Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuté království - 7. kapitola

06.04.2010 (21:30) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3526×

Carlisle se s bolestným výrazem čím dál více skláněl nad Belliným krkem. Něžně jí odhrnul vlasy z ramene a zpřístupnil si tak cestu k její krční tepně. Doslova ho fascinovala. Dokonale viděl, jak jí proudí krev. Lákala ho a vábila.

Nikdy nezabil člověka, nikdy nepodlehl své žízni. Přesto nyní cítil, stejně jako čtyřikrát před tím, pachuť jedu ve svých ústech a obrovskou touhu podlehnout vnitřnímu démonovi. Pevně semkl rty a pokoušel se opanovat.

Zavřel oči a neslyšně se modlil o dostatek sebeovládání a o úspěch celé té šílené snahy.

Když si byl docela jistý, že dokáže včas přestat a pouze Belle předá svůj jed, který se s krví dostane do celého jejího těla, zhluboka se nadechl. Jemně dívku pohladil po vlasech a tváři. Němě ji žádal o odpuštění a vybízel ji k boji.

Musela se o svůj život prát a snažit se bitvu vyhrát. Usilovně si přál, aby to dokázala. A stejně tak doufal, že novou existenci a podstatu bytí přijme a nebude nenávidět jeho ani samu sebe.

Naposledy přiložil svou chladnou dlaň na její krční tepnu a ujistil se, kam přesně má zanořit zuby, aby se jed dostal přímo a pouze do tepny. Naklonil se nad ni a pomalu se přibližoval k té více než lákavé tekutině proudící Belle v těle.

,,Ne! Nedělej to,” ozval se ode dveří zoufalý výkřik Alice.

Carlisle ztuhl a napřímil se. Otočil se na svou dceru, na níž se s otázkou v očích dívaly i Esmé a Rosalie.

Alice se na ně zářivě usmála a její tělo prostoupila slastná úleva. Ač to nepotřebovala, zhluboka si oddechla.

,,Takhle mě vyděsit, to se nedělá. Rozhodl ses tak rychle, že jsem měla vážně strach, že to nestihnu. Ona se za pár minut probere,” vysvětlila Alice vesele a dotančila k lůžku.

,,Už včera jsem ji viděla probouzet se. Skoro jsi ji zabil. Přeměnu by nepřežila,” pokračovala Alice a pohladila Bellu po čele.

,,Ale její srdce začalo bít tak divně… Mysleli jsme, že umírá,” nechápavě kroutil hlavou Carlisle.

,,Kdepak, probouzí se. Já vím, že je to zvláštní, avšak je tomu skutečně tak. Ale měli bychom všichni odejít, nebo se zase hrozně vyleká,” pokračovala Alice nyní již se širokým úsměvem a nenápadně svou rodinu vystrkovala z pokoje.

Říkala jim jen částečnou pravdu. Bella by se jich zase bála, ale už by tak strašně nevyváděla. Na to byla příliš zesláblá. Alice však měla i velmi zajímavou vizi, které se nechtěla vzdát. Viděla Edwarda, jak si s Bellou povídá a oči mu září láskou.

Věděla, že její bratr dorazí domů za pár minut a tajně Bellu navštíví oknem. On bude svědkem jejího probuzení. Jen on a nikdo jiný. Tak to Alice viděla a z celého srdce doufala, že tak se to i stane.

,,Alice, ale úplně sama by být neměla. Někdo u ní musí být,” odporovala své dceři Esmé. Bellu měla ráda a nepřála si, aby se cítila osamělá a opuštěná. Alice ale jen vrtěla hlavou.

,,Ne, ne. Ona se probudí, uklidní a pak sama zavolá, aby za ní někdo přišel,” vysvětlovala netrpělivě Alice. Opět nebyla úplně upřímná a část pravdy si schovávala pro sebe.

,,Pojďme na zahradu k altánku. Za chvíli se vrátí kluci a přinesou nové informace o Belle a její minulosti. Myslím, že bychom si je měli poslechnout,” nacházela Alice nové a nové důvody pro opuštění domu.

,,Můžou nám to říct v obýváku,” ošívala se Rosalie, která, ač by to nepřiznala, měla o Bellu strach a chtěla jí být nablízku.

,,Rose, Jazz nemůže být v tak těsné blízkosti zraněnému člověku. Trpěl by stejně jako ona a jeho sebeovládání stále není perfektní. Stačila by kapka krve v nestřežený okamžik a katastrofa by byla na spadnutí. A vyprávět to nadvakrát je hloupé. Navíc, já budu vědět, kdy přesně se máme vrátit, kdy bude někoho potřebovat,” argumentovala Alice rychle a ulevilo se jí, když viděla neochotný souhlas a rezignaci na tvářích své rodiny.

Měla až chuť promnout si ruce a sama se sebou si plácnout. Věděla, že je těžké, možná dokonce nemožné, jí účinně odporovat a poměrně často tohoto faktu využívala.

Vmanévrovala zbytek rodiny do zahradního altánku, kde se posadili a čekali na vracející se bratry, manžely a syny.

………

Tři nádherné ženy a jeden muž bez sebemenšího pohnutí tiše seděli v dřevěném altánku a každý z nich se zabýval svými myšlenkami. Vypadali jako dokonalé sousoší olympských bohů. Na první pohled byli zcela klidní a vyrovnaní. Žádné napětí nebo jiné emoce na nich nebyly znát.

Avšak při bližším zkoumání jejich duševní stav prozradily jejich oči. Všichni se na svět dívali očima stejné, a přesto tak výjimečné a nezaměnitelné barvy. Připomínala tekuté zlato, nejsladší med či nejčistší topaz. A všechny čtyři páry v tu chvíli žhnuly netrpělivostí, obavami, zvědavostí a nejistotou.

Až na droboučkou černovlásku, jejíž oči nedokázaly skrýt navíc k ostatním pocitům i dychtivost a nadšení, se všichni stále báli o život dívky v jejich domě. Spoléhali na vidění a vize, věřili jim. Ale drobným pochybnostem se přesto nyní neubránili.

………

,,Už jsou tady,” vyskočila najednou Alice ze sedačky a šťastně se zatočila na místě.

Její milovaný muž byl pryč pouhý den, ale jí se to zdálo být věčností. Těšila se na něj a nemohla se dočkat, až ho uvidí i mimo své vize a dotkne se ho.

Během pár setin vteřiny se osazenstvo altánu o dva členy rozrostlo. Emmett se  vrhl k Rosalií a okamžitě ji drtil ve svém náručí. Jejich rty se bez váhání spojily a oni se k sobě pevně přimkli.

Jasper stál naproti Alici. Dělilo je od sebe sotva pár centimetrů, ale ani jeden z nich se neměl k jejich překonání. Vpíjeli se tomu druhému do očí a dotýkali se jen špičkami prstů. Přesto z nich láska a radost ze vzájemného shledání sálala možná ještě intenzivněji než z Emmetta a Rose.

Carlisle sledoval vítání svých dětí a neubránil se úsměvu. Přitáhl si do těsnějšího objetí svou ženu a ta mu vtiskla rychlý polibek na tvář. Esmé se spokojeně usmívala a byla ráda, že je celá rodina opět kompletní.

A v tom jí to došlo. Nebyli kompletní, jeden člen chyběl. Vyděšeně zalapala po dechu a silně stiskla Carlisleovu ruku.

,,Nemusíš se bát, mami. Edward si ještě odskočil na lov. Copak bychom vám mohli něco závažného zatajit? On potřeboval být chvíli sám. Události posledních pár hodin ho psychicky vyčerpaly,” uklidňoval Jasper Esmé a během řeči konečně Alici objal kolem ramen a letmo políbil ji do vlasů.

,,Takže jste něco zjistili?” neubránil se Carlisle své přirozené zvědavosti.

Emmett se odtrhl od Rose, posadil se a ji si stáhl na klín. I Jasper s Alicí se posadili.

,,Vystopovali jsme ty vrahy až k jejich osadě,” ujal se slova Jazz. ,,Bylo jich dvanáct a všichni byli vinní. Potrestali jsme je a pomstili tam smrt všech zabitých lidí v Bellině vsi. Plánovali jsme, že je budeme dlouho mučit a dáme jim okusit nejhorší strach a bezmoc, jenže to nešlo. Edward příliš trpěl jejich myšlenkami. Já je zahrnul hrůzou a děsem a pak jsme jim zlámali vazy. Zasloužili by si mnohem horší smrt, ale to by se mohlo bohužel stát, že my bychom si pak zrůdnost svého jednání vyčítali,” vysvětloval důvody jejich počínání.

,,Já bych si nic nevyčítal, ale oni byli stejně poděl… hm, vystrašení až dost. Edward si nechal jejich velitele na samotný konec. Ten bídák měl ještě takovou drzost, že vykřikoval něco o své nevinnosti a označoval se za dobrého člověka. A víte proč vyvraždili celou vesnici? Nudili se! Byla to pro ně zábava. Sebrali životy tolika lidem včetně dětí a jen se tím pobavili. A pak že my jsme příšery bez duše a zplozenci samotného pekla! Doufám, že přesně tam se teď smaží v ohni pekelném,” rozvášnil se Emmett a svůj proslov ukončil ranou pěstí do masivního dřevěného stolu, který se rozpadl na třísky.

Vysloužil si káravý pohled od Esmé a rezignovaný od Carlislea. Rosalie ho povzbudivě pohladila po paži. Znala ho moc dobře a věděla, že za silnými řečmi a impulzivním jednáním se skrývá skutečné a nefalšované zděšení nad bezcitností těch lidí.

,,Bylo to pro vás hodně těžké?” zeptala se opatrně Esmé. Své děti milovala nade vše a přála si pro ně klidný a spokojený život. Představa toho, co museli udělat a čemu odolat ji ničila.

,,Nejtěžší bylo nevrhnout se na ně a neroztrhat je na kusy. Zřetelně jsem cítil, jak se má upíří podstata klube na povrch. Já jim chtěl strašně ublížit a těšil jsem se na jejich utrpení. Začínalo se mi líbit pozorovat jejich narůstající strach a přál jsem si kochat se jím hodně dlouho. Kdybychom je rychle nezabili, užíval bych si jejich smrt. Téměř jsem se tetelil blahem, když jejich životy vyhasínaly,” zašeptal zahanbeně Jasper a pohledem hypnotizoval suk v podlaze.

Styděl se, že jeho sebeovládání není tak dokonalé jako u zbytku rodiny. Děsil se svého vnitřního netvora a jeho nejhorší noční můrou bylo vítězství chtíče a touhy po krvi a násilí nad jeho vůlí.

,,Jazi, my jsme na tebe všichni hrdí. Podruhé během krátké doby jsi dokázal odolat vábení krve a ukázal jsi, že jsi silnější než ta zrůda v tobě. Já jsem nesmírně pyšná, že tě mohu nazývat svým synem. Sama bych asi nezvládla ukočírovat tak silné emoce a udržet démona bezpečně svázaného v sobě. Nemusíš se hanbit a stydět, to mi věř,” usmála se na něj Esmé a každé své slovo myslela vážně a upřímně.

,,Jo, brácha, já to měl taky tak. Ale zvládli jsme to, jsme dobří,” přiznal Emmett a zazubil se.

,,A Edward? Jak to snášel on?” zeptala se Esmé šeptem. Její mateřské instinkty jí napovídaly, že právě pro Edwarda musela být situace v osadě nejtěžší.

,,Slyšel každou jejich myšlenku. Říkal, že ani trochu svých činů nelitovali. To, co viděl v hlavě jejich velitele, ho skoro srazilo na kolena. Ti lidé zabíjeli, znásilňovali a drancovali zcela běžně a pokládali to za normální,” pronesl Jasper tiše a neubránil se nechápavému zakroucení hlavou.

,,Edward si teď jen potřebuje srovnat myšlenky. Myslím, že si konečně odpustil to své temné období,” dodat Emmett a všichni doufali, že vystihl skutečnost. Bylo načase, aby se Edward přestal zabývat a trápit jedním krátkým a ne úplně šťastním obdobím své upíří existence.

•••••

Edward se vymluvil na nutnost lovu a odpojil se od bratrů. Avšak stejně jako oni i on běžel domů, jen jinou cestou.

Dorazil k domovu a s úlevou spatřil svou rodinu v zahradním altánu. Nechtěl se řešit, proč jsou zrovna tam, ale byl za tu skutečnost vděčný.

Lehle se vyhoupl do otevřeného okna v Bellině pokoji a neslyšně přešel k jejímu lůžku. Nevědomě zatajil dech a s obavou dívku pozoroval.

Její pleť byla ještě bledší, než jak si ji pamatoval. Ještě nedávno nádherné kaštanové vlasy již ztratily lesk. Rty měla suché a rozpraskané.

Cítil zvláštní tíseň na hrudi a nepříjemné svírání u svého kamenného srdce. Bál se o ni, dal by svůj život za její bez jediného zaváhání. Jenže on už nežil, neměl nic na výměnu.

Jemně pohladil Bellu po tváři a shrnul ji zpocené vlasy z čela. V tu chvíli se Belle zachvěla víčka a ona pomalu a opatrně otevřela oči.

Edward ztuhl a zůstal nehnutě stát s rukou na jejím čele. Dokonale slyšel zrychlený tep dívčina srdce a zaznamenal její sípavý nádech.

,,Neboj se, prosím. Opravdu ti neublížím,” zašeptal něžně a pevně doufal, že se opět nevyděsí.

Bella byla zmatená. Věděla, že se nad ní sklání upír a že by se ho měla bát, ale při pohledu do jeho zlatých očí strach odplul a ona cítila jen klid a obklopil ji pocit bezpečí.

Rozhodla se nekřičet a nebránit se mu. Stejně by to nemělo smysl a ona nabývala přesvědčení, že jí skutečně nechce ublížit. Kdyby chtěl, mohl to udělat už dávno. Ale zatím se tu o ni hezky starali a nic zlého jí neprovedli.

A jestli je náhodou jejím osudem zemřít rukou upíra, nemohla se tomu vzpírat. Bylo - li to tak dané, musela svůj osud přijmout.

,,Věřím ti,” spíše jen naznačila, než řekla.

Hrdlo ji pálilo a v ústech měla sucho. Edward jí podal opatrně podal sklenici vody a pomohl jí napít se. Vděčně se na něj usmála.

,,Děkuji,” zašeptala vysíleně a znovu zavřela oči.

Edward ji pozoroval a nechápal, co se právě stalo. Vypadalo to, že už se ho nebojí a opravdu mu věří. Nejen, že mu udělala radost, ale cítil i zvláštní třepetání kolem srdce a najednou mu bylo krásně.

8. kapitola

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuté království - 7. kapitola: