Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuté království - 9. kapitola

23.04.2010 (20:15) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3746×

S uplakanýma očima se podívala do jeho zmatených očí. Utápěla se v té medové barvě. Nedokázala si představit, jak Edward zabíjí člověka a saje jeho krev. Ale tím se nyní nemohla zabývat.

Pomalu se posadila, odhrnula si vlasy z levého ramene a mírně uklonila hlavu.

,,Prosím, napij se ze mě. Někdo musí uhasit tvou žízeň a má krev je jistě stejně dobrá jako kohokoliv jiného.”

Zavřela oči a čekala, až jeho zuby proniknou její kůží. Nebála se. Byla úplně klidná. Ač až do té chvíle měla ze smrti strach a rozhodně zemřít nechtěla, nyní se jí sama dobrovolně vydala.

V okamžik, kdy domluvila a nabídla se mu, zkameněl. Doslova. Hučelo mu v uších a nedokázal logicky myslet. Svět kolem přestal existoval. Neslyšel šokované lapání po dechu z vedlejší místnosti, ani tříštění skla z kuchyně. Nedokázal uchopit vlastní myšlenky, natožpak vnímat ty cizí. Jen na ni zíral s vytřeštěnýma očima a snažil se pochopit, co se právě stalo.

Nedávalo to smysl.

Předpokládala, že ji kousne do krku. Tak to podle jejích znalostí upíři dělali. Ale nic se nedělo. Normálně pomalu dýchala a uvědomovala si, kolikrát se už nadechla a vydechla. Mohlo uplynout i několik minut a on její krev nepřijal.

Copak má krev nevoní? Je nějak špatná? Honilo se jí hlavou stále do kolečka. Nakonec už to nevydržela a otevřela oči.

Opatrně se na něj podívala zpod řas. Do tváří se jí nahrnula červeň. Zastyděla se. Měla neodbytný pocit, že něco neudělala správně. Jeho reakce nebyla normální.

Seděl stále na stejném místě a byl úplně nehybný. Ani nedýchal. Díval se přímo na ni, ale s neochvějnou jistotou věděla, že ji ve skutečnosti nevidí.

,,Edwarde?” zkusmo zašeptala.

Trhl sebou a pohled jeho zlatých očí se zaostřil na ni. Nervózně si skousla spodní ret, zamrkala a lehce se zamračila. I přes absurdnost situace vnímal, jak roztomile a rozkošně působila.

Její hlas ho vrátil do reality. Přehrával si znovu jejich rozhovor s důrazem na její poslední slova a gesta. Nemohl se mýlit. Skutečně se ho vybízela, aby ji a její krev přijal k uhašení žízně. Neexistovalo jiné vysvětlení, než že věděla, co je on a jeho rodina zač

,,Ty víš, kdo jsme?” zeptal se. Víc ze sebe vypravit nedokázal.

Bella pomalu, ale důrazně přikývla. Už nemělo smysl zapírat. Pozorovala ho a nechápala jeho zděšení. Ano, zděšení. To bylo správné pojmenování jeho stavu. Nerozuměla tomu.

,,Jak jsi to poznala?” musel položit další otázku.

,,Jste jiní. Váš druh je specifický. Jako ostatní tvorové i vy máte své charakteristiky a pokud je někdo zná, pozná vás na první pohled,” vysvětlila mu klidně, ale on nebyl o nic moudřejší.

Bella byla člověk, o tom nepochyboval. Její krev voněla jako lidská a jemu ještě lákavěji než krev jiných lidí. Lidé upíry nemohli poznat. Ne když se jim sami neodhalili.

Nechápavě zamrkal, na pár vteřin semkl víčka k sobě a pak je znovu rozlepil. Setkal se s jejím pohledem. Dívala se na něj čokoládovýma očima plnýma důvěry a odevzdání. Myslela to vážně! Skutečně očekávala, že jí půjde po krku a zabije ji.

,,Bello, já… my jsme jiní než ostatní upíři,” zašeptal a hořečnatě přemýšlel, jak jí všechno co nejlépe vysvětlit.

,,Ano, já vím. Máte medové oči a dokážete cítit emoce jako lidé,” odvětila mu s mírným úsměvem.

Edward už nemohl být více překvapený. Zmítal jím zmatek a šok. Jak může prostý člověk mít tak detailní znalosti jeho druhu?

,,My jsme jiní,” zopakoval. Nic víc říct nedokázal.

Sledoval ji a velmi pomalu si začínal uvědomovat i své okolí a myšlenky své rodiny, které na něj doslova křičely. Snažil se se na ně soustředit, ale nešlo to. Nebyl schopen rozlišit jednotlivé hlasy. Připadal si jako v sálu plném lidí, kteří se překřikují a jsou až neuvěřitelně hluční. Rozbolela ho hlava.

Bella byla zaskočená. Když ho vyzvala, aby ji zabil, předpokládala, že si ji bez váhání vezme. Všichni upíři toužili po krvi a bez ustání byli spalováni věčnou žízní. Bylo to jejich prokletí. Daň za nesmrtelnost. Oni představovali to nejhorší zlo. Nevybírali si svou existenci, tuto volbu za ně učinil nějaký starší upír. Často k přeměně docházelo neplánovaně, když byl krmící se upír vyrušen. Na tom, co se z nich stalo, se však nic neměnilo. Nezáleželo na tom, jak a proč se to stalo, podstatný byl jen výsledek.

Při přeměně zemřeli, ale upíří jed strávil jejich duši, takže nemohli ani do nebe, ani do pekla. Zůstali uvězněni na tomto světě. Stali se zrůdami bez duše a bez citů. Bez lítosti vraždili a snažili se zahnat tu šílenou žízeň, která je spalovala a zaplňovala každou jejich myšlenku. A když je jiný upír nebo ještě jiná mýtická bytost zničila a zaniklo i jejich tělo, ani peklo je nechtělo. Vlastně ani nebylo, co chtít. Oni po své druhé a definitivní smrti úplně přestali existovat. Jinak to být nemohlo. Neměli duši a jejich podstata byla příliš temná. Rozplynuli se a navěky zmizeli v nenávratnu a prázdnotě.

Edward a jeho rodina ale nepůsobili jako vraždící stvůry. Nebyli chladní, bezcitní a nemilosrdní. Mohla to být jen pouho pouhá přetvářka, jak si zpočátku myslela, ale spíše byli skutečně dobří. Bojovali se svým nelehkým úkolem a nechtěli působit zbytečně bolest a zármutek. Neubližovali bez důvodu a krmením se nebavili. Přesto si byla jistá, že se něčím živit musí. Ze své temné přirozenosti byli predátory. Stejně jako šelmy i oni museli pro potravu zabíjet. Jen z toho neměli ono zvrácené potěšení. Brali životy čistě jen pro zahnání hladu či žízně. To jim nemohla vyčítat. Tak to v přírodě chodilo. Silnější se nakrmil ze slabšího a sám přežil.

,,Moje krev pro tebe není dobrá?” zeptala se, když se ticho prodlužovalo a napětí mezi nimi houstlo.

Edward měl najednou šílenou chuť se smát. Celá ta situace byla tak absurdní! On byl upírem. Stvořením považovaném za stvůru, vyvržence pekel. Ona byla nevinným člověkem. Její duše byla křišťálově čistá, průzračná a hříchy nezkalená. Nabídla mu sama sebe, aby nikdo jiný nemusel zemřít. Byl si naprosto jistý, že to byl důvod jejího činu. 
A tahle sladká dívenka, jejíž krev mu doslova zpívala, vábila ho, sváděla a probouzela vnitřního démona, si myslela, že ona dělá něco špatně. Bála se, že krev proudící jí v těle mu není dost dobrá. Bylo to tak směšné…

,,Bello, má rodina je skutečně odlišná od ostatních našeho druhu. Nevybrali jsme si naši existenci sami a nechceme se smířit s tím, že jsme krvelačné stvůry. Samozřejmě, že krev potřebujeme. To je náš úděl. Ale k udržení se, hm, na živu nám plně postačuje krev zvířat. Nezabíjíme lidi,” vysvětlil tiše.

Bella na něj vykulila oči. Nedokázala pochopit, co jí právě řekl. Skutečně bylo možné, aby to byla pravda?

,,Víš, proto ta jiná barva očí. Krev zvířat barví naše duhovky dozlatova. A možná je náš způsob stravy i důvodem, proč dokážeme žít v tak velké skupině pospolu a s láskou. My se skutečně milujeme. Považujeme se za rodinu a vzájemně bychom za sebe položili život.

Pokud chceš znát celou pravdu, ne všichni jsme vždy byli tak svědomití a dá se říci lidský život respektující. Carlisle nikdy člověka nezabil, stejně tak Rosalie. Emmett se po přeměně párkrát neudržel, ale jeho hříchy by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Podobně je na tom i Alice a Esmé. Jasper se živil lidmi dlouho. Nevěděl, že existuje i jiná možnost. A já… Já se kdysi dávno rozhodl být jako všichni ostatní upíři. Nechtěl jsem se omezovat a nechal vyhrát apetit a touhu nad svědomím. Sebral jsem mnoho životů. Ale dnes bych už člověku neublížil. Nemohl bych se znovu stát obávanou bestií a opět nenávidět sám sebe.

Takže to není tak, že by tvá krev byla nějak špatná. Jen já nechci nechat vyhrát svou nejhorší noční můru. Nemohl bych ti nic zlého udělat. Mám tě příliš rád. Nedokázal bych se dívat na tvé utrpení a nikomu nedovolím, aby ti ještě někdy ublížil,” rozvášnil se Edward a zcela nevědomě prozradil nejen historii a filosofii své rodiny, ale i své city.

»»»»»»»

Když Bella pronesla ta osudná slova, čas v domě se zastavil. Všichni strnuli uprostřed pohybu. Nikdo z nich nechápal, jak mohla lidská dívka odhalit jejich tajemství.

Carlisle již rozuměl jejímu panickému strachu, který ji zachvátil vždy, když někdo z nich vstoupil k ní do pokoje. Od začátku věděla, čím jsou a bála se o svůj život v jejich přítomnosti.

Esmé upustila sklenici, kterou umývala. Upíří reflexy byly dokonalé a kdykoliv jindy by se nemohlo stát, aby jí něco vyklouzlo z ruky. A i kdyby k tomu náhodou došlo, zachytila by ji včas. Ale nyní to nešlo. Ani nepostřehla zvuk tříštícího se skla. Byla v šoku.

Emmett a Rosalie, Alice a Japser jen zalapali po dechu a nic víc nedokázali. Byli příliš konsternováni Bellinými slovy.

Všichni křičeli na Edwarda v myšlenkách. Měl jít okamžitě k nim. Museli se poradit, jak postupovat dál a co Belle říct. Jenže Edward je nevnímal. Neposlouchal jejich rady a prozradil Belle všechno. Přiznal se i k vraždám a živení se lidskou krví.

Více však celou jeho rodinu, až na Alici, která věděla, a Esmé, která tušila a doufala, překvapilo jeho vyznání lásky. Sám si to možná ani neuvědomil, ale oni ho znali příliš dobře. Z těch pár prostých slov Nemohl bych ti nic zlého udělat. Mám tě příliš rád. Nedokázal bych se dívat na tvé utrpení a nikomu nedovolím, aby ti ještě někdy ublížil pochopili, že se Edward zamiloval.

10. kapitola

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuté království - 9. kapitola: