Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuté království 23

17.08.2010 (11:15) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2258×

Pláč, slzy a trápení. To jediné Bella svým odchodem získala. Celý týden jen ležela v posteli v bytě na obchodem s knihami a brečela. Neměla chuť a sílu ani jíst. Bylo jí špatně jako asi ještě nikdy v životě a cítila se velmi zvláštně. Občas se, i přes usedavé vzlyky a hořké slzy, rozesmála a na chvilku jí bylo hezky. Ale nikdy ten stav netrval víc než pár krátkých minut. Pak se opět propadla do hlubin zoufalství a zármutku.

Po sedmi dnech, které strávila sama, pochopila, že ač si to předtím nemyslela, nebo nebyla ochotná přiznat, její odchod byl unáhlený a hloupý. Milovala Edwarda a pouhý týden bez něj stačil k tomu, aby její srdce pukalo a ona byla nešťastná. Najednou viděla, kolik chyb nadělala. Ano, toužila po dítěti, ale nic na světě jí nebylo cennější než Edward. I když nebyla s ním, na jiného muže nemohla ani pomyslet a představa, že by se jí jiný dotýkal, že s jiným by se milovala, jí byla doslova odporná. Svým odchodem dosáhla jen toho, že neměla ani Edwarda, ani vysněné miminko. Nadávala si a proklínala se. Tohle přeci věděla, už když odcházela a opouštěla ho. Jenže, až v okamžiku, kdy byl Edward daleko od ní a ona osamělá, naplno ji zastihl význam toho všeho.

Nikdy ve svém předchozím životě nebyla úplně sama. To až nyní. Dříve si to neuměla ani vzdáleně představit a i když mezi lidi ve své vesnici dokonale nezapadala a zdálo se jí, že se jí ostatní straní, až teď viděla, že tomu tak úplně nebylo. To poznání ji bolelo a sžíralo. Sama sebou pohrdala. Byla naivní, hloupá, sobecká a slepá. Nejraději by si dala pár facek. Nějak ale tušila, že by to ničemu a nikomu nepomohlo.

Osmý den už byla velmi zesláblá a konečně pocítila hlad. Alice jí v kuchyni bytu nechala dostatek jídla a Bella se na něj vrhla. Najednou se nemohla dosyta najíst. Cpala se jablky, švestkami a broskvemi, stejně jako sladkými koláči a dávno ztvrdlým pečivem. Nikdy dříve takový sžíravý hlad nepocítila. Mělo jí být špatně, ale nebylo. Snědla úplně všechno, co v kuchyni našla. A i přes to dál pociťovala hlad. Nechápala, jak je možné, že nepraskla, ale ani se jí nezakulatilo břicho. Zhroutila se na židli u kuchyňského stolu a povzdychla si. Jídlo jí dodalo chybějící energii a ona se na svou situaci podívala alespoň trochu střízlivě.

Vybavila si poslední rozhovor s Alicí a musela se kousnout do rtu, aby zase nezačala plakat.

„Budeš osamělá žena ve městě. Bez rodiny a zpočátku bez přátel. Nech si snubní prsten a můžeš říkat, že tvůj manžel musel odjet daleko za prací a protože cesty v dnešní době nejsou úplně bezpečné, nechtěl riskovat a brát tě s sebou. Pokud se zamiluješ do někoho jiného a budeš se chtít od mého bratra odpoutat, pošli na adresu, která je v téhle obálce dopis. Stačí, když tam napíšeš Ano. Obratem ti přijde oznámení o smrti tvého manžela,” oznamovala Alice hlasem prostým jakýchkoliv emocí.

Bella zbledla a dotčeně zalapala po dechu. Jiný muž pro ni nepřicházel v úvahu. Byla přeci vdaná za Edwarda!

„Jen nechej být, Bello,” otočila se k ní Alice chladně. „Od chvíle, kdy tě nechám ve městě, nevidím ani jediný střípek tvé budoucnosti. Jen tmu a černo. To znamená, že se s námi již nesetkáš. Tvá budoucnost se od té naší odpojuje a znovu už se nespojí. Nebo to alespoň zatím nemáš v úmyslu. Edward tě nadevše miluje, a ač jsi ho hluboce zranila, bude chtít, abys ty sama byla šťastná. Když nemůžeš být s námi, buď s někým jiným. Proto jsi přece odešla, ne?”

Bella se odvrátila a podívala se z okénka kočárku. Tohle přeci nechtěla. Nepřála si, aby ji její rodina nenáviděla. Zachvěla se, když si uvědomila, že svým rozhodnutím se jich vlastně zřekla.

„Alice, já… to ne. Tak to není. Ale já stárnu. Každou hodinu, každou minutu i vteřinu jsem starší. A Edwardovi je navěky stále stejně. Brzy budu vypadat jako jeho matka a pak babička. To nechci. Jak by se na mě pak mohl jen podívat? Copak by mě mohl mít rád?”

Alici zlobně blýsklo v očích a ty pak vytvořily úzké štěrbinky. Rty stáhla do pevné tenké čárky. Belle se rozbušilo srdce. Z Alice šel strach.

„Samozřejmě, stárneš! Jako každý člověk na tomto světě. Víš, Bello, ty máš možnost výběru. Můžeš být věčně mladá a krásná. Čas by nad tebou ztratil svou moc. Jenže ty sis vybrala lidství. Nikdo z nás tě k ničemu nenutil. Přijali jsme tvé svobodné rozhodnutí, i když jsme s ním vlastně nesouhlasili. Nechceš být jako my, dobře, je to tvoje volba. Sakra, Bello, tohle jsme spolu řešily už před svatbou! Edward by tě miloval, i kdybys měla tvář znetvořenou jizvami a bylo ti přes sto let. Vysvětlil ti, jak náš druh vnímá lásku. Byl by vděčný za každý den s tebou. Tys to nechtěla, tak mi teď neříkej, že když od něj odejdeš a budeš sama a daleko, hodláš vstoupit do kláštera.”

Alice zuřila a prvně s Bellou mluvila jinak než jako s milovanou bytostí. Měla na ni vztek. Lámala srdce jejímu bratrovi a ještě snad očekávala, že jí všichni pochopí a v jejím rozhodnutí nadšeně podpoří.

„Podívej, nikdo tebe nebude přemlouvat. Nikdo ti nebude nic vnucovat, ale nechtěj po nás, abychom ti v tomhle rozuměli,” zašeptala Alice již klidným hlasem. „Taky v té truhle máš nějaké šperky a peníze. Hotovost by ti měla vystačit na několik let. Mlč! Ty s námi třeba už nechceš být a znát nás, ale my na tebe nezapomeneme. To náš druh neumí. Naše dokonalá paměť nám nikdy nedovolí poznat úlevu v zapomnění. Už tahle nám budeš chybět, tak nechtěj, abychom se ještě strachovali, jestli máš co jíst a kde spát, ano?”

Bella jen otupěle přikývla a truhličku přijala. Další události měla jako v mlze. Alice ji vysadila na malém a malebném náměstí ve městě. Dala jí svazek klíčů, dopis pro majitele obchodu s knihami, od něhož byt koupila, naposledy ji krátce objala a pak navěky zmizela.

Bella zatřepala hlavou a poprvé otevřela truhlu. Až zalapala po dechu, kolik cenností se v ní nacházelo. Tohle bylo opravdu na několik let.

Jenže Bella najednou věděla, že nechce nic z toho nikdy muset použít. Otřela si slzy a ze zásuvky stolu vytáhla dopisní papír a kalamář.

Milovaný Edwarde,

byla jsem tak strašně hloupá! Stačil týden bez Tebe a já vím, že jsem udělala obrovskou chybu. Bála jsem se, že Ti ublížím a dopadlo to tak, že více ranit jsem Tě asi ani nemohla.

Nevím, co se to se mnou děje. Sama v sobě se nevyznám. Chce se mi plakat i smát. Připadám si jako nemocná a zároveň jsem asi nikdy nebyla zdravější. Nechápu se…

Už od jara mě trápí sny. Měla jsem strach večer zavřít oči. A přitom se mi zdály tak krásné věci! Zdávalo se mi, že máme děťátko. Krásného chlapečka, který se v Tobě zhlížel. Rozkošnou holčičku, kterou jsi zbožňoval. Zdávalo se mi, že v mém lůně roste nový život. A ráno jsem se probudila a mé břicho bylo ploché a tak zoufale prázdné… Nechtěla jsem Ti o tom říct a to byla chyba. Ničilo mě to a trávilo každičkou chvilku s Tebou. Nechtěla jsem, aby ses trápil, že Ty mi dítě dát nemůžeš. Nechtěla jsem, abys byl nešťastný. A čeho jsem dosáhla? Jestli pociťuješ jen z poloviny takové zoufalství a smutek jako já, je to mnohem horší, než kdybych k Tobě byla ohledně svých snů upřímná.
Miluji Tě a nyní již vím, že spolu bychom to překonali. Spolu bychom se vyrovnali s mými nesplnitelnými sny a Ty a Tvá láska by můj život naplnily. Už nechci žádné dítě. Na dětech manželství a štěstí stát nemusí. My dva bychom si vystačili. Když jsem od Tebe daleko, nezdá se mi o miminku, ale o Tobě. Chtěla jsem mít něco, co jsem mít nemohla. Už nechci dítě, chci jen a jen Tebe. Pokud mi odpustíš.

Už nikdy Ti nebudu nic tajit. Už nikdy k Tobě nebudu ani trochu neupřímná. Už nikdy nebudu tak hloupá a bláhová, abych si myslela, že může být bez Tebe.

Stále nechci být jako vy. Děsí mě představa té spalující bolesti při přeměně. Děsí mě, že bych se jako upír nedokázala někdy uhlídat a zabila bych. Konečně si dokážu přiznat, že se nebojím ztráty duše. Nepochybuji, že Vy všichni máte duši. Křišťálově čisto a krásnou duši, kterou by Vám mohl kdejaký člověk závidět. Mám strach ze sebe. Z toho, že bych nedokázala být tak dobrá jako Vy. Bojím se, že bych byla stejná jako ostatní upíři. Zlá, krvelačná a ve Vašich očích zrůda. Děsím se toho, že bych Vás zklamala.

Vím, že nepíšu úplně srozumitelně, ale všechno Ti vysvětlím, pokud budeš chtít. A prosím, chtěj. Kdyby se dal vrátit čas, neváhala bych a nikdy neodešla.

Lásko, prosím odpusť mi a přijeď pro mě. Budu na Tebe čekat. Pochopím však, když mě už nebudeš chtít nikdy vidět. V tom případě Tě snažně prosím, pošli mi alespoň zprávu.

Miluji Tě

Tvá Bella

Ani po sobě dopis nečetla. Roztřesenými prsty ho vložila do obálky, zapečetila a jako ve snu seběhla po schodech na náměstí. Přímo proti ní stála budova poštovního úřadu. Vešla dovnitř, uředníkovi za přepážkou vysvětlila cestu ke Cullenům. Carlisle byl doktor a ona měla štěstí, že úředník ho znal. Loni léčil jeho syna. Zaplatila povinný poplatek i něco navíc za rychlé doručení a vrátila se do bytu.

Vykoupala se a zalezla do postele. Cítila se vyčerpaná a k smrti unavená. Jen co se její hlava dotkla polštáře, propadla se do hlubokého a neklidného spánku.

…………………

Edward seděl v zahradní houpačce a díval se před sebe. Bez pohnutí, beze změny. Šest dlouhých dní. Ač byla jeho mysl rozsáhlá a svým způsobem nekonečná, jeho myšlenky se vytratily a v hlavě mu zůstalo dokonalé prázdno. Opustila ho. Smysl jeho existence odešel a nechal ho samotného. Nic jiného nebyl schopen vnímat, na nic jiného nemyslel, nic jiného ho nezajímalo.

Bolest přeměny měl v živé paměti. Perfektně si pamatoval ten spalující žár a oheň schvacující jeho tělo, mysl i srdce. Nebylo to nic ve srovnání s tím, čím procházel teď. Kdyby měl na výběr, podstoupil by tisíc přeměn za sebou a neprotestoval by. Bylo by to mnohem méně bolestivé a  trýznící než tohle.

Když odešla, nedokázal se několik hodin ani hnout. Chtěl ji zastavit, chtěl ji prosit, aby neodcházela, chtěl ji udržet u sebe třeba násilím. Nedokázal však přimět vlastní tělo k jakémukoliv činu. Neposlouchalo ho a odmítalo reagovat. Jeho nohy jakoby vrostly do země. Jeho tělo jakoby zkamenělo. Zemřel. Jeho srdce se rozpadlo na droboučké kousíčky a jediná bytost, která by je mohla poskládat zpět k sobě a vrátit mu tak život, byla nenávratně pryč.

Vzpamatoval se až večer a v ten moment ho chytl amok. Křičel, plakal, modlil se a nadával. Jako by to ani nebyl on, ale jeho nenáviděný vnitřní démon. Měl pocit, že vystoupil z vlastního těla a dívá se sám na sebe jako nezúčastněný pozorovatel. Viděl se, jak bere do rukou židli a vší silou jí mrští přes kuchyň. Viděl se, jak ničí vybavení toho milovaného malého domečku. Nedokázal přestat. Nenechal jediný kus nábytku na svém místě. Nikdy dříve tak neběsnil. Nikdy dříve tak netrpěl.

Nakonec vyběhl ven a zhroutil se na oné houpačce. Od té doby se nepohnul. Zíral kamsi před sebe a snažil se utišit tu děsivou prázdnotu ve svém nitru. Jeho rozbité srdce se propadalo do temné propasti a on se nemohl ani nadechnout bolestí. Objal si hrudník a přestal dýchat. Litoval, že ho to nemůže zabít.

Pršelo. Déšť ho bičoval do tváře, ale on to nevnímal. Ani si nevšiml, když déšť ustal a vysvitlo Slunce. Ignoroval svou zářící pokožku, stejně jako členy své rodiny. Bylo mi jedno, že na něj mluví. Střídali se u něj a konejšili ho. Dělali, co bylo v jejich silách, aby ho probrali z té letargie a apatie. Nereagoval na ně. Jasperova moc na něj nepůsobila.

„A dost! Vzpamatuj se, sakra! Ano, opustila tě a my chápeme, že tě to ničí. Každý z nás se nejvíc děsí toho, že přijde o svojí druhou polovinu. Nic horšího asi není. Ale, Edwarde, ty ničíš nás všechny. Tohle ti k ničemu nepomůže. Nebude ti líp. Musíš zase něco dělat. Neříkám, že to bude snadné. Netvrdím, že to půjde hned, ale když to nezkusíš, nezjistíš to. My uděláme vše pro to, aby ses cítil lépe. Ale musíš nám dát šanci,” zacloumal s ním Emmett a nepustil svého bratra, dokud se na něj nepodíval a nebyl si jistý, že vnímá jeho slova.

Edward se oklepal a vymanil z Emmettova pevného sevření. Na okamžik zavřel oči. Miloval svou ženu, ale ona jeho očividně ne. Nebo ne dost. Přesto chtěl, aby byla šťastná. Nepřál jí nic zlého jen proto, že nechtěla být s ním. Byl to její život a ona měla právo rozhodnout se, jak a s kým ho stráví. Možná byla sobecká, ale třeba jí on prostě nedával to, po čem ve skrytu duše toužila. Nechtěla být jako oni. Ať říkala, co chtěla, myslela si, že nemají duši a o tu svou nechtěla přijít. To chápal. Na rozdíl od nich tak před sebou neměla celou věčnost, ale jen několik málo desetiletí. Ne, nedivil se, že je chtěla prožít mezi lidmi. Znal přeci její názory na nadpřirozené bytosti.

„Dobře, máš pravdu. Tohle mi nepomáhá. Nechci se zhroutit a stáhnout s sebou celou rodinu. Chci být zase živý a cítit. Nezahodím svůj život, ale nedokážu být tady. Vidím ji tu všude. Cítím její vůni. Slyším její smích. Mám-li žít dál, musím odejít jinam,” zašeptal Edward.

Emmett s sebou až trhl při zvuku jeho hlasu. Byl úplně cizí. Nicméně byl to začátek. Poplácal Edwarda po zádech a sedl si k němu.

„To chápu a ostatní to taky pochopí. Nejsme tu ještě tak dlouho, abychom se museli stěhovat kvůli nápadnosti, ale zítra odejdeme. Můžeme být nějaký čas u Eleazara, nebo začít sami úplně někde jinde. Každopádně zítra brzy ráno se odsud odstěhujeme. Dojdu to říct ostatním a začneme balit,” oznámil Emmett, zvedl se a zmizel v domě.

…………………

Poštovní dostavník se kodrcal po málo používané cestě. Pošťák byl jen rád, že za tuhle zásilku dostal zaplaceno více než byla běžná taxa. Jinak by sem snad ani nejel. Nechápal, jak někdo může bydlet tak daleko od zbytku civilizace.

Dojel až na místo a před ním se objevil nádherný dům. Zamračil se. Okna byla zatlučená dřevěnými prkny. S neblahým tušením, že se sem plahočil zbytečně, sesedl a vydal se ke dveřím. I ty byly zatlučené. Přesto na ně zabušil. Nic, samozřejmě. Zlostně si odplivl na rohožku a vrátil se k dostavníku. V duchu si opakoval, že za tenhle zpropadený výlet dostal moc dobře zaplaceno. Dopis pro jakéhosi Edwarda Cullena hodil vedle sebe. Milá paní Bella Cullenová má holt smůlu a její psaní se jí vrátí nepřečtené zpátky.

Pobídl koně a vyjel směrem k městu. Těšil se do hospody na whisky a teplé vepřové koleno. Už se viděl, jak se do té pochoutky zakusuje. Ani nezpozoroval, že psaní vedle něj sklouzlo na zem a spadlo pod kola vozu. Jeho absence si všiml až skoro ve městě. Lhostejně pokrčil rameny. I co, tak prostě ta holka nedostane odpověď. Víc se ztraceným psaním nezabýval a již s úsměvem se vydal do své oblíbené hospody.

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuté království 23: