhne Amorův šíp a pozná lásku. Opětovanou, čistou a upřímnou lásku. Najednou se mu už nezdálo vlastní srdce ledové a kamenné. Kdepak. Na hrudi ho velmi příjemně hřálo. Nechtěl o ten pocit přijít. Nechtěl přijít o ni. O její úsměv, o pohled do jejích očí, o zvuk jejího hlasu, o její nádhernou vůni. Nemohl odejít a opustit ji. Nebyl už víc ochotný vzdát se jí. Jedno ale udělat musel. Zpomalit. Vzbuzovala v něm příliš mnoho citů a emocí a až moc po ní toužil. Čekal na lásku přes celé století a nyní nechtěl nic uspěchat. Všechno mělo svůj čas.

,,Zůstaneš se mnou,” zašeptala spokojeně. Neptala se, oznamovala to. Přesto jí odpověděl: ,,Ano, zůstanu. Budu s tebou tak dlouho, jak jen budeš chtít.”

·······

Celý chod domu se rázem změnil. Nikdo již nemusel nic skrývat a všichni se mohli chovat opět přirozeně a nenuceně. Dveře Bellina pokoje zůstávaly po většinu času otevřené a ona jen velmi zřídka byla sama. Nejvíce času u ní trávil Edward, ale i Alice, Esmé a Carlisle ji rádi navštěvovali.

Esmé oprášila své steré kuchařské knihy, které si schovávala jen ze sentimentu a na památku. Nyní se jí hodily a ona pro Bellu vyvařovala vybrané lahůdky a byla šťastná, když viděla, jak Belle chutná. Milovala ji jako vlastní dceru. Najednou se jí zdálo, že je její rodina konečně kompletní. Edward našel svou spřízněnou duši a změna, kterou procházel, na něm byla na první pohled patrná. Usmíval se, jeho oči jiskřily a celý jako by zářil. Po velmi dlouhé době začal opět hrát na klavír. Hrál vlastní skladby, především něžné ukolébavky a romantické melodie. Esmé si zakázala jakoukoliv, byť jen zbloudilou myšlenku na budoucnost.

Alice s Bellou trávila téměř stejně času jako Edward. Stala se pro ni sestrou a nejlepší přítelkyní. Spolu si špitaly drobné tajnosti a přání. Spolu se smály a bezstarostně si povídaly. Alice ale úplně bez starostí nebyla. Stejně jako Esmé úmyslně nemyslela na budoucnost, Alice nemyslela na své vize. Viděla spoustu budoucích událostí, které ji těšily, ale Bellu v žádném svém vidění nespatřila jako upírku. Nechápala to. Nikdy, ani na zlomek vteřiny, ani Bellu ani Edwarda nenapadlo uvažovat o její přeměně. To Alici trápilo. Viděla je spolu, viděla je šťastné, ale jen pár týdnů dopředu. Pak se její schopnost zamlžila a ať se snažila sebevíc, co bude za pár let, vidět nemohla. Ani jeden z nich o tom nepřemýšlel a neplánoval.

Carlisle s potěšením sledoval zlepšující se Bellin zdravotní stav. Všechna zranění se jí již krásně zahojila, jen noha ještě musela zůstat fixována a nesměla ji plně zatížit. Bellina osobnost ho fascinovala a udivovala. Byla velmi ovlivněná výchovou a starými tradicemi, které pokládala za jediný správný způsob života. Nyní ale poznala, že ne všechno je tak, jak ji to učili. Pomalu si na svět vytvářela vlastní názory. Bylo pro ni těžké vyrovnat se s faktem, že mnoho věcí, které považovala za nezpochybnitelnou skutečnost, je možné nazírat vícero způsoby a nevidět je jen jednostranně. Žila v přesvědčení, že její rodina není povrchní a dokáže vidět pravou podstatu věcí. Nyní zjišťovala, že ne vždy tomu taky bylo. Příliš je svazovaly konvence a kolektivní názory.

Zajímal se o další mýtické a bájné bytosti, o staré legendy a historii Bellina rodu. Ochotně mu vyprávěla o jejich filosofii, učení i činech. Předávala mu své znalosti a jeho znovu a znovu udivovalo, co všechno z pohádek a bájných příběhů je skutečné a založené na pravdě. Měl v plánu sepsat knihu o všech nadpřirozených bytostech a způsobech jak je poznat. Nikdy by ji neviděl nikdo kromě jeho vlastní rodiny, ale cítil potřebu to udělat. Některá stvoření byla velmi nebezpečná a Bella znala způsoby jak je zničit či zneškodnit.

Na první pohled byla spokojená a šťastná. Když ale do jejího pokoje vstoupil Edward, jako by vykvetla a rozsvítila se. Oči jí vždy zajiskřily a rty se samovolně roztáhly do úsměvu.

Edward ji opatrně nosil v náručí ven do altánku, který se stal jejich soukromým útočištěm. Stál dost daleko od domu a když šeptali, nikdo je nemohl slyšet. Ani upíří sluch nezachytil jejich tichá slova lásky a vyznání. Stále měli o čem mluvit. Ale stejně krásně jim spolu bylo, i když mlčeli a drželi se za ruce. Edward Bellu, pečlivě zabalenou do deky a stále mající ve své blízkosti horký čaj na zahřátí, objímal a ona si mu opírala hlavu o rameno. Jejich prsty se jen málokdy rozpletly. Bylo až zarážející, jak se oba změnili během velmi krátké doby. Emmett jim velmi rád a často opakoval, že láska je mocná čarodějka.

Bella nevycházela z údivu. Čím více Edwarda a jeho rodinu poznávala, tím více se styděla za své původní názory. Měla pocit, že celý její svět, v němž vyrostla a kterému bezmezně věřila, se hroutí a rozpadá od základů. Nyní viděla, že byla hrdá a pyšná na svou jasnozřivost, na svou rodinu a tajemství, která znala. Připadala si povýšená ostatním lidem žijícím v nevědomosti, neznajícím nadpřirozený a pro obyčejné oko skrytý svět. Najednou pochopila, že ani její rodina nebyla dokonalá a všeho znalá, jak se dříve domnívala. To poznání ji zasáhlo a na okamžik ochromilo. Nevěděla, jak se s tím vyrovnat. Uvědomovala si, že pokud je možné, aby byli upíři dobří a vyhráli nad svou temnou podstatou a zvrácenou přirozeností, můžou být i jiné bytosti, které považovala za zrůdy a příšery, lepší než se zdá a naopak ti, kteří by měli stát proti nim a vyznačovat se dobrotou a čistou duší, mohli sejít z cesty a dát se na stranu zla.

Pochopila, že nikdy o chodu světa, o mýtech, legendách, bájích a příbězích nepřemýšlela. Brala je tak, jak jí byly vyprávěny. Ani ji nenapadlo o nich pochybovat a snažit se o nich přemítat a pokládat si otázku Proč. Přejímala dané názory a považovala je za své a jediné správné. Byla svým způsobem stejně slepá jako většina lidstva, jen neviděla jiné skutečnosti než oni. Dívala se sice pod povrch, ale jen tak, jak se jí to hodilo a jak jí to vyhovovalo. Teprve nyní začala o některých věcech opravdu přemýšlet a zajímat se o jejich důvod, o pravou příčinu.


,,Jak ses stal upírem?” položila Edwardovi otázku, která ji do té chvíle ani nepřišla na mysl. Nepokládala ji za nijak podstatnou. Prostě se to stalo. Edward byl ve špatný čas na špatném místě a nějaká zrůda mu vzala duši. Teď už to ale tak jasně neviděla.

Edward ji objal ještě pevněni a zadíval se do dálky. Jeho lidský život mu ve vzpomínkách vybledl a zdál se být nevýrazný a zašedlý. Přesto si některé události a tváře pamatoval zcela jasně a když si je vybavil, na pár chvil se mu zdálo, že mu opět proudí v žilách krev a srdce bije.

,,Bylo mi devatenáct a netoužil jsem po ničem jiném než po vstupu do armády. Moji rodiče byli vážení a bohatí občasné jednoho většího přístavního města. Otec obchodoval s Evropou a patřilo mu několik velikých lodí. Matka pořádala proslulé večírky, jichž se účastnila vybraná smetánka. Já se měl podle očekávání vydat v otcových stopách. Ale vůbec mě to nelákalo. Přál jsem si stát se vojákem, samozřejmě rovnou na nějaké vyšší pozici, kterou by mi mé společenské postavení zajistilo, a bojovat proti domorodým obyvatelům na jihu a na západě. Živě jsem se viděl, jak potírám indiánské vzbouřence a získávám válečné ostruhy a uznání.

Rodiče mě nepodporovali. Byl jsem jejich jediný syn a jejich touhu po mém bezpečí jsem si vykládal jako bránění mi ve štěstí. Oni mě milovali a položili by za mě život, ale to jsem neviděl. Po jedné hádce, kdy mi opět zakázali nechat se naverbovat, jsem se v noci sbalil a utekl. Všechno jsem si představoval velmi jednoduše a neuvědomil jsem si, co válka a boj znamená. Zabíjení a smrt.

Nejbližší kasárny byly od našeho města vzdálené tři dny jízdy na koni. Když jsem byl již za půlkou cesty, potkal jsem čtyři muže. Byli jen o něco málo starší než já a přesto jejich život končil a před nimi se nerozprostírala žádná budoucnost. Tři šli pěšky a čtvrtého táhli na improvizovaných nosítkách za sebou. Neměl ani jednu nohu a nevnímal svět kolem sebe. Ti tři byli také potlučení, jejich uniformy zakrvácené a v očích jim seděla prázdnota a děs.

Chtěl jsem jim pomoct. Zeptal jsem se, co se stalo a kdo je přepadl. Jeden z nich se hystericky rozesmál. Nebyl ani schopný mluvit. Jeho společník mi ale pověděl, že je přepadla jen vlastní hloupost a touha po členství v armádě. Vypověděl mi, že se přidali k jednomu proslulému pluku a dva dny zpátky byli vysláni do první bitvy proti indiánům. Neměli žádný výcvik, ani zkušenosti a šli v první linii. Nechtěli mi ani říct, co všechno viděli. Prý to bylo peklo na zemi. Muži, spíše ještě chlapci, padali mrtví nebo zranění k zemi a nikdo jim nepomáhal. Zadní pluky překračovali mrtvoly a ani je nenapadlo je uctít. Raněné nikdo neošetřoval a ještě museli bojovat o holý život, protože nepřítel v nich viděl slabé články a útočil na ně.

Oni vyvázli jen zázrakem. Čekali uznání a lékařskou péči alespoň po bitvě, ale ničeho takového se jim nedostalo. Doktor je zběžně prohlédl a ohodnotil je jako neschopné dalších bojů. Dostali ubohý žold a byli posláni pryč. Nikoho nezajímalo, kam půjdou a co s nimi bude.

Až při setkání s nimi jsem pochopil, proč mě rodiče nechtěli pustit a co znamená válka. Styděl jsem se za sebe a svou paličatost. Otočil jsem se a nabídl jim, aby šli se mnou. Cesta domů nám trvala další čtyři dny, během kterých John, ten bez nohou, zemřel. Pohřbili jsme ho u cesty a den na to jsme stáli před domem mých rodičů. Bál jsem se, že mě zpět nepřijmou, ale mýlil jsem se. Oba mě objímali a i otec plakal a děkoval Bohu za můj návrat. Z vděčnosti zaměstnal všechny tři bývalé vojáky, i když práci nemohli vykonávat tak dobře jako by byli zcela zdraví.

A oni zdraví nebyli, přesto oni přežili a my ne. Matka tenkrát začala chodit pomáhat do nemocnice. Všichni pak předpokládali, že se nakazila tam, ale dost možné je, že nákazu jsem domů přinesl já. Později mi došlo, že John vypadal úplně stejně jako ostatní nemocní. Každopádně, nejprve onemocněla matka. Rychle chřadla, bledla a hubla. Její vlasy ztratily lesk a oči jiskru. Byla unavená a stále vyčerpaná. Hodně kašlala a spalovala ji vysoká horečka. Byli jsme bohatí a tak otec sehnal nejlepšího lékaře. Ten si nepřál peníze pro sebe, ale pro špitál. Přes den pracoval tam a večer chodil k nám. Maminku se mu podařilo uzdravit.

Ale pak onemocněl otec. Dlouho nechtěl přiznat, že mu něco je. Zemřel během dvou dnů. Už mu nebylo pomoci. Maminka se zhroutila a nepřidalo jí, že i já jsem začal vykazovat známky té choroby. Nikdo nevěděl, co je zač a co ji vyvolává. Nikdo neznal účinný lék. Bylo to jako sázka do loterie, někdo se uzdravil a někdo zemřel. Umírajících ale bylo mnohem víc. Ta nemoc... dala by se přirovnat k moru. Útočila na každého bez rozdílu pohlaví, věku či společenského postavení. Maminka se o mě starala a sama znovu onemocněla. Doktor k nám stále chodil, nyní již po nocích. Pořádně jsem ho nevnímal, ale vždy mi připadal také nemocný. Byl nepřirozeně bledý a temné kruhy pod očima každým dnem ještě více černaly. Už jsem se ani neprobouzel, když přišel. Pohyboval jsem se ve zvláštním stavu mezi životem a smrtí a cítil, že každým nádechem přecházím na tu druhou stranu.

Pak jsem se jednou v noci probral. Stejné to bylo i u otce. Těsně před smrtí se na pár hodin probudil. Horečka mu klesla a on se cítil líp. Pak zavřel oči a už nikdy je neotevřel. Doktor byl zrovna u nás. Maminka na tom byla také hodně špatně a když viděla, že se probírám a teplota mi klesá, zhroutila se. Já byl při vědomí a sledoval, jak v hrůze umírá. Zmítala sebou a nesouvisle mumlala. Doktor se snažil ze všech sil ni zachránit a já ho prosil, ať si mě nevšímá. Oba jsme věděli, že pro mě už není naděje, ale maminka mohla žít.

Celou hodinu nepřišla k vědomí. Poznal jsem, že umírá. Ona svůj boj o život vzdala. Nechtěla být na světě, kde nejsem já ani můj otec. Doktor ji držel za ruku a přemlouval k boji, k životu. Jakoby vyslyšela jeho prosby, otevřela oči. Její ruka až nepřirozeně rychle vystřelila a chytila doktora za límec košile. Přitáhla si ho kousek blíž k sobě a zašeptala, že ví, že on má tu moc udržet mě na tomto světě. Řekla mu, ať mě pro spásu Boží zachrání. Jedno jak, ale můj čas že ještě nenastal.

Doktor na ni zíral a já si všiml, že se něčeho bojí. Matka se z posledních sil nadzvedla a něco mu zašeptala tak tiše, že jsem to neslyšel. On váhavě přikývl a ona se s úsměvem zhroutila upět do postele. ,,Slíbil jste mi to,” zašeptala a naposledy vydechla.

Neměl jsem už sílu plakat. Přál jsem si jen ji následovat. Ale to se nestalo a už nikdy se to nestane. Doktor se na mě podíval a vypadal, jakoby se mi za něco omlouval. Přistoupil až ke mně a otcovsky mě pohladil po zpocených vlasech. ,,Slíbil jsem jí to, snad nebudeš nenávidět sebe ani mě,” řekl mi a pak jsem pochopil.

Nikdy jsme nepřišli na to, jestli to matka věděla, nebo jen blouznila. Na její přání, na její úpěnlivou žádost, mě Carlisle proměnil.”

Bella nevěřila vlastním uším. Předpokládala, že Edwarda proměnil někdo neznámý a zlý. Někdo, komu na lidském životě nezáleželo. Ani ji nenapadlo, že to byl Carlisle. Zmítaly jí rozporuplné pocity a emoce. Na jednu stranu mu byla vděčná, protože jen díky němu Edward “žil”, na druhou na něj měla vztek. Nejednou se spolu bavili o Bohu a o víře. Nechápala, jak mohl Edwarda přeměnit, když věřil v Boha a věděl, co se stane s duší upíra.

,,Nenávidíš ho?” zeptala se zmateně. Byla si jistá, že ona by nenáviděla toho, kdo jí vzal duši.

,,Ne, nikdy jsem ke Carlisleovi nenávist necítil. Přeměnil mě v upíra, ale zároveň mi nabídl možnost života bez zabíjení lidí. Nikdo z nás k němu nenávist ani nelibost necítí. Rosalie se se svou podstatou vyrovnává nejhůř, ale ani ona mu přeměnu nevyčítá,” odpověděl Edward klidně a neuvědomil si, že se Bella začíná bát.

,,Carlisle vás proměnil všechny?” zalapala po dechu a křečovitě sevřela deku.

,,Mě, pak Esmé, Rose a Emmetta. Všichni jsme umírali a přeměna byla jedinou alternativou smrti. Alice a Jasper se k nám přidali již jako upíři. S jejich stvořiteli jsme se nikdy nesetkali a doufám, že ani nesetkáme. Oni nebyli v ohrožení života, neumírali. Někdo je přeměnil z vlastního rozmaru. Tak jako to obvykle bývá,” vysvětlil a začal vnímat její zrychlující tep a třes, který ji ovládl. Konečně pochopil, že se bojí a uhodl čeho.

,,Bello, lásko, to je v pořádku. Ty se uzdravíš a nikdo ti neublíží, jak jsem slíbil. Nejsi nemocná, neumíráš. Nepřeměníme tě. Nikdo z tebe neudělá upíra, nemusíš se bát,” šeptal jí.

Vzal její obličej do dlaní a vpíjel se jí do očí. Pomalu se uklidňovala a nakonec se usmála.

,,Omlouvám se, promiň. Nenapadlo mě, že Carlisle… Že to byl on. Chci být s tebou, ale nechci být jako vy. Chci být člověk a nic jiného.” Rozpačitě sklopila oči a on ji něžně a s láskou objal.

,,To je době, miláčku, moc dobře. Nedovolil bych, abys přišla o duši. Nejsem si jistý, jestli ji máme, ale nehodlám riskovat. Nepřipravím, že o možnost projít jednou bránou nebeskou.”

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuté království 13: