Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuté království 17

18.07.2010 (09:45) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2471×

Stála před velkým zrcadlem v Rosině pokoji a nemohla uvěřit, že odraz na té hladké ploše je skuteční její. Nepoznávala se. Vlasy měla vyčesané do vysokého a složitého účesu, z něhož jí kolem obličeje splývaly natočené pramínky. V účesu měla zakomponovanou jednoduchou stříbrnou čelenku a růžové a bílé perličky. Alice s Rose ji jemně nalíčily tak, aby vynikly její čokoládové oči, sněhově bílá pleť i jemné rty. Šaty, které jí Esmé ušila, byly jako z pohádky. Široký, kulatý výstřih odhaloval ramena. Dlouhé, přiléhavé rukávy končily až u zápěstí, kde je zdobily perličky. Žádný svazující korzet, který by jí nedovoloval volně dýchat a škrtil ji, tak jak bylo v módě. Kdepak, šaty její hrudník obepínaly jako druhá kůže, šněrování na zádech bylo uděláno a utaženo tak, aby ji nijak neomezovalo. Živůtek Esmé vyšila růžovou nití. Výšivka tvořila jemné vzory růží. Pod prsy šaty přepásávala saténová stuha s perličkami. Od ní ji šaty ještě těsně obepínaly, splývaly jí přes boky a pak se sukně rozšiřovala až k zemi. Kdyby se zatočila, sklady sukně by se vyrovnaly a sukně vytvořila zvonový tvar.

Bella cítila dojetí, které jí až stahovalo hrdlo. Věděla, že je milována, a její blízcí jí to dávali najevo každým slovem, gestem nebo činem. Celá se lehce chvěla a nedokázala by vysvětlit proč. Těch pár minut, kdy ji nechali samotnou u Rosalie v pokoji, zatímco jeli vše připravit, se jí zdálo jako věčnost. Nehybně stála před zrcadlem a pozorovala se. Byla krásná. Možná by se dokonce dalo říci nádherná. Ale tak tomu bylo nyní, v době jejího mládí a plné síly. Zašklebila se na sebe a snažila se představit si svou tvář poznamenanou časem. Léta poběží a na ní si vyberou svou daň. Vlasy zešednou a zplihnou, oči ztratí jiskru a lesk, pleť povadne a zbrázdí ji vrásky. Její teď štíhlá a pružná postava se také změní. Nenávratně přijde o pevnost a ladné tvary. Jednou už nebude mladá a krásná. Zestárne. Zatímco Edward se nikdy nezmění. Nikdy nepodlehne zubu času. Navěky to bude devatenáctiletý krásný mladík, jehož jediný pohled dívkám zrychlí tep. A budou manželé. On zamrzlý ve své dokonalosti a ona zoufalá z ubíhajícího času kradoucího jí krásu i dny přidělené na tomto světě.

Zatřásla se náhlým chladem. Nohy ji zradily a ona se musela posadit. Jistě, od samého začátku věděla, jaký jejich vztah bude, ale až nyní si vedle svého odrazu v zrcadle představila své starší já a zároveň Edwarda. Pevně semkla víčka k sobě a snažila se zadržet slzy, které ji pálily v očích. Bála se, že až její mládí odejde, odejde i Edwardova láska k ní. Věděla, že není nijak povrchní a miluje její duši, jak jí tak často říkal, ale stejně se té myšlenky nezbavila. A jak se asi bude cítit ona, až bude vypadat jako babička a její manžel jako její vnuk. Tiše vzlykla. To přeci nešlo. Něco takového mu nemohla udělat.

Náhle se prudce postavila. Rozhodně a pevným krokem přešla k toaletce a s krvácejícím srdcem si pomaloučku stahovala zásnubní prstýnek. Najednou naprosto jistě věděla, že se vdát nemůže. Ani za Edwarda, ač ho tolik milovala, ani za nikoho jiného, protože navždy bude milovat jen a jen Edwarda. Opatrně položila prstýnek na hladké dřevo a naposledy se na něj podívala. Netušila, kam půjde, ani jak se bude živit a z čeho žít. Věděla jen, že musí odejít. Musí sama před sebou a svým prostým lidstvím ochránit Edwarda.

Nedošla k prahu pokoje, když se rozrazily dveře a dovnitř vtrhla Alice. Skočila Belle kolem krku a pevně ji objala. Bella jí automaticky objetí oplatila. Ani jedna z nich se krom mírného zvedání a klesání hrudníku při dýchání nehýbala. Po pár minutách se Alice trochu odtáhla a pohlédla Belle do očí. Sestersky ji pohladila po tváři.

„Bello, jemu nezáleží na ničem než na tobě. Kdybys teď odešla, jeho život by se tím nezlepšil, jak se možná domníváš, ale skončil by. Když se náš druh zamiluje, je to osudové a nezvratné. Pro svou lásku by šel klidně do samotných pekel, bez váhání by se nechal stále dokola upalovat, bez rozmyslu by položil vlastní život nebo zaprodal duši Ďáblu. Edward tě bude vždy milovat tak silně jako teď. Nezáleží na tvém věku, na stavu tvé pleti nebo lesku vlasů. Vždy tě uvidí tak krásnou, jako jsi právě dnes. Nikdy se mu nebudeš zdát ošklivá nebo nedokonalá. V jeho očích jsi to nejlepší, co ho kdy potkalo, a jestli pochybuješ, jsi-li pro něj dost dobrá, věř mi, že on takhle pochybuje o sobě. Miluješ ho a on tebe. Osud vám postavil do cesty překážky, které musíte překonat, tak nevytvářej další, umělé a naprosto zbytečné,” šeptala Alice něžně, ale naléhavě.

Bella ji pozorně poslouchala a její rozhodnutí odejít sláblo a sláblo, až se vytratilo úplně. V tu chvíli se na ni Alice zeširoka usmála a znovu ji objala. Bella si uvědomovala, že odejít a opustit tyhle úžasné upíry by byla chyba, ale nebyla si jistá jestli zůstat není chybou ještě větší. Ne pro ni, ale pro ně. Mít mezi sebou člověka pro ně nebylo snadné a ona nebyla slepá, aby si toho nevšimla. Přesto přeměnu stále tvrdošíjně odmítala a ani na okamžik o ní jako o alternativě neuvažovala.

„Teď si hezky vezmi zase ten prstýnek. Já ti dám kytici a můžeme vyrazit. Emmett se sice divil, když jsem si vydupala, že pro tebe pojedu já, ale přemluvila jsem ho. Má přítomnost tady byla více než nutná,” usmála se Alice a Bella s ní. S úlevou si navlékla prstýnek zpět na jeho místo a najednou se jí zdálo naprosto neuvěřitelné, že chtěla vážně odejít. Celá zčervenala, jak se za své selhání styděla.

„Bello, jsi nevěsta a dnes je tvůj velký den. Je přirozené, že jsi nervózní. Všechno bude v naprostém pořádku a slibuji, že Edward se o té tvé nervozitové slabosti nikdy nedozví. Ne všechno budete mít lehké, ale spolu to zvládnete, mně to můžeš věřit,” odhadla Alice, na co Bella myslela.

„Mimochodem, ty červené tváře ti báječně sluší. Přesně tak by měla vypadat nevěsta,” zasmála se už vesele Alice. Bella se od ní nechala odvést až před dům, kde na ně čekal kočár. Vozka mohl na Belle oči nechat. Pomohl oběma dívkám nastoupit a pak už nic nebránilo odjezdu ke kostelu. Bella cestou snad ani nevnímala. Koutkem mysli postřehla, že jí Alice přes ramena přehodila teplý plášť a do rukou vložila svatební kytici z nádherných červených růží. Už se ani nedivila, kde Cullenovi dokázaly v zimě získat tak krásné a silné růže. Nabyla přesvědčení, že její rodina, a oni opravdu byli její rodinou, nehledě na to předchozí hloupé selhání nervů, dokáže všechno, co si zamane.

„V kostele na tebe čeká malé překvapení a neboj se, viděla jsem, že se ti bude líbit a dojme tě,” zašvitořila Alice. Bella nepřítomně přikývla a dívala se z okýnka na ubíhající krajinu. Vše bylo pokryto sněhem. Scenérie byla nádherná.

Ani nevěděla jak, ale kočár zastavil přímo u brány kostela, kde už čekal Emmett, který jí galantně pomohl vystoupit. Díval se na ni obdivně a mírně překvapeně.

„Bello, dovol mi, abych ti vyjádřil svůj obdiv a složil poklonu. Velmi ti to sluší a vypadáš vskutku kouzelně a překrásně,” pronesl naprosto vážně a obřadně. Bella si nemohla pomoct a zvonivě se rozesmála. Emmett byl tím pravým, koho potřebovala na zahnání posledních pozůstatků chmur.

„Ale no tak, myslel jsem to upřímně a chtěl jsem, aby se má slova hodila k tak slavnostní situaci. Říct fíha, tobě to ale sluší, jsi vážně pěkná a Edward si vybral dobře se mi nezdálo úplně trefné a přiměřené. A taky by mi to Alice jen tak nedarovala,” zašklebil se zvesela.

„Nyní mi dovol, abych ti nabídl rámě a dovedl tě ke tvému budoucímu manželovi,” pokračoval a Bella se zarazila. Tak nějak automaticky počítala s tím, že ji povede Carlisle. Stal se pro ni otcem a ona si moc přála, aby to byl on, kdy s ní projde kostelní uličkou a v gestu starém jako lidstvo samo, vloží její ruku do té Edwardovy a spojí tak jejich životy. Rychle se ale opanovala a byla pevně rozhodnutá nedat na sobě znát jakékoliv zklamání, nebo snad dokonce smutek. Emmett pro ni byl jako bratr a za pár chvil jím bude i oficiálně. Měla by být ráda, že ji vede on. Usmála se na něj a on jí úsměv oplatil. Díval se na ni jako na malou sestřičku, kterou je třeba ochraňovat a dávat na ni pozor. Trošku pevně ji stiskl ruku a ona se s nádechem zavěsila do jeho nabízené paže.

Alice se na oba povzbudivě usmála a přesně v tu chvíli se rozezněly varhany a brána se otevřela. Alice šla první a Bella s Emmettem ji po pár vteřinách následovali. Ulička byla krátká, lemovaná obyčejnými dřevěnými lavicemi nyní ozdobenými růžemi. Kamenná podlaha odrážela zvuk jejich kroků, ale pro člověka to bylo zcela neslyšné. Bella počítala kameny, na které šlápla a věnovala se pozornému zkoumání puklin a nerovností na nich. Bála se zvednout oči. Srdce jí divoce bilo a i když věděla, že jde za svou láskou, nohy jí těžkly a pomalu odmítaly poslušnost. Cítila jeho pohled na sobě a červeň na líčkách, kterou vyvolával. Po sedmi kamenech s deseti puklinami se nedokázala nepodívat před sebe. A neviděla nic a nikoho, krom Edwarda. V okamžiku, kdy se jejich oči setkaly, se čokoláda rozpustila v medu. Měkké světlo svící a tlumené světlo dopadající dovnitř kostela skrz vitrážová okna vytvářela dojem, že se Belliny oči odráží v Edwardových a Edwardovy v Belliných. V tem moment Bella hodila za hlavu všechny pochybnosti o budoucnosti a zapomněla, že chtěla odejít. Veškerá nervozita ji opustila a ona bezpečně věděla, že je přesně tam, kde být má, a dělá to, co dělat má. Tohle bylo správné a tak to mělo být. Znenadání se jí zdálo, že ji Emmett zbytečně zdržuje a mohli by jít mnohem rychleji, aby stála co nejdříve po boku Edwarda. Poslední tři kroky měla pocit, že se vznáší. Jakoby se její nohy ani nedotýkaly podlahy.

Zastavili a Emmett opatrně její ruku sundal ze své a vložil ji do nedočkavých rukou svého bratra. Ač měli oba stejně studenou kůži, Edwardův dotyk Bellu hřál a vysílal teplo do celého jejího těla. Usmála se na něj a on ji proti všem konvencím a zvykům objal. Stulila se v jeho náručí, zavřela oči a šťastně vdechovala jeho vůni. Po chvíli se ozvalo veselé zakašlání jen těžko skrývající smích. Edward se od Belly kousek odtáhl, podíval se jí do očí rozšířených vzrušením a štěstím a pak ji políbil. Něžně a láskyplně se jeho rty dotkly těch jejích a ona na něj zareagovala jako vždy. Srdce zrychlilo svou činnost a ona se mu poddala a polibek nadšeně vracela. Zakašlání se ozvalo několik. Všechny veselé a pobavené. Jen velmi neochotně se od sebe odtrhli. Nevěnovali svému okolí ani tu nejmenší pozornost, drželi se za ruce a společně se obrátili ke knězi. Stále se však dívali jeden na druhého.

„Miluji tě," zašeptal Edward.

„Miluji tě," opakovala Bella s rozechvělým úsměvem

„Proto jsme taky tady," pronesl Emmett šeptem. Všichni ho ale slyšeli.

„Edwarde, Bello, sešli jsme se zde, abychom vzdali hold vaší lásce a stali se svědky vašich slibů společného života…” začal kněz a Bella se šokovaně odvrátila od Edwarda a podívala se přímo před sebe. Oddával je Carlisle. Na sobě měl prostou tógu a v ruce knihu, kterou vídala u faráře ve vsi, když oddával. Najednou si vzpomněla, jak jí Edward vyprávěl, že Carlisleův otec byl kněz a tatáž dráha čekala i Cerlislea, než se z něj stal upír. Bella už chápala, proč ji nevedl k oltáři, a byla za to ráda. Věděla, že na varhany hraje Rosalie. To znamenalo, že v kostele nebyl vůbec nikdo kromě její rodiny a přesně tak si svatbu představovala. Prostou cizích lidí, strávenou jen s nejbližšími a milovanými osobami. Slzy štěstí a dojetí jí stékaly po tvářích a ona je nechala volně téct. Ani je nevnímala.

Otočila se zpět na Edwarda a po celý zbytek obřadu z něj už pohled nespustila. Usmívala se a zároveň plakala a cítila takové štěstí a lásku, jako ještě nikdy dříve. Rose po celou dobu tiše hrála a Carlislův hlas zněl zpěvně, jako by do té slavností melodie patřil. Ani Bella, ani Edward nedokázal soustředit pozornost na Carlisleova slova, ani na nic jiného než na sebe navzájem. Drželi se za ruce, svatební kytici mačkali mezi sebou, a s téměř zbožnou láskou se dívali tomu druhému do očí, v nichž mohli vidět jen svůj vlastní odraz podbarvený něžnými city.

„Ano,” pronesl náhle Edward radostně a Bella v tu chvíli děkovala prozřetelnosti, že muž odpovídá první. Ona Carlisleův dotaz vůbec neslyšela.
„Ano,” zopakovala po pár vteřinách.

Emmett jim podal prstýnky a vzal si Bellinu kytici poznamenanou její přítomnosti v rukou nedočkavých snoubenců. Oběma se chvěly prsty, když navlékaly snubní prstýnek. Jednoduchý kroužek ze zlata, který symbolizoval jejich svobodnou volbu spojit své životy a být spolu. Před Bohem i před lidmi.

„Tímto vás prohlašuji za muže a ženu. Edwarde, můžeš políbit…” nestačil Carlisle ani doříct, protože čerstvé novomanžele to k sobě tak táhlo, že nedokázali čekat a políbili se bez vyzvání.

Oba vnímali jen ten neuvěřitelný fakt, že jsou manželé. Opravdu se vzali a nic a nikdo jim nemohl vzájemné štěstí zkazit. Polibek ukončili, až když Belle docházel vzduch a musela se nadechnout. Pak šli z jednoho ledového náručí do druhého. Bella plakala, smála se a zase plakala. Usmívala se na všechny strany a ani na okamžik nepouštěla Edwardovu ruku.

Jako ve snu vyšla s ostatními z kostela a nechala se posadit do kočáru. Cestu si nevnímala a zpětně si ji nepamatovala. V kočáře byla jen s Edwardem a jeho přítomnost a blízkost jí nedovolovaly myslet a uvažovat o něčem jiném něž o něm. O nich, opravila se v duchu, protože od té chvíle, kdy si řekli svá ano, se z já a on stalo my.

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuté království 17: